10.
Pohyb, mnohobuněčnost
Tomáš Pánek
Katedra zoologie
PřF UK
1) Eukaryotická buňka a její vznik (eukaryogeneze)�Definice eukaryot a struktura eukaryotické buňky; předek eukaryot (LECA) a jeho vlastnosti; datování hlavních událostí v eukaryogenezi; evoluční vztahy eukaryot s prokaryoty; horizontální genový přenos; vznik a původ eukaryotického jádra a endomembránového systému; vznik a původ mitochondrií a plastidů; bičíkový aparát.
2) Systém eukaryot, Excavata�Definice a představení protist; historický vývoj pohledu na protisty; charakter taxonomických znaků; základní metody zkoumání; počet druhů protist; definice skupiny Excavata a její základní členění; exkavátní hypotéza; LECA jako exkavátní taxon(?); paraziti uvnitř exkavát; anaerobní exkaváti a ztráta mitochondrie; plastid krásnooček a jeho původ; nepoznaná diverzita diplonemidů; role krásnooček v ekosystémech.
3) Opisthokonta, Amoebozoa�
4) Úvod do SAR
5) Heterotrofní SAR
6) Fototrofní Stramenopila, 7) Sinice + Archaeplastida (Glaucophyta, Rhodophyta)
8) Archaeplastida (Chloroplastida)
9) Archaeplastida
10) Pohyb, evoluce mnohobuněčnosti
11) Mechorosty
12) Mechorosty, lišejníky
13) Lišejníky
Přednášky – harmonogram 2022
1) 16.02. Eukaryotická buňka a její vznik … Tomáš Pánek
2) 23.02. Systém eukaryot, Excavata … Tomáš Pánek
3) 02.03. Opisthokonta, Amoebozoa … Tomáš Pánek
4) 09.03. Úvod do SAR a heterotrofní SAR … Tomáš Pánek
5) 16.03. Fototrofní SAR … Yvonne Němcová
6) 23.03. Fototrofní Stramenopila, Haptista, Cryptista … Yvonne Němcová
7) 30.03. Pohyb, evoluce mnohobuněčnosti … Tomáš Pánek
8) 06.04. Sinice + Archaeplastida (Glaucophyta, Rhodophyta) … Y. Němcová
8) 13.04. Archaeplastida (Chloroplastida) … Yvonne Němcová
9) 20.04. Archaeplastida (Chloroplastida) – pokračování … Yvonne Němcová
11) 27.04. Mechorosty … David Svoboda
12) 04.05. Mechorosty, lišejníky … David Svoboda
13) 11.05. Lišejníky … David Svoboda
Botanika bezcévných rostlin a protistologie
(MB120P76U)
ČÁST I. - POHYB
1. Pohyb bičíky
Chlamydomonas
Spermie s tlačným bičíkem
Bazální tělísko
Přechodová zóna
Axonema
špička
Podélný průřez
Příčný průřez
Hadovitý pohyb bičíku spermie
Přítomnost ATP iniciuje chůzi dyneinů po mikrotubulech; modulace pohybu bičíku probíhá skrze periodické inhibice skupin dyneinů (switch-inhibition mechanism)
POSTAVENÍ BIČÍKŮ
tlačný
Bičíky měl už LECA, mnohokrát se ale v evoluci ztratily (zamyslete se nad příklady)
Místo, odkud bičíky vystupují z buňky
Směr pohybu buňky
POSTAVENÍ BIČÍKŮ
opistokontní (ze zadní části)
Allomyces sp.
(Opisthokonta: Fungi)
anterokontní (vychází z přední části buňky)
Mastigamoeba sp. (Archamoebae)
pleurokontní (vychází ze strany)
Obrněnky
(Alveolata:Dinoflagellata)
tlačný
tažný
Místo, odkud bičíky vystupují z buňky
Směr pohybu buňky
Bičíky měl už LECA, mnohokrát se ale v evoluci ztratily (zamyslete se nad příklady)
Pohyb bičíky je energeticky velmi náročný.
Například nálevník Paramecium (trepka) pohybující se rychlostí 1 mm/s spotřebovává cca 70% své energie na pohyb!
Účinnost pohybu bičíku je u trepky velmi nízká. Jen asi 0,1% vložené energie se u trepky projeví pohybem vpřed.
Způsob pohybu a rychlost pohybu bičíkem se mezi prvoky liší (většinou se dokonce liší i morfologie a pohyb bičíků v rámci jedné buňky), typicky bičíky bijí ca 50x za sekundu.
Stramenopilní bičík
Ochromonas
Stramenopilní bičík (nese retronemy)
Mastigonemy a paraxonemální tyč
(zvětšují povrch bičíku a tím i jeho tah)
0,2 μm
Peranema trichophorum
(Discoba: Euglenoidea)
Stramenopiles gen. sp.
Paraphysomonas butcheri
(Stramenopiles)
Komplexní mastigonemy (tzv. retronemy) dokonce mění tah bičíku stramenopil !!!
Vlášení (mastigonemy) zvětšující efektivní povrch bičíku
Trypanosoma brucei
(Discoba, Euglenozoa)
Trichomonas vaginalis (Parabasalia)
Tritrichomonas
(Parabasalia)
Jedná se o modifikaci bičíku, která pravděpodobně usnadňuje pohyb ve vazkém prostředí
Undulující membrána
Paratrypanosoma
(Discoba:Euglenozoa:Kinetoplastea)
Flagellipodium
2. Pohyb pomocí panožek (pseudopodií)
Améboidní bičíkovec
Pohyb zároveň bičíky a panožkami
Mastigamoeba sp.
(Amoebozoa: Archamoebae)
Měňavka (améba)
Pohyb jen panožkami
Amoeba sp.
(Amoebozoa: Euamoebida)
Améboflagelát
Alternuje stádium améby a bičíkovce - Naegleria gruberi
(Heterolobosea)
2. Pohyb pomocí panožek (pseudopodií)
Skupiny zahrnující améby
Tělní plán „améby“ vznikl mnohokrát nezávisle na sobě,
měňavkovité buňky jsou i v našem těle
Skupiny zahrnující améby
Tělní plán „améby“ vznikl mnohokrát nezávisle na sobě,
měňavkovité buňky jsou i v našem těle
TYPY PANOŽEK
Lobopodie
(široké, lalokovité - Amoeba)
Filopodie
(tenké, ohebné panožky - nukleárie)
Axopodie (actinopodie)
(tenké, tuhé, vyztužené mt - Radiolaria)
Retikulopodie (rhizopodie)
(tenké, zesíťované - Foraminifera)
TYPY PANOŽEK
Lamelipodie
(široké, ploché, permanentní)
VZNIK PANOŽEK – AKTIN
(POLYMERACE A DEPOLYMERACE AKTINU, MYOZIN)
Hyaloplasma (ektoplasma)
Granuloplasma (endoplasma)
obsahuje buněčné organely
velká koncentrace vláken aktinu, bez organel
VZNIK PANOŽEK – AKTIN
(POLYMERACE A DEPOLYMERACE AKTINU, MYOZIN)
Amoeba proteus
Amoeba proteus
subpseudopodie
(výrůstky na pseudopodii)
uroid
3. Klouzání (gliding)
Video - Gliding po bičíku
u nefotosyntetického euglenida
Video - Gliding penátní rozsivky
Klouzání po bičíku u Chlamydomonas
vpravo
vlevo
stojí
Shih et al. 2013
Klouzání penátních rozsivek
Molino et al. 2016
Glideosome a klouzání výtrusovců (Apicomplexa)
Frenal et al. 2017 – klouzání Toxoplasma gondii
Buněčná membrána výtrusovce
Buněčná membrána hostitele
glideosome
alveolus
Glideosome a klouzání výtrusovců (Apicomplexa)
Glideosome a klouzání výtrusovců (zde příklad Toxoplasma)
Složení glideosomu:
Změny konformace myozinů vedou k pohybu buňky výtrusovce vpřed (posunu adhezinů vzad). Klouzání výtrusovců tak připomíná pohyb pásu tanku.
ROM4 proteáza odštěpuje transmembránovou doménu zadních adhesinů a tím je odpojí od receptorů na membráně hostitelské buňky (viz schéma na předchozím snímku).
4. Metabolie euglenidů
Arroyo a DeSimone 2014
Video - metabolie u euglenidů
5. Pohyb s pomocí bakterií
Myxotricha paradoxa (Metamonada: Parabasalia)
Brugerolle 2004
bičíky
bakterie
ČÁST II. - MNOHOBUNĚČNOST
Doporučená literatura v ČJ ke stažení zde:
https://biologickaolympiada.czu.cz/dl/50917?lang=cs
protista a protozoa dnes
protista – pojem užívaný pro eukaryota s jednobuněčnou organizací těla a bez buněčné diferenciace dávající vznik tkáním/pletivům
protozoa – heterotrofní protista s výjimkou těch, které připomínají houby
řasy – fototrofní protista
!!!Tyto pojmy tedy neoznačují přirozené taxony/skupiny!!!
Trypanosoma
Euglypha
Giardia
Toxoplasma
Stentor
Euglena
skupina Nasselaria
Trichomonas
Plasmodiophora
Gephyrocapsa
Základní tělní plány eukaryot
1. Jednobuněčný
Transformace améba-bičíkovec u Naegleria gruberi (Heterolobosea)
Jednobuněčnost neznamená absence buněčné diferenciace. Ta ale probíhá jako transformace do jiného životního stádia.
Transformace trofozoit-cysta u Giardia intestinalis (Fornicata)
Složitý životní cyklus Toxoplasma gondii (Apicomplexa, příklady 2 stádií)
Základní tělní plány eukaryot
1. Jednobuněčný
2. Kolonie nediferenciovaných buněk
Typická buněčná kolonie nejčastěji vzniká z jedné buňky tak, že po jejím rozdělení spolu dceřiné buňky zůstanou určitým způsobem spojeny. Tyto buňky se pak dále dělí a dávají vznik jednoduché kolonii s nerozlišenými buňkami.
Dinobryon (Stramenopiles)
V nejjednodušším případě je spojení buněk zajištěno společným pouzdrem mezibuněčné hmoty.
Základní tělní plány eukaryot
1. Jednobuněčný
2. Kolonie nediferenciovaných buněk
Cenobium je zvláštní kolonie složená z konstantního počtu buněk stejného stáří, původně vzniklých z jediné buňky. Konečný počet buněk v cenobiích bývá 2n (tj. 4, 8, 16, ...).
3. Cenobium
Některé cenobiální organismy (třeba Volvox) nemají v žádné části životního cyklu kromě gamet volně žijící jednobuněčná stádia a rozmnožují se pomocí dceřiných cenobií uvolňovaných z mateřského cenobia. V takovém případě mladé cenobium prochází uvnitř mateřského cenobia ontogenetickým vývojem v mnohém připomínajícím ranou ontogenezi obratlovců (embryonální inverze)
Volvox carteri (Archaeplastida)
Inverze u r. Volvox
Inverze embryí Volvox globator (video)
Základní tělní plány eukaryot
1. Jednobuněčný
2. Kolonie nediferenciovaných buněk
3. Cenobium
U několika skupin organismů vzniká mnohobuněčné tělo shluknutím původně samostatně žijících pohyblivých buněk (říká se mu sorokarp). Signálem ke shluknutí buněk bývá hladovění. Vzniká mnohobuněčný útvar, který obsahuje odolné jednobuněčné spory. Spory jsou umístěny ve shlucích na vrcholu stopky. Spory se tak mohou šířit větrem po okolí. U malých plodniček nedochází k diferenciaci buněk plodničky a stopky jsou tvořeny buď živými buňkami, nebo nebuněčnou hmotou.
4. Shlukovací mnohobuněčnost
Acrasis (Heterolobosea)
Pánek a Čepička 2012
Copromyxa (Amoebozoa)
Brown et al. 2011
Fonticula (Opisthokonta)
Brown et al. 2009
Typická pro suchozemské améboidní organismy, vznikla mnohokrát nezávisle
Základní tělní plány eukaryot
1. Jednobuněčný
2. Kolonie nediferenciovaných buněk
3. Cenobium
4. Shlukovací mnohobuněčnost
Video – Copromyxa protea
Jednoduchý životní cyklus u C. protea zahrnuje měňavky schopné se cystovat a nebo agregovat, nedochází k obětování buněk, jednoduchá situace.
Fonticula
Sugimoto and Endoh 2008
Sorogena (mnohobuněčný nálevník)
Důležité factory agregace
Základní tělní plány eukaryot
1. Jednobuněčný
2. Kolonie nediferenciovaných buněk
3. Cenobium
4. Shlukovací mnohobuněčnost
Video – Dictyostelium discoideum (i zvuk!)
U r. Dictyostelium je popsána buněčná diferenciace (více buněčných typů), část buněk se obětuje pro dobro celku – zemřou a vytvoří stopku
Základní tělní plány eukaryot
1. Jednobuněčný
2. Kolonie nediferenciovaných buněk
3. Cenobium
Přestože tvoří poměrně velká a členitá těla, jsou tvořena jedinou mnohojadernou buňkou.
4. Shlukovací mnohobuněčnost
5. „Acelulární“ makroskopické organismy
Příkladem je třeba plasmodiální stádium myxogastridních hlenek (Amoebozoa)
Základní tělní plány eukaryot
1. Jednobuněčný
2. Kolonie nediferenciovaných buněk
3. Cenobium
4. Shlukovací mnohobuněčnost
5. „Acelulární“ makroskopické organismy
Nebo trubicovité (sifonální) stélky některých řas
Vaucheria je tvořena jedinou mnohojadernou buňkou s výjimkou pohlavních orgány, které jsou oddělené.
Bryopsis (Chloroplastida, Ulvophyceae)
Vaucheria (Stramenopiles, Xantophyceae)
Základní tělní plány eukaryot
1. Jednobuněčný
2. Kolonie nediferenciovaných buněk
3. Cenobium
Do této poslední kategorie spadají takové organismy, u nichž existují stádia s makroskopickými, složitými, dlouho žijícími těly a výraznou buněčnou diferenciací.
4. Shlukovací mnohobuněčnost
5. „Acelulární“ makroskopické organismy
Všechny sem patřící skupiny vznikly ve vodě, a pokud se vynořily na souš, jednalo se již o pokročilé mnohobuněčné organismy. O tom, že vysoký stupeň diferenciace buněk přináší těmto organismům řadu výhod, svědčí jejich druhová bohatost.
6. Mnohobuněčné tělo složité stavby
1. Jednobuněčný
2. Kolonie nediferenciovaných buněk
3. Cenobium
4. Shlukovací mnohobuněčnost
5. „Acelulární“ makroskopické organismy
6. Mnohobuněčné tělo složité stavby
1. Jednobuněčný
2. Kolonie nediferenciovaných buněk
3. Cenobium
4. Shlukovací mnohobuněčnost
5. „Acelulární“ makroskopické organismy
6. Mnohobuněčné tělo složité stavby
Embryophyta
Metazoa
Fungi (např. Basidiomycota)
Florideophyceae
Phaeophyceae
Charophyceae
JEDNODUCHÁ VERSUS KOMPLEXNÍ MNOHOBUNĚČNOST
Organismy schopné jednoduché mnohobuněčnosti tvoří vlákna, koule či ploché stélky, které vznikly mitotickým dělením zakládající buňky. Často jsou buňky ve stélce rozděleny na somatické buňky a buňky sloužící k rozmnožování. Není ale patrná žádná složitější diferenciace buněk do tkání. Všechny buňky mnohobuněčného těla těchto organismů jsou obvykle v kontaktu s vnějším prostředím.
Organismy se složitou mnohobuněčností mají tělo tvořené různými tkáněmi, dochází k poměrně složité buněčné komunikaci a výměně látek mezi buňkami. Tělo je složité stavby, část buněk není v přímém kontaktu s vnějším prostředím. Taková organizace těla vyžaduje vznik transportních systémů pro přenos kyslíku, živin a odpadních produktů metabolismu mezi buňkami a vnějším prostředím.
6. Mnohobuněčné tělo složité stavby
Zatímco jednoduchá mnohobuněčnost se v evoluci eukaryot vyvinula mnohokrát a je známa i u bakterií (např. některé sinice), komplexní mnohobuněčnost vznikla pouze u eukaryot a v rámci jen 5 linií (u hub pak několikrát). Je zřejmé, že přechod na složitou mnohobuněčnost s sebou nese nároky na genetickou výbavu, zatímco jednoduchou mnohobuněčnost lze vytvořit poměrně snadno (viz genetické rozdíly mezi mnohobuněčným rodem Volvox a jednobuněčným Chlamydomonas reinhardtii)
JEDNODUCHÁ VERSUS KOMPLEXNÍ MNOHOBUNĚČNOST
6. Mnohobuněčné tělo složité stavby
Nguyen et al. 2017, Nature Comm
Houby (Fungi)
Primitivní houby nevytvářely mnohobuněčná těla, ale jen vláknitá mnohojaderná syncytia a šířily se pomocí bičíkatých zoospor. Přehrádkou byla od zbytku těla oddělena pouze gametangia (pohlavní orgány) a sporangia (výtrusnice). Šlo tak vlastně o obdobu sifonálních stélek některých řas (třeba Vaucheria). S tímto stavem se můžeme dodnes setkat u některých chytridiomycet.
Za nejjednodušší skutečně mnohobuněčné houby lze považovat některé zástupce dříve rozeznávané skupiny Zygomycetes. Někteří jednodušší zástupci této skupiny mají nepřehrádkované mycelium, mnoho druhů zygomycet však vytváří mezibuněčná septa (přepážky). Tato septa obvykle nejsou úplná, mají otvor, jímž procházejí rozpustné složky cytoplasmy i některé organely, nikoliv však jádra. Je však u nich možné pozorovat diferenciaci buněk.
6. Mnohobuněčné tělo složité stavby
Vrchol co do anatomické složitosti a počtu buněk i buněčných typů představují skupiny stopko- a vřeckovýtrusých hub (Basidiomycota a Ascomycota). Jejich buňky jsou oddělené přehrádkami s otvorem. Technicky jde stále o syncytium, neboť těmito póry jsou propojeny cytoplasmy všech buněk.
Houby (Fungi)
Primitivní houby nevytvářely mnohobuněčná těla, ale jen vláknitá mnohojaderná syncytia a šířily se pomocí bičíkatých zoospor. Přehrádkou byla od zbytku těla oddělena pouze gametangia (pohlavní orgány) a sporangia (výtrusnice). Šlo tak vlastně o obdobu sifonálních stélek některých řas (třeba Vaucheria). S tímto stavem se můžeme dodnes setkat u některých chytridiomycet.
Za nejjednodušší skutečně mnohobuněčné houby lze považovat některé zástupce dříve rozeznávané skupiny Zygomycetes. Někteří jednodušší zástupci této skupiny mají nepřehrádkované mycelium, mnoho druhů zygomycet však vytváří mezibuněčná septa (přepážky). Tato septa obvykle nejsou úplná, mají otvor, jímž procházejí rozpustné složky cytoplasmy i některé organely, nikoliv však jádra. Je však u nich možné pozorovat diferenciaci buněk.
6. Mnohobuněčné tělo složité stavby
Vrchol co do anatomické složitosti a počtu buněk i buněčných typů představují skupiny stopko- a vřeckovýtrusých hub (Basidiomycota a Ascomycota). Jejich buňky jsou oddělené přehrádkami s otvorem. Technicky jde stále o syncytium, neboť těmito póry jsou propojeny cytoplasmy všech buněk.
Basidiomycota
Ascomycota
Houby (Fungi)
6. Mnohobuněčné tělo složité stavby
Pore gating
Jenou z klíčových inovací stopko- a vřeckovýtrusých hub umožňující vznik komplexní mnohobuněčnosti je schopnost póry v přehrádkách uzavřít (pore gating). To umožnuje houbě vyrovnat se se smrtí nebo ztrátou některých buněk aniž by došlo k poničení zbytku plodnice.
Ascomycota a Basidiomycota vytvořili pore gating mechanismy nezávisle na sobě. U askomycot je uzavírání pórů zprostředkováno Woroninovými tělísky původem z peroxisomů nebo speciálními proteiny, zatímco u basidiomycot zajišťuje tuto funkci pozměněné endoplasmatické retikulum.
Nguyen et al. 2017, Nature Comm
Houby (Fungi)
Morfologicky rozmanitější než mycelium (podhoubí) jsou plodnice (thecia) hub, ačkoliv to jsou v původní podobě pouze krátkodobé rozmnožovací útvary. Obecně jsou tvořeny těsně propletenými hyfami (plektenchymem), které mohou být spojeny extracelulární hmotou a mohou i srůstat. Nejsložitějším a patrně i nejodvozenějším typem plodnice je plodnice vzpřímená, čili „typická houba“. Ve své nejdokonalejší podobě je vzpřímená plodnice rozdělena na klobouk (pileus) a třeň (stipes).
6. Mnohobuněčné tělo složité stavby
Distribuce složitých mnohobuněčných struktur na fylogenetickém stromu hub (Fungi) – zelená kolečka
Nagy et al. 2018
Pokročilá mnohobuněčnost u hub na rozdíl od jiných skupin eukaryot vznikla vícekrát (8-11) nezávisle na sobě (konvergentní evoluce). Od ostatních hub takové linie odlišujeme pomocí schopnosti tvorby trojrozměrných mnohobuněčných stuktur, která je řízená určitým vývojovým programem určujícím finální tvar a velikost.
Pezizomycotina obsahují Ascomycota
Agaromycotina obsahují Basidiomycota
6. Mnohobuněčné tělo složité stavby
Významnou inovací živočichů je schopnost migrace buněk a pohybů celých tkání uvnitř tvořícího se mnohobuněčného těla, což usnadnilo další rozvoj této skupiny. Živočichové ale disponují obrovským repertoárem transkripčních faktorů, signálních molekul a dalších systémů buněčné regulace, které patrně formovaly jejich typ mnohobuněčnosti.
Předpokládá se, že v původním stavu měli dva základní typy tkání (epitel a pojivovou tkáň). Není ale jasné, jak moc byly buňky v těchto tkáních identické svou genovou expresí.
6. Mnohobuněčné tělo složité stavby
Živočichové (Metazoa)
Kupodivu se ukazuje, že ačkoliv choanocyty houbovců (Porifera) morfologicky značně připomínají trubénky (Choanoflagellata), nejbližší jednobuněčné příbuzné živočichů, nejvíce starobylých genů je aktivních v archeocytech houbovců. Archeocyty jsou pluripotentní buňky plnící v těle houbovce řadu rolí a schopné diferencovat se do řady buněčných typů.
Sogabe et al. 2019
Brunet a King 2017
Principy živočišné mnohobuněčnosti
Živočišné genomy obsahují v porovnání s protisty mnohem větší podíl nekódujících úseků , které se pravděpodobně podílí na regulaci genové exprese
Srovnávací studie s příbuznými protistními skupinami ukazují, že mnoho genů uplatňujících se v mnohobuněčnosti živočichů (adheze, signalizace, regulace transkripce) se vyvinula už před vznikem živočichů (v kontextu buňky jednobuněčných protist)
Sebé-Pedrós et al., Nat Rev Gen 2017
Cadheriny a integriny
Abedin and King, Science 2009
Vznik živočichů byl spojen s vysokou mírou genových duplikací u předka opisthokont a holozoí, následuje výrazná míra duplikací u předka trubének a metazoí. Další vysoká hladina duplikací je pak spojena se vznikem metazoí a jednotlivých jejich kmenů.
Vznik nových genů je pak pozorován při vzniku opisthokont, holozoí a jednotlivých živočišných kmenů.
Fernández, R., & Gabaldón, T. (2020). Gene gain and loss across the metazoan tree of life. Nature Ecology & Evolution, 4(4), 524-533.
Duplikované geny na úrovni jednotlivých kmenů živočichů se podílejí zejména na funkcích spojených s nervovým systémem a signalizací, což naznačuje, že nervový systém a buněčná signalizace podléhají konstatní proměně napříč evolucí živočichů.
Evoluce mechanismů genové exprese u živočichů
Evoluce mechanismů genové exprese u živočichů
Sebe-Pedros et al. (2017). The origin of Metazoa: a unicellular perspective. Nature Reviews Genetics, 18(8), 498.
Erwin, D. H. (2020). The origin of animal body plans: a view from fossil evidence and the regulatory genome. Development, 147(4).
Základní omezení velikosti živočišného těla
Láčka žahavců jako systém zajišťující dopravu živin k buňkám a exkreci odpadních látek
Vylučování difúzí látek do vnějšího prostředí a do láčky�(Cnidaria)�
Embryophyta
Embryophyta jsou organismy autotrofní, nepotřebují tedy trávicí soustavu. Jsou sesilní (přisedlé), nemají tedy orgány pohybu. Chybějící možnost pohybu rostliny zřejmě částečně kompenzují možností neukončeného růstu – predátorovi sice neutečou, ale po jeho zásahu mohou zase dorůst. Rostliny také nemají oběhovou soustavu v pravém slova smyslu. Jejich xylém vede vodu a minerální látky z místa příjmu – kořenů, floém naopak produkty fotosyntézy z místa jejich vzniku, tedy z listů. Neexistuje tedy žádný cyklus oběhových tekutin. Rostliny také nemají nic podobného nervové soustavě.
6. Mnohobuněčné tělo složité stavby
Řízení celého organismu je hormonální, rostliny nemají žádné specializované žlázy s vnitřní sekrecí, hormony vznikají na různých k této činnosti nijak nespecializovaných místech rostlinného těla. Funkční propojení celého organismu je zajištěno dvěma vzájemně se doplňujícími systémy – apoplastem (systém mimo cytoplasmu, tedy buněčné stěny a mezibuněčné prostory) a symplastem (propojení cytoplasmy buněk skrze plasmodesmata). Rostlinné buňky také na rozdíl od živočišných v těle nemigrují!
Cheng et al. 2020
Embryophyta
6. Mnohobuněčné tělo složité stavby
Bowman et al. 2017
Cheng et al. 2020
Chaluhy (Phaeophyceae)
6. Mnohobuněčné tělo složité stavby
Děkuji za pozornost!