1 of 263

ESF II projekt Západočeské univerzity v Plzni

reg. č. CZ.02.2.69/0.0/0.0/18_056/0013239

​

TTSS_Technologie tváření, slévání a svařování

Část tváření

2 of 263

Trocha historie

  • Známo již nejméně 4000 let
  • Nejprve využívány kovy, které bylo možné nalézt v ryzí formě (zlato, stříbro, měď, železo).
  • Nejvýraznější pokrok po zvládnutí výroby kovů z rud.
  • 3000 let před naším letopočtem začala doba bronzová v Malé Asii a v Egyptě, které se poté rozšířila i do středomoří a do jižní Evropy (2000 let př.nl) a poté i do střední Evropy.
  • Nejprve využíváno hlavně pro umělecká díla a zbraně (sochy, pohřební masky, ozdobné předměty, helmy, díky, meče a další….).

​

​

​

2

3 of 263

Současnost

3

Forth Rail Bridge - Skotsko, využití dlouhých válcovaných profilů

Karoserie X90, Volvo https://www.greencarcongress.com/2015/05/20150517-xc90.html

Využití ocelových drátů z produkce Třineckých železáren ve skeletu Tančícího domu, Praha

https://www.designmag.cz/udalosti/51071-soutez-werk-design-vyzyva-k-navrhovani-z-oceli.html#&gid=1&pid=13

Plochá a široká ocel z produkce TŽ pro výstavbu mrakodrapu Highlight v Mnichově, https://www.designmag.cz/udalosti/51071-soutez-werk-design-vyzyva-k-navrhovani-z-oceli.html#&gid=1&pid=12

Věžové jeřáby na stavbě v anglickém Bristolu

4 of 263

Tvarování

  • Technologie, které mění tvar polotovaru se označují jako tvarování:

​

Odlévání

Tváření

Obrábění

Svařování

Prášková metalurgie

​

Tváření

  • Nedestruktivní technologie
  • Při tváření je u výrobku možné kromě tvaru ovlivňovat i mikrostrukturu a tak i mechanické vlastnosti.
  • Při tváření kovů je nutné překročit mez kluzu, ale nesmí být překročena mez pevnosti (plastická deformace).

​

​

4

5 of 263

Tváření – fyzikální podstata

  • Tvářením kovů rozumíme technologický (výrobní) proces, při kterém dochází k požadované změně tvaru výrobku nebo polotovaru, příp. vlastností, v důsledku působení vnějších sil bez odběru třísek. Proti vnějším silám, které působí na těleso, působí síly vnitřní. Těmito silami se brání materiál svému přetvoření.
  • Podstatou tváření je vznik plastických deformací, ke kterým dojde v okamžiku dosažení napětí na mezi kluzu pro daný materiál. Tento děj je provázen fyzikálními změnami a změnami struktury materiálu, což ovlivňuje mechanické vlastnosti materiálu.
  • Při plastické deformaci nesmí docházet k porušení soudržnosti materiálu, což je dáno jejich tvařitelností.
  • Výhody tváření:
      • Sériová až hromadná výroba
      • Vysoká produktivita práce
      • Vysoké využití materiálu
      • Zlepšení struktury a mechanických vlastností kovů,
      • Zvýšená životnost součástí vyrobených tváření.
      • Velmi dobrá rozměrová přesnost tvářených výrobků.

​

  • Nevýhody:
      • vysoká cena strojů a nástrojů
      • omezení rozměry konečného výrobku.

5

6 of 263

Tváření – plastická deformace

Výsledný efekt tváření závisí na: charakteru vnějších sil

faktorech ovlivňujících vnitřní síly (např. stavba tvářeného materiálu, teplota)

​

Při trvalé (plastické) deformaci dochází k posunu atomů o vzdálenost větší než činí mřížkový parametr. Plastickou deformaci kovů nemůže způsobit normálové napětí σ, ale pouze smykové napětí τ. Při plastické deformaci dochází k trvalému posuvu atomů z jejich rovnovážných poloh, který zůstává zachován i po skončení účinku působení vnějších deformačních sil. Trvalý posuv atomů nastává až po překročení hodnoty tzv. kritického smykového napětí τkr, a to pouze v některých činných krystalografických rovinách a směrech, kde se pohyb atomů setkává s nejmenším počtem překážek.

6

7 of 263

Vymezení pojmů

  • Plastičnost (plasticita) – schopnost materiálu se plasticky deformovat v rozsahu deformací od počátečních po mezní (mírou plasticity je stupeň deformace, kterého se dosáhne za různých termomechanických podmínek do okamžiku porušení soudržnosti). Jedná se o čistě materiálovou vlastnost. Není definována tvarem tělesa. Je ovlivněna chemickým složením a strukturou materiálu.

Počáteční plastičnost – přechod od pružného do plastického stavu.

Mezní plastičnost – vznik prvních trhlin

​

​

7

  • Tvařitelnost – schopnost tělesa se plasticky deformovat za určitých podmínek tváření až do porušení soudržnosti (vznik kritických trhlin, lom). Závisí na plastičnosti, geometrii tělesa a podmínkách tváření (teplota a rychlost deformace, napěťový stav, historie napětí a deformace). Je možné ji kvantifikovat např. po provedení různých laboratorních zkoušek (zkouška tahem).

​

  • Metalurgická tvařitelnost – vyjadřuje vliv metalurgických činitelů na tvařitelnost za daných termomechanických podmínek (teplota, rychlost deformace a další).

​

  • Technologická tvařitelnost - vyjadřuje vliv dané technologie tváření na pravděpodobnost vzniku trhliny. Je ovlivněna především stavem napjatosti a vnějším třením. Pokud hovoříme o tvařitelnost pro nějakou konkrétní technologii můžeme použít pojmy: válcovatelnou, kovatelnost, tažitelnost apod.

​

​

Dutiny a trhliny v austenitické oceli po tváření

​

8 of 263

Vymezení pojmů

  • Deformace (strain) - změna tvaru tělesa. Těleso mění tvar v důsledku působení síly. Silové působení mění vzájemné polohy atomů, ze kterých se těleso skládá. V případě, že se po odstranění působící síly těleso vrátí do původního tvaru, mluvíme o pružné (elastické) deformaci. V důsledku působení sil může rovněž dojít k nevratným změnám v poloze atomů tělesa. V takovém případě mluvíme o plastické deformaci.

​

  • Termomechaniční činitelé - výrazně ovlivňují např. uzdravovací procesy. Patří k nim teplota, deformace, deformační rychlost (rychlost přírůstku deformace) a historie tváření.

​

  • Deformační odpor materiálu – vnitřní napětí [MPa], které vzniká v tělese jako reakce na působení vnějších tvářecích sil. Vnitřní napětí musí být dostatečně velké, aby postačovalo k vyvolání plastické deformace.

​

  • Přirozený deformační odpor – určován za specifických podmínek, tzv. jednoosého stavu napjatosti.

​

8

9 of 263

Rozdělení technologií tváření

  • Technologické tvářecí procesy se dělí podle:

Působení vnějších sil

Teploty

Tepelného efektu

Stupně dosažené deformace

​

9

10 of 263

Rozdělení technologií tváření

  • Podle působení vnějších sil:

Podle toho jestli body tvářeného tělesa ležící v jednotlivých rovinách zůstanou v těchto rovinách nebo se dostanou do jiné roviny rozdělujeme tváření:

​

Tváření plošné (rovinné, strojírenské) Tváření objemové (hutnické)

válcování plechů a pásů válcování

ohýbání kování (volné, zápustkové)

tažení (plechů) tažení (drátů)

stříhání apod. protlačování

speciální metody

10

11 of 263

Rozdělení technologií tváření

  • Rozdělení podle teploty:

Při změně teploty se mění deformační odpor materiálu proti tváření a se zvyšující se teplotou se zlepšují plastické vlastnosti kovů a jejich slitin.

Rozdělení je provedeno na základě teploty rekrystalizace: TR = cca 0,4 TT (TT je teplota tání kovu v Kelvinech)

​

Tváření za studena – tváření pod teplotou rekrystalizace

1) Válcování (plechy a pásy)

2) Tažení: - drátů, tyčí, profilů, trubek

3) Lisování:

a) stříhání (prostřihování, děrování, odstřihování, aj.), nástroj překonává mez pevnosti materiálu

b) ohýbání, rozšiřování, zkružování

c) tažení nádob

d) objemové tváření – protlačování

​

Tváření za tepla – tváření nad rekrystalizační teplotou

1) Kování: - volné (hydraulické lisy, buchary)

- zápustkové (buchary, vřetenové a klikové lisy, kovací válce, aj.)

2) Válcování: - k hromadné výrobě předmětů jednoduchého tvaru (desky, plechy, kruhové průřezy; dráty; trubky; kolejnice, nosníky, aj.)

3) Vytlačování: - pro výrobu tyčí, profilů, trubek

​

Tváření za poloohřevu – představuje kompromis mezi tvářením za studena a za tepla

11

12 of 263

Rozdělení technologií tváření

Tváření za studena – tváření pod teplotou rekrystalizace (většinou 0,3 TT)

Při válcování nebo tažení za studena dochází k protažení zrna ve směru hlavní deformace, vznik textury. Objem zrna se však nemění.

​

Jsou potlačeny uzdravovací procesy (rekrystalizace a zotavení), čímž dochází vlivem vyčerpávání příznivě orientovaných skluzových systémů a protínání dislokací, kvůli jejich zvýšenému počtu, ke zpevňování kovu.

​

Při pohybu dislokaci ve skluzových rovinách dochází k interakci s překážkami v mřížce (substitučními atomy, vakance, jiné dislokacemi). Také přítomnost jiných fází ovlivňuje zásadním způsobem dislokační skluz, přičemž závisí na velikosti, tvaru a rozložení těchto fází.

Ze začátku zatěžování (tváření) probíhá deformace skluzem jen v zrnech s nejpříznivější orientací vzhledem ke směru zatížení. Během interakcí dislokací s překážkami dochází ke vzniku dislokačních zdrojů, z nichž vznikají další dislokace. Hustota dislokací (celková délka dislokací v jednotce objemu - mm/mm3 ) roste, přičemž smykové napětí, potřebné pro pohyb dislokací v mřížce s takto zvýšenou hustotou dislokací, je nutno zvyšovat. Vlivem rostoucího napětí se i v zrnech s méně příznivou orientací začnou aktivovat další skluzové systémy, takže každé zrno se deformuje do tvaru určovaného deformací jeho sousedů. Dislokační skluz se postupně stává obtížným, odpor proti skluzu roste, až do doby, kdy žádné další dislokace nejsou schopny mřížkou projít a začnou se hromadit před překážkami, nejčastěji na hranicích zrna nebo u hrubých fází. Takto vzniká zárodek trhliny a materiál se jeví jako křehký.

​

​

​

​

​

12

13 of 263

Rozdělení technologií tváření

Tváření za studena – tváření pod teplotou rekrystalizace (většinou 0,3 TT)

Po úplném vyčerpání plastických vlastností je nutné provést žíhání, které se nazývá rekrystalizační.

Při zpevňování se zvyšuje mez kluzu a mez pevnosti, klesá tažnost. Dochází ke změně fyzikálních, elektrických a magnetických vlastností.

Jedná se velmi často o závěrečnou tvářecí technologii, kdy se získávají přesné výrobky s dobrými mechanickými vlastnostmi.

​

​

​

Výhody: vysoká přesnost rozměrů

kvalitní povrch

zlepšení vlastností zpevněním

​

Nevýhody: vysoké tvářecí síly

nerovnoměrné zpevňování

omezená tvárnost materiálu

13

Změna mechanických vlastností při tváření za studena

​

Vývoj mikrostruktury feritické oceli při válcování za studena v závislosti na velikosti deformace

14 of 263

Rozdělení technologií tváření

Tváření za tepla – tváření nad teplotou rekrystalizace (většinou nad 0,7 TT)

Rychlost rekrystalizace je tak vysoká, že zpevnění způsobené tvářením mizí již v průběhu tváření nebo bezprostředně po něm. Materiál se nezpevňuje a k tváření stačí až 10x menší tvářecí síly ve srovnání s tvářením za studena. Vzniká vláknitá struktura z hrubé dendritické struktury ingotu. Tato struktura nelze změnit vlivem tepelného zpracování a tváření. Vláknitá struktura ovlivňuje mechanické vlastnosti a anizotropii.

Při tváření za tepla dojde po překročení kritické deformace k nukleaci a růstu nových zrn (rekrystalizace). Na hranicích velkých protažených zrn vznikají nová polyedrická rekrystalizovaná zrna. Při rekrystalizaci dochází k výraznému zjemnění zrna, což má následně velmi příznivé dopady na tvařitelnost kovu.

​

Výhody:

nižší tvářecí síly

odstranění trhlin, bublin

​

Nevýhody:

zokujení povrchu

hrubnutí zrna

14

00 / 00

15 of 263

Rozdělení technologií tváření

Tváření za polotepla – mezi tvářením za studena a za tepla

Důvodem je zlepšení přetvárných vlastností oproti tváření za studena, snížení přetvárných odporů, dosažení zlepšení mechanických a fyzikálních vlastností, přesnosti a jakosti povrchu. Horní teploty jsou omezeny oxidací povrchu.

15

16 of 263

Rozdělení technologií tváření

  • Rozdělení podle tepelného efektu

Část energie, vynaložené na tváření, se mění na teplo a množství tepla závisí na rychlosti deformace a odporu materiálu proti deformaci. Podle toho, kam se odvede vzniklé teplo, se tvářecí procesy dělí na:

​

izotermické tváření - veškeré vyvinuté teplo je odvedeno do okolí a teplota tvářeného kovu se nemění. Deformace je dostatečně pomalá.

adiabatické tváření - veškeré teplo zůstane v materiálu a dojde ke zvýšení teploty kovu. Deformace je extrémně vysoká.

polytropické tváření  - část tepla odvede do okolí a část tepla zůstane v tvářeném materiálu. Jedná se o nejčastější případ.

16

17 of 263

Rozdělení technologií tváření

  • Rozdělení podle stupně deformace:

​

Kritériem je stupeň deformace při určité teplotě a rychlosti deformace bez nebezpečí vzniku trhlin na povrchu materiálu.

Podle toho se tvářecí procesy dělí na:

- procesy, kdy tlak mezi nástrojem a materiálem je malý, ke vzniku deformace jsou potřeba malé síly a povrch volného materiálu je výrazně větší, než povrch, který je ve styku s nástrojem (např. volné kování),

- procesy, kdy tlak mezi nástrojem a materiálem je velký, ke vzniku deformace jsou potřeba velké síly a povrch volného materiálu je přibližně stejný jako povrch, který je ve styku s nástrojem (např. zápustkové kování),

- procesy, kdy tlak mezi nástrojem a materiálem je velmi vysoký, ke vzniku deformace jsou potřeba značně velké síly a povrch volného materiálu je menší, než povrch, který je ve styku s nástrojem (např. protlačování).

17

18 of 263

Základy teorie tváření

Struktura kovů

​

Krystalová mřížka – pravidelné uspořádání atomů v prostoru dle určitého geometrického pořádku

​

14 Bravaisových mřížek (elementárních buněk)

7 krystalografických soustav (dělení podle prostorové symetrie)

​

​

​

​

18

19 of 263

Monokrystal versus polykrystal

19

20 of 263

Nejdůležitější krystalové mřížky v kovech

20

​

Kubická plošně středěná (KPC)

- četnost mřížky: 4

8 . 1/8 + 6 . 1/2 = 4 at. / buňku

rohy + stěny

- koordinační číslo: 12

- γ-Fe, Ni, Cu, Al, Ag, Pb, Au …

Kubická prostorově středěná (KSC)

- četnost mřížky: 2

8 . 1/8 + 1 . 1 = 2 at. / buňku

rohy + střed

  • koordinační číslo: 8
  • α-Fe, Cr, V, Mo, Ta, alkalické kovy …

Šesterečná těsně uspořádaná

  • četnost mřížky: 6

12 . 1/6 + 2 . 1/2 + 3 . 1 = 6 at. / buňku

rohy + střed

- koordinační číslo: 12

- Mg, Be, Zr, Ti, Zn, Cd …

21 of 263

Metastabilní soustava železo-uhlík

21

Kubická plošně středěná

Kubická prostorově středěná

https://www.wikiwand.com/cs/Bin%C3%A1rn%C3%AD_diagram_%C5%BEelezo-uhl%C3%ADk

22 of 263

Mřížkové poruchy

​

  • bodové (vakance, interstice, substituce)
  • čárové (hranové, šroubové a kombinované),
  • plošné (vrstevné vady, hranice zrn, subzrn, dvojčatní),
  • prostorové (hranice krystalů, vměstky, amorfní částice, apod.).

​

22

23 of 263

Bodové vady krystalů

  • Vakance – neobsazený uzlový bod v mřížce
  • Intersticiály – atomy umístěné mimo uzlové body (vlastní, cizí)
  • Substituční atomy
  • Frenkelova porucha (zejména iontové krystaly)
  • Schottkyho porucha (zejména iontové krystaly)

23

24 of 263

Dislokace – čárová porucha

  • Největší význam z hlediska plastického přetvoření
  • Vznikají posunutím jedné části krystalu proti druhé
  • Dělí se na hranové a šroubové

24

Hranová dislokace – vzniká stlačením části krystalu podél jedné krystalografické roviny o jeden mřížkový parametr nebo vložením vrstvy atomů do krystalu

Čára spojující řadu krajních atomů vložené vrstvy představuje hranovou čáru – hranovou dislokaci. Následkem značné deformace mřížky vznikají v těsném okolí dislokace velká vnitřní pnutí.

​

Šroubová dislokace – vzniká posunutím části krystalů ve směru dislokační čáry o vzdálenost odpovídající mřížkovému parametru

25 of 263

Dislokace

25

Směr a velikost vzájemného posuvu udává tzv. Burgesův vektor b

​

Burgesova smyčka – pro definování Burgesova vektoru

​

Burgesův vektor kolmý k dislokační čáře – hranová dislokace

​

Burgesův vektor rovnoběžný s dislokační čárou – šroubová dislokace

26 of 263

Burgesova smyčka

26

27 of 263

Vznik dislokace

27

  • při krystalizaci kovů (růstová spirála – vznik šroubové dislokace)
  • při růstu zrn v bloky (hranové i šroubové dislokace – např. při srůstu subzrn)
  • při přeměně vakancí na dislokaci (se shluků vakancí vzniká dislokace)
  • z Frank-Readových zdrojů (vznik dislokací při plastické deformaci)
  • v oblasti vysokých napětí (v okolí precipitátů, ostré přechody, …)

​

28 of 263

Vznik dislokace

28

Frank-Readův zdroj dislokací

​

29 of 263

Pohyb dislokací

29

Pohyb hranové dislokace

​

Pohyb šroubové dislokace

​

  • Pohyb dislokace probíhá skluzem nebo šplháním.
  • Při plastické deformaci se uplatňuje pohyb dislokací skluzem.

30 of 263

Plošné poruchy

30

  • vrstevná chyba
  • hranice zrna

​

Vrstevná chyba - Ve většině kovů mohou vznikat chyby v pravidelném uspořádání vrstev. Zejména v mřížkách, u nichž jsou mezi atomy sousedících rovin malé rozdíly v energii vazebných sil (tedy v těsně uspořádaných mřížkách), jako u mřížky KPC (austenit). Vznik vrstevné chyby brání šplhání dislokací.

​

​

Hranice zrna – každé zrno má jinou krystalografickou orientaci a na hranici zrna dochází k jejímu vyrovnání. K tomu je nutné doplnit mezi krystaly polotoviny atomů. Hranice zrna je tedy tvořena dislokacemi. U každé dislokace se vyskytují i vakance, takže hranice zrna je plná i jich. Hranice zrna brání pohybu dislokací.

maloúhlová hranice zrna

velkoúhlová

hranice zrna

31 of 263

Mechanismus plastické deformace

Úvod do teorie dislokaci

  • deformace v krystalických látkách probíhá nejčastěji skluzem
  • v počátku výzkumu se předpokládalo, že skluz vzniká v celém průřezu krystalu najednou

​

  • při vystavení tělesa účinkům sil, lze na libovolné rovině definovat dvě napětí:

normálové – působí ve směru normály (kolmice na rovinu)

smykové (tečné) – působí ve směru tečny k rovině, rozhoduje zda dojde ke skluzu či nikoliv

​

​

31

  • hodnota τkr vypočtená podle tohoto vztahu je o několik řádu vyšší než hodnoty získané experimentálně

​

​

​

  • došlo k zavrhnutí této teorie
  • příčiny, které oslabují proces skluzu byl dán do souvislosti s poruchami mřížky

​

​

​

d, b – meziatomové vzdálenosti

X – vzájemné posunutí obou částí krystalu

​

​

1/4

1/2

1

3/4

Výpočet napětí nutné pro skluz.

​

32 of 263

Mechanismy plastické deformace

Prostý skluz – translace

  • nejčastější mechanismus plastické deformace

​

Dvojčatění

​

​

32

33 of 263

Mechanismy plastické deformace – ukázka TEM, 08Ch18N10T

33

Detail na deformační dvojčata v austenitickém zrně

Detail na shluk dislokacií v austenitickém zrně

Detail na interakcie dislokace s jemnými časticami vyloučenými v austenitickém zrně

Detail na deformační dvojčata v austenitickém zrně

34 of 263

Deformace skluzem - monokrystal

34

  • Plastická deformace nastává kluzem jedné vrstvy krystalu po druhé.
  • Mezi jednotlivými rovinami kluzu zůstávají nedeformované části – bloky.
  • Tloušťka nedeformované vrstvy se pohybuje v intervalu 10-3 až 10-4 cm.
  • Pohyb v každém krystalu se děje podle určitých ploch kluzu a má určitý krystalografický směr, který se nazývá kluz.

​

​

© DoITPoMS, University of Cambridge

35 of 263

Prostý skluz - translace

​

Fyzikální zákony kluzu

  • Kluz obvykle nastává v rovinách nejhustěji obsazených atomy.
  • Směr kluzu je vždy totožný se směrem nejhustěji obsazeným atomy.
  • Z dané skupiny možných kluzných rovin a směrů je činný ten kluzný systém, v němž smykové napětí τ dosahuje hodnoty rovné τkr. Toto napětí je pro daný kov, krystalovou mřížku, teplotu a rychlost deformace definován konstantou plasticity.
  • Smyková napětí dosahují maximálních hodnot v rovinách skloněných pod úhlem 45° k tzv. hlavním rovinám (tj. v těch rovinách, kde působí pouze normálová napětí), jejichž směr je u mnoha tvářecích postupů totožný se směrem vnější deformační (přetvárné) síly.

​

Hodnota kritického smykového napětí τkr závisí na:

  • rychlosti deformace
  • teplotě
  • stavu materiálu před deformací (chemické složení, způsob předchozího zpracování)

​

35

36 of 263

Skluzové systémy v různých kovech

36

Struktura kovu

Skluzový systém

Počet

Počet

Skluzo-vá rovina

Směr skluzu

​

​

Skluzo-vý systém

Struktura kovu

Skluzový systém

Skluzo-vá rovina

Směr skluzu

​

​

Skluzo-vý systém

Skluzová rovina

Směr skluzu v daném skluzovém systému

Kubická plošně středěná

KSC

​

Hexago-nální

Kubická prostorově středěná

37 of 263

Prostý skluz - translace

Vztah pro výpočet smykového napětí v rovině skluzu v případě tahové zkoušky:

​

​

37

σk - mez kluzu

ϕ - úhel, který svírá rovina skluzu s osou válcovitého vzorku

V této rovině působí smykové napětí τ, které svírá s osou vzorku a tedy i hlavním napětím σk úhel λ.

​

Mezi normálovým a smykovým napětím platí závislost:

​

​

​

Po úpravě:

Pokud toto napětí τ dosáhne hodnoty kritického smykového napětí τkrit, dochází k dislokačnímu skluzu, a to v kluzných rovinách nejhustěji obsazených atomy.

​

Této hodnoty je nejdříve dosaženo v rovinách, svírajících úhel 45° s osou válcového vzorku tahové zkoušky (později vzniká trojsosý stav napjatosti, kdy se v tzv. krčku aktivují jiné skluzové systémy v různých rovinách).

m - Schmidtův faktor. s max. hodnotou 0,5 pro ϕ = 45°

m.σ = τkr

38 of 263

Dvojčatění

Při velmi nízkých teplotách a velkých deformačních rychlostech dochází k plastické deformaci ještě mechanismem tzv. dvojčatění. Při tomto mechanizmu se přesunou atomy v části krystalu pouze o část meziatomární vzdálenosti tak, že pokluzem vznikne oblast mřížky zrcadlově souměrná s neposunutou mřížkou podle roviny dvojčatění – tzv. dvojče. Mechanizmem dvojčatění se nedosahuje velkých plastických deformací. Při tváření se deformační dvojčata vyskytují jen v omezené míře, a to hlavně u slitin mědi a u feritické základní struktury, tvářené velkou deformační rychlostí při nízkých teplotách.

38

39 of 263

Zpevnění

  • Při tváření za studena dochází ke zpevňování kovů a vyčerpání plasticity.
  • Zrna jsou protaženy vlivem deformace – mění se jejich tvar, ale ne objem.
  • Jsou zde výrazně omezeny všechny tepelně aktivované děje.
  • Roste hustota poruch krystalové mřížky a vznikající dislokaci si začínají překážet.

​

39

Křivka deformačního zpevnění monokrystalu

​

kovy kubické plošně uspořádané (k.pl.s) ev. hexagonálně těsně uspořádané (křivka 1):

I. Etapa: jednoduchý (snadný) skluz, zpevňování pomalé (malý přírůstek napětí - dlouhé volné dráhy dislokací, neblokované FR zdroje)

II. Etapa: rychlé zpevňování, zvýšení dislokační hustoty, kupení a protínání dislokací, další roviny

III. Etapa: menší přírůstek napětí (někdy dynamické zotavování - příčný skluz, šplhání a uvolňování dislokací)

​

kovy kubické prostorově středěné (k.t.s.) (křivka 2) - chybí výrazná prvá etapa - jedná se o vícenásobný skluz a rychlé zpevňování

40 of 263

Zpevnění polykrystalu

  • Při tváření polykrystalu dochází ke zpevnění i díky hranici zrna.
  • Hranice zrna je nepřekonatelná překážka pro pohyb dislokací, dochází na nich k jejich hromadění.
  • Dislokace v dalším zrně se pohnou až je i v něm splněna podmínka τr > τkr
  • Pohyb dislokace přes všechna zrna je postupný proces.
  • Vliv velikosti zrna se dá vyjádřit Hall-Petchovým vztahem:

​

40

 

σk – mez kluzu [MPa]

σ0 – třecí napětí potřebné pro pohyb dislokací [MPa],

ky - [MPa∙mm1/2] - materiálová konstanta - součinitel vyjadřující teoretickou hodnotu bariérového účinku hranic zrn proti pohybu dislokací

- parametry jsou citlivé na množství příměsí i na strukturní a deformační stav materiálu

d – střední velikost zrna [mm]

​

41 of 263

Zpevnění polykrystalu

  • Překážky pohybu dislokací vedou k obtížnější plastické deformaci materiálu

​

Jedná se o:

Pokračující zatížení

Dislokace + intersticiální atomy

Dislokace + substituční atomy

Dislokace + precipitáty

Dislokace + hranice zrn

Interakce dislokací

​

To vše vede k deformačnímu zpevnění polykrystalického materiálu.

​

41

42 of 263

Závislost deformačního napětí na velikosti deformace

Schéma závislosti deformačního napětí na velikosti deformace:

  1. Pro deformaci za studena
  2. Pro ideální deformaci za tepla
  3. Pro deformaci za tepla s uplatněním dynamických uzdravovacích procesů

​

I – oblast pružné deformace,

II – oblast neustáleného plastického toku,

IIa – fáze zpevňování,

IIb – fáze změkčování,

III – oblast ustáleného plastického toku.

​

42

43 of 263

Základní veličiny ve tváření

  • Napětí

Napětí σ se definuje jako síla F působící na jednotku plochy S.

​

​

​

43

44 of 263

Základní veličiny ve tváření

  • Stanovení složek napětí v hmotném bodě tvářeného tělesa

​

​

​

44

Označení napětí v pravoúhlém souřadnicovém systému:

  • Normálové napětí σ - napětí působící ve sledovaném bodě kolmo na sledovanou plochu
  • smykové (tangenciální) napětí τ (tau) - napětí působící ve sledovaném bodě ve směru sledované plochy

V pravoúhlém souřadnicovém systému s osami x, y, z je obecný stav napjatosti na elementární krychli popsán:

třemi normálovými složkami: σx , σy , σz

šesti smykovými složkami: τxy, τxz, τyx, τyz, τzx, τzy

Z momentové rovnováhy sil plyne že:

​

​

​

Normálové napětí je kladné, označujeme jej + jestliže je tahové a záporné (-), je-li tlakové.

45 of 263

Základní veličiny ve tváření

  • Stanovení složek napětí v hmotném bodě tvářeného tělesa

​

- stav napjatosti je možné zapsat maticí

45

- výslednice napětí působících na příslušné ploše se označí jako P (např. na ploše Sx je výslednice Px) a stanovíme ji jako vektorový součet příslušných napětí.

Tenzor napjatosti:

46 of 263

Základní veličiny ve tváření

  • Systém hlavních os

Jestliže natočíme osy souřadného x, y, z tak, aby odpovídaly směrům působení výslednic Px, Py, Pz, získáme tzv. systém hlavních os, kde jsou smykové složky napětí nulové. Pro zbývající 3 hlavní složky byla přijata dohoda:

​

46

47 of 263

Stav napjatosti a deformace

  • Pro analýzu jednotlivých tvářecích procesů se využívají schémata napětí a deformací.
  • Dávají grafickou představu o přítomnosti a smyslu hlavních napětí a hlavních deformací.
  • Stav napjatosti – názorná představa o přítomnosti a smyslu hlavních napětí v tvářeném tělese.

Tvářený materiál se nahrazuje krychlí, z jejíchž stěn vycházejí vektory, zobrazující směry hlavních napětí.

Celkem lze zapsat devět schémat hlavních napětí, kdy jen některé mají praktický význam v procesu tváření kovů.

Stav napjatosti má významný vliv na tvařitelnost a deformační odpor.

Tvařitelnost je tím vyšší, čím menší úlohu hrají tahová napětí. Deformační odpor bude největší u stejnorodého stavu napjatosti a naopak.

47

48 of 263

Schémata hlavních napětí

4 prostorové stavy: všestranný tlak (---) a roztažení (+++) a dva nestejnorodé stavy.

3 rovinné stavy: rovinný tah (++), tlak (--) a nestejnorodý stav (+-)

2 jednoosé stavy: tah (+) a tlak (-)

​

48

Schéma hlavních napětí

49 of 263

Schémata hlavních deformací

Za předpokladu platnosti zákona zachování objemu, platí, že součet skutečných deformací musí být roven 0. Z tohoto důvodu se celkový teoretický možný počet stavů redukuje na 3.

​

Schémata hlavních deformací dávají představu o stavu deformace v uvažovaném bodě. Hlavními deformacemi jsou deformace v hlavních rovinách, v nichž nejsou žádná smyková napětí.

​

Schéma D1 - nejčastěji při válcování plechů a širokých pásů,

Schéma D2 - protlačování a tažení drátů

Schéma D3 – nejrozšířenější, uplatňuje při válcování předvalků a tvarových vývalků a u většiny kovářských operací

49

50 of 263

Mechanické schéma deformace - příklady

Je dáno kombinací schématu napjatosti a deformace a pro konkrétní případ tváření je typické.

50

00 / 00

Pěchování – bez uvažování tření

Pěchování – s uvažováním tření

Vlivem tření původně jednoosý tlakový stav napjatosti přechází na prostorový stav tlakové napjatosti. Vlivem nehomogenní deformace se pak v tělese vyskytují i nestejnorodé stavy napjatosti. Stav deformace je pochopitelně v obou případech shodný.

Protlačování

Tažení v průvlaku

Dvě technologie se stejným stavem deformace, ale rozdílným stavem napjatosti. Z hlediska technologické tvařitelnosti je výhodnější prostorový tlakový stav. Proto se protlačování hodí k tváření kovů s nižší metalurgickou tvařitelností, nebo k výrobě složitých profilů.

51 of 263

Deformace v tvářeném tělese

51

Těleso pod vlivem vnější síly mění svůj tvar, tváří se. Pokud těleso po odlehčení získá opět původní tvar, jde o pružnou (vratnou) deformaci. Nestane-li se tak, je to plastická (trvalá) deformace.

​

Deformaci, ať pružnou nebo plastickou, můžeme vyjádřit pomocí absolutní, poměrné a skutečné deformace.

Absolutní deformace je rozdíl rozměrů po deformaci a před ní. Pěchujeme–li hranol o výchozích rozměrech h0, b0 a l0 na konečné rozměry h1, b1 a l1, potom absolutní deformace je:

Z praktického hlediska počítáme absolutní deformaci tak, aby byla vyjádřená kladným číslem. V praxi se takto vyjadřuje např. úběr při válcování, tj. rozdíl mezi vstupní a výstupní tloušťkou válcovaného polotovaru, vyjádřený v mm.

52 of 263

Deformace v tvářeném tělese

52

Poměrná lineární deformace je definována jako podíl změny rozměru k původnímu rozměru:

Výhodou vyjádření velikosti poměrné deformace je její názornost. Vhodná je ovšem pouze pro popis malých deformací ( do cca ε = 0,1), především v pružné oblasti. Při tváření, kde dochází k velkým deformacím je její použití nevhodné.

53 of 263

Deformace v tvářeném tělese

53

Skutečná neboli logaritmická deformace je odvozená na základě matematických zákonitostí, kdy se uvažuje nekonečně malá změna rozměru :

Skutečná neboli logaritmická deformace má obecnou platnost a je vhodná pro malé i velké deformace.

Skutečná logaritmická deformace:

Součinitelé deformace:

Skutečné stlačení:

Skutečné šíření:

Skutečná prodloužení:

Skutečné prodloužení:

Vztah mezi skutečnou deformací a poměrnou lineární deformací:

54 of 263

Deformace v tvářeném tělese

54

Ze zákona stálosti objemu platí:

resp.

resp.

55 of 263

Deformace v tvářeném tělese

55

56 of 263

Rychlost deformace

56

 

Pozor, nezaměnit s rychlostí, kterou působí na materiál rychlost pohybu nástroje.

Poměrný výšková deformace:

V infinitním tvaru:

Nekonečný malý přírůstek deformace

Průběh rychlosti nástrojů a deformační rychlost při kování v závislosti na okamžité výšce výkovku

v - okamžitá rychlost tvářecího nástroje ( kovadla)

h - okamžitá výška pěchovaného polotovaru.

57 of 263

Rychlost deformace

57

Rychlosti pohybu tvářecího nástroje pro různé typy kovacích strojů

Rychlost pohybu tvářecího nástroje v je určena použitým druhem tvářecího stroje.

Rychlosti pohybu tvářecího nástroje pro různé typy kovacích strojů

Deformační rychlost ve skutečnosti vyjadřuje, jakou rychlostí se k sobě přibližují dva příčné průřezy. Především při tváření za tepla ovlivňuje deformační rychlost velikost deformačního odporu. Rychlosti deformace pro jednotlivé typy kovacích strojů jsou uvedeny v následující tabulce.

58 of 263

Deformační tření

58

Zvláštnosti oproti tření dvou tuhých těles v mechanice:

- Nástroj se deformuje pružně, tvářené těleso plasticky.

- Povrch tvářeného tělesa se stává jeho otiskem.

- Vysoký tlak na stykové ploše (až 500 MPa ocel za tepla, až 2 500 MPa ocel za studena).

- Velikost stykové plochy není stálá, postupně se zvětšuje.

​

Deformační tření jako pasivní činitel:

Nepříznivě ovlivňuje stav napjatosti, energosilové podmínky tváření (deformační odpor a deformační práce), životnost nástrojů.

​

Deformační tření jako aktivní činitel:

Vůbec umožňuje uskutečnění tvářecího procesu (záběr válců při válcování).

Tváření kovů je založeno na působení nástroje na tvářený polotovar, při němž dochází k těsnému styku obou těles. Silovým účinkem nástroje kloužou přemisťované částice kovu po pracovní ploše nástroje, což vyvolává vznik třecích sil, které tento klouzavý pohyb brzdí, a tím nemálo ovlivňují průběh deformace v celém tvářeném tělese.

59 of 263

Deformační tření

59

Závislost součinitele tření na tvářecí teplotě

Pro posouzení velikosti deformačního tření se zavádí μ (součinitel tření).

​

Činitelé ovlivňující μ:

​

- Povrchová jakost povrchu nástroje.

- Povrchová jakost tvářeného kovu (drsnost, přítomnost okují).

- Chemické složení tvářeného kovu (za studena).

- Tvářecí teplota.

- Pracovní rychlost nástroje.

- Mazivo.

Maximum mezi teplotami 500 a 800 °C má souvislost s intenzívním vznikem okují. Při teplotách nad 800 °C, se již teplotní závislost bere jako lineární.

Obvyklé hodnoty součinitele tření

60 of 263

Deformační odpor

60

Deformačním odpor [MPa] - napětí na stykové ploše mezi tvářeným tělesem a nástrojem, které je nutné pro vznik plastické deformace.

Je projevem tlaku a reakcí kovu proti vnější síle, jež působí na těleso s cílem vyvolat změnu jeho stavu.

​

Značí se σd a odvozuje se od přirozeného deformačního odporu σp , je ale vyšší o vliv přídavných odporů charakterizujících danou technologickou operaci (deformační tření, stav napjatosti, atd.)

​

​

​

​

σp [MPa] - přirozený deformační odpor, přetvárná pevnost

​

QFv [-] - tvářecí faktor, který charakterizuje vliv středního napětí, které působí na stykové ploše válcovaného kovu s válcem v pásmu deformace, na velikost válcovací síly.

​

​

61 of 263

Přirozený deformační odpor

61

Jedná se o materiálovou charakteristiku. Je to nejmenší napětí nutné k vyvolání plastické deformace za určitých smluvních podmínek. Zjišťuje se v podmínkách lineárního stavu napjatosti, tedy s vyloučením vlivu deformačního tření, a to nejčastěji tahovou zkouškou.

​

Fyzikálně odpovídá intenzitě napětí (kumulovaný vliv všech hlavních napětí):

​

​

 

Obecně přirozený deformační odpor vyjadřuje rovnice:

Ve zvláštním případě tváření za studena při lineárním stavu napjatosti:

σ1 = Re, σ1 = σ3 = 0 z čehož σp = Re.

62 of 263

Přirozený deformační odpor

62

Veličiny ovlivňující přirozený deformační odpor:

​

Metalurgický charakter kovu M

​

a) Chemické složení

- Nejnižší σp mají čisté kovy.

- Interstiticky rozpuštěné prvky a těžkotavitelné kovy σp výrazně zvyšují.

- Precipitáty karbonitridů rovněž zvyšují σp.

​

b) Struktura

Stěžejní vliv má počet skluzových systémů. Např. oceli austenitické mají 4x až 5x vyšší σp než oceli feritické. Tedy platí, že σp se zvyšuje v závislosti na strukturním stavu v tomto pořadí: ferit → nelegovaný austenit → legovaný austenit → dvoufázová struktura → struktura s výskytem heterogenních útvarů. σp se zvyšuje se snižováním velikosti zrna.

​

c) Čistota

Nečistoty, zejména na hranicích zrn a na skluzových rovinách brzdí skluzový mechanismus.

​

​

63 of 263

Přirozený deformační odpor

63

Veličiny ovlivňující přirozený deformační odpor:

​

Tvářecí teplota T

Se vzrůstající teplotou se σp postupně snižuje. V teplotním rozmezí 1 fáze se jedná o pokles monotónní.

​

Deformace ε

S postupující plastickou deformací dochází ke zvýšení hustoty dislokací. Dislokace se vzájemně protínají, dostávají se na hranice zrn a dochází ke zpevnění materiálu.

Při tváření za studena nedochází k žádným uzdravovacím procesům, křivka napětí-deformace má monotónní průběh.

Při tváření za tepla dochází po překročení kritické deformace k uzdravovacím dějům (zotavení a rekrystalizace), křivka napětí-deformace vykazuje pík. Velikost kritické deformace pro počátek dynamické rekrystalizace je tím menší, čím je větší teplota tváření a nižší rychlost deformace. Při určité velikosti deformace dojde k vyrovnání účinků zpevnění a odpevnění a křivka napětí vykazuje ustálený stav.

Pro tváření za studena:

Pro tváření za tepla:

Odpevňovací člen

Závislost přirozeného deformačního odporu na teplotě

Závislost přirozeného deformačního odporu na deformaci,

ep – píková deformace, ess – deformace při ustáleném stavu (steady state)

​

Tváření za studena

K – materiálově závislá konstanta

n – exponent deformačního zpevnění

A....G – materiálové konstanty

ep – známá deformace odpovídající napěťovému píku

Rovnice platí pouze pro jednotný strukturní stav.

64 of 263

Přirozený deformační odpor

64

 

65 of 263

Přetvárná síla a práce

65

Práce při pěchování na lisu

 

 

66 of 263

Základní zákony plastické deformace

Základní zákonitosti, kterými se řídí tvářecí procesy mají velmi významnou roli pro rozbor technologií tváření.

Mezi tyto zákonitosti patří:

Zákon stálosti objemu – je založen na předpokladu nestlačitelnosti kovů. Objem tvářeného tělesa před přetvořením je roven objemu po přetvoření.

Zákon podobnosti – pokud dvě tvářená tělesa splňují podmínky geometrické, mechanické a fyzikální podobnosti, jsou podobná.

Zákon nejmenšího odporu – každý bod tvářeného tělesa si pro svůj pohyb vybere ze všech možných směrů pohybů směr nejmenšího odporu.

Zákon o přítomnosti pružných napětí při plastické deformaci – při zatížení tělesa dochází nejprve k pružné deformaci, poté k plastické. Po odlehčení (odstranění zatížení) dojde k odpružení a výsledná změna tvaru odpovídá pouze plastické deformaci.

Zákon nezávislosti polohové (potenciální) deformační energie na mechanických schématech deformace – nezávisle na schématu napjatosti je velikost měrné potenciální energie nutné na uskutečnění trvalé změny tvaru tělesa konstantní pro dané podmínky tváření.

Zákon smykového napětí – v krystalografických rovinách skloněných pod úhlem o velikosti 45° působí maximální smykové napětí.

Zákon přídavných napětí – u skutečných tvářecích procesů vznikají lokální nerovnoměrné napjatosti a tím i nerovnoměrné deformace způsobené různými vlivy. V důsledku těchto vlivů vznikají v tělese tzv. přídavná napětí, která působí vždy při procesu tváření.

66

67 of 263

Zákon stálosti objemu

Při velkých plastických deformacích je změna objemu zanedbatelná, k malé změně objemu může dojít pouze z důvodu uzavírání dutin, obzvláště při tváření lité struktury. Dochází tedy ke zvýšení hustoty (měrné hmotnosti) materiálu.

Pozn: látky mohou mít trojí skupenství: pevné, kapalné a plynné. Obecně platí, že pevné skupenství za dané teploty a tlaku nemění tvar ani objem, kapalné skupenství mění tvar, ale nemění objem a plynné skupenství mění tvar i objem.

Matematicky lze tento zákon vyjádřit vztahem:

67

φ1,φ2 ,φ3 - skutečné hlavní logaritmické deformace

​

​

​

​

Platí tedy, že součet skutečných deformací ve třech hlavních směrech musí být roven nule.

68 of 263

Zákon stálosti objemu - odvození

68

Základní rozměry tělesa ve tvaru kvádru jsou h – výška (high), b – šířka (breadth), l – délka (length). Rozměry tělesa před deformací označujeme indexem 0. Po deformaci pak číslem (obecně n), které říká kolika úběrům postupným deformacím), bylo těleso v průběhu tváření vystaveno. Pokud proběhla pouze 1 deformace, budou mít rozměry index 1.

Základní rovnici popisující zákon zachování objemu pak můžeme psát takto:

ln γ = ϕ1 představuje skutečnou výškovou deformaci

ln β = ϕ2 představuje skutečnou šířkovou deformaci

ln λ = ϕ3 představuje skutečnou šířkovou deformaci

​

Vyjádření zákona zachování objemu pomocí skutečných deformací:

​

​

Součet skutečných deformací musí být roven 0.

​

69 of 263

Zákon stálosti objemu - výjimky

Z fyzikální hlediska je zákon o zachování objemu zjednodušením zákona zachování hmotnosti.

  • Zvětšení objemu vlivem teplotní roztažnosti

Při ohřevu je polotovaru dodána vnější energie ve formě tepla, dojde ke zvětšení objemu podle následující rovnice:

​

​

Znalost součinitele objemové teplotní roztažnosti je důležitá vzhledem k dosažení rozměrů požadovaných zákazníkem (ve studeném stavu) v rámci daného tolerančního pole.

​

​

  • Tváření kovů v litém stavu

Licí struktura je plná vad, ředin a bublin a má nižší hustotu než protvářená ocel. Konstantní je v tomto případě hmotnost tělesa, mění (zvyšuje) se jeho hustota.

Hustota oceli v litém stavu: 6910 kg.m3

Hustota oceli v protvářeném stavu: 7850 kg.m3

​

​

  • Změna objemu vyvolaná mřížkovými poruchami

Při deformaci dochází vlivem zvyšování hustoty dislokací ke snižování měrné hmotnosti materiálu. Jako konstantu je nutné brát opět hmotnost.

​

69

70 of 263

Zákon podobnosti

Tento zákon je nutno respektovat při fyzikálním modelování, např. testujeme-li konkrétní technologii tváření v laboratorních podmínkách. Aby experiment, prováděný v laboratoři, byl podobný skutečnému procesu, je třeba splnit podmínky podobnosti: musí být dodržena geometrická, mechanická, fyzikální a teplotní podobnost.

​

Geometrická podobnost: tj. poměr odpovídajících si deformovaných ploch na podobných těles je

konstantní a rovná se součiniteli podobnosti. Poměry objemů se rovnají třetí mocnině poměrů lineárních rozměrů (a), poměry ploch se rovnají druhé mocnině poměrů lineárních rozměrů (a).

​

​

​

​

​

Mechanická podobnost: Znamená, že tvářecí vztahy probíhající při stejném stavu napjatosti, velikosti napětí a stejných skutečných deformací.

​

Fyzikálně-chemická podobnost: Znamená, že tvářecí vztahy probíhající při stejném chemickém složení, stejné struktuře, stejný průběh zpevňovacích a uzdravovacích procesů při stejných velikostech přetvárných odporů.

​

Teplotní podobnost

U rozměrově malých modelů je poměr povrchu k objemu větší než u skutečného tělesa. Musíme zajisti shodný poměr vnitřního a vnějšího tepelného odporu (charakterizovaný Biotovým kritériem):

​

​

​

s - charakteristický rozměr, α - součinitel přestupu tepla [W.m-2.K-1], λ - součinitel tepelné vodivosti [W.m-1.K-1]

70

71 of 263

Zákon nejmenšího odporu

Částice materiálu se při plastické deformaci přemisťují ve směru nejmenšího odporu, neboť je to energeticky nejvýhodnější. Jedná se o směr normály (kolmice) k volnému povrchu.

​

Pěchování

Při pěchování válečku má každý bod tělesa pouze jediný směr, který je kolmý k nejbližšímu povrchu, výsledkem tedy bude opět váleček.

Při pěchování hranolu však body ležící na úhlopříčkách mají dva nejbližší povrchy, důsledkem je nerovnoměrné šíření. Při dostatečně velké deformaci vznikne opět váleček. Budeme-li uvažovat tření, bude situace ještě komplikovanější.

​

​

Válcování

Válcujeme-li těleso jehož počáteční půdorys je čtverec, dojde vlivem třecích sil vyvolaných otáčením válců k přednostnímu toku kovu ve směru otáčení válců (prodloužení). V závislosti na technologických podmínkách se pak část celkové deformace bude realizovat i ve směru šíření.

71

Tok kovu při pěchování, nahoře pohled z boku, dole pohled shora, vlevo pěchování válečku, vpravo

pěchování hranolu čtvercového průřezu.

Tok kovu při válcování (pohled na

válcovanou bramu shora), dochází k výraznému

prodloužení a malému našíření.

72 of 263

Zákon o přítomnosti pružných napětí při plastické deformaci

Každá plastická deformace tělesa je vždy doprovázena pružnou deformací. Její závislost na napětí je určována Hookovým zákonem. Uplatňuje se hlavně při tváření za studena. Přítomnost pružných deformací způsobuje, že rozměry a tvar výrobku po deformaci se nebudou přesně krýt s rozměry nástroje. Nepřesnost rozměrů dále zvyšují pružné deformace tvářecích nástrojů (válcovací stolice, válce, atd.).

​

72

Vyjádření zákona o přítomnosti pružných napětí při plastické deformaci

Průběh deformace mřížky (znázorněno jenom zjednodušené zobrazení – hranice oblasti a skluzová rovina) v závislosti na průběhu zatěžování zkušební tyče o počáteční délce l0 při spojité zkoušce tahem. V oblasti platnosti Hookova zákona je závislost napětí na deformaci lineární, probíhá pouze pružná deformace (vychylování všech atomů kovu ze svých původních poloh). Po překročení meze kluzu Re dojde k plastické deformace pomocí skluzového mechanismu. Atomy kovu jsou však i nadále vychylovány ze svých pozic, tj. pružná deformace je v kovu stále přítomna, délka tělesa je l´1. Po přerušení deformace, pružná deformace mizí a délka tělesa se zkrátí na konečnou délku po deformaci l1.

​

​

73 of 263

Zákon nezávislosti polohové (potenciální) deformační energie na mechanických schématech deformace.

Zákon je dán z teorie plasticity užitím hypotézy energetické podmínky plasticity. Během deformace akumuluje těleso potenciální deformační energii.

Množství měrné polohové (potenciální) energie v trvale deformovaném tělese závisí na podmínkách deformace (stupni deformace, teplotě, rychlosti deformace a napjatosti) a nezávisí na mechanických schématech deformace.

​

73

74 of 263

Zákon smykového napětí

Plastická (tvárná) deformace může nastat jen v tom případě, když smykové napětí v tělese dosáhne určité hodnoty, závislé na povaze tělesa a podmínkách deformace (teplota, rychlost deformace, velikost deformace, schéma hlavních napětí).

Základní podmínky deformace jsou:

  1. teplota deformace,
  2. rychlost deformace,
  3. stupeň deformace,
  4. schéma hlavních napětí.

74

75 of 263

Zákon přídavných napětí

Při plastické deformaci (zejména tlakem) nedochází obvykle k rovnoměrné deformaci, jednotlivé oblasti tvářeného tělesa procházejí během tváření rozdílnými změnami rozměrů. Změna rozměrů v jedné oblasti vyvolává změnu rozměrů v jiné oblasti. Toto vzájemné působení jednotlivých oblastí se projevuje vznikem přídavných napětí.

75

​

Přídavná napětí mohou:

a) zůstat v tvářeném tělese po odlehčení vnější síly v podobě zbytkových pnutí (snížení únavových a korozních vlastností, příp. problémy při obrábění)

b) uvolnit se v podobě nežádoucí plastické deformace

c) uvolnit se v podobě porušení tvářeného tělesa (trhliny, lomy)

Praktický příklad

Při pěchování (stlačování) probíhá následkem třecích sil na stykových plochách mezi kovadlem a kovem nerovnoměrná deformace po výšce tělesa (vzniká soudkovitost). Třecí síly brzdí pohyb částeček kovu na stykových plochách a vlivem vnitřního tření i v přiléhajících vrstvách. Vznikají tzv. třecí kužely se ztíženou deformační schopností.

Nerovnoměrná deformace a přídavná napětí při pěchování

Řez soudkem po pěchování:

Oblast 1 - nejnižší deformace,

oblast 3 - střední deformace,

oblast 2 - největší deformace.

76 of 263

Metalurgická tvařitelnost ocelí

Zpevnění – viz. 1. přednáška.

Plastickou deformací dochází obecně ke zpevňování materiálu, tzn. je v něm uložena deformační energie, která odpovídá zvýšené poruchovosti mřížky a je při všech teplotách termodynamicky nestabilní. Hustota poruch krystalové mřížky roste a vznikající dislokace si začnou překážet.

Během tváření se jednotlivá zrna protahují ve směru hlavní deformace – mění se jejich tvar, nikoliv objem. Vlastním tvářením nedochází k žádoucí změně velikosti zrna, což je jeho zjemňování. K tomu se musí v materiálu vyvolat strukturotvorné procesy.

​

​

​

76

Odpevňovací křivky mědi deformované za studena v závislosti na době žíhání při T=200 resp. 225 °C.

Při žíhání při dostatečné teplotě proběhnou díky tepelné aktivaci procesy, kterými se sníží poruchovost mřížky na úroveň před deformací, uvolní se uložená deformační energie a obnoví se původní vlastnosti kovů.

Tyto děje se nazývají odpevňovací, uzdravovací nebo také změkčovací procesy.

Závisí na deformovaném stavu i na teplotě žíhání.

Děje, které probíhají již během deformačního zpevňování, nazýváme dynamické odpevňovací pochody.

​

Základní dělení

- zotavení

- rekrystalizace

77 of 263

Zotavení

Změny vlastností, jež proběhnou při žíhání deformačně zpevněného kovu do vzniku nových zrn s velkoúhlovými hranicemi, které charakterizují rekrystalizaci.

- K zotavení kovu tvářeného za studena je třeba poměrně nízkých teplot a krátkých dob ohřevu (u čistých kovů je to 0,25 až 0,3 teploty tavení)

  • Klesá hustota bodových poruch a dislokací, např. jejich anihalací
  • Dochází k přeskupování dislokací do stěn, které představují termodynamicky výhodnější konfigurace. Tyto dislokační stěny, kolmé ke skluzové rovině dislokací, představují maloúhlové hranice, které oddělují mřížky s malou poruchovostí.
  • Uvnitř původně deformovaných zpevněných zrn vznikají poměrně dokonalá subrzna, která jsou oddělena maloúhlovými dislokačními hranicemi. Toto stadium se nazývá polygonizace.
  • Zotavování dislokací se uplatňuje skluzem, příčným skluzem a šplháním.

​

Průběh zotavení je závislý na:

A) stupni deformace

B) teplotě a době ohřevu

​

Výsledek zotavení:

  • Snížení vnitřního pnutí
  • Mírný pokles tvrdosti, pevnosti a meze kluzu
  • Zvýšení plastických vlastností

​

77

Uspořádání dislokací při polygonizaci:

  1. Před polygonizací

b), c) během polygovanizaci

d) Po polygonizaci

78 of 263

Rekrystalizace

K rekrystalizaci dochází po ohřevu na rekrystalizační teplotu.

V místech nejvyšší volné energie (hranice zrn, hranice mozaikových bloků – subrzn) se tvoří zárodky nových zrn, které nemají znaky deformace a mají podstatně menší množství mřížkových poruch.

Výsledkem rekrystalizace je nová struktura bez znaků deformace (zrna jsou souměrná, nejsou prodloužena ve směru válcování) a bez deformačního zpevnění.

Vlastnosti struktury se blíží výchozímu nedeformovanému materiálu. Nedochází ke změně typu mřížky, nedochází tedy k překrystalizaci. Toto první stádium nazýváme primární rekrystalizací.

​

Pokud dále roste teplota ohřevu nebo se doba ohřevu prodlužuje, naváže na rekrystalizaci fáze růstu zrna

rekrystalizované mřížky. Jde o tzv. sekundární rekrystalizaci. V některých případech může dojít k rychlému růstu některých zrn s určitou krystalografickou orientací na úkor sousedních zrn. Výsledkem je kov s lokálně velmi hrubým zrnem.

​

Rekrystalizaci lze dělit do těchto fází:

a) vznik zárodků nových krystalů - nukleace

b) růst zrn a tvorba nových zárodků

c) nahrazení předchozí deformované struktury

c) hrubnutí rekrystalizovaného zrna

d) dodatečný růst některých zrn

78

Ukázka rekrystalizace:

  1. Počáteční fáze rekrystalizaci – nukleace zárodků.
  2. Růst prvních zrn a tvorba nových zárodků.
  3. Nová rekrystalizovaná struktura.

79 of 263

Primární rekrystalizace

Rekrystalizační teplota pro čisté kovy činí 35-45 % teploty tavení, tj. Trekr. = ( 0,35 až 0,45) Ttav. (v Kelvinech !).

Rekrystalizační teplotou Trekr. obvykle rozumíme teplotu izotermického ohřevu, při které dojde k úplné rekrystalizaci kovu za 1 hodinu.

Pozn.: Pro čisté Fe je teplota počátku rekrystalizace cca 300° C.

​

Zárodky nových zrn jsou především místa s poměrně pravidelnou mřížkou (koherentní zárodky), k nimž se přidávají (přiřazují) sousední atomy a z nichž začínají růst nová zrna (přibližně rovnoosá).

​

Rekrystalizace probíhá určitou rychlostí, která závisí na:

a) stupni deformace

b) teplotě

​

Rekrystalizace, podobně jako zotavení, je tepelně aktivovaným dějem (aktivační energii pro jejich uskutečnění dodáváme ohřevem), proto její průběh závisí nejen na teplotě, ale i na čase. Hnací silou rekrystalizace je uložená deformační energie. Je-li velká, proběhne rekrystalizace téhož kovu snadněji, tj. při nižší teplotě nebo rychleji.

79

80 of 263

Primární rekrystalizace

Důležitou charakteristikou rekrystalizovaného kovu je i velikost zrna. Pro určitou rekrystalizační teplotu je závislá na stupni deformace tvářeného kovu. V kovu, který byl intenzivně tvářen, vzniká při žíhání mnoho rekrystalizačních zárodků a výsledkem je jemnozrnná struktura. Po malé deformaci rostou naopak nová zrna jen z malého počtu zárodků a zrno výrazně hrubne.

​

Deformaci za studena, při kterém dojde při rekrystalizaci k výraznému růstu zrna označujeme jako kritický stupeň deformace.

Velikost kritického stupně deformace se mění s teplotou rekrystalizace. Při nižších teplotách rekrystalizace je obvykle mezi 8 až 10% a zmenšuje se s rostoucí teplotou.

​

U výrobků, které budou rekrystalizačně žíhány, je nutné se jí vyhnout.

Závislost mezi deformací, teplotou rekrystalizačního žíhání

a velikostí výsledného zrna kovu popisuje

tzv. rekrystalizační diagram.

​

Mechanické vlastnosti se rekrystalizací navracejí

na svoji původní úroveň.

80

Rekrystalizační diagram

81 of 263

Sekundární rekrystalizace

Po velké deformaci a za vyšších teplot žíhání jsou některé kovy, které prošly primární rekrystalizací, náchylné k sekundární rekrystalizaci. Dojde k výraznému růstu zrna.

​

Hrubnutí zrna vede ke zhoršení mechanických vlastností.

81

Vliv zotavení, primární

a sekundární rekrystalizace

Rekrystalizační diagram s vyznačenou

sekundární rekrystalizaci, hliník 99,6%

82 of 263

Dynamické zotavení a rekrystalizace

Za určitých podmínek tváření (teplota, velikost a rychlost deformace) mohou odpevňovací procesy proběhnout úplně již během deformace a tvářený kov nebude deformačně zpevněn. Z toho vyplývá dělení tváření na tváření za tepla a za studena. Tváření za studena je dáno rekrystalizační teplotou TR, která je u čistých kovů cca. 0,35 až 0,4 Tt.

​

Pokud se odpevňovací pochody uskuteční během plastické deformace označujeme je za dynamické (dynamické zotavení a rekrystalizace).

​

Dynamické zotavení

  • Využití obdobným mechanismů jako u statického procesu
  • Snižuje se hustota dislokací, které vznikají při tváření (deformační zpevnění kovů je nižší než při tváření za studena bez uplatnění dynamických pochodů)
  • Dochází také ke vzniku subrzn, jejichž rozměr závisí na: kovu, teplotě, velikosti a rychlosti deformace
  • Subrzna jsou méně dokonale vyvinuta (méně pravidelná dislokační struktura s nízkoúhlovými hranicemi)
  • Omezená možnost příčného skluzu
  • Uplatnění hlavně při malých velikostech deformace nebo při nízkých tvářecích teplotách
  • Projevuje se hlavně u kovů s vysokou energií vrstevné chyby a s kubickou prostorově centrovanou mřížkou (feritické oceli, Al a jeho slitiny) nebo u kovů s hexagonální mřížkou

​

​

​

82

Průběh strukturních změn na křivce napětí-deformace

83 of 263

Dynamické zotavení a rekrystalizace

Dynamickou rekrystalizací vznikají nová zrna, odstraní se zpevnění a zvyšují se plastické vlastnosti.

Uplatnění zejména u kovů s nízkou energií vrstevné chyby jako je měd a její slitiny nebo austenitické oceli.

Tvorba zárodků – nukleace - probíhá přednostně po hranicích původních zrn a u hrubých

intermetalických fází. Dynamicky rekrystalizovaná zrna rostou do určité velikosti, odpovídající

především velikosti deformace. Tím se liší od průběhu růstu zrn při statické rekrystalizaci, při níž zrna rostou až do vzájemného styku.

​

Dynamická rekrystalizace nemusí proběhnout plně do ukončení deformace. Dynamicky vzniklé zárodky a malá zrna, existující v okamžiku ukončení deformace, rostou stále za statických podmínek. Tento děj se nazývá postdynamická rekrystalizace.

​

​

83

Průběh strukturních změn na křivce napětí-deformace

Závislost skutečného napětí a deformace pro ocel s 0,68% C při různých teplotách:

  1. Vliv různé rychlosti deformace
  2. Vliv různé teploty deformace

​

​

1 -Rychlost deformace je malá ve srovnání s rychlostí rekrystalizačního pochodu (dříve než se dosáhne celkové žádané deformace stačí kov po určité dílčí deformaci odpevnit). Kov tedy střídavě deformačně zpevňuje a odpevňuje. Tím vzniká vlnovkový tvar křivky napětí – deformace.

​

2,3 – Rychlost deformace je vůči rychlosti rekrystalizace velká - mezi zpevňováním a odpevňováním po určité deformaci nastane rovnováha a další deformace probíhá plynule.

84 of 263

Faktory působící na tvařitelnost za tepla

Vliv uzdravovacích procesů na tvařitelnost

S rostoucí rychlostí uzdravování (hlavně rekrystalizace) se zlepšuje tvařitelnost materiálu. Při tváření mohou vznikat na hranicích zrna mikrotrhliny – jejich intergranulární (po hranici zrna) šíření je energeticky snadné. Rekrystalizace změní hranice zrn a dostane tyto trhliny do nových poloh – jejich šíření v objemu zrna je méně pravděpodobné. Snižuje se tak nebezpečí křehkého interkrystalického lomu.

​

Vliv velikosti zrna na tvařitelnost

Hrubé zrno je náchylnější k interkrystalickému lomu. Ke zhrubnutí zrna dochází vlivem nesprávně vedeného ohřevu (hnací silou je snížení volné energie na hranicích zrna). Obzvláště nebezpečný je vznik nerovnoměrně velkých zrn jako důsledek chemické a strukturní nehomogenity, nerovnoměrné deformace (hlavně u tvarově složitých výrobků), nebo nerovnoměrné rekrystalizace.

Hranice zrn jsou přirozenou bariérou pro pohyb dislokací. Zde se dislokace hromadí, dochází tak ke zpevnění hranic a k nerovnoměrné deformaci. Pevnost hranic zrn (znečištěných prvky nebo vměstky s nižší teplotou tání) klesá s rostoucí teplotou rychleji než pevnost uvnitř zrna.

​

​

​

84

85 of 263

Faktory působící na tvařitelnost za tepla

Vliv teploty

Plastické vlastnosti (též deformační odpor) se s teplotou podstatně mění. Je-li struktura tvořena jednou fází, zpravidla se plastické vlastnosti se stoupající teplotou zlepšují. Pokles deformačního odporu je zdůvodněn snadnějším pohybem dislokací v mřížce díky zvýšenému počtu kmitů atomů v mřížce. Rovněž dochází ke zrychlené difuzi atomů, což umožňuje šplh dislokací, takže se dislokace mohou pohybovat také po hranicích zrn nebo přecházet do jiných skluzových rovin. V některých oblastech teplot dochází k poklesu tvařitelnosti vlivem fyzikálně- metalurgických dějů.

​

85

Změna tvařitelnosti oceli v závilosti na teplotě

​

​

Příčiny snížené tvařitelnosti ocelí:

a) Oblast křehkosti za studena souvisí s tzv. přechodem houževnatý-křehký stav.

b) Oblast křehkosti za modrého žáru souvisí s vyloučením síry po hranicích původního austenitického zrna.

c) Snížení tvařitelnosti vlivem fázových transformací spočívá v přítomnosti vnitřního pnutí z důvodu rozdílného rozložení atomů a rozdílného mřížkového parametru v odlišných krystalických mřížkách.

d) Oblast tváření za tepla – při vysokých teplotách se zvyšuje náchylnost k růstu zrna, při dalším zvyšování teploty dochází k přehřátí a spálení oceli. Při přehřátí oceli dochází k silnému zhrubnutí zrna a následnému vyloučení síry v podobě sulfidů (FeS) po hranicích zrn.

86 of 263

Faktory působící na tvařitelnost za tepla

86

​

Vliv přerušované deformace

Většina zkoušek tvařitelnosti (tahová, tlaková a zkouška krutová) se realizuje spojitou deformací do lomu. V praxi je ale běžnější opakování menších úběrů s prodlevami, při nichž se materiál postdynamicky uzdravuje. Pro tvařitelnost je nejlepší, dojde-li mezi dvěma po sobě následujícími úběry k úplnému uzdravení dříve deformované struktury (důležitým faktorem je čas). Kinetiku uzdravování lze u daného materiálu regulovat podmínkami tváření – hlavně teplotou a velikostí dílčích úběrů.

​

Vliv stavu napjatosti

Tahová napětí zvyšují pravděpodobnost křehkého interkrystalického lomu.

​

Vliv deformační rychlosti

S rostoucí deformační rychlostí většinou tvařitelnost stoupá do určitého maxima a pak zase klesá.

​

Vliv rychlosti deformace na tvařitelnost

87 of 263

Faktory působící na tvařitelnost za tepla

87

​

Vliv strukturního stavu

Nejvyšší tvařitelnost mají čisté kovy (čistota hranic zrn a kluzných rovin, malý počet překážek pro pohyb dislokací, rychlé uzdravování).

Kovy s KPC mřížkou mívají v závislosti na teplotě monotónní průběh tvařitelnosti, kovy typu KSC mají za nižších teplot sklon ke křehkosti.

​

Výskytem dvoufázové struktury (např. ferit + austenit) se tvařitelnost výrazně snižuje. Důvodem jsou rozdílné mechanické vlastnosti obou složek (koncentrace napětí na rozhraní různě se deformujících složek), snížená kinetika rekrystalizace (menší povrchová energie na mezifázovém rozhraní, menší počet kritických zárodků), rozdílné rozpustnosti dalších prvků (hlavně vznik precipitátů).

​

Ve slitinách s heterogenními strukturami se vyskytují i chemické sloučeniny (např. vměstky), eutektika, nerozpuštěné prvky (hlavně Pb, Cu, Sn aj). To vše blokuje kluzový mechanismus plastické deformace, snižuje kinetiku uzdravování a většinou i zeslabuje kohezní pevnost hranic zrn, čímž se drasticky zhoršuje tvařitelnost. Nejnebezpečnější je snadno natavitelné síťoví po hranicích zrn.

88 of 263

Ohřev kovů

Správně vedeným ohřevem se zvyšuje tvařitelnost a snižuje přetvárný (deformační) odpor, což příznivě ovlivňuje energetickou stránku tváření, životnost tvářecích nástrojů a výrobnost tvářecího pochodu.

Vlivem zrychlené difúze dochází také ke zlepšení jakosti ohřívané oceli: chemické složení struktury se homogenizuje, částečně nebo úplně se rozpouštějí precipitáty, případně i vměstky, zlepšuje se jakost hranic zrn.

Stanovení optimálního ohřevu je podmíněno znalostí vybraných fyzikálních veličin a jejich závislosti na teplotě.

Patří k nim: součinitel tepelné vodivosti, měrná tepelná kapacita, hustota, součinitel teplotní vodivosti, teplotní délková roztažnost a mechanické vlastnosti.

88

89 of 263

Ohřev kovů

Přenos energie z oblastí o vyšší teplotě do oblastí chladnějších se označuje jako sdílení tepla. Rozlišujeme tři základní způsoby, a to sdílení tepla vedením (kondukcí), prouděním (konvekcí) a zářením (radiací).

​

Sdílení tepla vedením souvisí s tepelným pohybem a vzájemným energetickým působením molekul, iontů a elektronů. Teplo se přenáší vedením nejen v tuhých, ale i v kapalných a plynných látkách, ovšem u tuhých neprůzračných těles je jediným mechanizmem sdílení tepla.

​

Sdílení tepla prouděním je možné pouze v proudícím prostředí. Pohybující se tekutina při tom předává nebo odebírá teplo z povrchu okolních těles (tuhých i kapalných).

​

Sdílení tepla zářením se uskutečňuje elektromagnetickým vlněním. Tepelná energie tělesa se mění na elektromagnetické vlnění, které se šíří prostorem, je pohlcováno povrchy jiných těles, kde se opět promění v energii.

​

OHŘEV: sálání, proudění, vedení → f (λ, ρ, c),

89

90 of 263

Ohřev kovů

Tvářecí teplota (TT) – obecná teplota, při níž je polotovar tvářen

Horní tvářecí teplota (HTT) – nejvyšší teplota, měřená v peci, na niž lze polotovar ohřát

Počáteční tvářecí teplota (PTT) – teplota, při níž se polotovar začíná tvářet

Dolní tvářecí teplota (DTT) – nejnižší přípustná teplota tváření

Dotvářecí teplota (DT) – skutečná teplota polotovaru na konci tváření.

Teoretický interval tvářecích teplot (TITT) <DTT, HTT>

Skutečný interval tvářecích teplot (SITT) <DT, PTT>

90

91 of 263

Ohřev kovů

Tvářecí teploty

​

Horní tvářecí teplota (HTT)

Při návrhu se musí brát v úvahu:

  • s rostoucí teplotou se zlepšuje tvařitelnost a klesá deformační odpor
  • rostoucí teplotou se zintenzivňuje oxidace a oduhličení povrchových vrstev a roste náchylnost k růstu zrna (dáno i typem krystalové mřížky), přehřátí a spálení oceli
  • HTT kopíruje křivku solidu v takové vzdálenosti, aby bylo zaručeno, že za žádných okolností nedojde k jejímu překročení

​

Dolní tvářecí teplota (DTT)

Volí se podle těchto zásad:

  • Ocel musí vykazovat dostatečnou tvařitelnost
  • Deformační odpor musí být v souladu s energosilovými veličinami tvářecího stroje

​

91

Oblast teplot ocelí

​

Vliv teploty ohřevu na velikost zrna

​

​

Podeutektoidní oceli

Ukončení tváření vysoko nad Ar3 vede k úplné rekrystalizaci a k následnému hrubnutí zrna. Tváření mezi Ar3 a Ar1 nelze doporučit kvůli dvoufázové struktuře (α + γ), což kromě zhoršené tvařitelnosti vede k řádkovitosti a zvýrazňuje anizotropii mechanických vlastností. Výjimkou jsou pružinové oceli, kde se dotvářením pod teplotou Ar3 zlepšuje mez pružnosti a mez kluzu. Doporučení: Ar3 < DTT< (Ar3 +50) (°C)

​

Nadeutektodiní oceli

Nelze tvářet pouze v homogenní oblasti austenitu γ protože:

- úzký interval tvářecích teplot znemožňuje tváření v jednofázové oblasti (austenit),

- vysoké DT vedou ke vzniku hrubozrnné struktury,

- deformačním účinkem nerušené ochlazování by vedlo k vyloučení cementitu na hranicích původních austenitických zrn v podobě nežádoucího síťoví

- od teplotou Ar1 se hrubozrnný austenit mění na hrubý lamelární perlit.

92 of 263

Ohřev kovů

Součinitel tepelné vodivosti

Součinitel tepelné vodivosti λ [W m-1K-1] závisí na kmitavém pohybu molekul, rozložení atomů v mřížce a na volné dráze elektronů. Součinitele tepelné vodivosti dále snižuje zvýšená hustota mřížkových poruch, licí struktura, struktura tvářená za studena nebo zakalená struktura.

​

​

Podle vlivu teploty na součinitel tepelné vodivosti lze oceli rozdělit na tři skupiny:

1) součinitel tepelné vodivosti se s teplotou výrazně snižuje (nízkouhlíkové oceli, čisté železo)

2) součinitel tepelné vodivosti se s teplotou snižuje nevýrazně nebo se vůbec nemění (středně legované oceli)

3) součinitel tepelné vodivosti se s teplotou poněkud zvyšuje (vysokolegované oceli, ale také slitiny Cu a Al).

​

Čím je větší součinitel tepelné vodivosti, tím rychlejší je přestup tepla z povrchu do jádra zahřívaného tělesa, menší tepelné pnutí a kratší doba ohřevu

92

Oceli: feritická (λf), perlitická (λp), martenzitická (λm), austenitická (λa)

93 of 263

Ohřev kovů

Měrná tepelná kapacita

Měrná tepelná kapacita c [kJ.kg-1.K-1] výrazně závisí na teplotě, kdy její maximum nastává při teplotě překrystalizace (fázové transformace). Závislost na chemickém složení u ocelí při pokojové teplotě je malá.

Čím větší je měrná tepelná kapacita (měrné teplo), tím delší je doba ohřevu a větší energetická náročnost ohřevu.

93

Závislost měrné tepelné kapacity na teplotě nízkouhlíkové a legované oceli

94 of 263

Ohřev kovů

Hustota (měrná hmotnost)

Čím vyšší je hustota ρ [kg.m-3], tím delší je doba ohřevu a větší energetická náročnost ohřevu.

​

Hustota je nižší u čistých kovů, např.

Pro železo ρ = 7880 kg/m3 - při pokojové teplotě

Tavenina Fe: ρ = 7230 kg/m3 - při 1530° C

​

Měrnou hmotnost je také možné u ocelí určit výpočtem podle chemického složení:

ρ = 7876 − 40C − 16Mn − 73Si − 164S − 117S − 11Cu + 4Ni + Cr + 95W − 120Al + 100As

(obsahy prvků v %)

​

Pro praktické výpočty u uhlíkových i legovaných ocelí pro t = 0 až 1100 °C používáme hodnoty:

ρ = 7800÷ 7400 kg/m3

​

Hustota dále závisí na struktuře oceli podle výrazu:

ρ austenitu 〉 ρ bainitu 〉 ρ perlitu 〉 ρ martenzitu

94

95 of 263

Ohřev kovů

Součinitel teplotní vodivosti a [m2.s-1]

Změna teploty s časem, ke které dochází v teplotním poli ve výrobku při nestacionárním vedení tepla, je přímo úměrná tepelné vodivosti λ, ale nepřímo úměrná měrné tepelné kapacitě c a hustotě ρ.

Proto se zavádí veličina, která charakterizuje rychlost změn teploty při ohřevu nebo při ochlazování výrobku. Je to součinitel teplotní vodivosti nebo prostě teplotní vodivost, která vyjadřuje poměr dodaného tepla k teplu nezbytnému pro ohřev daného tělesa [m2h-1]:

​

​

​

Čím vyšší je součinitel teplotní vodivosti, tím kratší je doba ohřevu a nižší energetická náročnost ohřevu. Z toho plyne vyšší teplotní gradient mezi povrchem a středem polotovaru a z toho plyne vyšší hodnota tepelného pnutí σtep.

95

96 of 263

Ohřev kovů

Teplotní roztažnost

Čím větší je teplotní délková roztažnost α [K-1], tím větší jsou tepelná pnutí v ohřívaném tělese. Proto je nutné přizpůsobit rychlost ohřevu, což je ale spojeno se zvýšením energetické náročnosti ohřevu.

​

​

​

​

​

​

​

​

​

Roztažnost je nejnižší u čistých kovů. U čistého železa je teplotní délková roztažnost α = 11,7 ⋅ 10− 6 K− 1. Vliv uhlíku je téměř zanedbatelný. Největší teplotní roztažností se vyznačují austenitické oceli: α = 16 až 20 ⋅ 10− 6 K− 1. Při ohřevu se teplotní délková roztažnost zvětšuje až na maximum při teplotě překrystalizace, a poté se zmenšuje následkem menšího objemu nové fáze.

Větší teplotní roztažnost vyvolává větší tepelná pnutí, čelí se tomu snížením rychlosti ohřevu, což je však spojeno se zvýšením energetické náročnosti ohřevu

96

Závislost součinitele délkové roztažnosti na teplotě

Délková roztažnost:

Objemová roztažnost:

97 of 263

Ohřev kovů

Mechanické vlastnosti

S teplotou se mění výrazně i plastické vlastnosti oceli.

​

Podle tažnosti A se oceli

rozdělují do tří skupin:

- oceli s vysokou plasticitou: A > 25%

- oceli se střední plasticitou: A > (15 až 25%)

- oceli s nízkou plasticitou: A < 15%

​

​

Čím vyšší je plasticita, tím větší je rychlost ohřevu a menší citlivost ocelí k tepelným pnutím.

97

98 of 263

Ohřev kovů

Tepelná pnutí

Tepelná pnutí vznikají při ohřevu tělesa následkem objemových změn, které jsou důsledkem nerovnoměrného rozdělení teploty v ohřívaném tělese. Pro vznik a důsledky pnutí je obzvláště nebezpečná oblast nízkých teplot (do 550 °C), kdy je ocel v pružném stavu a vznikající pnutí nemůže být eliminováno plastickou deformací. V počáteční fázi ohřevu jsou povrchové vrstvy zahřáté na vyšší teplotu, zvětší svůj objem, jádrové oblasti však tomuto zvětšení brání. Na povrchu tak vzniknou tlaková napětí, v jádrových oblastech tahová. Pokud se k tomu přidá zbytkové tahové pnutí po předchozím ochlazování, případně v průběhu ohřevu pnutí překrystalizační (hlavně legované oceli), muže dojít k porušení soudržnosti materiálu.

Maximální přípustný teplotní rozdíl v tělese:

​

​

​

Podle velikosti tepelných pnutí se ohřívané polotovary dělí na:

- tenké (ΔT → 0), kdy je možno tepelná pnutí zanedbat,

- tlusté (ΔT > ΔTmax), u nichž vznikají nebezpečná tepelná pnutí.

​

O zařazení tělesa rozhoduje Biotovo kritérium:

​

Význam Biotova kritéria spočívá v charakterizování vnějšího a vnitřního sdílení tepla v ohřívaném výrobku. Teplotní rozdíl v tělese není dán pouze tloušťkou ohřívaného výrobku, ale i jeho tepelnou vodivostí a rychlostí ohřevu. Těleso velkých rozměrů se tedy může chovat při pomalém ohřevu jako tenké (bez význačného teplotního spádu), naopak těleso malých rozměrů při značných ohřívacích rychlostech jako těleso masivní (tlusté).

98

k - tvarový součinitel, deska k = 1,05, válec k = 1,4,

α - teplotní délková roztažnost,

E - modul pružnosti v tahu,

σD - dovolené napětí.

α - součinitel přestupu tepla [W.m-2.K-1]

S - charakteristický rozměr,

λ - tepelná vodivost [W.m-1.K-1]

Pro tenká tělesa je Bi < 0,25, pro tlustá pak Bi >0,5

99 of 263

Ohřev kovů

Rychlost ohřevu

Rychlost ohřevu závisí především na teplotní vodivosti a dále na vlastnostech ohřívaného materiálu a rozměrech polotovarů. Čím větší je rychlost ohřevu, tím kratší je doba ohřevu, ale tím větší jsou tepelná pnutí v ohřívaném tělese.

Přípustná rychlost ohřevu se počítá ze vztahu:

​

​

​

a - součinitel teplotní vodivosti [m-2.s-1]

ΔTmax - maximální přípustný teplotní rozdíl v tělese

s - charakteristický rozměr

k - tvarový součinitel, deska k = 2,1, válec k = 5,6

​

Aby se tepelná pnutí udržela v přípustných mezích, doporučuje se zařadit do vstupní fáze ohřívacího režimu tlustých polotovarů předehřátí v peci se sníženou sázecí teplotou, přičemž se rychlost ohřevu omezuje výše uvedeným vztahem.

99

100 of 263

Ohřev kovů

Doba ohřevu

100

Stanovuje se tak, aby se dosáhlo:

  • požadované tvářecí teploty,
  • nejmenšího tepelného pnutí,
  • rovnoměrného prohřátí (ΔT < 50 K),
  • nízké energetické náročnosti procesu,
  • co nejnižší oxidace a oduhličení,
  • požadované strukturní změny,
  • rozpuštění karbonitridů.

​

​

​

Doba ohřevu v komorových pecích se stanoví ze vztahu:

​

​

​

​

α – součinitel závisející na průřezu materiálu a na jeho rozložení v peci

K – součinitel vlivu chemického složení materiálu, pro nelegované oceli 10, pro legované oceli 10 až 20

D – průměr nebo délka strany průřezu ohřívaného materiálu (m)

Ohřev materiálu:

  1. Závislost součinitele α na způsobu uložení v peci
  2. Doba ohřevu nízkolegované oceli z předehřátého stavu na teplotu tváření 1270°C

​

Diagram pro stanovení doby ohřevu v závislosti

na teplotě pece a průměru polotovaru.

101 of 263

101

Opal

Opal vzniká povrchovou oxidací ohřívaného tělesa v pecní atmosféře. Vznik okují je limitován difúzí atomů železa a probíhá působením volného kyslíku, oxidu uhličitého a vodní páry. Okuje se tvoří od teplot 600 až 700° C, zpočátku téměř neznatelně, ale nad teplotou 1000 °C velmi intenzívně.

​

Důsledek opalu je: ztráta kovu, snížení životnosti pece a tvářecích nástrojů, zvýšené nebezpečí zmetkovitosti v podobě zatlačení okují do povrchu tvářených polotovarů a nezbytnost odstranění okují před dalším tvářením za studena nebo obráběním.

Snížení opalu je možné ovlivnit zlepšením tepelné práce pece, dokonalým spalováním (vhodné hořáky), zrychlení ohřevu, použitím účinných izolačních materiálů aj.

​

​

Oduhličení

Oduhličení ochuzuje povrchové vrstvy ohřívaného polotovaru o uhlík, což vede ke snížení pevnosti, povrchové tvrdosti a únavových vlastností. Oduhličené vrstvy se při zatížení deformují plasticky, kdežto zbývající materiál pružně, což po určité době vede ke vzniku povrchových trhlin.

Ukázka oduhličení vysocelegované nástrojové oceli

Ohřev kovů – průvodní jevy ohřevu

Detail oxidace oceli 20MoCrS4 při různých podmínkách ohřevu

102 of 263

102

Přehřátí a spálení

Ocel se přehřívá za velmi vysokých teplot. Přehřátí je současně i proces difúzní, a proto záleží také na době ohřevu.

​

Při přehřátí nejprve dochází k hrubnutí austenitického zrna. Hrubé austenitické zrno má nepříznivý vliv na tvařitelnost materiálu. Trhliny se jednodušeji šíří po hranicích zrn. Tento typ přehřátí (přehřátí bez ovlivnění hranic zrn) je možné odstranit normalizačním žíháním, případně tvářením s malým stupněm deformace.

Při druhém typu přehřátí (přehřátí s ovlivněním hranice zrn) dochází ještě navíc i k difúzi síry obsažené v oceli převážně v podobě sulfidů na hranice austenitických zrn. Sulfidy se vylučují po hranicích zrna a oslabují soudržnost hranic zrn, čímž dochází ke ztrátě plastických vlastností, zejména vrubové houževnatosti, tažnosti a kontrakce. Tento typ přehřátí není možné odstranit normalizačním žíháním. Následky je možné odstranit překováním s dostatečným stupněm prokování nebo speciálním žíháním za vysokých teplot.

​

Spálení oceli nastává při ohřevu na teploty, které se blíží teplotě tavení. Při těchto teplotách dochází k natavení hranice austenitických zrn a začne se na nich rozpouštět síra a fosfor. Po ochlazení se tedy vyskytují místa s vyloučenými sulfidy, tak i místa obohacená o fosfor. Ocel se natavuje i v mezidendritických prostorách nebo u tvářené oceli mezi vlákny.

Spálená ocel má výrazně zhoršeny mechanické vlastnosti, je velmi křehká. Náprava oceli není možná.

Ukázka sulfidů po hranicích zrn a šíření trhliny.

Ohřev kovů – průvodní jevy ohřevu

103 of 263

103

Plynový ohřev

  • prvořadý význam
  • rozsáhlé použití je dáno vhodnými vlastmi potřebnými v hutnictví jako jsou: dokonalé spalování s malým přebytkem vzduchu, rovnoměrné rozložení teplot v pracovním prostoru pece, příznivý kontrola a automatizace spalovacího procesu, možnost předehřátí topných plynů a snadná doprava, cena

​

Ohřev elektrickým proudem

Výhody: nízké zokujení, přesné dodržení horní tvářecí teploty, snadná mechanizace a automatizace, výrazné zlepšení pracovník podmínek a životního prostředí

​

Rozlišuje se:

nepřímí odporový ohřev: proud teče topnými spirálami (velká délka, malý průměr a speciální materiál se zvýšeným měrným elektrickým odporem, které se v důsledku toho ohřívají a následně předávají teplo vnitřnímu prostoru pece (převážně sáláním, prouděním, vedením).)

​

přímý odporový ohřev: proud prochází přímo polotovarem, ohřev tyčí, drátů a pasů

​

Ohřev kovů – typy ohřevů

104 of 263

104

Indukční ohřev

  • Možné jenom u materiálů elektricky vodivých
  • V předmětu z vodivého materiálu, který je vložen do střídavého magnetického pole, se indukují vířivé proudy, které předmět zahřívají.
  • Teplo vzniká přímo ve výrobku.
  • Jeden z nejrychlejších způsobů ohřevu.
  • Induktor je zhotoven z měděné trubky, kterou protéká voda, kvůli chlazení.
  • Indukční vířivé proudy nepronikají do polotovaru rovnoměrně, hustota proudu klesá směrem ke středu polotovaru exponenciálně (využití při povrchovém kalení).
  • O hospodárnosti a účinnosti ohřevu rozhoduje do značné míry volba frekvence.
  • Polotovary o průměru či tloušťce nad 200 mm se již nedoporučuje ohřívat. Na rozdíl od odporového ohřevu lze indukčně ohřívat polotovary rozmanitého průřezu i těch nejmenších délek. Díky vysokým pořizovacím nákladům a nutnosti výměny induktoru při změně rozměrů ohřívaného polotovaru se indukční ohřev vyplácí pouze ve velkosériové výrobě.

​

Ohřev kovů – typy ohřevů

105 of 263

105

Ohřívací pece ve válcovnách

​

Hlubinné pece

Jsou určeny převážně pro ohřev ingotů, které se válcují na blokovně. Název charakterizuje jejich umístění pod úrovní podlahy. Skládají se z několika komor, v nichž se ingoty ustavují ve svislé poloze. Pece se vyhřívají na teplotu 1 350°C až 1400°C.

​

Strkací pece (pusher furnace)

Jedno z nejpoužívanějších technických řešení pro ohřev předvalků, bram a bloků. Výhledově budou nahrazovány krokovými pecemi. Jedná se o průběžnou pec, kdy pohyb polotovarů v peci je zajišťován tlačkami, které posouvají polotovary po ližinách v peci.

Nevýhody: může docházet k poškození povrchu polotovarů,

intenzita ohřevu se snižuje díky tomu, že se polotovary navzájem dotýkají,

zvyšuje se množství opalu (okuje díky nárazům polotovaru na sebe opadávají).

Výhoda: nižší cena oproti pecím krokovým.

​

Pece bývají rozděleny do pásem s rozdílným teplotním režimem. Např. u 3 pásmové pece slouží první pásmo (předehřívací) k omezení tepelných pnutí v počáteční fázi ohřevu. V druhém pásmu (ohřívacím) se dosahuje vysokou ohřívací rychlostí HTT na povrchu polotovaru, ve třetím pásmu (vyrovnávacím) se zajišťuje minimálního teplotního gradientu mezi povrchem a středem.

Hlubinná pec

Vstupní strana strkací pece; nahoře: válcovna tlustých plechů Evraz Vítkovice Steel Kvarto 3,5; dole: Válcovna těžkých profilů Evraz Vítkovice Steel; vlevo: příjezd bram po válečkovém dopravníku, vpravo natlačení bram tlačkou

Ohřev kovů – pece

106 of 263

106

Krokové pece

Přes vysoké pořizovací náklady ve srovnání se strkacími pecemi o stejném výkonu se začínají čím dál tím častěji uplatňovat pro ohřev předvalků a bram.

​

​

​

Oproti strkacím mají pecím mnoho výhod:

• z polotovarů se neuvolňují okuje a nezanášejí nístěj,

• snadné vyprázdnění pece při poruchách válcovací tratě,

• pružná regulace krokování (důležité při změně sortimentu),

• snížení opalu v důsledku zvýšení rychlosti ohřevu a nenarušování vrstvy okují,

• snížení poškození povrchu polotovarů,

• všestranný ohřev a z toho plynoucí zkrácení doby ohřevu.

​

​

Nevýhody:

- vyšší měrná spotřeba tepla,

- vyšší investiční náklady,

- náročnější údržba,

- větší potřeba chladicí vody.

​

​

Kroková pec – firma E-THERM

Ohřev kovů – pece

107 of 263

107

Karuselové pece

Karuselová pec je ohřívacím zařízením využívané ve válcovnách pro ohřev trub, ale i pro kování, lisování nebo protlačování. Vsázka (trubky) se ukládá na otočnou nístěj ve tvaru mezikruží a postupně prochází jednotlivými ohřívacími pásmy pece.

Velikost pracovního prostoru je dána výkonností pece, režimem ohřevu, způsobem uložení a rozměry vsázky, typem použitých hořáků. Výška pece je do 2 m. Jednotlivá pásma jsou oddělena zavěšenými přepážkami. Nístěj je na spodní straně opatřena pojezdovými koly, pohybující se po kolejnicích, upevněných na konstrukci pod pecí.

Výhody karuselových pecí:

- rovnoměrný ohřev materiálu,

- nepohyblivá vsázka, nízký opal,

- dobrá regulace tlaku v peci

  • malé nároky na údržbu, dlouhá životnost.

​

Nevýhody karuselových pecí:

- konečná délka ohřívaných předvalků,

- potřeba většího prostoru pro umístění pece,

- sázecí a vytahovací dveře blízko u sebe, pohyb materiálu je komplikovaný vzhledem k technologii

- sázecí a vytahovací stroje (mechanizmy) jsou dodatečnými náklady.

Ohřev kovů – pece

108 of 263

108

Ohřívací pece v kovárnách

Komorové pece se užívají v provozech zpracovávajících tvarově i rozměrově různou vsázku, jak je tomu v kovárnách a lisovnách. Ohřívá se v nich materiál o hmotnosti řádově desetin kg až stovek t. Rozmanitost vsázky vedla ke konstrukci různých typů komorových pecí.

​

Pece komorové (s pevnou nístějí)

Komorové pece pro ohřev oceli se používají v kovárnách středně těžkých a drobných výkovků. Typické pracovní teploty jsou do 1300 °C. Oproti vozovým pecím potřebují komorové pece zařízení pro manipulaci se vsázkou při jejím zakládání a vyjímání.

​

Pece vozové (s pohyblivou nístějí)

Slouží k ohřevu ingotů, předkovků a při kování velmi rozměrných výkovků jako jsou rotory parních turbín, hřídele větrných elektráren, zalomené hřídele lodních motorů, atd. Nístěj má podobu masívního, žáruvzdorným zdivem chráněného vozu.

Jsou vedle pecí komorových nejčastěji používaným typem pecí pro ohřev ingotů a polotovarů v kovárnách. V pracovním prostoru se může dosahovat teploty až 1350 °C. Jejich výhodou je snadná přístupnost pro zakládání a vyjímání vsázky, možnost použití mostového jeřábu v hale a nezávislost na dalším manipulačním zařízení.

​

​

Komorová pec pro ohřev v kovárnách (firma E-THERM)

Vozová ohřívací pec (firma E-THERM)

Ohřev kovů – pece

109 of 263

109

Indukční pec

  • Pro ohřev předlitků nebo polotovarů před tvářením za tepla.
  • Ohřev převážně tyčových materiálů (ocel, bronz, mosaz, slitiny hliníku, atd.).
  • Indukční ohřev zmírňuje oduhličení a oxidaci.
  • Přesné dodržení kovací teploty.
  • Regulovatelná teplota.
  • Vyšší výkonost.
  • Snadná aplikace a využití v automatizovaných kovacích linkách (dělení materiálu, dopravník k indukční cívce, ohřev).
  • Použití pro válcování tyčí, zápustkové kování drobných dílů, atd.

​

​

​

​

​

​

Ohřev kovů – pece

110 of 263

Rozdělení tváření

  • Objemové (hutnické): válcování

kování

tažení (drátů)

protlačování

speciální metody

  • Plošné (strojírenské) lisování plechů

ohýbání

tažení (plechů)

stříhání

apod.

​

​

​

​

110

111 of 263

Technologie objemového tváření - kování

Kováním rozumíme objemové tváření za tepla, prováděné úderem nebo klidně působící silou.

Jedná se o přetržitý způsob a výkovek má požadovaný tvar, příznivou makrostrukturu, výhodnou mikrostrukturu a zvýšené mechanické a fyzikální vlastnosti.

Kováním lze zpracovávat téměř všechny kovy.

Cílem kování je získat polotovar požadovaného tvaru s typickou tvářenou strukturou, charakterizovanou tzv. stupněm prokování.

Účelem prokování je odstranění nestejnorodé hrubé licí struktury a metalurgických vad u ingotů, které snižují tvárnost a fyzikální a mechanické hodnoty a vlastnosti kovu.

Podle způsobu tváření rozlišujeme:

Volné kování

Pomocí jednoduchých univerzálních nástrojů na lisech a bucharech jsou zhotovovány tvarově jednoduché součástky. Povrch výkovků bývá nerovný, s velkými přídavky na opracování. Vhodné pro využití v kusové a malosériové výrobě.

Zápustkové

Získávají se výkovky s vysokou rozměrovou přesností a s bezvadným povrchem i při značné složitosti průřezu i u osově nesymetrických součástí. Jedná se vždy o hromadnou až sériovou výrobu. Existuje limitní počet výkovků, od kterého se již nevyplácí vyrobit zápustky.

​

111

112 of 263

Vlivy ovlivňující kování

112

113 of 263

Výchozí materiál pro kování

Pro volné kování to jsou: kovářské ingoty, tvářené polotovary (bloky, sochory) a plynule lité předlitky.

Kovářské ingoty se liší od ingotů pro válcování:

  • průřezem (většinou mnohoúhelníkový),
  • jakostí (uklidněná ocel),
  • hmotností (až 600 t).

​

​

​

​

​

​

​

Kovářský ingot je většinou určen pro konkrétní výkovek. Ostatní výchozí materiály (bloky, sochory, tyče, …) se musí dělit na tzv. špalky, přířezy či nápichy.

​

Vstupní polotovary pro zápustkové kování:

Jednoduché výkovky: nejčastěji válcované tyče, pro rozměrově přesné výkovky pak tažené tyče.

Složitější výkovky: předkovky vyrobené volným kováním, kováním na kovacích válcích či periodickým válcováním.

​

​

​

​

114 of 263

Výchozí materiál pro kování

Struktura kovářských ingotů

Následkem selektivity tuhnutí vzniká v ingotu vždy určitá fyzikální a chemická nestejnorodost. Na podélném řezu ingotu lze rozlišit pásma různé tloušťky a rozdílných strukturních znaků:

  1. Licí kůra: velmi tenká vrstva neuspořádaných rovnoosých dendritů. Následkem rychlého ochlazení neobsahuje žádné segregace a svým chemickým složením se blíží průměrnému složení ingotu.
  2. Pásmo sloupkovitých dendritů výrazně protažených ve směru největšího tepelného toku, tj. kolmo na stěny ingotu. Obsahuje méně vměstků a segregací, než odpovídá jejich průměrnému zastoupení v ingotu. Toto pásmo, zvané též pásmo transkrystalizace, má značný význam při kování ingotu. Plochy, na nichž se stýkají vrcholky sloupkovitých dendritů vyrůstajících ze sousedních stěn, tvoří plochy snížené soudržnosti, na nichž mohou v počáteční fázi kování vzniknout trhliny.
  3. Krystaly nemají žádnou převládající orientaci. Struktura je tvořena hrubými polyedrickými zrny. Segregace v tomto pásmu se někdy označuje jako segregace typu ,,A" nebo ,,V" podle toho, jaký je zásadní tvar rozložení vycezenin a vměstků vzhledem k podélné ose ingotu. Toto pásmo je u velkých ingotů bohaté na vycezeniny. Vycezeniny velmi nepříznivě ovlivňují mechanické hodnoty, zvláště ukazatele houževnatosti, tj. tažnost, kontrakci a vrubovou houževnatost. Ve výkovcích je toto pásmo totiž velmi náchylné k vzniku vloček (krátké, křivolaké, stříbřitě zbarvené trhliny, které postihují vnitřní části ochlazených výkovků) a prasklin.

115 of 263

Výchozí materiál pro kování

Struktura kovářských ingotů - pokračování

  1. Střední pásmo globulitických zrn stržených vlastní váhou a tepelnými proudy do tvaru pyramidy ve spodní části ingotu. Toto pásmo je celkem prosto vycezenin, ale na druhé straně také chudší na uhlík. Krystaly v tomto pásmu rostou zcela náhodně a směrem k hlavě se obohacují uhlíkem a vměstky.
  2. Malé, segregací prosté pásmo těsně pod hlavou ingotů, resp. primární staženinou.
  3. Pásmo nejmenší homogenity v oblasti podélné osy ingotu, bohaté u větších ingotů na menší či větší dutiny. Možné odstranit vhodnou volbou stupně prokování.
  4. Hlava ingotu se staženinou (lunkrem). Velikost segregace závisí na tavicím procesu, na rozsahu a způsobu dezoxidace, na obsahu plynů v oceli, velikosti ingotu, obsahu fosforu a síry a na celkovém chemickém složení oceli.

Segregace mohou být rázu mikroskopického (dendritická segregace), jestliže chemické složení se různí v rámci dendritu, nebo rázu makroskopického (pásmová segregace), jestliže se chemické složení liší v jednotlivých pásmech ingotu. Chemické prvky, které se slučují se železem, mají tím větší náchylnost k tvorbě segregací, čím nižší je teplota tání takto vzniklých sloučenin.

Nemalý vliv má i velikost ingotu a rychlost jeho tuhnutí. Čím větší je ingot a pomalejší jeho tuhnutí, tím výraznější je segregace. Mechanické vlastnosti těch částí ingotu zasažených pásmovou segregací jsou horší než ve zbývajících částech ingotu. Nejvýraznější pásmová segregace se projevuje v podhlavové části ingotu, přičemž od osy směrem k povrchu slábne. Podstatná část takto postiženého ingotu se během kování odsekává spolu s hlavou ingotu.

116 of 263

Vliv kování na strukturu a vlastnosti výkovků

Změna makrostruktury

Kováním se licí struktura postupně rozrušuje, hrubé dendrity se drobí a protahují spolu s nekovovými vměstky a produkty likvace ve směru hlavní deformace, čímž vzniká charakteristická vláknitost. Přednostně vzniká v jádrové části ingotu a postupně se šíří k povrchu. Při tváření za tepla je nutné vždy pamatovat na správný směr vláken. Směr největšího normálového napětí má souhlasit se směrem vláken a tečné napětí má být k němu kolmé. Vlákna nemají být přerušena a mají se shodovat s obrysem součásti. Tento typ struktury nejde odstranit tvářením ani tepelným zpracováním. Dalším kováním lze pouze vhodně měnit směr vláken, a to s přihlédnutím k namáhání kované součásti.

Vláknitost má vliv na anizotropii vlastností (mechanické vlastnosti, tažnost, …) podle směru vláken a mění se stupněm prokování Pk (praktická hodnota prokování je 3 až 4) a stupněm deformace ε.

Problematika kování je vázána na vliv tření mezi tvářecími části nástroje a materiálem, které způsobuje soudečkovitost výkovku nebo vyboulení u dlouhých těles a dále rozdílné stupně prokování v jednotlivých oblastech výkovku (je nutné otáčení) – mluvíme o kovářském kříži.

Současně se tlakovým svarem scelují vnitřní necelistvosti, což se projevuje zvýšením hustoty oceli a zlepšením jejích plastických vlastností. Vysoká kovací teplota podporuje difúzní děje, a tím i částečnou homogenizaci oceli, jíž se zmírňuje především dendritická segregace.

​

​

Vznik a průběh vláken

117 of 263

Vliv kování na strukturu a vlastnosti výkovků

Změna mikrostruktury

Kováním se ovlivňuje i velikost zrna (VZ), a tím i výsledné mechanické vlastnosti oceli.

Výchozí polotovar o velikosti zrna VZ0 se zahřívá na horní kovací teplotu, která leží vysoko nad rekrystalizační teplotou, což vede k zhrubnutí zrna na VZmax. Následným kováním se zrno zjemňuje, ale v krátkých přestávkách mezi jednotlivými údery opětovně roste, vzhledem k poklesu teploty kovaného polotovaru je však tento růst stále menší. Při optimální dokovací teplotě dosahuje zrno výsledné velikosti VZ1 < VZ0.

Při přerušení nebo ukončení kovacího pochodu po prvním úderu (např. následkem poruchy tvářecího stroje), tedy v oblasti vysokých teplot, se dalším nerušeným ochlazováním dospěje k zrnu o velikosti VZ2 > VZ0, což je krajně nevýhodné, zejména pak tehdy, jde-li o jednofázovou ocel, jejíž zhrublé zrno nelze zjemnit ani následným tepelným zpracováním.

Jestliže makrostrukturu oceli lze ovlivňovat výlučně kováním, tak na mikrostrukturu s výjimkou jednofázových ocelí lze působit jak kováním, tak následným tepelným zpracováním

​

Nástin změny velikosti zrna při kování (HKT je horní kovací teplota, PKT je počáteční kovací teplota DKV je dolní kovací teplota, tr je teplota rekrystalizace).

118 of 263

Vliv kování na strukturu a vlastnosti výkovků

Změna mechanických vlastností

Ingot se nejčastěji kove takovým způsobem, že se postupně zmenšuje příčný průřez a délka se zvětšuje. Míra zmenšení příčného průřezu se vyjadřuje poměrem ploch příčného průřezu, a to výchozí S0 ke konečné Sk.

Tento poměr se označuje jako stupeň prodlužování K, a operace, jíž se zvětšuje délka ingotu, se nazývá prodlužování. Prodlužování je nejrozšířenější kovářská operace.

Mechanické vlastnosti se posuzují ve dvou charakteristikách: MR — pevnostní vlastnosti (pevnost v tahu Rm a mez kluzu Re) a Mpl — plastické vlastnosti (tažnost A, zúžení Z a vrubová houževnatost KC).

Pevnostní vlastnosti se tedy kováním v podstatě nemění, a to bez zřetele ke směru odběru zkušebních vzorků, kdežto plastické vlastnosti se zlepšují a dosahují maxima při stupni prodlužování K = 3 až 4, přičemž ve směru podélném jsou vyšší než ve směru příčném.

Při K > 4 se plastické vlastnosti v podélném směru nemění, ale v příčném směru se zhoršují. Což se projeví růstem anizotropie. Pokud je anizotropie nežádoucí, je potřeba zařadit mezioperační pěchování.

Vliv stupně prodlužování na mechanické vlastnosti

119 of 263

Vliv kování na strukturu a vlastnosti výkovků

Stupeň prokování

Přeměna nedokonalé licí struktury kovářského ingotu na tvářenou strukturu požadovaných vlastností se posuzuje smluvní veličinou, stupněm prokování PK.

Záleží na typu výkovku.

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

Velikost stupně prokování se volí podle druhu oceli, hmotnosti a struktury kovářského ingotu. Doporučení PK = 3.

​

​

​

​

Pro kotouče a kruhové desky:

​

​

PKa - stupeň prokování špalku,

P´ - stupeň pěchování v poslední operaci ,

​

Svp - plošný obsah středního příčného průřezu napěchovaného výkovku,

Sš - plošný obsah příčného průřezu špalku.

Pro podélné výkovky a kované tyče:

​

​

A je pěchovací ekvivalent, A = 0,7 až 0,9,

P - stupeň prokování ingotu ,

​

K - stupeň prodlužování ingotu ,

n - počet pěchovacích operací,

Sip - plošný obsah středního příčného průřezu napěchovaného ingotu,

Si - plošný obsah středního příčného průřezu ingotu před kováním,

Sv - plošný obsah největšího příčného průřezu výkovku po kováním.

​

120 of 263

Volné kování

Volné kování je složitý tvářecí pochod skládající se z mnoha samostatných, naprosto rozdílných operací, které se uskutečňují na tvářecích strojích a nástrojích víceúčelové povahy.

Charakteristické znaky volného kování

K přednostem volného kování patří:

  1. získání jakostních výkovků s nesrovnatelně lepšími plastickými vlastnostmi než u odlitků (kováním se mnohé defekty licí struktury odstraňují, čímž slábne jejich vrubový účinek);
  2. turbulentní charakter deformace, jímž se zabezpečuje rozrušení dendritické struktury při menších úběrech než při ostatních způsobech tváření (válcování, protlačování), které se vyznačují laminárním charakterem deformace;
  3. výroba výkovků požadovaných vlastností o velké hmotnosti (až 600 t) a velkých rozměrech;
  4. nižší energetická náročnost tvářecích strojů proti zápustkovému kování, neboť kovací nástroje nepůsobí vesměs na celý objem kovaného polotovaru najednou;
  5. použití víceúčelových tvářecích strojů a nástrojů (ekonomické opodstatnění volného kování v podmínkách kusové a malosériové výroby);
  6. značná úspora kovu a vysoká výrobnost ve srovnání s obráběním.

​

Přehlédnout nelze i některé nevýhody volného kování, především pak:

  1. nízkou výrobnost ve srovnání se zápustkovým kováním;
  2. značné materiálové přídavky na povrchu volných výkovků (u největších výkovků až několik desítek milimetrů!);
  3. omezenou tvarovou složitost volných výkovků;
  4. značné ztráty kovu;
  5. potřebu vysoce kvalifikovaných pracovníků.

​

Rozdělení výkovků a technologie výroby

Drobné výkovky - pneumatické buchary. Průměrná hmotnost složitěji tvarovaných výkovků je od 0,5 do 20 kg, u jednoduchých výkovků (tyče, hřídele apod.) dosahuje až 250 kg.

Tenké, rychle chladnoucí výkovky (nožové břity, klíny apod.) - rychloběžné pružinové buchary o hmotnosti beranu mb = 40 až 150 kg.

Výkovky střední hmotnostní kategorie – parovzdušné buchary. Průměrná hmotnost složitějších výkovků bývá 20 až 350 kg, u jednoduchých výkovků až 2 500 kg.

Nejtěžší výkovky o hmotnosti až 600 t - hydraulické lisy o síle F = 3 až 180 MN.

Na základě současného vývoje se předpokládá postupné převedení tvarových výkovků těžších než 100 kg a jednoduchých výkovků nad 750 kg z bucharů na rychloběžné hydraulické lisy.

120

121 of 263

Základní kovářské operace pro volné kování

  1. pěchování – zvětšuje se příčný průřez polotovaru na úkor jeho výšky, resp. se provádí místní napěchování
  2. prodlužování – charakterizované zvětšováním délky polotovaru za současného zmenšování jeho příčného průřezu,
  3. osazování – prodlužování vymezených částí polotovaru při zachování souososti všech jeho částí,
  4. další operace – prosazování, přesazování, děrování plným a dutým trnem atd.
  5. rozkování na trnu, využívá se při kování kroužků, při němž se zvětšuje vnější i vnitřní průměr a výška kroužku na úkor tloušťky stěny,
  6. kování na trnu - prodlužování na trnu, kdy se dutý (vyděrovaný) předkovek prodlužuje ve směru podélné osy trnu za současného zmenšování vnějšího průměru a stěny (kování do délky – dutá tělesa); rozkování na trnu (kování na průměr - kroužky),
  7. sekání (odsekávání), zkrucování.

​

Podle ČSN EN se volně kované výkovky dělí na kované tyče, výkovky podélné (např. válce, zalomené hřídele atd.), kotouče a kruhové desky, kroužky a dutá tělesa. Vždy se jedná o polotovary, které mají nerovný zokujený povrch s kovářskými přídavky.

121

122 of 263

Základní kovářské operace pro volné kování

Pěchování

Vede ke zmenšení výšky a ke zvětšení rozměrů kovaného polotovaru v rovině kolmé na směr pohybu tvářecího stroje. Jeho účelem je zhotovit výkovky o velkém příčném průřezu, zvýšit

stupeň prokování, snížit anizotropii mechanických vlastností, dosáhnout radiálního průběhu vláken. Uplatňuje se též jako přípravná operace před prodlužováním a děrováním. Pro pěchování je příznačný nerovnoměrný průběh deformace, jehož vnějším příznakem je soudkovitost napěchovaného polotovaru. V obvodových oblastech pěchovaného polotovaru se tak vyvolávají přídavná tahová napětí, která mohou u nízkotvařitelných ocelí vyústit ve vznik podélných povrchových trhlin. Tahové namáhání je pro tvářený kov nejméně příznivé, a proto se pěchování často uplatňuje jako náročná zkouška jakosti kovu.

​

Základní pravidla pěchování

1. Rovnoměrně prohřát polotovar.

2. Upravit čelní plochy (zajisti vzájemnou rovnoběžnost).

3. Štíhlost h0/d0 max. 2,5 (zabránění ohybu pěchovaného tělesa).

4. Před pěchováním z ingotu, vykovat z jeho hlavy manipulační čep.

5. Pro ingoty volit stupeň pěchování Pmin = 2,8.

122

123 of 263

Základní kovářské operace pro volné kování

123

Postup při kování manipulačního čepu.

Pěchování: a) rovnými deskami, b) tvarovými deskami, c) v přípravcích

124 of 263

Základní kovářské operace pro volné kování

Prodlužování

Je to nejrozšířenější kovářská operace, při níž se zmenšuje příčný průřez polotovaru a jeho délka výrazně vzrůstá. Prodlužuje se na rovných a tvarových kovadlech.

Na začátku záběru působí kovadla na polotovar po určité délce záběru lz, která je vždy kratší než šířka kovadla B. O délku záběru se polotovar posouvá ve směru své podélné osy po každém záběru. Několik po sobě následujících záběrů pokrývajících celou délku prodlužovaného polotovaru je průchod a řada po sobě následujících průchodů prokládaných hraněním, tj. otáčením polotovaru kolem jeho podélné osy, tvoří pak v nejjednodušší podobě náplň prodlužování.

124

Schéma prodlužování.

Stopy kovadla na výkovku, zřetelná délka záběru lz.

Kvalitativní stránku prodlužování (hloubku proniku deformačního účinku) ovlivňuje poměrná délka záběru lz/h0. Nejvýhodnějších podmínek se dosáhne když: 0,7 ≥ lz/h0 ≥ 0,5.

125 of 263

Základní kovářské operace pro volné kování

Prodlužování

​

​

​

​

​

​

​

​

​

Speciální postupy prodlužování

​

125

Prodlužování kotlového tělesa na trnu

Základní způsoby prodlužování s vyznačením pásma deformace: a) výkovek pravoúhlého průřezu na rovných kovadlech, b) výkovek kruhového průřezu na rovných kovadlech, c) výkovek kruhového průřezu na tvarových nebo kombinovaných kovadlech

Kování kroužků na trnu (rozkování na trnu)

126 of 263

Základní kovářské operace pro volné kování

Děrování

Prostřednictvím této operace se dosahuje ve výkovku průchozí díry.

Pokud se označí vnější průměr výkovku D a jeho výška H, pak průměr díry d:

1/3 D ≥ d ≥ 0,4 H

​

​

126

Schéma děrování, vlevo před, vpravo po

Nutné rovnoměrné prohřátí výchozího polotovaru, aby nedošlo k vybočení děrovacího trnu z jeho svislé osy. Předkovek určený k děrování se má napěchovat na nejmenší přípustnou výšku (H ≤ 0,8 D), čímž se sníží odpad a zjednoduší děrování.

Při děrování polotovarů vykovaných z ingotů se postupuje tak, aby se méně jakostní podhlavová část ingotu vytlačila do odpadu. Pracovní plochy děrovacího trnu se pokrývají mazivem, čímž se snižuje děrovací síla a usnadňuje se pozdější vytažení trnu.

Nejrozšířenější je děrování plným trnem. Na napěchovaný polotovar 4 se postaví kuželovitý trn 3, který se horním kovadlem 2 zatlačí asi do 2/3 výšky polotovaru. Po otočení polotovaru se prostřihne tenká blána - jediný odpad při děrování. Aby se dosáhlo požadovaného tvaru, protlačuje se pak dírou soudkovitý kalibrační trn 5.

Postup děrování plným trnem

127 of 263

Základní kovářské operace pro volné kování

Osazování a prosazování

Zvláštní případy prodlužování vymezených částí výkovku.

Osazuje se na koncových částech, vzniká osazení.

Prosazuje ve středových částech, vzniká prosazení, ve zvláštním případě mohou vzniknout příruby.

​

Podstatou obou operací je vymezení úseků, jejichž průřez se má zmenšovat. Děje se tak nejčastěji zatlačením příložky, čímž vznikne drážka, která jednoznačně oddělí část k prosazování nebo k osazování od zbývající části výkovku (notching).

127

Osazení a prosazování: 1 – osazovací příložka, 2 – zásek příložkou, 3 – materiál, 4 – prodlužování, 5 – konečný tvar

Přesazování

Příčné přemístění vymezeného objemu výkovku, přičemž podélná osa vzniklého přesazení je rovnoběžná s podélnou osou zbývající části. Je nepostradatelnou operací při kování zalomených hřídelů.

Schéma přesazování, tmavě je vyznačena budoucí kliková hřídel

128 of 263

Základní kovářské operace pro volné kování

128

Sekání

Sekání se užívá k dělení výchozího materiálu na jednotlivé polotovary, ale častěji k oddělování přebytečného a odpadového materiálu od výkovků. Záměrně úzký nástroj, sekáč 3, vytváří tak štíhlé pásmo deformace, že v něm převládají přídavná tahová napětí, která vedou k žádoucímu porušení soudržnosti (2 horní a 3 dolní kovadlo).

​

Ohýbání (bending)

Ohýbání je důležitou doplňkovou operací při výrobě háků, kotev, třmenů, táhel, pák apod. Ohýbáním se zeslabuje příčný průřez polotovaru a mění jeho tvar v pásmu deformace, přičemž tyto změny jsou tím výraznější, čím tlustší je ohýbaný polotovar, menší je poloměr ohybu r a větší úhel ohybu α.

​

Zkrucování

Zkrucováním se rozumí pootočení části výkovku vzhledem k sousední části kolem společné osy o určitý úhel. Je nezbytnou doplňkovou operací při dokončování klikových hřídelů, vidlic a dalších výkovků, jejichž jednotlivé úseky se kovou jednodušším postupem v jedné rovině, a poté se zkroutí do požadované polohy.

Sekání

Ohýbání

Ukázka zkrucování tyčí

129 of 263

Zápustkové kování

129

Zápustkové kování slouží k výrobě velkého počtu tvarově stejných součástí z ocelí nebo jiných tvárných slitin (kolejová vozidla, letadla, zemědělské stroje, zámečnické a zemědělské nářadí, lékařské nástroje atd.). Hlavní předností zápustkového kování je vysoká výkonnost a snadná obsluha. Výkovky mají však omezené rozměry a hmotnost.

Ohřátý materiál se tváří v dutině zápustky, jejíž tvar je shodný s tvarem výkovku. Rozměry jsou však

zvětšeny o hodnotu smrštění vychladlého výkovku. Proti volnému kování se dosahuje přesnějšího

tvaru výkovku. Přesnost a jakost povrchu se dá výrazně zlepšit následným kalibrováním tak, že se

nemusí již dále používat obrábění.

Zápustkovým kováním se dosahuje vysokého stupně prokování a průběh vláken sleduje obrys výkovku. Výchozí polotovar, ohřátý na potřebnou kovací teplotu, se vloží do dutiny zápustky a působí se na něj tlakem nebo údery tvářecího stroje.

​

K zápustkovému kování používáme bucharů (kování úderem) a lisů (kování klidným tlakem).

​

Při zápustkovém kování nemá tok kovu zdaleka tolik stupňů volnosti jako při kování volném. Je omezen stěnami dutiny jednoúčelového, nejméně dvoudílného nástroje – zápustky.

Postup kování v jednodutinové zápustce na bucharu

130 of 263

Zápustkové kování

130

K přednostem zápustkového kování patří:

  1. vysoká výrobnost, která je desítky až stovky výkovků za hodinu, na automatických linkách i přes 1 000 výkovků za hodinu;
  2. zhotovení tvarově členitých výkovků s minimálními materiálovými přídavky, vysokou rozměrovou přesností (u výkovků kalibrovaných za studena dosahují mezní úchylky rozměrů ±0,1 a někdy až ±0,05 mm!) a dokonalou povrchovou jakostí (zejména při uplatnění bezokujového ohřevu);
  3. hospodárnější využití kovu (ve srovnání s volným kováním, litím nebo obráběním);
  4. nižší nároky na kvalifikaci kováře, kterého je možno poměrně rychle zaučit.

​

Současně však nelze přehlédnout i některé méně příznivé znaky zápustkového kování:

  1. hmotnostní a rozměrové omezení výkovků (většina zápustkových výkovků spadá do hmotnostní kategorie 0,5 až 30 kg, výjimečně se kovou výkovky o hmotnosti až 3,5 t);
  2. značná energetická náročnost zápustkového kování (v zápustkové dutině se kove celý objem výkovku najednou);
  3. potřeba jednoúčelového, a tím i velice drahého nástroje, který má výrazný vliv na výslednou cenu zápustkového výkovku, a tím i na ekonomické opodstatnění této technologie.

131 of 263

Zápustky

131

Dělení zápustek:

1) jednodutinové (jednoduché) – pro jednoduché tvary výkovků, které nepotřebují předkování (v případě složitějších tvarů probíhá předkování mimo zápustku)

2) vícedutinové – postupové zápustky – pro složitější tvary výkovků

Dutinu zápustky je možno zaplňovat buď vtlačováním nebo pěchováním. Při kování na bucharech je zápustková dutina vyplňována postupně během několika úderů beranu, při kování na lisech je výkovek zhotoven v průběhu jednoho zdvihu nebo několika zdvihů (postupová zápustka). Výkovky se často sdružují ve vícenásobných dutinách.

Počet kovacích dutin záleží na tvaru výkovku, ale též na tvaru výchozího materiálu. Většinou je nutné použít více kovacích dutin - kování v postupových zápustkách. Jednotlivé dutiny se často umísťují do společného bloku oceli - nástroje, což je pro práci na bucharu výhodné (zkrácení času transportu, nižší pokles teploty).

Kování v zápustkách bez výronku se říká tzv. kování v uzavřených zápustkách. Je velmi náročné, protože objem materiálu musí být velmi přesně stanoven. Kovací (dokončovací), tj. poslední dutina se umisťuje uprostřed tak, aby její těžiště bylo blízko těžiště celého bloku. To proto, že síla (nebo energie) na kování výkovku je větší než na kování předkovků, výkovek chladne a tedy roste jeho přetvárná pevnost, a dále proto, že výkovek včetně výronkové drážky má největší plochu. Ostatní dutiny jsou rozmístěny kolem této dokončovací dutiny.

Postupová zápustka pro buchar (vlevo: dutiny zápustky: 1 – prodlužovací, 2 – rozdělovací, 3 – předkovací, 4 – kovací, 5 – dokončovací dutina; vpravo: technologický postup: a – polotovar, b – prodlužování , c - rozdělování, d - ohýbání, e – kování v 1.dohotovní dutině, f-dokování)

132 of 263

Dutiny postupové zápustky

132

Přípravné (předkovací) dutiny

Kování v přípravných dutinách je doprovázeno vždy určitým nedostatkem materiálu. Porušení této podmínky má za následek vytvoření nežádoucího výronku, s následným nebezpečím vzniku přeložky v dokovací dutině. Slouží k přemístění materiálu (předběžné tvarování) do míst budoucího složitějšího

tvaru výkovku.

​

Mezi předkovací dutiny patří:

- prodlužovací

- pěchovací

- rozdělovací (otevřená nebo uzavřená)

- zužovací

- ohýbací

- tvarovací

​

Přípravné dutiny

Dokončovací dutiny

Charakteristickým znakem otevřených dokončovacích zápustek je výronková drážka, do které odtéká přebytečný kov v podobě výronku. Do uzavřených dutin se vkládá polotovar o stejném objemu, jako má hotový výkovek. Tato technologie se však dá použít pouze pro jednoduché rotačně symetrické výkovky, za předpokladu zvýšení rozměrové přesnosti vstupních polotovarů.

Dokončovací dutiny

133 of 263

Dutiny postupové zápustky

133

Výronek

Výronek sice představuje materiálovou ztrátu (10 až 30 %), avšak současně plní některé významné úkoly:

  • Pojmutí přebytečného materiálu.
  • Těsně před semknutím zápustky musí výronek svým tvarem, především velmi velkou plochou (což vede ke zvýšení deformačního odporu), zvýšit odpor proti vytékání kovu ze zápustkové dutiny. Kov potom teče do uzavřených přírub.
  • Ve výronku se vyrovnávají objemové rozdíly výchozího polotovaru (i rozdíly způsobené opotřebením zápustky.
  • Výronek též působí jako tlumič rázů mezi dosedajícími díly zápustky

​

Po dokončení se výronek odstraňuje ostřiháváním.

​

​

​

Úprava výkovku

Výronek v řezu

Konečné úpravy výkovků jsou tedy odstřižení výronku, popř. prostřižení blan v otvorech, rovnání výkovku, výkovek se zbavuje okují (moření, otryskávání), tepelně zpracovává (normalizační žíhání) nebo za studena kalibruje.

134 of 263

Stroje pro kování

Podle charakteru práce se dělí na buchary, u nichž se využívá pohybové energie padajícího beranu působícího na tvářený kov rázem, a na hydraulické lisy, které zpracovávají kov klidným tlakem vyvíjeným kapalným médiem v hydraulickém systému lisu.

​

U bucharu se pracovní rychlost v mění z maxima vmax na nulu v neobyčejně krátkém čase t, který se udává v setinách až tisícinách sekundy. Největší rychlosti, vmax = 4,5 až 9 m.s-1, dosahuje beran v okamžiku, kdy dopadne na polotovar.

Pracovní rychlost hydraulického lisu se mění po křivce, přičemž vmax = 0,1 až 0,5 m.s-1. Doba deformace t je nepoměrně delší než u bucharu; udává se řádově v sekundách.

Padající beran bucharu působí na kov při každém úderu určitou rázovou energií, kdežto lis silou. Na bucharu se kov deformuje každým úderem, kdežto lis přestane vykonávat práci, jestliže jeho síla je menší než deformační síla.

​

​

Pracovní rychlost strojů pro kování

135 of 263

Stroje pro kování

Buchary

Kování na bucharu se vyznačuje vysokou deformační rychlostí, což se projevuje zvýšeným deformačním odporem, pomalejším poklesem kovací teploty, snadnějším opadáváním okují z povrchu kovaného polotovaru. Na výsledné velikosti rázové energie bucharu se podílí hmotnost beranu m a dopadová rychlost v. Pro potřeby kování je však mnohem výhodnější, jestliže se potřebné rázové energie dosáhne velkou hmotností beranu a nízkou dopadovou rychlostí, neboť následkem menšího deformačního odporu pronikne deformační účinek do větší hloubky tvářeného polotovaru. To je důvodem, proč se buchary charakterizují hmotností beranu a nikoli rázovou energií. Výkovky velkého průřezu se nemají kovat na bucharu, protože jím nelze dosáhnout rovnoměrného a dokonalého prokování v celém objemu výkovku. Na začátku kování je totiž zdvih beranu malý, a tím i nízká rázová energie, na konci kování je tomu opačně.

​

Buchary pro volné kování se dělí na pružinové, pneumatické a parovzdušné.

​

Pružinový buchar: výstředník s ojnicí mění otočný pohyb na pohyb vratný, jež se přenáší na druhý konec dvouramenného svazku listových pružin, tím se urychlí pohyb beranu.

Pneumatický buchar: pohon obstarává stlačený vzduch, hmotnost beranu až 1 000 kg, využívá tlaku a podtlaku.

Parovzdušný buchar: médium – pára nebo vzduch se nad a pod píst přivádí pomocí šoupátkového mechanismu.

​

136 of 263

Stroje pro kování

Hydraulické lisy

Činnost hydraulických lisů, které se stavějí o síle až 180 MN, vychází z Pascalova zákona (tlak kapaliny v uzavřené nádobě je ve všech směrech stejný) a ze známé skutečnosti, že kapaliny jsou sice nestlačitelné, ale tlak přenášejí.

Lisy působí na tvářený materiál klidným tlakem a prokovou materiál v celém průřezu. Kovou se na nich i nejtěžší výkovky.

​

Podle konstrukce dělíme lisy od firmy ŽĎAS na:

  • hornotlaké dvousloupové lisy
  • hornotlaké dvousloupové lisy
  • dolůtažné dvousloupové lisy
  • dolůtažné čtyřsloupové lisy

Schéma hydraulického lisu

Další typy lisů:

Svislé kovací lisy:

    • Klikové kovací lisy
    • Vřetenové kovací lisy
    • Hydraulické kovací lisy

Vodorovné kovací stroje

​

​

Hornotlaký čtyřsloupové lisy

Důlotažný dvousloupový lis

137 of 263

Stroje pro kování

Pomocná zařízení při kování

K základním nástrojům patří různě tvarovaná kovadla.

​

Pomocné nástroje a zařízení usnadňující manipulaci s výchozím polotovarem při kování. Patří k nim různé druhy kleští, používané při kování menších výkovků na bucharech, a speciální, na jeřábu zavěšené kleště k dopravě ingotů a kovaných polotovarů.

Během některých kovářských operací, zejména prodlužování, je nutno otáčet kovaným polotovarem kolem jeho podélné osy. U lehkých výkovků se využívá fyzická síla a zručnost kováře, u těžších výkovků se uplatňuje jednoduchá mechanizace.

Manipulace s těžšími ingoty a polotovary se děje za pomocí dlouhého vahadla a Gallova řetězu. Dokonalejším pomocným zařízením je kovací manipulátor.

Kovací soubor pro volné kování tvoří kovací lis s hydraulickým pohonem a jeden nebo dva manipulátory. Kovací soubor je řízen jedním pracovníkem od centrálního řídícího pultu v odhlučněné kabině

Kovací manipulátor

Typy kovadel

Mechanizace při kování:

1 – pohyb svislý

2- pohyb podélný

3 – pohyb otáčivý

138 of 263

Speciální postupy kování

138

  • Přesné kování

Výkovky s minimálními přídavky na obrábění i úkosy se zhotovují v uzavřených zápustkách, tzv. přesným kováním. Pro úspěšné kování je třeba přesně dodržovat objem a středění vloženého materiálu do zápustky. Nejvýhodnější jsou rotační tvary.

​

  • Kování na vodorovných kovacích strojích

Kování na vodorovných kovacích strojích umožňuje částečnou nebo i úplnou automatizaci výrobního procesu. Jedná se v podstatě o horizontální klikové lisy vhodné hlavně pro pěchování z tyčového materiálu a práci s uzavřenými zápustkami. Zápustka je třídílná, uzavřená, kove se bez výronku. Dutinová část zápustky je dvoudílná, dělená svislou nebo vodorovnou dělící rovinou, opatřená zdrsněným průchodem pro tyčový materiál. Po přiblížení obou polovin působí jako sklíčidlo tyčového materiálu. Třetí, pěchovací díl se do dutiny osově zasouvá. Stroj pracuje tak, že se tyč posune do kovací polohy, na zarážku. Tím je přesně určen objem kovaného materiálu. Potom dvoudílný blok tyč sevře a zarážka se odsune. V této fázi se vyčnívající konec tyče ohřívá, dnes nejčastěji indukčně. Po zpěchování ohřátého konce tyče oddělí posuvný nůž výkovek od tyče a pracovní cyklus se může opakovat.

​

​

Kování na vodorovných kovacích strojích

Přesné kování

139 of 263

Speciální postupy kování

139

  • Kování protlačováním

Dalším technologickým procesem je kování - protlačování za tepla, kdy tvářený materiál je v uzavřené zápustce stlačován průtlačníkem. Je to vlastně kombinace protlačování a kování. Tento způsob se používá pro slitiny hliníku a mědi, ale i pro ocel. Zvyšuje se tvárnost kovu, protože materiál je vystaven prostorové tlakové napjatosti. Může být řešeno jako dopředné, zpětné nebo sdružené. Je zde velký vliv tření a je potřeba brát v úvahu vysokou pevnost nástrojů a teplotní odolnost nástrojů.

​

​

  • Vícecestné kování

Materiál je v uzavřené zápustce podroben tlaku lisovníků z několika stran. Výkovky jsou přesné s minimálními přídavky na obrábění

​

Vícecestné kování

Kování protlačování za tepla

140 of 263

Speciální postupy kování

140

  • Kování za rotace

Zvláštním případem kování je tzv. kování za rotace. Dochází při něm k redukci průřezu na menší průměr nebo k vykování válcové části na hranatém profilu. Na rozdíl od ostatních procesů kování se kování za rotace provádí za studena. Součásti větších průměrů se kovou za tepla. Mezi kování je řadíme hlavně proto, že deformace nastává opakovanými údery. Dvě kovadla s možností posuvu v radiálním směru se roztočí. Odstředivou silou jsou unášena směrem k obvodu, kde však narážejí na kalené válce, které jim udělují zpětný impuls. Tím vzniká opakovaný ráz. Polotovar se pomalu otáčí a osově posunuje do procesu tváření.

​

Princip kování za rotace

141 of 263

Technologie objemového tváření - válcování

Válcováním rozumíme kontinuální proces, při kterém se tvářený materiál deformuje mezi otáčejícími se pracovními válci za podmínek převažujícího všestranného tlaku. Válcovaný materiál se mezi válci deformuje, výška se snižuje, materiál se prodlužuje a současně rozšiřuje. Mění se i rychlost, kterou válcovaný materiál z válcovací stolice vystupuje.

Mezera mezi pracovními válci je menší než vstupní rozměr materiálu. Válcování se provádí hlavně za tepla, ale i za studena. Výsledkem procesu je vývalek.

​

​

​

​

141

Válcování plechů

Válcování profiů

Válcování drátů

Válcování trubek

142 of 263

Válcování

Podle směru, kterým válcovaný materiál prochází pracovními válci, podle uložení os válců vzhledem k válcovanému materiálu a podle průběhu deformace válcování dělíme na podélné, příčné a kosé.

U podélného válcování se materiál tváří ve směru podélném a tímto způsobem se vyrábějí tyče, kolejnice, tj. dlouhé polotovary.

Příčným válcováním se redukuje radiální průřez a tento způsob se používá např. pro osazené hřídele.

U kosého válcování jsou mimoběžné osy a takto se vyrábějí např. trubky.

​

​

​

​

142

Princip podélného (vlevo), příčného (uprostřed) a kosého (vpravo) válcování (1, 2 – válce, 3 – materiál)

143 of 263

Válcování

Při podélném válcování neprobíhá plastická deformace současně v celém objemu, ale pouze v relativně malé části, omezené body AA´a BB´. Největší rozměrová změna, deformace, je ve směru tloušťky a menší rozměrové změny jsou ve směru délky a šířky při zachování platnosti zákona o zachování objemu. Napěťový stav závisí hlavně na tření a deformace s sebou nese i změnu rychlostí materiálu vývalku na výstupu.

Při vstupu materiálu do válcovací mezery je vnitřní napjatost v příčném a výškovém směru tlaková a v podélném tahová. V pásmu od A do B, vzniká trojosá tlaková nerovnoměrná napjatost a za bodem B se opět napětí v podélném směru σ3 mění na tahové a tím dochází k výraznému zrychlení vystupujícího vývalku.

Hlavní rozměrová změna probíhá ve směru hlavního napětí σ1. Nejmenší je v příčném směru, odpovídající směru středního hlavního napětí σ2.

143

144 of 263

Válcování

Základní parametry pásma deformace

Válcování je spojitý tvářecí pochod, při němž otáčející se válce vtahují polotovar do válcovací mezery a zde jej stlačují. Tyto děje neprobíhají v daném okamžiku v celém objemu tvářeného polotovaru, ale pouze v jeho vymezené části – v pásmu deformace.

Pásmo deformace je definováno délkou a střední šířkou.

Délka pásma deformace

Úhel záběru je dán úhlem mezi spojnicí bodu, kde materiál vstupuje mezi válce a středu válce a spojnicí bodu, v němž materiál vystupuje z mezery válců a středu válce. Označujeme ho symbolem α.

Při válcování dochází k zmenšování výšky provalku o tzv. úběr, který vyjadřujeme vztahem:

Δ h = h0 − h1 (h0- vstupní a h1- výstupní výška válcovaného polotovaru).

Hledáme délku odvěsny AC pravoúhlého trojúhelníka ACO. Kde:

​

​

​

​

​

​

​

​

​

144

145 of 263

Válcování

Záběrový úhel α

​

​

​

​

​

​

​

Střední šířka pásma deformace

​

​

​

​

​

145

Velikost úhlu záběru závisí na průměru válce D a rozdílu mezi vstupní a výstupní výškou polotovaru – tzv. úběrem.

146 of 263

Válcování

Záběr kovu na hladkých válcích

Proces válcování můžeme rozdělit do tří stádií.

První stádium začíná v okamžiku dotyku provalku s válci v bodech AA1 a končí při vstupu předního konce provalku do roviny výstupu BB1.

Ve druhém stádiu se parametry pásma deformace nemění, hovoříme o ustáleném procesu válcování.

Třetí stádium začíná vstupem zadního konce provalku do roviny vstupu AA1 a končí výstupem provalku z válců.

​

​

​

​

​

​

​

​

​

146

Stádia podélného válcování: 1. stádium a) až b), 2. stádium c), 3. stádium d) až e)

a)

b)

c)

d)

e)

147 of 263

Válcování

Podmínka vtažení polotovaru mezi válce (podmínka záběru):

Podmínkou pro uskutečnění válcovacího procesu je uchopení kovu válci. Při dotyku provalku s válci budou na stykových plochách působit normálové (tlakové) síly N a v jejich důsledku tečné třecí síly T.

​

​

​

​

​

147

148 of 263

Válcování

Podmínka vtažení polotovaru mezi válce (podmínka záběru):

Podmínkou pro uskutečnění válcovacího procesu je uchopení kovu válci. Materiál je do válců podáván určitou rychlostí. Při jeho dotyku s válci v bodu A, který reprezentuje styčnou kontaktní hranu předvalku a válce, vzniká normálová (tlaková) síla N, kolmá k povrchu válce. Proti ní působí podle principu akce a reakce na povrch stejně velká síla, ale opačného směru.

​

​

​

​

​

​

148

N

N

149 of 263

Válcování

Podmínka vtažení polotovaru mezi válce (podmínka záběru):

Podmínkou pro uskutečnění válcovacího procesu je uchopení kovu válci. Materiál je do válců podáván určitou rychlostí. Při jeho dotyku s válci v bodu A, který reprezentuje styčnou kontaktní hranu předvalku a válce, vzniká normálová (tlaková) síla N, kolmá k povrchu válce. Proti ní působí podle principu akce a reakce na povrch stejně velká síla, ale opačného směru.

​

​

​

​

​

​

149

N

N

Sílu, působící na povrch předvalku v bodě A můžeme rozložit na dvě složky k sobě kolmé, svislou a vodorovnou.

Vodorovná složka:

Nx = N ⋅ sinα (má tendenci válcovaný kus odstrčit od válce)

Svislá složka:

Ny = N ⋅ cosα (vede ke zmenšení výšky kusu-napomáhá úběru)

Nx = N. sin α

Ny = N.cos α

α

150 of 263

Válcování

Podmínka vtažení polotovaru mezi válce (podmínka záběru):

Podmínkou pro uskutečnění válcovacího procesu je uchopení kovu válci. Materiál je do válců podáván určitou rychlostí. Při jeho dotyku s válci v bodu A, který reprezentuje styčnou kontaktní hranu předvalku a válce, vzniká normálová (tlaková) síla N, kolmá k povrchu válce. Proti ní působí podle principu akce a reakce na povrch stejně velká síla, ale opačného směru.

​

​

​

​

​

​

150

N

N

Sílu, působící na povrch předvalku v bodě A můžeme rozložit na dvě složky k sobě kolmé, svislou a vodorovnou.

Vodorovná složka:

Nx = N ⋅ sinα (má tendenci válcovaný kus odstrčit od válce)

Svislá složka:

Ny = N ⋅ cosα (vede ke zmenšení výšky kusu-napomáhá úběru)

​

Vlivem tření provalku o otáčející se válce vzniká v bodě A třecí (tečná) síla T.

Nx = N. sin α

T

151 of 263

Válcování

Podmínka vtažení polotovaru mezi válce (podmínka záběru):

Podmínkou pro uskutečnění válcovacího procesu je uchopení kovu válci. Materiál je do válců podáván určitou rychlostí. Při jeho dotyku s válci v bodu A, který reprezentuje styčnou kontaktní hranu předvalku a válce, vzniká normálová (tlaková) síla N, kolmá k povrchu válce. Proti ní působí podle principu akce a reakce na povrch stejně velká síla, ale opačného směru.

​

​

​

​

​

​

151

N

N

Sílu, působící na povrch předvalku v bodě A můžeme rozložit na dvě složky k sobě kolmé, svislou a vodorovnou.

Vodorovná složka:

Nx = N ⋅ sinα (má tendenci válcovaný kus odstrčit od válce)

Svislá složka:

Ny = N ⋅ cosα (vede ke zmenšení výšky kusu-napomáhá úběru)

​

Vlivem tření provalku o otáčející se válce vzniká v bodě A třecí (tečná) síla T.

Vodorovná složka:

Tx = T ⋅ cosα (vtahuje polotovar mezi válce)

Svislá složka:

Ty = T ⋅ sinα (vede ke zmenšení výšky kusu-napomáhá úběru)

​

​

Nx = N. sin α

T

Tx = T. cos α

Ty = T. sin α

Mezi třecí a tlakovou silou platí vztah

​

T = f ⋅ N

​

f -součinitel tření mezi válcem a polotovarem

α

152 of 263

Válcování

Podmínka vtažení polotovaru mezi válce (podmínka záběru):

​

​

​

​

​

​

152

N

N

U sil působících ve vodorovném směru mohou nastat tři případy:

​

1) N ⋅ sinα > T ⋅ cosα ….. provalek nebude uchopen válci

​

2) N ⋅ sinα = T ⋅ cosα ….. mezní případ (provalek může a nemusí být vtažen mezi válce)

​

3) N ⋅ sinα < T ⋅ cosα ….. provalek bude vtažen mezi válce.

​

Úpravou nerovnosti N ⋅ sinα < T ⋅ cosα

dostaneme :

​

​

​

Výraz lze nahradit hodnotou f (T = f ⋅ N )

​

​

Nx = N. sin α

T

Tx = T. cos α

Ty = T. sin α

α

a odtud: f > tgα

153 of 263

Válcování

Podmínka vtažení polotovaru mezi válce (podmínka záběru):

​

153

N

N

Definice podmínky záběru:

​

f > tgα

​

Provalek může být vtažen mezi válce jen tehdy, je-li součinitel tření mezi válcem a provalkem větší než tangenta úhlu záběru.

​

Při grafickém rozboru podmínky záběru dojde ke vtažení polotovaru mezi válce tehdy, pokud výslednice sil N a T (označená písmenem R), směřuje mezi válce.

​

​

​

​

Nx = N. sin α

T

Tx = T. cos α

Součinitel tření je ovlivněn:

1) přímo úměrně:

  1. materiálem válců a drsností jejich povrchu (umělé zdrsnění válců na blokových tratích)

​

2) nepřímo úměrně:

a) teplotou povrchu a chemickým složení provalku

b) obvodovou rychlostí válců

​

R

154 of 263

Válcování

Podmínka vtažení polotovaru mezi válce (podmínka záběru):

​

154

N

N

Definice podmínky záběru:

​

f > tgα

​

Provalek může být vtažen mezi válce jen tehdy, je-li součinitel tření mezi válcem a provalkem větší než tangenta úhlu záběru.

​

Při grafickém rozboru podmínky záběru dojde ke vtažení polotovaru mezi válce tehdy, pokud výslednice sil N a T (označená písmenem R), směřuje mezi válce.

​

​

​

​

Nx = N. sin α

T

Tx = T. cos α

Součinitel tření je ovlivněn:

1) přímo úměrně:

  1. materiálem válců a drsností jejich povrchu (umělé zdrsnění válců na blokových tratích)

​

2) nepřímo úměrně:

a) teplotou povrchu a chemickým složení provalku

b) obvodovou rychlostí válců

​

R

β

β – třecí úhel, tg β = f

Můžou nastat 3 případy:

∙ záběr nenastane Nx > Tx ; α > β

∙ záběr nenastane Nx = Tx ; α = β (rovnováha)

∙ záběr nastane Nx < Tx; α < β

155 of 263

Válcovací tratě a stolice

155

Hlavní výrobní jednotkou válcovny je válcovací trať, která zahrnuje ucelený, vzájemně propojený soubor strojů a strojních částí, dopravních a manipulačních mechanizmů, nezbytných k uskutečnění válcovacího pochodu. Kromě toho musí být válcovací trať vybavena ještě dalším zařízením, např. ohřívacími a žíhacími pecemi, zařízením pro chladnutí, rovnání a povrchovou úpravu vývalků.

​

Válcovací tratě jsou sestaveny z různého počtu válcovacích stolic do výrobních linek od jedné do dvanácti stolic i více.

​

Rozlišují se nejčastěji podle těchto hledisek:

1) podle konstrukce válcovací stolice a počtu válců ve stolici

2) podle druhu vývalku a průměru pracovních válců

3) podle způsobu otáčení válců

4) podle uspořádání válcovacích stolic

​

Válcovací stolice musí být pevná a tuhá, ale současně natolik jednoduchá, aby umožňovala snadnou a rychlou výměnu válců a dalších opotřebených či poškozených součástí.

​

​

​

156 of 263

Válcovací tratě a stolice

156

Podle konstrukce válcovací stolice a počtu válců se dělí stolice na dvouválcové, tříválcové, čtyřválcové, víceválcové, univerzální a speciální:

​

  1. dvouválcové (duo) stolice - patří k nejrozšířenějším a vyznačují se dvěma rovnoběžnými pracovními válci. Motor pohání obvykle oba válce. Mohou být jednosměrné (průběžné) – oba válce se otáčejí jen v jednom směru, nebo vratné (reverzní - směr otáčení válců se mění po každém průchodu provalku mezi válci – válcování předvalků)

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

  • tříválcové (trio) stolice - Jsou to stolice se třemi rovnoběžně uloženými válci. Válce v těchto stolicích se otáčejí stále jedním směrem. Jsou značně rozšířeny, protože v těchto stolicích lze válcovat s větším počtem kalibrů než u stolic duo. Provalek se válcuje v jednom směru mezi spodním a středním válcem a v opačném směru mezi středním a horním válcem. U tria je poháněn přímo pevně uložený střední válec. Spodní a horní válec jsou poháněny převodem a zpravidla stavitelné. Slouží pro válcování tvarových vývalků a sochorů kalibrovanými válci.

Pro válcování plechu se používá Lauthova tria. Tato stolice se liší od normálních stolic trio tím, že její střední válec má menší průměr než válec horní a spodní. Střední válec je vlečen a otáčí se pouze třením o válcovaný provalek a válec střídavě horní nebo spodní. Výhoda menšího průměru středního válce je v podpoře prodlužování provalku, ale nevýhodou zase je rychlejší opotřebení středního válce.

Jednosměrné duo

Válcování na vratném duu

Trio

Lauthovo trio

157 of 263

Válcovací tratě a stolice

157

3) čtyřválcové (kvarto) stolice – vyznačují se čtyřmi rovnoběžnými válci. Vnitřní válce jsou pracovní a jejich menší průměr podporuje prodloužení a zvyšuje přesnost tloušťky vývalku. Vnější válce jsou opěrné – zabraňují průhybu pracovních válců. Pohánějí se pracovní válce, kdežto opěrné válce jsou vlečené. Stavějí se v jednosměrném i vratném provedení a používají se při válcování plechů a pásů za tepla i za studena.

​

​

Kvarto

Válcovací stolice pro válcování hliníku za tepla

výrobce Achenbach Buschhütten

158 of 263

Válcovací tratě a stolice

158

4) víceválcové stolice

a) klasické uspořádání , tzn. dva válce jsou pracovní, ostatní opěrné (max. 20 válců). Dva vnitřní válce menšího průměru jsou většinou hnané. Tento typ válcovacích stolic umožňuje válcování tenkých plechů, pásů a fólií za studena.

b) planetové stolice mají dva rovnoběžné opěrné válce velkého průměru, a dvě soustavy pracovních válečků, které volně – jako planety – obíhají kolem opěrných válců, což umožňuje až 95% úběr v jednom průchodu. Uplatňují se při válcování plechů a pásů za tepla.

​

Šesti válcová

stolice (sexto)

Planetová stolice

Dvanácti válcová

stolice

159 of 263

Válcovací tratě a stolice

159

  1. stolice univerzální – jedná se o stolice se čtyřmi pracovními válci (dva válce v horizontální poloze a dva válce ve vertikální poloze). Pomocí vertikálních válců se omezuje šíření, tzn. upravuje se šířkový profil. Vývalek je obdélníkového průřezu a prodloužení v jediném průchodu touto stolicí je větší než u dua běžného. Univerzální stolice se používají pro válcování bram, široké a tvarové oceli. Pro válcování široko přírubových nosníků jsou svislé válce uloženy ve stejné rovině s osami válců uložených vodorovně. Poháněné jsou pouze válce vodorovné.

K univerzálním válcovacím stolicím můžeme počítat i hotovní stolice pro válcování žlábkových kolejnic. Žlábek se vytváří pomocnými válečky dvěma posledními průchody provalku. Svislé válečky (a, b) nejsou hnány a jsou stavitelné.

Universální stolice s jedním párem

svislých válců

Konfigurace válců pro válcování žlábkových (tramvajových) kolejnic

6) Stolice speciální konstrukce - Mají šikmo uložené válce a používají se při výrobě bezešvých trubek.

Univerzální stolice pro válcování širokopřírubových nosníků

160 of 263

Válcovací tratě a stolice

160

Podle druhu vývalků a průměru pracovních válců se válcovací tratě rozdělují na:

​

1) předvalkové tratě, na nichž se válcují předvalky (bloky, bramy, sochory), které slouží jako polotovar pro hotovní tratě.

  • Slabingová trať – mohutná dvoustolicová trať osazená duo stolicemi s hladkými válci, přičemž první bývá univerzální.
  • Bloková trať (blooming) – bývá osazena jednou nebo dvěma vratnými stolicemi duo, s rýhovanými válci, chlazenými vodou
  • Sochorová trať – zpracovává hrubé předvalky na jemnější sochory. Osazení 2 x 6 stolic za sebou nebo vedle sebe.

​

2) hotovní tratě, na nichž se válcují hotové vývalky ve velmi rozmanitém tvarovém a rozměrovém sortimentu

  • těžké - vratné provedení na válcování těžkých tyčových a tvarových vývalků; D=700 až 950 mm
  • hrubé – pro válcování hrubých tyčových a tvarových vývalků; D=650 až 900mm
  • střední - pro válcování středních tyčových a tvarových vývalků; D=400 až 600mm
  • jemné - pro válcování středních tyčových a tvarových vývalků; D=250 až 350mm
  • pro válcování drátu
  • pro válcování tlustých plechů
  • pro válcování tenkých plechů v tabulích
  • pro válcování úzkých a širokých pásů za tepla i za studena
  • univerzální – pro válcování široké oceli s pravoúhlým průřezem
  • pro válcování bezešvých trubek za tepla i za studena
  • speciální pro tvarově náročné vývalky (kola a obruče kolejových vozidel, vývalky proměnlivého
  • průřezu atd.)

​

161 of 263

Válcovací tratě a stolice

161

Rozdělení válcovacích tratí podle způsobu otáčení válců:

​

  • Jednosměrné – válce se stále otáčejí jedním směrem, což znamená jednodušší pohon s uplatněním setrvačníku (střední a jemná tvarová ocel, dráty, pásy).

​

  • Vratné – (reverzní), směr otáčení válců se mění po každém průchodu, což klade zvýšené požadavky na pohon (plechy, střední až těžké tvarové vývalky).

​

​

​

162 of 263

Válcovací tratě a stolice

162

Rozdělení válcovacích tratí podle uspořádání stolic:

​

VT s jednou stolicí

Válcovací trať se skládá z pracovní stolice (1), stolice ozubených válců (2), reduktoru (3) a motoru (4). K tratím tohoto druhu patří tratě předvalkové (blokovna, slabing), tratě duo, trio i kvarto pro válcování plechu, univerzální tratě atd.

​

VT s pracovními stolicemi v ose

Pracovní stolice těchto tratí jsou uspořádány v jednom, dvou, třech i více pořadích, přičemž každé pořadí má samostatný pohon nebo v některých případech mají i dvě pořadí společný pohon od jednoho motoru. Tyto tratě se používají pro válcování drátu, tenkých plechů a také pro válcování tvarových vývalků.

​

Válcovací trať s jednou stolicí

Se stolicemi v s ose (v jednom pořadí)

Se stolicemi v s ose (ve třech pořadí)

163 of 263

Válcovací tratě a stolice

163

Rozdělení válcovacích tratí podle uspořádání stolic:

​

VT průběžné

U těchto tratí prochází provalek válcovací stolicí pouze jednou s volným výběhem před vstupem do další stolice. Podle toho musí být postaveno tolik jednosměrných válcovacích stolic, kolik je třeba průchodů k vyválcování hotového vývalku. Pro zkrácení délky válcovací tratě se pracovní stolice stavějí v několika paralelních (přesazených) řadách, jak je vidět u přesazené tratě typu cross-country nebo v šachovnicového provedení. Tyto tratě se pro svou vysokou výrobnost používají k válcování tvarových vývalků.

​

Válcovací trať přesazená (cross-country)

164 of 263

Válcovací tratě a stolice

164

Rozdělení válcovacích tratí podle uspořádání stolic:

​

VT polospojité

Tyto tratě se skládají ze dvou skupin stolic: ze spojitého pořadí - I a II a průběžného uspořádání - III (mnohdy také uspořádání pracovních stolic v ose - vedle sebe). V prvé skupině (I a II) se provalek válcuje spojitě a současně se nachází v několika stolicích. Ve druhé skupině stolic (III) probíhá válcování ve volných smyčkách. Polospojité tratě se používají pro válcování jemných tvarových vývalků a drátu.

​

VT spojité

Jsou vyvrcholením vývoje válcovacích tratí. Pracovní stolice těchto tratí jsou uspořádány za sebou. Vzdálenost mezi stolicemi je menší než délka válcovaného provalku, takže se provalek současně válcuje v několika stolicích. Spojité válcovací tratě mohou být hnány buď společným motorem převody ozubených kuželových kol, nebo má každá stolice vlastní motor. Spojité válcovací tratě se používají pro válcování sochorů, plechů, pásů a také pro válcování středních a jemných tvarových vývalků. Použití automatizačních prvků během válcovacího procesu umožňuje velkou výkonnost. Na těchto tratích se dosahuje vysokých válcovacích rychlostí (až 50 m.s-1).

​

Válcovací trať spojitá

165 of 263

Výroba hutních polotovarů válcováním

165

Technologie válcování základních hutních polotovarů můžeme rozdělit podle typu výrobku do tří skupin:

  1. Válcování plechů
  2. Válcování drátů
  3. Válcování profilů
  4. Válcování bezešvých trubek

​

a) Válcování plechů

Plechy z hlediska výroby i spotřeby dělíme na tlusté a tenké. Jako hraniční uvádí norma tloušťku 3,75 mm.

Plechy se válcují ve válcovacích stolicích s hladkými válci z plochých předvalků.

​

Tlusté plechy se válcují za tepla. Nejčastěji bývá trať osazena vratným duem, v případě větších šířek kvartem, nebo i nevratným triem (často Lauthovo trio).

​

Tenké plechy se válcují za studena a to až do tloušťky 0,15 mm. Starší způsob výroby se prováděl válcováním v několika vrstvách na sobě. Tím se celková výška vývalku zvětší a potřeba přetvárných sil zmenší.

Nevýhody tohoto způsobu:

1) Plechy se při válcování někdy svaří a je obtížné je oddělit

2) Tloušťka jednotlivých listů není vždy stejná

​

Výhody:

1) Možnost překládání při válcování- tj. změna směru válcování o 90° a tím snížení plošné anizotropie plechu.

Dnes se převážně plechy vyrábějí jako pásy na tzv. široko pásových kontitratích a rozstřihují se na tabule po vyválcování.

166 of 263

Výroba hutních polotovarů válcováním

166

b) Válcování drátů

Dráty se válcují na speciálních válcovacích tratích za tepla, které jsou kontinuální, nepřetržité.

​

c) Válcování profilů

Profily se válcují na profilových tratích. Profilové stolice jsou dua nebo tria osazená tzv. profilovými (kalibrovanými) válci. Kalibry jsou na válcích vypracovány v podobě obvodových drážek.

Kalibry mohou být otevřené nebo uzavřené, kdy je jeden válec je vybaven drážkou a druhý do ní zapadá profilovým nákružkem.

Poslední kalibr má tvar požadovaného profilu.

Válcují se jak profily kruhové, čtyřhranné, šestihranné, atd., tak tyče různých profilů jako I, U, L, kolejnice atd.

167 of 263

Výroba hutních polotovarů válcováním

167

c) Válcování bezešvých trubek

​

Trubky (bezešvé) se také vyrábějí převážně válcováním. Rozměry trubek jsou dány jejich průměrem a tloušťkou stěny. Podle použité výrobní technologie rozdělujeme trubky z hlediska válcování na válcované za tepla a za studena, redukované za tepla a za studena a podle provedení na hladké, závitové, s tvarovými konci, atd.

​

Jejich výrobu můžeme rozdělit zhruba do tří základních operací:

  • výroba dutých polotovarů s velkou tloušťkou stěny pomocí kosého nebo příčného válcování na dvou nebo tříválcích - děrování a válcování polotovarů,
  • zpracování těchto polotovarů na trubky poutnickým nebo klasickým způsobem válcování děrovaného polotovaru (redukce průměru, prodloužení),
  • kalibrace rozměrů a chlazení.

​

Rozeznáváme několik technologických způsobů výroby bezešvých trubek:

  • Mannesmanův (k děrování se používají dlouhé kosé válce, válcování na tratích s poutnickými stolicemi)
  • Stiefelův (děrování se provádí na krátkých kosých válcích, válcování na tratích s poutnickými stolicemi, podélným, příčným a podélným kalibračním válcováním)
  • Spojité válcování trubek
  • Asselův (válcování na tratích s tříválcovou stolicí)
  • Diescherův (válcování na tratích s příčnými válci)
  • Výroba na tratích s tlačnou válcovací děrovací hlavou
  • Ostatní způsoby (lisování, protlačování, …), budou uvedeny v následujících kapitolách.

168 of 263

Výroba trubek

168

Nejčastěji se děruje polotovar kosým válcováním (základ Mannesmannova a Stiefelova způsobu výroby), při kterém dochází v důsledku jednosměrného stlačení materiálu (vznik velkých tahových napětí) k rozrušení materiálu ve středu polotovaru a k posunu částic materiálu ze středu průřezu ven směrem k obvodu, který se zvětšuje a tím dochází k tvorbě vnitřních trhlin, tedy k děrování.

Díra má nepravidelný tvar a proto se kalibruje trnem kvůli hladkému povrchu. Úhel natočení válců není velký, bývá kolem 3 až 7o. Úhel sklonu válců se během tváření nemění, ale mění se pouze vzdálenost mezi válci, aby se dosáhlo potřebné deformace, potřebného smáčknutí. Děrovací trny mají jednoduchý tvar. Stupeň deformace není velký, poměr tloušťky stěny dutého předvalku a hotové trubky bývá kolem 5,5 až 7,3.

​

Mannesmanův způsob – válce mají tvar komolých dvojkuželů, jejichž osy jsou vzájemně mimoběžné

Stiefelův způsob – válcování s letmo uloženými válci

​

​

​

​

​

​

​

​

Princip kosého válcování trubek – Mannesmanův způsob

​

Princip kosého válcování trubek – Stiefelův způsob

169 of 263

Výroba trubek

169

K další redukci průměrů a ke zvětšení délky se používá tzv. poutnická stolice.

Jedná se především o redukci tloušťky stěny, prodloužení a také zlepšení kvality povrchu válcovaného materiálu.

Válcuje se opět na trnu (tyči), jehož průměr odpovídá průměru trubky a délka je větší, než je délka vyválcovaného děrovaného polotovaru, přičemž dochází k redukci vnějšího i vnitřního průměru děrovaného polotovaru. Při válcování se vývalek osově posouvá, částečný návrat je proveden nuceným pohybem. Tím dochází k válcování po přítržích nebo krocích odkud má též stolice název. Na povrchu vývalku válcovaných na poutnické stolici jsou znát nepatrné povrchové vlnky ve vzdálenosti válcovacího kroku.

Počet otáček je závislý na průměru trubky a platí, že pro menší průměry je větší (od 50 do 150 min-1). Za dobu jedné otáčky se materiál posune do záběru v rozsahu zhruba 10 až 35 mm a velikost posuvu závisí na velikosti a tloušťce trubky. Vlastní výrobní a technologický proces je rozdělen do tří hlavních částí (i když celkový výrobní proces má mnohem více operací) a to na:

​

výrobu dutého polotovaru

válcování dutého předvalku na hotovou trubku

a poslední operací je kalibrace a chlazení

​

Schéma válcování na poutnické stolici

Poutnické válce

170 of 263

Výroba trubek

170

Spojité válcování trubek je výhodné z hlediska vysokých rychlostí válcování, z hlediska jednoduchého výrobního postupu, možnosti válcovat trubky o malé tloušťce stěn (2 mm) a konečná jakost povrchu je velmi dobrá. Provalek navlečen na namazaném dlouhém trnu. Na rozdíl od poutnického způsobu zde probíhá válcování kontinuálně několika dvojicema válců najednou. Válcovací trať se skládá ze 7 až 11 kruhových kalibrů uložených těsně za sebou. Jednotlivé dvojice kalibrů jsou vždy pootočené o 90° vůči předchozí dvojici, důsledkem čehož je materiál dokonale proválcován po celém obvodu trubky. Tloušťka stěny se při průchodu každou dvojicí kalibrů postupně ztenčuje, až dosáhne trubka požadovaných rozměrů.

Tříválcová stolice s detailem válce

Válcování na tratích s tříválcovou stolicí (Asselův způsob), pro výrobu hotových trubek z tlustostěnných předvalků se využívají válcovací tratě se stolicemi složenými ze 3 válců. Kuželové válce jsou vzájemně mimoběžné a šikmo umístěné pod úhlem 10 až 15o, umožňuje měnit stupeň příčné deformace a to změnou úhlu sklonu válců.

Spojitá válcovací trať

171 of 263

Výroba trubek

171

Výroba trubek děrováním na tlačné válcovací stolici je nový způsob výroby trubek (označovaný jako PPM), kdy však musí následovat buď poutnická stolice nebo Stiefelův způsob kalibrace. Výhodou je možnost děrovat čtvercové polotovary.

Jedná se o podélný způsob válcování.

Schéma výroby trubky děrováním

Tratě s příčnými válci, kotouči – Diescherův způsob válcování trubek se používají pro trubky menších rozměrů - 50 až 150 mm, s malými tloušťkami stěn – kolem 3 mm s velmi dobrou jakostí povrchu. Opět využití trnu. Válcovací stolice má dva pracovní mimoběžné válce, které válcují podle kosého principu. Mezi tyto válce jsou ve svislé rovině uloženy dva kotouče, které se otáčejí napříč a napomáhají tak tváření.

Válcovací trati s příčnými válci

172 of 263

Válcování kotoučů a kroužků

172

Kroužky a kotouče se rovněž vyrábějí válcováním na speciálních válcovacích jednoúčelových strojích. To se v podstatě provádí dvěma dvojicemi kruhových nebo kuželových válců, které upravují protilehlé plochy průřezů. Během válcování se vzdálenost trnů nuceným způsobem mění, profil kroužku se zmenšuje a průměr se zvětšuje. Tvar válců je profilován dle požadavků na konečný tvar výrobku. Dochází zde ke zhutňování materiálu bez porušení vláknité textury.

Radiálně axiální válcování

Příklad radiálně axiálního válcování kroužků

Příklad radiálního válcování kroužků

173 of 263

Speciální postupy válcování

173

Příčné klínové válcování

Používá se pro výrobu předkovků, vývalků, ale i pro výrobu polotovarů rotačních tvarů v konečné kvalitě. Polotovar je a nebo může být indukčně ohřát a posunut do tvářecího stroje. Maximální průměr vývalku je 40 mm, délka 320 mm, výkon je 10 až 20 kusů za minutu. Tímto způsobem se vyrábějí např. osy šlapek jízdních kol.

​

​

​

Válcování kuličkových polotovarů

Válcování kuličkových předvalků kosým válcováním válci se šroubovicovým profilem z tyče. Kuličkové předvalky jsou určeny pro další výrobu kuliček pro kuličková ložiska. Vysoká přesnost kuliček je dána tvářením za studena, dochází zde ke zpevnění materiálu a k jeho pěchování. V poslední profilové části válců dojde k ustřižení kuličky od zbytku tyče.

Válcování kuličkových polotovarů

Příčné klínové válcování (a - princip, b - vývalek)

174 of 263

Speciální postupy válcování

174

Válcování závitů

Zvláštním případem válcování je výroba tvářených závitů. Závity lze válcovat jedním, dvěma nebo třemi kotouči opatřenými negativem reliéfu požadovaného závitu. Nástroj se při odvalování postupně zatlačuje do polotovaru, přičemž postupuje i osově podle stoupání závitu. Zatlačování je vyvozeno hydraulikou. Tvářené závity mají vyšší únosnost, než-li závity vyráběné obráběním, nedochází k porušení vláknité textury a při tváření za studena dochází ke zlepšení mechanických vlastností v důsledku zpevňování.  

175 of 263

Speciální postupy válcování

175

Následující speciální způsoby technologie válcování jsou metody, které se dají zařadit i mezi technologii kování. První z nich je válcování výkovků (vývalků), kdy se požadovaný tvar získá tvářením na kovacích válcích, na kterých je několik tvarových segmentů. Druhou metodou je metoda Slick-Mill (tváření kývavým pohybem), která se používá pro výrobu rotačních výkovků.

 

Válcování na kovacích válcích

Při válcování na kovacích válcích se dosahuje velkého stupně deformace tvářeného materiálu a probíhá nejčastěji na několik průchodů. Výroba předkovků na kovacích válcích je 5krát rychlejší, než na bucharech. Spojením kovacích válců se svislými nebo vodorovnými kovacími lisy představuje velmi výkonnou kovací jednotku.

 

Válcování metodou Slick-Mill

Metoda Slick-Mill je v podstatě založena na kombinaci hydraulického lisu s válcováním. Spodní rotační zápustka je vyplňována tvářeným kovem za působení tlaku horního rotujícího disku. Vývalek rotačního tvaru obvykle velkého průměru) je zhotoven na tomto zařízení za 60 až 80 s.>

Tváření pomocí metody Slick-Mill

Princip a postup kování na kovacích válcích

176 of 263

Technologie objemového tváření - �tažení drátů, profilů a trub

176

Tažení je protahování polotovaru otvorem průvlaku, při kterém se zmenšuje příčný průřez a zvětšuje délka za současné změny mechanických vlastností (zvýšení meze pevnosti a meze kluzu).

Dosahuje se přesných rozměrů a tvarů, zlepšuje se jakost povrchu (únavové vlastnosti ).

Nástroj je nepohyblivý, celková deformace se provádí postupně v několika za sebou jdoucích průvlacích (10-20 průchodů).

​

Provádí se za studena.

​

Pokud je vyčerpána plasticita a není ještě dosaženo požadovaného rozměru (průměru taženého drátu), musí se provést mezioperační žíhání.

​

Tažení se používá pro výrobu drátů, tyčí a nepravidelných tvarů a průřezů. Táhnout se dají plná i dutá tělesa.

Dráty mohou být taženy za sucha nebo za mokra s povrchovou (pozinkování, pocínování, atd.) nebo bez povrchové úpravy

Profily vytvořené tažením

177 of 263

Tažení drátů, profilů a trub

177

Při tažení je nutno zajistit dostatečně účinné mazání, kdy mazivo musí snižovat součinitel tření, oddělovat polotovar a průvlak, odvádět teplo a zajišťovat hladký povrch. V mazacím kuželi dochází k náběru maziva na povrch taženého polotovaru (drátu).

Vlastní deformace probíhá v tažném kuželi, charakterizovaném tažným úhlem α (8-16°), kalibrační kužel zajišťuje přesnost rozměrů, snížení vnitřních pnutí po tažení a dostatečnou životnost průvlaku.

​

Jako výchozí polotovar se používají např. tyče válcované za tepla. Následně se očistí od okují, na jednom konci zašpičatí a za takto upravený konec se chytne polotovar kleštěmi a následuje proces tažení.

​

​

​

178 of 263

Tažení drátů, profilů a trub

178

Základní rozdělení ocelových tažených drátů

​

Dělení z výrobního hlediska:

​

a) Nepatentovaný: nízkouhlíkové oceli s hmotnostním podílem C max. 0,2 %,

1) tažením zpevněný:

polotvrdý: pevnost 450 až 600 MPa,

tvrdý: pevnost 450 až 1 000 MPa,

pružinově tvrdý: pevnost 1 000 až 1 300 MPa;

2) žíhaný:

„na černo" (zokujený povrch),

„na bílo", „na modro" (bez přístupu vzduchu),

„na lesklo" (v ochranné atmosféře).

​

b) Patentovaný: uhlíková ocel (C od 0,2 do 0,9 %)

1) tažením zpevněný,

2) po tažení žíhaný,

3) po tažení zušlechtěný,

4) po tažení napouštěný.

​

c) Dráty z legovaných ocelí (konstrukční, nástrojové, korozivzdorné, žárovzdorné).

​

​

​

Dělení z hlediska provedení povrchu:

Dráty mohou být taženy za sucha nebo za mokra s povrchem bez úpravy nebo s úpravou

(pozinkování, pocínování, pomědění, pohliníkování, pomosazení, lakování, smaltování,

pokrytí plastem atd.).

​

Dělení podle tvaru průřezu:

kruhový,

tvarový, vyrobený buď v tvarových průvlacích, nebo válcováním kruhového drátu za

studena ploštěním).

​

179 of 263

Tažení drátů, profilů a trub

179

Požadavky na vybrané druhy drátů

​

Dráty pro ocelová lana

Nejrozšířenější sortiment v tažírnách. Vyrábějí se z ocelí s hmotnostním podílem uhlíku od 0,4 do 0,9 %, s průměrem v rozmezí od 0,2 do 6,3 mm. Dodávají se zásadně ve stavu zpevněném po tažení a dosahují minimální pevnosti 1300, 1600, 1800 a 2000 MPa. Vzhledem k dynamickému namáhání musí být povrch bez vad s minimálním oduhličením. Požaduje se zvýšená mikročistota, škodlivé jsou hlavně netvárné vměstky typu Al2O3 a SiO2, méně škodlivé jsou plastické vměstky MnS. Velikost netvárných vměstků by neměla převyšovat u vysokouhlíkových ocelí 10 mm, u středně uhlíkových ocelí 20 mm. Důležitý je rovněž co nejmenší rozptyl mechanických hodnot.

Dráty do předpjatého betonu

Vyrábějí se z uhlíkových ocelí s hmotnostním podílem C 0,7 až 0,9 %, s průměry od 2,5 do 10 mm. Povrch je buď ve stavu po tažení, nebo pozinkovaný, někdy je vybaven vtisky pro zlepšení přilnavosti betonu. Dodávají se ve stavu taženém, nízkoteplotně popouštěném nebo stabilizovaném. Dosahují pevnosti až 1 970 MPa.

​

Ocelové lano

Dráty do předpjatého betonu

180 of 263

Tažení drátů, profilů a trub

180

Požadavky na vybrané druhy drátů

​

Dráty pro ocelové kordy a hadicové dráty

Ocelové kordy jsou v podstatě lanka z tenkých ocelových drátů o pevnosti až 3000MPa. Dráty jsou pro zabezpečení vysoké soudržnosti s pryží pomosazené. Vyrábějí se z uhlíkových ocelí s hmotnostním podílem C od 0,70 do 0,77 % z drátu o průměru 5,5 mm. Průměry kordových drátů jsou 0,15 až 0,35 mm. Vyžaduje se zvýšená mikročistota a homogenita s minimálním rozptylem mechanických vlastností. Ještě vyšší nároky se kladou na hadicové dráty o průměru 0,2 až 0,3 mm. Zvýšené nároky na jakost se týkají především mikročistoty a homogenity.

​

Jehlové dráty

Slouží k výrobě jehel, špendlíků a ostatních výrobků s vyšším obsahem C. Požadují se zúžené rozměrové tolerance, nízká pevnost a vysoká plasticita, vysoká jakost povrchu a co nejmenší oduhličení. Vyrábějí se z vysokouhlíkových ocelí s C od 0,7 do 1,0 %. Výsledná struktura je zrnitý perlit. Průměry tažených drátů jsou od 0,28 do 3,3 mm. Pro zvýšení sferoidizačního účinku se legují chrómem do 0,2 % Cr. Po žíhání se provádí kalibrační tah s 10 až 20 procentním plošným úběrem.

​

Nejběžnější mechanické vlastnosti, které zákazník vyžaduje u jednotlivých typů drátu jsou, pevnost, mez kluzu, tažnost, kontrakce a počet ohybů a krutů do lomu. Mimoto se také sleduje oduhličení, mikročistota, velikost povrchových vad, množství okují či maziva na drátě, chemické složení apod.

Kordy

181 of 263

Tažení drátů, profilů a trub

181

Tvářecí proces tažení drátů a profilů se provádí za studena a to ve více stupních. Možné přetvoření je omezeno pevností daného materiálu. Sám název výstižně upozorňuje na to, že při této operaci se materiál prodlouží ve směru tažení a tedy - má-li být zachován jeho objem (zákon zachování objemu)  - zmenší se průřez. Redukcí průřezu napomáhá radiální tlak vznikající v kuželové části průvlaku. Tahové a tlakové síly vykonávají potřebnou deformační práci (tj. mění rozměry), třecí síly působí proti směru tažení a ohřívají materiál. 

Z hlediska stavu napjatosti vzniká v pásmu deformace při tažení drátů kruhového průřezu stav prostorové napjatosti tah, tlak, tlak a jemu odpovídající schéma deformací (tahové). Pro tento proces je charakteristická rovnost hlavních tlakových napětí a hlavních tlakových deformací (σ2=σ3, ε2=ε3).

​

Deformací je zde vlastně změna z původního průřezu na vstupu So 

na průřez na výstupu S1 a platí, že 

ε = log (So/S1).

​

Přetvoření drátu není v celém průřezu homogenní - prodloužení je v ose větší, než u okrajů.

Správně zvolená tažná síla umožňuje optimální využití tažných stolic vyloučením nebezpečnosti porušení vstupního materiálu.

Na tažnou sílu mají vliv tyto činitelé:

  • mechanické vlastnosti taženého materiálu (chemické složení, struktura, atd.),
  • úběr (tažná síla roste se zvětšujícím se úběrem),
  • tvar výrobku (se zvětšujícím se obvodem se zvětšuje tažná síla),
  • tvar průvlaku (malý tažný úhel zvětšuje třecí síly, ale zlepšuje mazání),
  • rychlost tažení (malá rychlost tažení, zvýšení teploty, zvýšení tažné síly).

182 of 263

Tažení drátů, profilů a trub

182

STROJE PRO TAŽENÍ

Stroje k tažení jsou tažné stolice, které se používají k tažení drátů, profilů a tyčí.

​

Rozdělení tažných stolic:

  • s přímočarým pohybem (řetězové nebo hřebenové), kde je rám, po němž se pohybuje tažný vozík s klešťovým zařízením a tažnými čelistmi a unašečem, tažná rychlost je od 30 do 150 m.min-1 a délka kolem max. 60 m. Jsou vybaveny mazacím tlakovým zařízením, které provádí mazání během tažení.
  • stolice s navíjením taženého materiálu (jednoprůchodové nebo víceprůchodové).

​

Podle výrobního způsobu se dělí na bezskluzové a skluzové.

U bezskluzového způsobu je na tažném bubnu několik závitů drátu, což znemožňuje prokluzování. U skluzové stolice je nutné odvádět vzniklé teplo.

Tažná stolice s přímočarým pohybem

Stolice s navíjením

Příklad bezskluzové a skluzové tažné stolice

183 of 263

Tažení drátů, profilů a trub

183

Nástrojem u tažení jsou průvlaky, které se nepohybují a jsou značně namáhané na otěr. Jedná se o velmi drahý nástroj. Průvlaky z ocelí mají životnost zhruba 2000 kg drátu, z tvrdokovu (karbid wolframu WC) zhruba 200krát větší, diamantové tažnice jsou téměř nezničitelné. Jakost průvlaku má vliv na jakost povrchu konečného produktu.

​

Průvlak tvoří dvě části – jádro a objímka.

sestává z většího počtu kuželů o různých vrcholových úhlech.

Jejich funkce - (shora) - je následující: vstupní kužel (zaváděcí) – úhel otevření 45 až 60o, mazací – úhel stejný, tažný – tažný kužel s úhlem 10 až 12o, kalibrační a výstupní.

​

Mazací část umožňuje pravidelné rozestření maziva okolo polotovaru. Kalibrační část bývá válcová a zajišťuje hladký povrch. Výstupní část umožňuje odpružení deformovaného průřezu a výstup bez pasivních odporů, brání poškození průvlaku při přetržení drátu.

​

Jako mazivo se používá emulzí, fosfátů, boraxu, mýdlového prášku, apod.

​

Pro trubky se používají v zásadě dva průvlaky, průvlak s krátkou nebo s dlouhou válcovitou částí  Úhel otevření je 24 až 28o a délka je 1,5 násobek tloušťky stěny vytažené trubky.

Schéma průvlaku

1 – vstupní, mazací kužel

2- tažný, pracovní kužel

3 – kalibrační válec

4- výstupní kužel

d – kalibrační průměr

184 of 263

Tažení drátů, profilů a trub

184

Technologie tažení je podstatně nákladnější, než válcování a proto počet tahů má být minimální. Získání kovově lesklého povrchu vyžaduje minimální celkový plošný úběr 50 %, obvyklé úběry jsou kolem 80 až 90 %, což však nelze udělat na jediný tah. Před vlastním tažením musí být dokonalá příprava povrchu, tj. odstranění okují a nanesení vrstvy, která slouží jako nosič maziva.

​

Technologické postupy tažení drátů:

  • jednoduché tažení,
  • tažení s protitahem (jednoduché tažení + protitah ke snížení měrné síly a zahřátí),
  • stupňovité tažení (deformace je rozložena do více stupňů, roste spotřeba energie na tažení),
  • tažení za tepla (u ocelí se sníženou tvářitelností),
  • tažení za snížených teplot (dosažení zvýšené pevnosti)

 

Pro tažení tyčové oceli se jako polotovar používá tyčová ocel válcovaná za tepla kruhového, šestihranného, čtvercového nebo plochého průřezu.

Schéma tažení drátu: Ro je počáteční (vstupní) poloměr drátu, Rf je výstupní poloměr taženého drátu

185 of 263

Tažení drátů, profilů a trub

185

Tažení bezešvých trubek a profilů

​

Na rozdíl od drátů se táhnou v konečné délce. Používá se přetržitý proces.

Nejčastěji se provádí za studena a je určena pro trubky malých a středních rozměrů (od 0,1 až do 250 mm), tenkostěnných i tlustostěnných, s nároky na rozměrovou přesnost a jakost povrchu (lesklý a hladký vnější i vnitřní povrch).

Někdy se tyto trubky označují jako trubky přesné.

Polotovarem jsou trubky vyráběné válcováním zhruba do délky 4,5 m s upraveným koncem pro prostrčení průvlakem. 

​

​

�

186 of 263

Tažení drátů, profilů a trub

186

Základní způsoby tažení trubek jsou (jednotlivé způsoby tažení se rozlišují podle toho, jak se vymezuje vnitřní průměr trubek během procesu tažení, protože vnější průměr trubky je vždy vymezen průměrem průvlaku).

​

  • průvlečné tažení (tažnou sílu přenáší trubka, vnitřní průměr ani tloušťka stěny není vymezena žádným nástrojem),

​

  • tažení na uchyceném trnu (tažnou sílu přenáší trubka), �
  • tažení na volném trnu (tažnou sílu přenáší trubka, trn musí mít takový kuželovitý tvar, aby nedošlo buď k vytlačení trnu a nebo ke vtažení dopředu),

​

  • tažení na tyči (tažnou sílu přenáší tyč, následuje rozválcování aby šla tyč vytáhnout – není zde přesnost rozměrů, pro malé průměry trubek se táhne na struně).

​

  • Profily nepravidelných tvarů se táhnou pomocí vícedílných průvlaků sestavených v upevňovacím rámu a mají mnohem přesnější rozměry, než profily válcované. Některé z nich jsou určeny pro speciální strojírenskou výrobu jako např. pro vložky zámků.

​

Průvlečné tažení trubek

Tažení na uchyceném trnu

Tažení trubek na volném na trnu

Tažení trubek na tyči

187 of 263

Technologie objemového tváření – protlačování

187

Protlačování je možné provádět za tepla, poloohřevu i za studena.

Napjatost v přetvářeném elementu materiálu je trojosá, všestranná tlaková.

​

Tvářený materiál se přemísťuje a jeho směr pohybu je určen konstrukcí nástroje – protlačovadla. Materiál se deformuje průchodem přes pevnou průtlačnici vlivem síly, vyvolané pohybujícím se nástrojem – průtlačníkem. Výrobek se nazývá protlaček.

​

Tuto technologii je možno dělit do dvou skupin. První se týká výroby finálních výrobků, druhá výroby polotovarů (trubek, tyčí, profilů, apod.). Protlačování za studena je u lehkých a barevných kovů známo již přes 100 let. Tímto způsobem se vyráběly a vyrábějí např. tuby, nábojnice, apod.

Princip technologie protlačování

Schémata napjatosti a deformace při protlačování

188 of 263

Technologie objemového tváření – protlačování

188

Protlačování má široké použití při výrobě zejména takových profilů, které nelze vzhledem ke složitosti průřezu vyrábět válcováním, tažením nebo zakružováním. Získávají se výrobky s výhodnými mechanickými i rozměrovými vlastnostmi. Protlačování vedlo k výraznému snížení vlastních nákladů ve výrobě, tedy i k racionalizaci výroby.

Přesnost průtlačků je obvykle velmi vysoká (± 0,05 mm), takže není nutno před montáží průtlačky rozměrově upravovat. Také využití materiálu je vysoké, 90 až 100 %.

​

Na protlačovaní za studena jsou potřebné velké deformační síly, které závisí na chemickém složení materiálu, přípravě a tepelném zpracování, mazání, geometrii nástroje (čím větší, tím větší síla), velikosti redukce (čím větší, tím větší síla), na tloušťce stěny (čím menší, tím větší síla), druhu stroje.

Potřebné síly a práce se vypočítají složitě a často se využívá empirických vztahů nebo numerických výpočtů. Limitujícím faktorem pro protlačovací stroje je velikost síly, potřebné pro deformaci pod vlivem tlaku, kdy deformační odpor materiálu obzvláště při protlačování za studena roste.

​

Stav napjatosti všestranného tlaku, příznivý pro plastické vlastnosti kovu, má za následek, že deformační odpor tvářeného materiálu je velký, a proto jsou příslušná výrobní zařízení, svislé nebo vodorovné protlačovací lisy, mohutné konstrukce. Pro protlačování ocelí se používají lisy o lisovací síle 300 až 120 000 kN.

​

​

189 of 263

Technologie objemového tváření – protlačování

189

Protlačování je velmi rozšířeno při tváření neželezných kovů, kde je možno tuto technologii využít pro jejich zpracování za studena. Ale používá se i pro zpracování ocelí a těžkotvařitelných slitin, kde se technologický proces uskutečňuje za tepla. Pro plastické vlastnosti vhodný stav napjatosti umožňuje zpracovávat i kovy a jejich slitiny za normálních podmínek křehké, které nelze ani kovat, ani válcovat, ani táhnout.

​

Jakost a výchozí stav materiálu má výrazný vliv na technologii a proces protlačování. Vzhledem k velikosti přetvárných odporů jsou pro protlačování vhodné materiály s tažností větší, než 10 % a kontrakcí větší, než 50 % (oceli s obsahem uhlíku do 0,2 % C).

​

Nevhodné materiály:

Je nutno vynaložit specifický tvářecí tlak větší jak 2500 MPa.

Nelze během jedné operace v důsledku chemického složení (tedy zpevnění) získat deformaci alespoň 25 %.

​

Materiály s nízkou přetvárnou pevností, hliník a jeho slitiny, se dají protlačovat na jednu operaci.

Oceli a ostatní kovy se protlačují na více operací. Někdy je potřeba provádět i mezioperační žíhání (nejdříve rekrystalizační a potom na měkko).

​

Maximální redukce na jednu protlačovací operaci je omezena přípustným namáháním nástroje. Redukce u oceli např. s obsahem 0,1 % C je až 60 %.

​

Před vlastním protlačováním je nutná úprava materiálu rovnáním a dělením na kaloty včetně tepelného zpracování. Následuje povrchová úprava.

190 of 263

Technologie objemového tváření – protlačování

190

VLIV TŘENÍ

​

Jedním z rozhodujících faktorů na proces protlačování je tření, které výrazně ovlivňuje vlastní proces, kvalitu výrobku a ekonomii výroby. Zejména u ocelí se musí provádět vhodná povrchová úprava, jinak dochází k suchému tření a zadření nástroje.

​

Povrchová úprava se skládá:

  • odstranění povrchových vad (otryskávání, broušení, moření u Al, …),
  • z chemického a mechanického čištění (omývání, sušení, …),
  • z fosfátování (fosfátovaný povrch má vysokou přilnavost k výchozímu materiálu, kterým je nejčastěji kotouč nebo kotouč s otvorem, tzv. kalota, což umožňuje mazání povrchu materiálu v důsledku pórovitosti fosfátované vrstvy při velkých tlacích),
  • z nanesení vrstvy maziva (např. ponořením do roztoku organického oleje a mýdla).

​

Velikost třecích sil dále závisí na drsnosti povrchu průtlačníku a průtlačnice a na jejich opotřebení v kritických místech.

Někdy se jako mazivo u hutnického protlačování za tepla používá sklo vhodného chemického složení, které se při protlačování roztaví (nutnost odstranit sklovitou kůru).

U neželezných kovů se používá tzv. košilka, tj. mezera mezi průtlačníkem a průtlačnicí o velikosti 2 až 4 mm, kam zateče materiál, který působí jako mazivo.

​

​

191 of 263

Technologie objemového tváření – protlačování

191

ROZDĚLENÍ TECHNOLOGICKÝCH ZPŮSOBŮ PROTLAČOVÁNÍ

Protlačování dělíme podle směru pohybu materiálu a nástroje na dopředné, zpětné, kombinované, stranové a radiální.

​

Dopředné protlačování

Při dopředném (přímém) protlačování se materiál pohybuje ve stejném směru jako průtlačník. Výchozím polotovarem bývá kalota, získaná např. lisováním plechu nebo upichováním z tyčí. Používá se při tváření čepů, šroubů, pouzder, apod., tedy výrobků, u kterých není konstantní průřez

​

Princip dopředného protlačování�(a – průtlačník, b – stírač, c – průtlačnice, d - vyhazovač)

192 of 263

Technologie objemového tváření – protlačování

192

Zpětné protlačování

Při zpětném protlačování se pohybuje materiál v opačném směru a používá se k výrobě dutých protlačků i se žebry, kdy tloušťka stěny je v porovnání s průměrem velmi malá anebo naopak.

​

Kombinované (sdružené) protlačování

Vyrábí se tím profilové výrobky, které jsou velmi namáhané a které nemusí být válcového tvaru.

​

​

​

​

​

​

​

​

Stranové a radiální protlačování

Při stranovém protlačování se tvářený materiál pohybuje kolmo na směr pohybu průtlačníku a slouží k výrobě průtlačků s vnějším i vnitřním oboustranným osazením. Radiálním protlačováním rozumíme tváření, při kterém se materiál i části nástroje pohybují v radiálním směru vzhledem k ose materiálu.�

​

Princip stranového (vlevo a uprostřed) a radiálního protlačování

Princip kombinovaného protlačování

Princip zpětného protlačování

(a, – průtlačník, b – stírač, c – průtlačnice, d – vyhazovač)

193 of 263

Technologie objemového tváření – protlačování

SPECIÁLNÍ ZPŮSOBY PROTLAČOVÁNÍ

​

Ražení (vtlačování)

Touto metodou se vyrábějí funkční tvary dutin nástrojů v důsledku zvýšení životnosti.

​

Protlačování trubek

Výchozím polotovarem jsou válcované špalky potřebné délky. Následuje většinou ohřev a vlastní děrování a protlačování dopředným způsobem. Po skončení procesu zůstává v matrici zbytek, technologický odpad, který se musí odstranit. Stupeň deformace je velký, kdy součinitel prodloužení je 8 až 25 (z polotovaru o délce např. 700 mm a průměru 200 mm lze vyrobit trubku délky 6 až 18 m).

​

Hydrostatické protlačování

Polotovar je obklopen kapalinou o vysokém tlaku, čímž se vytváří všestranné napětí a tvárnost materiálu se zvýší. Technologické možnosti hydrostatického protlačování jsou dnes již takové, že se může protlačovat již bez fosfatizační vrstvy, nebo např. výrobky plátované mědí. Hydrostatický tlak je až 3000 MPa. Přetvoření v jedné operaci může dosáhnou až 80 %.�

Princip hydrostatického protlačování

Technologie výroby trubek protlačováním

Děrování

194 of 263

Technologie objemového tváření – protlačování

STROJE A NÁSTROJE PRO PROTLAČOVÁNÍ

Důležitým faktorem je konstrukce nástroje a geometrie průtlačníku a průtlačnice.

​

Nelze volit libovolné úkosy, rádiusy, zaoblení, apod. tvarových částí nástroje. Nástroj, který je složen z průtlačníku a průtlačnice jako hlavních částí,  je namáhán vysokými měrnými tlaky, proto závisí na jeho materiálu, tepelném zpracování a drsnosti povrchu.

​

Životnost tvarových částí nástrojů je od 3000 do 50000 kusů. Proces protlačování ocelí za studena je omezen pevností materiálu průtlačnice, při zpětném protlačování i pevností materiálu průtlačníku.

​

​

�

​

K protlačování za studena se používá většinou mechanických klikových a kolenových vertikálních lisů a lisů hydraulických. Lisovací síla je 300 až 120000 kN.

​

Při protlačování za tepla se zpracovávají materiály, jejichž tvařitelnost je za studena omezená a např. válcování by bylo příliš nákladné.

​

Po protlačování jsou protlačky vysunuty z pracovního prostoru vyhazovačem nebo sfouknuty stlačeným vzduchem. Při kombinovaném protlačování se vyhazují protlačky buď vyhazovačem nebo stěračem podle toho, zda ulpí na průtlačníku nebo zůstanou v průtlačnici. Vnitřní stěny protlačků jsou mírně kuželové s úkosem 1 až 2o. Nástroj musí být opatřen otvory pro únik vzduchu a maziva. �

​

195 of 263

Technologie plošného tváření – střihání

Nástroje pro stříhání:

1. nůžky

– neoddělují materiál v celém průřezu najednou, ale po částech. Patří sem např. nůžky tabulové, nůžky na pásy, křivkové nůžky, okružní nůžky ( pro vystřihování kotoučů a mezikruží )

2. střihadla

– oddělují materiál v celém průřezu najednou.

Hlavní části tvoří střižník a střižnice.

Materiál se vkládá mezi střižník a střižnici a je veden vodícími lištami. Posuv pásu mezi

jednotlivými zdvihy střižníku je omezen dorazem.

�

​

Stříhání je nejrozšířenější operací tváření. Používá se jednak na přípravu polotovarů (stříhání tabulí nebo svitků, stříhání profilů, vývalků, apod.), jednak na vystřihování součástek z plechu buď pro konečné použití nebo pro výrobky na další technologie (ohýbání, protlačování, tažení, atd.) a jednak na dokončovací a nebo pomocné operace.

Kromě klasického stříhání existují i další operace, které se nazývají podle způsobu odstraňování materiálu. Patří sem děrování, vystřihování, ostřihování, přistřihování, atd.

​

Výrobek se nazývá výstřižek.

​

Stříhání se může podle teploty procesu dělit:

na stříhání za studena - jen pro měkčí oceli (do pevnosti 400 MPa) a nebo pro plechy,

na stříhání za tepla - pro tvrdší a tlustší materiály při ohřevu asi na teplotu 700 °C

​

196 of 263

Technologie plošného tváření – střihání

PRINCIP STŘÍHÁNÍ

Stříhání je oddělování části materiálu působením protilehlých řezných hran způsobujících v řezné rovině smykové napětí. Stříhání probíhá ve třech fázích.

​

V první fázi je oblast pružných deformací, kdy se materiál stlačuje a ohýbá a vtlačuje se do otvoru střižnice. Druhou fází je oblast plastických deformací. Střižník se vtlačuje do plechu a ten do otvoru střižnice a napětí překračuje mez kluzu a na hranách střižníku a střižnice se blíží mezi pevnosti. Ve třetí fázi začínají na hranách vznikat trhlinky, ty se rozšiřují až dojde k utržení (usmýknutí) materiálu.

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

Napětí v místě střihu, A - B schéma hlavních napětí v bodech A a B, R - plocha střihu

Jednotlivé fáze při stříhání

197 of 263

Technologie plošného tváření – střihání

PRINCIP STŘÍHÁNÍ

​

Výstřižek se oddělí dříve, než projde střižník celou tloušťkou stříhaného materiálu a následně je výstřižek vytlačen. S ohledem na to nejsou okraje střihových ploch zcela rovinné a střižná plocha má určitou drsnost, která není v ploše rovnoměrně rozdělená. Místa, kde došlo k prvnímu výskytu trhlin, jsou drsnější, než ostatní střižné plochy. Oddělení však nenastane přesně v žádané rovině a to proto, že materiál je elastický, tvárný a napětí způsobuje tlak nožů na celé ploše – podle toho rozeznáváme na odstřihnuté ploše různá pásma.

​

Stříhání je tedy jedinou tvářecí operací, která směřuje k žádoucímu porušení materiálu. Při výpočtu tvářecích sil se to projeví tím, že zde použijeme meze pevnosti místo meze kluzu.

​

Deformační pásma při stříhání�1 – pásmo zaoblení (elastická deformace), 2 – pásmo utržení, 3 – pásmo smyku (plastické deformace), 4 – pásmo odtlačení

Kvalita střižné plochy pro různou velikost střižné mezery

198 of 263

Technologie plošného tváření – střihání

Vystřihování 

Vystřihováním se vyrábí buď výstřihy, součástky k přímému použití, nebo přístřihy či polotovary určené k dalšímu zpracování. Hlavní částí lisovacích nástrojů (střihadel) je pohyblivý střižník (1) a nepohyblivá střižnice (2), na jejímž čele leží plech. Vystřižená část tvoří výstřižek.

​

Děrování

Nástroje (děrovadla) pracují stejným principem jako střihadla. Výrobkem je otvor, kterým se opatřují jak výlisky, výstřižky, tak i např. svařence. Jde o otvory kruhové a zejména pak profilové. Střižná plocha obsahuje mikrotrhliny, resp. otřepy. Vystřižená část je odpad.

​

Ostřihování

Oddělování přebytečného materiálu

​

Přistřihování

Dosažení přesných tvarů, rozměrů nebo hladkých ploch

​

Nastřihování

Částečné nastřihnutí materiálu v okraji tak, že není úplně oddělen.

​

Prostřihování

Částečné nastřihnutí materiálu v libovolném tvaru uvnitř dílce.

Vystřihování

Děrování

Nastřihování

Prostřihování

Ostřihování

199 of 263

Technologie plošného tváření – střihání

Přesné stříhání

Slouží k výrobě velmi přesných výstřižků nebo otvorů, které se dále neopracovávají, vzhled povrchu je srovnatelný s obráběnými plochami, jde o hodnoty Ra = 0,8 ÷ 1,6 μm. Princip spočívá ve změně charakteru stavu napjatosti v oblasti střihu, který se získá pomocí nátlačných hran a tlaku horního i spodního střižníku

​

​

Stříhání nepevným nástrojem

Střižnou sílu vyvozuje univerzální střižnice, kterou představuje pryž či polyuretan uložený v pouzdře. K pohybu pouzdra se využívají vřetenové nebo hydraulické lisy. Pryž umožňuje stříhat tenké plechy (cca 1 mm) měkké uhlíkové oceli a hliníkové slitiny. Střižná plocha není kvalitní, doporučuje se přídavek 0,8 ÷ 1 mm a je zvýšený odpad. Technologie je vhodná pro kusovou či malosériovou výrobu, střihání součástek, přístřihů, rozvinutých tvarů i skupinové vystřihování.

​

Stříhání přesným nástrojem

200 of 263

Technologie plošného tváření – střihání

Střižná vůle a střižná mezera

​

Střižná vůle, tedy dvojnásobek střižné mezery (mezera stejné velikosti existuje na obou stranách střižníku vnikajícího do střižnice), je v podstatě rozměrovým rozdílem mezi střižníkem a střižnicí.

Vhodné určení této vůle je důležité především z hlediska zachování kvality střižné plochy či opotřebení nástroje. Pro získání kvalitnějšího povrchu se v rámci výpočtu střižné mezery (potažmo vůle) volí nižší hodnoty součinitele 𝑐. Je-li rozhodujícím faktorem dosažení co nejmenší střižné síly, volí se naopak hodnoty vyšší.

​

Velikost střižné vůle je odvislá mimo jiné od druhu a tloušťky tvářeného materiálu. Pro výpočet střižné mezery je nutné stanovit, zda se jedná o plech větší tloušťky než 3 𝑚𝑚 či nikoli, neboť pro odlišné tloušťky existuje odlišné empirické vyjádření výpočtu střižné mezery.

​

Zobrazení střižné mezery mezi střižníkem a střižnicí

 

 

201 of 263

Technologie plošného tváření – střihání

VÝPOČET SÍLY A PRÁCE

​

VÝPOČET SÍLY A PRÁCE PRO ROVNOBĚŽNÉ NOŽE

​

​

Při stříhání materiálu o tloušťce t a šířce l je možné ideální střižnou sílu Fsid určit ze vztahu

​

Fsid = S ⋅τps = l ⋅ t ⋅ τps,

​

kde τps je mez pevnosti ve smyku (střihu) a pro ocel odpovídá hodnotě τps = ( 0,75 ÷ 0,85).Rm

Rm je mez pevnosti v tahu. Pro ostatní materiály je možné mez pevnosti ve smyku zjistit podle vztahů, uvedených v tabulkách.

​

Při výpočtu skutečné střižné síly je nutno vzít v úvahu vliv otupení břitu, velikost vůle mezi noži, tloušťku a jakost povrchu materiálu atd., takže ideální střižnou sílu musíme vynásobit koeficientem K1:

​

Fs = S ⋅ τps ⋅ K1

​

Velikost koeficientu K1 se v praxi pohybuje v rozmezí od 1,2 do 1,5 .

​

​

​

Schéma stříhání rovnoběžnými noži

Vztah mezi mezí pevnosti ve střihu a v tahu pro vybrané materiály

202 of 263

Technologie plošného tváření – střihání

Síla potřebná pro setření materiálu ze střižníku

Po vystřižení může materiál ulpět na střižníku. Sílu potřebnou k jeho setření určíme z empirického vztahu:

FST = keu ⋅ Fs [N]

kde je keu – koeficient závislý na druhu materiálu

Fs – střižná síla [N]

​

Protlačovací síla potřebná pro protlačení výstřižku střižnicí

FPR = kev ⋅ Fs [N]

kde je kev – koeficient závislý na druhu materiálu

Stanovení celkové střižné síly

Pří výpočtech střižné síly je třeba mít na paměti, že síla potřebná k oddělení výstřižku ze základního materiálu není jedinou silou, jež ve střižném procesu figuruje. Po oddělení výstřižku ze základního materiálu ulpí pás plechu vlivem elasticity na střižníku a je potřeba vyvinout sílu na jeho setření a tato síla se nazývá silou stírací. Další silou je síla protlačovací. Celková střižná síla se tedy stanoví ze vztahu:

​

FCS = Fs + FST + FPR [N]

​

kde FCS- celková střižná síla [N]

FS - střižná síla [N]

FST- stírací síla [N]

FPR - protlačovací síla [N]

​

​

203 of 263

Technologie plošného tváření – střihání

VÝPOČET SÍLY A PRÁCE PRO ROVNOBĚŽNÉ NOŽE

​

​

​

​

Závislost střižné síly na dráže nože při stříhání rovnoběžnými noži

Při stříhání nejprve dochází k pružné deformaci materiálu – oblast I, kdy síla, působící na nože, lineárně roste. Po překročení meze kluzu stříhaného materiálu dochází k plastické deformaci povrchu materiálu, která odpovídá pásmu II.

Pásmo III je pásmem plastického střihu, následuje pásmo IV – dolomení materiálu. Hloubka im je tzv. poměrná hloubka vniku nože při maximální síle a ik je poměrná hloubka vniku nože při přestřižení.

​

Tloušťka materiálu t je větší než dráha nože.

​

Při stříhání měkkých materiálů je maximální střižná síla malá a nože pronikají hluboko, při stříhání tvrdých materiálu je střižná síla vysoká a nože pronikají do materiálu méně.

​

Při výpočtu střižné práce, která je dána plochou pod křivkou závislosti střižné síly na dráze nože, nahrazujeme skutečný průběh idealizovanou křivkou – polovinou elipsy.

S = π .a . b, kde S - plocha elipsy [mm2], a - délka hlavní poloosy [mm], b - délka vedlejší poloosy [mm].

​

Hloubku vniknutí nože do materiálu vyjádříme pomocí součinitele κ, který závisí na vlastnostech stříhaného materiálu a jeho hodnoty lze nalézt v tabulkách. Obecně platí, že čím tvrdší je stříhaný materiál, tím menší je součinitel κ (součinitel zaplnění diagramu).

Nahradíme-li velikost hlavní poloosy „a“ velikostí střižné síly Fs a velikost vedlejší poloosy „b“ polovinou hloubky zatlačení střižníku i/2 vztah pro výpočet střižné práce bude:

​

​

Skutečný a ideální průběh střižné síly v závislosti na dráze nože

kde A - střižná práce [J], Fs - střižná síla [N], κ - koeficient vtlačení, t - tloušťka stříhaného materiálu [mm]

204 of 263

Technologie plošného tváření – střihání

VÝPOČET SÍLY A PRÁCE

Střižná práce:

A = Fs . k . z = Fs . k . b . tg ϕ

Kde:

k… koeficient zaplnění plochy pod křivkou�z… zdvih [m].

 

Dráha nože při stříhání šikmými noži

Stříhání skloněnými, šikmými noži

205 of 263

Technologie plošného tváření – střihání

ROZDĚLENÍ STŘÍHÁNÍ

Podle konstrukce nožů (střižníků) se stříhání dělí nastříhání:

Rovnoběžnými noži,

Skloněnými noži,

Kotoučovými noži,

Noži na profily a tyče.

​

​

Stříhání rovnoběžnými noži

Ke stříhání rovnoběžnými noži se používá střižný nástroj, který se skládá ze střižníku a střižnice mezi kterými je střižná vůle, resp. střižná mezera ms (1/2 střižné vůle). Nelze totiž bez zvláštních úprav postavit nástroj bez mezery kvůli nebezpečí havárie. Na docílení kvalitního výstřižku je důležitá optimální vůle mezi střižníkem a střižnicí. Jednostranná vůle bývá od 3 do 10 % tloušťky plechu v závislosti na tloušťce a pevnosti materiálu (s rostoucí pevností se vůle zvětšuje).

​

​

​

Schéma stříhání pomocí střižného nástroje (SK – střižník, SC – střižnice)

206 of 263

Technologie plošného tváření – střihání

Stříhání šikmými noži

Stříhání šikmými, skloněnými, noži, které při stříhání svírají určitý úhel je výhodné proto, že se při tomto způsobu zmenší celková potřebná střižná síla oproti stříhání na rovných nožích. Materiál se stříhá postupně. Pro velikost střižné síly bude rozhodující velikost střižné hrany a tloušťky - plochy trojúhelníka.

Podobně jako u jednoduchého rovného stříhání je i v tomto případě průběh okamžité síly možno regulovat, i když naproti tomu se celková práce, vynaložená na stříhání, nezmenší.

U nástrojů,  střihadel, složených ze střižníku a střižnice, používaných pro dva nejrozšířenější způsoby stříhání, tj. děrování a vystřihování, to lze provést dvěma způsoby.

Střihadla se zkoseným ostřím používáme tehdy, když chceme zmenšit střižnou sílu, která je větší jak síla lisu. Na vystřihování se zkosení dělá oboustranné a to na střižnici, výrobek je rovný, odpad ohnutý. Způsob oboustranného zešikmení vyrovnává síly na střižníku a nevychyluje jej z osy.

Jednostranné zkosení střižníku se používá jen pro nastřihování.

U děrování je střižnice rovná a střižník zkosení, výrobek je rovný, odpad ohnutý. Při stříhání složitých tvarů se nedoporučuje provádět zkosení ostří.

Stříhání skloněnými, šikmými, noži

(1 – horní pohyblivý nůž, 2 – dolní pevný nůž, 3 – stříhaný materiál)

Porovnání délky střihu při stříhání rovnými, resp. šikmými noži

Úpravy střižníku a střižnice (a – rovný střih, b – jednostranné zkosení střižníku, c, d – oboustranné zkosení střižníku, e, f – zkosení střižnice, g - stupňovité uspořádání střižníků)

207 of 263

Technologie plošného tváření – střihání

Stříhání kruhovými noži

Pro podélné střihání dlouhých pásů se staví nůžky kotoučové, kruhové. Je to střižný nástroj s odvalujícími se noži. Použití kruhových nožů prodlužuje čas střihu, ale snižuje rázy při stříhání. Sklon řezné hrany se mění od nejvyšší hodnoty v místě záběru do nuly.

​

Kotoučové nůžky dělíme podle počtu kotoučů na jednokotoučové, dvoukotoučové a vícekotoučové:

1) Jednokotoučové se používají převážně v hutích k oboustrannému ostřihování dlouhých tabulí tlustých plechů. Dolní nože jsou pevné (hrana ostřihovacího stolu), horní pohyblivé.

2) Dvoukotoučové – rozdělujeme podle vzájemné polohy nožů a stříhaného plechu:

a) kotouče o velkém průměru (pásové nůžky), osy rovnoběžné, pro rovné střihy do tlouštěk 30 mm

b) nože o velmi malých průměrech, osy rovnoběžné, stříhání na zakřivených čarách

c) okružní nůžky s jedním skloněným nožem (o cca 30 až 40°) do tlouštěk 30 mm.

d) nůžky se šikmými oběma noži, tzv. křivkové pro stříhání silně zakřivených obrysů

3) Vícekotoučové – s více páry kotoučových nožů (dělení tabulí na užší pásy).

4) Další typy - nůžky na profily, stříhání na lisech

​

Uspořádání kotoučových nůžek při stříhání pásů

208 of 263

Technologie plošného tváření – střihání

Stříhání noži na profily a tyče, trubky

Často se stříhá také profilový materiál, čtvercový, kruhový, profily, atd. Zatímco příčný průřez funkčních částí nástrojů zůstává ve všech případech zhruba beze změny, mění se podélný tvar podle účelu střihu.

Při stříhání jakéhokoliv profilového materiálu platí zásada, aby přestřihovaná tloušťka v každém okamžiku byla téměř stále stejná. Této zásadě se potom přizpůsobuje obrys pohyblivého nože.

​

Pro stříhání profilů se využívá pohyblivý nůž. Při šikmém posuvu pohyblivé části nástroje se docílí rovnoměrnějšího průběhu střižné síly v závislosti na zdvihu, než kdyby se volil pohyb nože podle některé z os průřezu.

​

Při střihání trubek, při jejich pokud možno minimálním zdeformování, má pohyblivá část nástroje tvar oblouků zakončených špičkou. Zašpičatělá část nejprve trubku propíchne, boky potom trubku střihají tak, že výslednice sil na břitu směřuje kolmo vůči směru nejvyšší tuhosti. Střižná mezera není rovněž po celé délce stejná, od krajů směrem ke středu roste.

​

​

Nože na stříhání profilu

(1 – střižník, 2 – pohyblivý nůž, 3 – pevný nůž, 4 – stříhaný profil, 5 – směr pohybu nože)

Nože na čtvercový a kruhový materiál�(a – čtvercový průřez, b – kruhový průřez, c – kruhový průřez s rozdílným průměrem, d – kruhový průřez s povolenou deformací profilu)

209 of 263

Technologie plošného tváření – ohýbání

Ohýbání je proces tváření, při kterém je materiál trvale deformován do různého úhlu ohybu s menším nebo větším zaoblením hran.

​

K ohýbání používáme nástroje - ohýbadla, skládající se z ohybníku a ohybnice. Výrobkem je výlisek ohybek.

​

Ohnutí tělesa (vzniklé tvary jsou nazpět rozvinutelné) do žádoucího tvaru využívá stejných zákonů plasticity, jako ostatní způsoby tváření - překročením meze kluzu dosáhneme oblasti plastické deformace. Plastická deformace je doprovázena deformací elastickou. Po průřezu je to pružně plastická deformace, která má různý průběh od povrchu materiálu k neutrální ose.

​

Nože na stříhání profilu

(1 – střižník, 2 – pohyblivý nůž, 3 – pevný nůž, 4 – stříhaný profil, 5 – směr pohybu nože)

210 of 263

Technologie plošného tváření – ohýbání

Při ohybu nastává deformace průřezu, vyšší průřezy jsou více deformovány, než průřezy nižší. U širokých pásů (b€≥€3s) nedochází k deformaci proto, protože proti deformacím v příčném směru působí odpor materiálu velké šířky vzhledem k jeho malé tloušťce.

​

Vrstvy kovu na vnitřní straně ohybu jsou v podélném směru stlačovány, zkracovány a roztahovány v příčném směru. Vrstvy kovu na vnější straně ohybu se roztahují a prodlužují v podélném a stlačují se v příčném směru. 

​

Kolem střední části průřezu ohýbaného materiálu jsou tahová napětí malá a dosahují hodnot nižších, než je mez kluzu daného materiálu.

​

V přechodu mezi těmito dvěma pásmy jsou vlákna bez napětí a bez deformace. Jejich spojnice tvoří tzv. neutrální osu, ve které není napětí a která se při ohýbání ani neprodlouží ani nezkrátí. Neutrální osa je na začátku uprostřed průřezu, při ohybu se posouvá směrem k vnitřní straně ohybu. Není tedy totožná s osou těžiště ohýbaného materiálu.

​

Rozložení napětí při ohýbání

211 of 263

Technologie plošného tváření – ohýbání

Z délky neutrální osy v ohýbaných částech a z délek rovných úseků se určuje rozvinutá délka polotovaru před ohybem. U tenkých plechů není tento rozdíl patrný, ale při ohýbání tlustých plechů se však s tímto musí počítat.

​

Vzdálenost x, která charakterizuje polohu neutrální osy, závisí na poměru R/t – viz. tabulka, a poloměr ohybu neutrální osy je potom:

​

ρ = R + x . t

​

Kde:

R … vnitřní poloměr ohybu [mm],�x … součinitel posunutí neutrální osy,�t (někdy označováno jako s)… tloušťka materiálu [mm].

​

Posunutí neutrální osy v místě ohybu

Hodnoty součinitele x

212 of 263

Technologie plošného tváření – ohýbání

V místě ohybu vykazuje ohýbaný materiál tři pásma.

Napjatost v ohýbaném materiálu pro tenký plech:

pásmo pružných deformací kolem neutrální osy,

vnější pásmo trvalého prodloužení,

vnitřní pásmo trvalého napěchování

​

Ohýbání tenkých tyčí:

  • šířka je podstatně menší než tloušťka, proto lze napětí působící ve směru šířky zanedbat – napjatost vláken ležících na vnější straně neutrální vrstvy odpovídá jednoosému tahu, napjatost vláken na straně vnitřní odpovídá jednoosému tlaku,
  • prodloužení vláken materiálu v podélném směru na vnější straně ohybu je provázeno zmenšováním příčných rozměrů, zkrácení vláken na vnitřní straně ohybu je provázeno zvětšováním příčných rozměrů (deformace je prostorová),

​

​

Ohýbání tlustých tyčí:

  • deformace materiálu v jeho šířce jsou malé, ve střední oblasti prakticky žádné – změna délky vláken v podélném směru se kompenzuje výhradně změnou jeho tloušťky v radiálním směru (deformace je rovinná).

Napjatost a deformace v ohýbaném materiálu

Ohyb tenkých tyčí: s0 – počáteční tloušťka tyče, b0 – počáteční šířka tyče

Ohyb tlustých tyčí: s0 – počáteční tloušťka tyče, b – šířka tyče

213 of 263

Technologie plošného tváření – ohýbání

ODPRUŽENÍ

Pominou-li vnější síly na deformované těleso, rozměry tělesa se částečně vrátí do původních, tj. těleso odpruží. Zatímco u dříve probraných technologií bylo odpružení zanedbatelné, má při ohýbání značný význam. Odpružení při ohybu se projevuje jako úhlová odchylka γ, jejíž význam roste s délkou ramen. Zpětné odpružení ohýbaných součástí je způsobeno vlivem pružné deformace materiálu kolem neutrální osy. Velikost úhlů odpružení závisí na tvárnosti materiálu, poloměru ohybu a způsobu ohýbání. Bývá v rozsahu 3 až 15o.

​

​

​

​

​

​

​

​

Odpružení se většinou omezuje tak, že:

- materiál se ohne více o hodnotu úhlu odpružení γ, který se určí buď podle empirických vzorců nebo z tabulek. Nástroj se navrhuje s korekcí o úhel γ, má-li mít výlisek požadovaný tvar, použije se kalibrace, tj. zvětšíme lisovací sílu na konci lisovacího cyklu, dochází k místní plastické deformaci v místě ohybu a hodnota odpružení se snižuje, až případně vymizí úplně;

  • použije se prolisů na výlisku, kdy se odpružení odstraní téměř úplně.

​

Odpružení při ohybu je možné vyloučit např. těmito opatřeními: podbroušením pohyblivé čelisti o úhel γ , zaoblením dolní strany pohyblivé čelisti a přidržovače poloměrem R, zpevněním materiálu v rozích rázem, vylisováním vyztužovacího žebra v místech ohybu, postupným ohýbáním s odlehčením pevné čelisti o tloušťku materiálu, atd.

Hodnoty úhlu odpružení pro vybrané materiály

Odpružení materiálu pro ohyb tvaru V a U

214 of 263

Technologie plošného tváření – ohýbání

VÝPOČET SÍLY A PRÁCE PRO OHYB DO TVARU „V“

Průřez materiálu je ve vzdálenosti x od podpory namáhán ohybovým momentem:

​

​

​

​

kde F0 je působící síla.

​

Vzroste-li napětí tak, že v krajních vláknech dosáhne napětí meze kluzu, začne trvalá deformace součásti. Tento stav nastane v místě maximálního momentu pod působištěm síly F0, která dosáhne hodnoty:

​

​

​

kde      lv        … vzdálenost podpor [mm], �           W       … průřezový modul v ohybu [mm3],�            σk      … mez kluzu [MPa].

​

​

Práce pro ohyb:

A = Fo . k1 . h ,

kde

F… ohýbací síla (pro kalibraci Fc = 2 . F) [N],�h… zdvih (koncová poloha) [m],�k1… koeficient průběhu F (k1 = 1/3).

​

​

​

​

​

Ohyb do tvaru V

215 of 263

Technologie plošného tváření – ohýbání

OSTATNÍ TECHNOLOGICKÉ PROBLÉMY OHÝBÁNÍ

Kromě dříve popsaných problémů, jako byla deformace průřezu a odpružení materiálu, jsou dalšími problémy ohýbání praskání materiálu a tvoření vln. 

​

Praskání materiálu (vznik trhlin na vnější straně) nastane v okamžiku, kdy dojde k překročení kritické hodnoty poloměru ohybu R/t, což může být způsobeno jednak zpevněním materiálu, jednak stavem materiálu (žíhaný, tvářený za studena, apod.) a jednak průběhem vláken. Osa ohybu by měla být kolmá na směr vláken materiálu (odpružení je ale větší) nebo minimálně pod úhlem 30o. U dvojitého ohybu mají být vlákna materiálu k ose ohybu v úhlu kolem 45o. U stříhaných polotovarů musí být otřep na vnitřní straně ohybu nebo je nutné ho odstranit broušením.

​

​

​

Vliv vláken na ohýbání

Zvlnění profilu během ohýbání

Při návrhu ohýbaných dílů je nutné respektovat požadavky na hodnoty poloměrů ohybu. Poloměr ohybu musí být alespoň takový, aby se v krajních vláknech vůbec překročila hodnota meze kluzu, jinak by nedošlo k plastické deformaci. Poloměr nesmí však být ani příliš malý, aby deformace krajních vláken nepřekročila hodnotu tažnosti. Poloměr ohybu se má volit z hlediska odpružení co nejmenší, ale vzhledem k tvárnosti a tloušťce ohýbaného materiálu co největší. Jinak by došlo k destrukci v ohýbaném průřezu.

Tvoření vln vzniká hlavně u tenkých stěn, čemuž se dá zabránit bočním přitlačováním materiálu k nástroji nebo použitím dodatečné tahové síly při ohýbání.

216 of 263

Technologie plošného tváření – ohýbání

TECHNOLOGICKÉ POSTUPY OHÝBÁNÍ

Ohýbat se dá volně nebo v pevném nástroji. Technologické postupy ohýbání se dají rozdělit podle několika hledisek. Jednak je to podle použitého stroje, jednak podle poloměru zakřivení a jednak podle použitého technologického postupu.

​

Rozdělení podle stroje:

  • Ohýbání ruční na ručních strojích, ohýbačkách. Všechny ohýbací operace není vhodné a ani možné dělat na lisu. Pro některé se staví speciální ohýbací stroje, ovládané i ručně. Tak např. pro ohyb dlouhých pruhů a plechů je uzpůsoben stroj s odklopnou deskou podle schématu na obrázku.

 

  • ohýbání na lisech v ohýbacím nástroji, ohýbadle, kterého pohyblivá čelist vykonává přímočaré vratné pohyby. Toto ohýbání se dělá na mechanických nebo hydraulických listech nebo na speciálních strojích. Ohýbadla pro aplikaci na lis se stavějí, v porovnání s ostatními nástroji, dosti jednoduchá, často nemívají ani vlastní vedení.

​

  • Ohýbání na válcích, kdy nástrojem jsou samotné válce, které vykonávají otáčivý pohyb. ��

Ohýbání válcováním na válcích

Nástroj pro ohyb přes 90°

217 of 263

Technologie plošného tváření – ohýbání

TECHNOLOGICKÉ POSTUPY OHÝBÁNÍ

​

Rozdělení podle poloměru zakřivení:

ohyb s malým poloměrem za vzniku velké plastické deformace,

ohyb s velkým poloměrem zakřivení při poměrně malém stupni plastické deformace.

 

218 of 263

Technologie plošného tváření – ohýbání

TECHNOLOGICKÉ POSTUPY OHÝBÁNÍ

​

Rozdělení podle způsobu výroby:

  • „klasické“ ohýbání  - uplatňuje se zejména u dílců menších rozměrů, opatřených ostrými poloměry; geometrie součástek může vzniknout kombinací ohybu do tvaru U a V, které se odlišují z hlediska velikosti a průběhu ohybové síly; ohýbadla se konstruují jako jednoduchá, postupová a sdružená. Polotovarem může být přístřih nebo pás plechu – ovládacím zařízením je zpravidla excentrický lis.

​

​

  • Ohraňováním na lisech, které slouží k výrobě různých profilů tenkostěnných, ale i o tloušťce 20 mm, profilů o malém poloměru zaoblení. Princip se neliší od ohýbání v nástroji. Rozdíl je v délce nástroje i lisu. Délka je omezena šířkou ohraňovacího lisu. Výchozím materiálem jsou pásy plechu. Každá tvářecí operace se provede na jeden zdvih lisu a pro každý tvar profilu se musí na lis upevnit samostatné nástroje. Ohraňovací lis je mechanický, obvykle vícebodový lis, umožňující použití dlouhých lištových nástrojů.

​

​

Na obou popsaných strojích se ohyb provádí v celé délce materiálu najednou.

​

​

 

Ohýbání trubky

219 of 263

Technologie plošného tváření – ohýbání

TECHNOLOGICKÉ POSTUPY OHÝBÁNÍ

​

Rozdělení podle způsobu výroby:

  • Lemování je operace, kdy potřebujeme vyztužit okraj výlisku a nebo připravit polotovar na dodatečně vytvoření spoje. Také slouží k výrobě žlábků uprostřed nebo na okraji pro zvýšení tuhosti výlisku.

 

  • Navíjení je proces, kdy se tvářený materiál navíjí postupně na válec a dostává požadovaný tvar shodný s tvarem nástroje. Nejčastěji se navíjení používá u plechů do svitku.

​

  • Zakružování pomocí válců se používá při výrobě válcových nebo kuželových plášťů nádob, trubek, a to i plechů tlustých 30 mm. Tlustší plechy se potom zakružují za tepla. Stroje pro tento účel se nazývají zakružovací stroje. Jsou buď tříválcová nebo víceválcová a jejich konstrukce je závislá na tloušťce plechu a požadavcích na zakroužení konců plechu.

Příklady navíjení

a – ruční, b – na ohýbačkách, c- navíjení pružin na trn, d - navíjení tyčí, e - navíjení pásu na šablonu

Příklady dílů s lemy

220 of 263

Technologie plošného tváření – ohýbání

TECHNOLOGICKÉ POSTUPY OHÝBÁNÍ

​

Rozdělení podle způsobu výroby:

  • válcování, profilování, stáčení na lisech se provádí v důsledku vytvoření kruhového tvaru na krajích plechu. Jedná se o postupné spojité ohýbání pásů na profilovacích strojích a slouží k výrobě trubek (svařovaných, tenkostěnných) a profilů nebo při stáčení křídel závěsů s využitím svislého pohybu beranu lisu. Při válcování nastává postupná změna tvaru ohýbáním na válcích, které jsou odstupňované rozměrově tak, že v pásu plechu vzniká vodorovný tah a pás se pohybuje samovolně. Rychlost je vysoká, kolem 25 m.min-1.

​

K profilování se mohou používat i jednoduché dvoudílné nástroje, které jsou vyrobeny jako dvojice kotoučů tvarově profilovaných. Na obrázku vlevo je zařízení upravené pro postranní ohyb plechu, na obrázku vpravo pro žlábkování. Postranní ohyb i žlábek je možno provést na okraji rovinného plechu (pásu), i na okraji plechu svinutého do tvaru válcového pláště. Postupným ohýbáním z pásu je možno vyrobit profil libovolné délky, a to i u složitějších profilů.

Příklad postupy výroby profilů

Ohýbání válcováním: vlevo – postranní ohyb plechu, vpravo – žlábkování

221 of 263

Technologie plošného tváření – tažení

Tažením plechů a pasů vzniká prostorový výlisek nerozvinutelného tvaru.

​

Podle tvaru výlisku můžeme proces tažení dělit na:

  • tažení mělké a hluboké,
  • tažení bez a se ztenčením stěny,
  • tažení rotačních a nerotačních tvarů
  • tažení nepravidelných tvarů (tzv. karosářské výlisky).

​

Výchozím polotovarem je přístřih plechu, pás plechu nebo již jinak zpracovaný polotovar, který lze zpracovávat následujícími technologiemi:

  • prostým tažením,
  • tažením se ztenčením stěny,
  • zpětným tažením,
  • žlábkováním,
  • rozšiřováním  a lemováním, zužováním, přetahováním, napínáním a speciálními způsoby.

​

Tažení je takový technologický způsob tváření, při kterém se jedním a nebo v několika tazích vyrobí z rovného plechu (přístřihu) duté těleso - polouzavřená nádoba. Někdy se tento technologický proces nazývá hluboké tažení. Nástrojem je tažidlo, které se skládá z tažníku a tažnice a ostatních konstrukčních částí, výrobkem je výtažek.

Technologické způsoby tažení

A, B - tažení bez přidržovače, 1. a 2. tah, C, D - tažení s přidržovačem, 1. a 2. tah, E – zpětné tažení (obracení), F – tažení se ztenčením stěny, G – zužování, H – rozšiřování, I – lemování (přetahování), J - napínání

222 of 263

Technologie plošného tváření – tažení

PROCES TAŽENÍ

Princip tažení je ideální vysvětlit na tažení jednoduchého válcového tvaru se dnem. Potom obdobným způsobem lze získané výsledky aplikovat i na výtažky hranatých nebo nepravidelných tvarů. Zatlačujeme-li tažník do tažnice, posunuje se plech přes tažnou hranu, která se z celého nástroje nejrychleji opotřebuje. Síla potřebná k tažení se kontroluje z podmínky pevnosti válcové části nádoby, která se nesmí při tažení přetrhnout. Je nutné uvažovat vliv tření a zpevnění materiálu.

Při tažení se mezikruží přístřihu (D - d) změní na válec s průměrem d a výškou h z dřívějšího rozměru přístřihu D. V důsledku platnosti zákona stálosti objemu se objem kovu během procesu nemění a proto výška h bude větší, než šířka mezikruží D – d.

Princip tažení válcového tvaru

Napjatost při tažení

Různá v jednotlivých místech výtažku. Dochází zde k anizotropii mechanických vlastností plechu. Dno (A) se vytahuje nepatrně a stejnoměrně do dvou směrů. Válcová část (C) je natahována v jednom směru, ale u dna (B) je dvoj nebo trojosá napjatost. Materiál, který přechází přes tažnou hranu (D), je namáhán ohybem radiálním a tangenciálním tlakem. Materiál pod přidržovačem (E) je namáhán tahem v radiálním směru, tlakem v tangenciálním směru a tlakem kolmo na povrch příruby. Je-li nástroj bez přidržovače, odpadá tlak pod přidržovačem. Nejnevhodnějším podmínky jsou v místě ohybu u dna výtažku, je zde vysoké tahové napětí. Důsledkem je zeslabování tloušťky stěny, a to vede k nebezpečí utržení dna.

Schéma napětí a deformací při tažení s přidržovačem: 1 - přidržovač, 2 – tažník, 3 –tažnice, 4 – přístřih

223 of 263

Technologie plošného tváření – tažení

Vznik vln

Tažení je technologický proces, při kterém se přesouvá značná část, značný objem materiálu. Tento přesunutý objem je schematicky na obrázku znázorněn v podobě vyšrafovaných trojúhelníků. Tento objem materiálu se během tažení vytlačuje, zvětšuje výšku nádoby, mění tloušťku stěny. Je patrné, že vyšrafované plochy (trojúhelníčky) přebývají. Protože při tažení postupuje materiál z příruby do válcové části, má plech v místě příruby snahu se vlnit, a to hlavně při vysokém stupni deformace. Při malém stupni deformace a při velké tloušťce materiálu se vlny netvoří, protože nejsou vysoké a vyhlazují se otvorem tažnice.

Princip tažení válcového tvaru

Tvorba vln u tažení bez přidržovače (vlevo) a s přidržovačem (vpravo)

Zabránit vzniku vln lze přidržovačem, ovšem za cenu pěchování materiálu pod přidržovačem a růstu tloušťky. V případě použití přidržovače je nutné znát velikost měrného tlaku p přidržovače.

Měrný tlak přidržovače závisí na tloušťce plechu, poměru výchozí tloušťka plechu ku průměru nádoby, jakosti plechu a součiniteli tažení.

Celková síla přidržovače je součinem měrného tlaku a činné plochy přidržovače. K určení měrného tlaku přidržovače se používá např. grafů.

224 of 263

Technologie plošného tváření – tažení

VÝPOČET SÍLY A PRÁCE

Matematické vztahy pro výpočet síly jsou poměrně komplikované, a proto se zjednodušují. Praktické vzorce vycházejí z toho, že dovolené napětí v nebezpečném průřezu musí být menší, než napětí na mezi pevnosti. Tedy největší tažná síla musí být o něco menší, než síla, která způsobí utržení dna výtažku od bočních stěn. Průběh tažné síly v jednotlivých fázích tažení je ukázán na obrázku. Z diagramu je patrné, že síla se mění od nuly po maximum asi v polovině tahu a potom opět klesá.

​

​

Průběh tažné síly v jednotlivých fázích tažení

225 of 263

Technologie plošného tváření – tažení

VÝPOČET SÍLY A PRÁCE

Velikost tažné síly pro rotační tvar výtažku se pro nástroj bez přidržovače, pro první a další tahy zjednodušeně vypočte podle vztahu:

F = S . Rm              

kde      S         … plocha materiálu, který je namáhán na tah (S = π . d . s) [mm2],�            Rm       … mez pevnosti materiálu [MPa],�            d          … průměr tažníku [mm],�            s          … tloušťka plechu [mm].

​

Velikost tažné síly pro nástroj s přidržovačem, pro první a další tahy se zjednodušeně vypočte podle vztahu:

​

Fc = Ft + Fp = L . s . Rm + Sp . p

​

kde       L        … délka obvodu polovýrobku [mm],�            Rm      … mez pevnosti materiálu [MPa],�             s        … tloušťka plechu [mm],�            Sp       … plocha přidržovače [mm2]�             p        … specifický tlak přidržovače (od 0,8 do 3 MPa) [MPa].

​

Velikost práce při tažení se vypočte

​

A = Fc . h                   nebo přesněji            A = C . Fc . h 

kde       h         … výška výtažku [mm],�            C         … koeficient zaplnění plochy 

​

226 of 263

Technologie plošného tváření – tažení

Určování rozměrů přístřihu, počet tahů

Celkové přetvoření plechu při tažení je značné, celou nádobku nelze zpravidla vytáhnout v jedné operaci. Proto se první tah provádí mělký a o velkém průměru. Tažení pokračuje dalším tahem a to vždy na menší průměr. Současně roste výška výtažku. Při vyčerpání plastičnosti je nutné provést mezioperační žíhání.

​

Pro určení maximální deformace na jeden tah a počtu tažných operací se používá součinitel tažení nebo také stupeň tažení, který se vypočte pro první tah ze vztahu:

​

m = d / D = 1 / K

​

Kde:

m - součinitel tažení,

d - průměr výtažku ,

D - průměr přístřihu,

K - stupeň tažení.

Pro další tahy se součinitel nebo stupeň tažení počítá obdobným způsobem. Celkový součinitel tažení se rovná součinu jednotlivých součinitelů. Hodnoty součinitelů tažení pro válcové nádoby jsou uváděny v tabulkách. Jde-li o tvary jiné, stanovuje se součinitel tažení podle místa, kde zakřivení stěny a poměrná hloubka dosahují maximálních hodnot.

Obecně závisí na druhu materiálu, na předchozím zpevnění, poměrné tloušťce, tvaru výtažku, tažné rychlosti, tlaku přidržovače, mazání a hlavně na geometrii tažného nástroje.

227 of 263

Technologie plošného tváření – tažení

Určování velikosti a tvaru přístřihu

​

Určování velikosti a tvaru přístřihu je velmi důležité, neboť výrazně ovlivňuje kvalitu výtažku.

​

U rotačních těles se používají různé tabulky z odborných knih a nebo grafické metody stanovení průměru přístřihu.

​

U hranatých tvarů se používají různé grafické výpočtové metody a nebo jejich kombinace.

​

Zásadou bývá, že plocha přístřihu se rovná ploše výtažku s přídavkem na odstřižení (bočnice se však tažením mírně prodlužují).

Stanovení velikosti přístřihů

228 of 263

Vybrané speciální technologie tváření

  • Press-hardening
  • Tváření vysokými rychlostmi deformace
  • Tváření kapalinou
  • Semi-solid zpracování

​

​

​

​

228

229 of 263

Press-hardening (Hot stamping) – Kalení do zápustky

  • vyvinuto v roce 1977 ve Švédsku (společnost Plannja)
  • technologie tažení pro výrobu tvarových plechových dílů
  • nejprve pro výrobu dílů pro travní sekačky
  • poté se metoda výrazně prosazuje v automobilovém průmyslu (V roce 1984, Saab Automobil AB byl prvním výrobcem automobilů, který přijal tvrzenou bórovou ocel pro výrobu dílů modelu Saab 9000).
  • Počet vyrobených dílů vzrostl z 3 milionů dílů / rok v roce 1987 na 8 milionů dílů / rok v roce 1997, které se zvýšily přibližně na 107 milionů dílů / rok v roce 2007.
  • Touto metodou je možné velmi efektivně vyrábět díly z vysokopevných materiálů.

http://automotive.arcelormittal.com/News/2329/S-in_motionMid-sizeGDIS2016

230 of 263

Press-hardening

  • výroba plechových dílů nejen pro automobilový průmysl
  • Výroba dílů s nižší hmotností vede ke snížení spotřeby paliva
  • využití speciálních ocelí typu 22MnB5 (bórové oceli)
  • při tváření ocelí s vysokou pevností je při pokojové teplotě omezená jejich tvařitelností a značnou pružností – proto je výhodné používat tažení za tepla, tzv. hot stamping nebo-li press hardening
  • Nejedná se o izotermický proces tváření plechů.
  • Tento proces využívá deformačního odporu bórem legovaných ocelí (22MnB5) v austenitické fázi při zvýšené teplotě a umožňuje výrobu součástek s velmi vysokou pevností, minimálním odpružením a zmenšenou tloušťkou plechu
  • výhody: využití nižší tvářecí síly ve srovnání s klasickým tvářením plechů

vyšší přesnost výroby díky nižšímu spring-back efektu

díly využívající se jako bezpečností prvky

​

​

​

​

K. Mori, et. al.: Hot Stamping of Ultra-High Strength Steel Parts, CIRP Annals – Manufacturing Technology, Vol. 66, Issue 2, 2017, 755-777.

231 of 263

Press-hardening

  • Ohřev je možné provádět různými způsoby: průběžná pec, infračervený ohřev, indukční ohřev, odporový ohřev, kontaktní ohřev
  • Nutný rychlý transfer z pece do tvářecího nástroje.
  • Tváření probíhá většinou v chlazeném nástroji.

​

​

​

​

​

​

​

​

Průběžná pec a více komorová pec

Infračervený ohřev

Indukční ohřev

Odporový ohřev

Kontaktní ohřev – ohřev mezi dvěma vyhřívanými deskami

Speciální postup odporového ohřevu s tzv. Toothed elektrodami – zlepšení rozložení teplotního pole

Mori K, et al. Hot stamping of ultra-high strength steel parts. CIRP Annals - Manufacturing Technology, (2017), http://dx.doi.org/10.1016/j.cirp.2017.05.007

H. Karbasian, A.E. Tekkaya / Journal of Materials Processing Technology 210 (2010) 2103–2118

​

Nástroj pro hot stamping

232 of 263

Oceli pro press hardening

  • Oceli pro press hardening jsou založeny na konceptu uhlík – mangan – bór
  • Označení:

Press Hardening Steels (PHS)

Hot Press Forming Steels (HPF) – hlavně na asijských trzích

Bórové oceli: může být označení i pro jiné typy ocelí, v automobilovém průmyslu je tento typ známý hlavně jako PHS oceli

Hot Formed Steel (HF) – označení v Evropě

​

  • Nejčastěji používaný typ PHS je PHS1500, což v Evropě představuje materiál 22MnB5 nebo 1.5528.
  • Jsou dodávány s feriticko-perlitickou strukturou.

​

​

​

​

​

http://ahssinsights.org/metallurgy/steel-grades/phs-grades/

233 of 263

Ocel 22MnB5

  • Borová ocel 22MnB5 válcovaná za studena – dosahuje vysoké hodnoty meze kluzu a pevnosti.
  • Je vhodná pro výrobky vyžadující tvárnost při zpracování a vysokou pevnost pro finální výrobek; pevnosti a tvrdosti této oceli se dosahuje kalením po tváření.
  • Vliv bóru:
  • snižuje kritickou rychlost ochlazování, a proto zvyšuje variabilitu procesu
  • snižuje uhlíkový ekvivalent ve velmi malé přísadě pod 0,005% zvyšuje prokalitelnost a jemnozrnnost oceli.
  • zvyšuje tvrdost
  • Jako precipitát na hranicích zrn zpomaluje kinetiku, rekrystalizaci a fázové transformace (zvyšuje prokalitelnost – podpora vzniku martenzitu)
  • dusík se naváže do nitridů bóru (BN), omezí množství intersticiálního dusíku, čím dochází ke zvýšení tvařitelnosti (plechy z uhlíkové oceli pro automobily)
  • Chrom a mangan zvyšují pevnost v tahu kaleného materiálu.
  • Je nutné dosáhnout martenzitické struktury, tzn. použít rychlost ochlazování vyšší než 27 K/s.

​

  • Aplikace:

Nárazníky

Výztuhy A- a B-sloupku

Střešní kolejnice

Bezpečnostní komponenty

​

​

​

​

Mechanické vlastnosti a CCT diagram

H. Karbasian, A.E. Tekkaya / Journal of Materials Processing Technology 210 (2010) 2103–2118

234 of 263

Press hardening

Existují dvě různé metody: přímá a nepřímá

​

Přímá metoda

  • Ohřev oceli (austenitizace) na teploty 900 a 950 °C po dobu 4 až 10 minut uvnitř kontinuální pece.
  • Transport do vnitřně chlazeného lisovacího zařízení pomocí přenosové jednotky. Transport obvykle trvá méně než 3 sekundy.
  • Při vysoké teplotě (650 až 850 °C) má materiál vysokou tvařitelnost a složité tvary mohou být vytvořeny v jediném zdvihu. Polotovary jsou lisované a chlazené pod tlakem po určitou dobu podle tloušťky plechu po dosažení hloubky tažení podle návrhu.
  • Během této etapy je vytvořená část v uzavřené lisovnici, která je ochlazena cirkulací vody při rychlosti chlazení 50 až 100 °C/s pro dokončení procesu kalení (martenzitické transformace). Celková doba cyklu pro přenos, tažení a chlazení v nástroji je 15 až 25 sekund.
  • Součást opouští linku pro lisování za tepla při teplotě přibližně 150 °C s mezí pevnosti od 1400 do 1600 MPa a mezí kluzu mezi 1000 a 1200 MPa.
  • Z důvodu vysoké pevnosti jsou operace jako finální ořezávání a děrování obtížné.

235 of 263

​

  • Plechový přístřih se nejdříve zpracovává za studena – dochází k jeho tažení až na 95 % jeho finálního tvaru
  • Proces může být doprovázen přistřižením, pokud je to nutné z důvodu lepšího tažení.
  • Poté probíhá austenitizace stejným způsobem jako o přímé metody.
  • Následuje finální tváření v nástroji pro press hardening a zakalení materiálu.
  • Počáteční operace za studena je zařazena z důvodu rozšíření tvarovacích limitů pro velmi tvarově náročné součásti.

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

Press hardening

236 of 263

Tailoring Technologie

  • Technologie umožňující vyrábět díly s požadovanými vlastnostmi v definovaných místech.
  • Využití různých materiálových vlastností nebo odlišné tloušťky plechu.
  • Využití v různých oblastech průmyslu, zejména v automobilovém.
  • Možnosti výroby:

​

Tailored-válcované díly

- první pokusy výroby dílů s odlišnými vlastnostmi

  • využití vyšší tloušťky plechu v kritických místech
  • výroba nastavováním různé válcovací mezery během válcování

​

Tailored-svařované díly

  • Využití materiálů s různými vlastnostmi, tloušťky a povlakem.
  • Získávání dílů s vysokou mezí pevnosti v extrémně zatěžovaných místech bez výrazné zvýšení hmotnosti.
  • Problémem je přechodová oblast v místě svaru.

​

Termomechanicky zpracované díly

  • využití odlišných postupů zpracování: různé rychlosti ohřevu a ochlazování
  • Zkrácení procesu a snížení ceny
  • Vyšší složitost procesu z důvodu řízení parametrů
  • Vyšší nároky na energetickou náročnost
  • Výhodou je možnost získávat složitější polotovary
  • Dosahování velmi vysokých hodnot pevnosti
  • Redukce hmotnosti díky snížení tloušťky stěny

​

​

​

​

Saba, N., et al.: Optimization of the Production Process of an A-Pillar using a Differential Thickness Profile Approach via FEA Athens Journal of Technology and Engineering, Vol. 4., No. 2, June 2017, 109 - 123

Využití různé tloušťky plechu.

Svařované díly.

Termomechanicky zpracované díly.

237 of 263

Tailoring Technologie

Termomechanicky zpracované díly

Je možné využít různých přístupů podle typu používaného materiálu a strojního vybavení.

​

​

​

​

H. Karbasian, A.E. Tekkaya / Journal of Materials Processing Technology 210 (2010) 2103–2118

Různé metody press hardening pro díly s tailored properties

Mori K, et al. Hot stamping of ultra-high strength steel parts. CIRP Annals - Manufacturing Technology (2017), http://dx.doi.org/10.1016/j.cirp.2017.05.007

Dělený nástroj s topnými patronami i chladícími kanálkami

https://www.thyssenkrupp-steel.com/en/innovations/processing-methods/tailored-tempering-process-for-hot-forming-partial-press-hardening/tailored-tempering.html

Ukázka výroby B-sloupku v částečně vyhřívané formě

238 of 263

Tváření vysokými rychlostmi

  • základní dělení

explozivní tváření

elektrohydraulické impulzivní tváření

magneticko-impulzivní tváření

  • zdroje energie:

chemické látky (trhaviny, výbušné směsi),

elektrická zařízení (magnetické pole, jiskrový výboj),

pneumaticko-mechanické lisy (využívají expandující plyny).

​

  • Několikanásobně vyšší rychlost deformace oproti klasickým technologiím tváření:

rychlosti: buchar = 10 ms-1, rychlokovací stroj = 15-60 ms-1,

výbuchem 10-250 ms-1

  • Kovy s prostorově středěnou kubickou mřížkou se při tváření vysokými rychlostmi deformují prakticky jen dvojčatěním.
  • Vlivem tepelného efektu při velkých tvářecích rychlostech nastává v materiálu zotavení a rekrystalizace (zpevnění materiálu je minimální).

​

​

​

238

239 of 263

Tváření vysokou rychlostí

  • Řádově až několikanásobně vyšší rychlosti deformace u TVR (102 až 3 ms-1).
  • Obecně platí, že se stoupající rychlostí deformace se tvařitelnost zmenšuje a deformační odpor stoupá.
  • Jedná se o adiabatický způsob tváření – deformační práce se přemění na teplo a zůstane v tvářeném materiálu.
  • S rostoucím deformačním odporem se od určité deformační rychlosti objevuje i dynamická mez kluzu.
  • Tvářené díly jsou zatěžovány dynamicky velkou kinetickou energií.
  • Určujícím deformačním mechanizmem plastické deformace není prostý skluz ale dvojčatění.
  • V materiálech vznikají setrvačné jevy a přídavné tlakové hydrostatické napjatosti, které se u konvenčního tváření běžně zanedbávají.
  • Malosériová (kusová) výroba např. v průmyslu: leteckém, kosmickém, armádním, transportním, chemickém

​

Příklady výrobků:

  • velkoplošné díly typu kuželových a sférických nádob a panelů,
  • výrobky z trub velkých průměrů, s podélnými, popř. příčnými výstužnými žebry,
  • osově symetrické součástky vyráběné z materiálů se sníženou tvářitelností,
  • nesymetrické díly s mělkými prolisy a vyztuženými lemy komplikovaného tvaru,
  • součástky z trubek, středních a malých rozměrů, na kterých se tváří lemy žebra,
  • prolisy, rozšíření, vyboulení, prostřihují se otvory atd.

​

239

240 of 263

Tváření výbuchem

  • materiál je tvářen tlakovou vlnou vyvozenou řízenou explozí:

pomocí trhavin (vysokotlaké nálože),

střelivin (nízkotlaké nálože),

hořením plynových směsí.

  • trhaviny a střeliviny - energie se od zdroje předává prostřednictvím média, které bývá v kapalné, nebo sypké formě (voda, písek).
  • Využívá se i přímého působení plynných produktů výbuchu, představující samotné médium.
  • Charakteristickým znakem pro tváření výbuchem je krátkodobé působení vysokých tlaků na tvářený materiál.
  • Vhodné pro kusovou výrobu a rozměrné díly, které jsou vyráběny z materiálů o různé tloušťce.
  • Není nutné vyrábět drahý stroj, nástroj možné vyrobit z oceli nebo např. železobetonu.

​

240

241 of 263

Tváření výbuchem

Tváření trhavinami a střelivinami

  • trhaviny se využívají u rozměrných dílů s komplikovanými tvary
  • tvarují se i svařence, svary musí být upraveny broušením a rozválcováním.
  • nejčastější operace: tažení, výroba složitých lemů, vytváření prolisů v panelech, rovnání plechů, zpřesnění složitých tvarů kalibrováním, tvarování trub.
  • Při tváření je práce nástroje nahrazena účinkem tlakové vlny vyvolané řízenou explozí. K explozi se užívá různých druhů náloží (nejčastěji semtex, který je vodě-odolný). K odpálení nálože je nutná rozbuška. Tlaková vlna může působit přímo na tvářený materiál, nebo je přenášena pomocí média. Nejčastější médium je voda, užívají se také písek, vzduch a oleje. V tuzemsku využívají této technologie především firmy Syntesia, Vítkovice, Poldi, Chepos.
  • Používají se trhaviny typu Perunit 20, Semtex60, Pentrit a další.
  • Je nutné zabezpečit odvod vzduchu z dutiny zápustky ležící pod plechem, aby došlo k celoplošnému přilnutí plechu k zápustce.
  • kontakt tvářeného materiálu se zdrojem energie může být:

bezprostřední (kontaktní technologie) nebo

zprostředkovaný pevným nástrojem.

​

Hlavní parametry pro výbuchové tváření jsou :

- hmotnost a tvar nálože (sférické – ty jsou univerzální, válcové – tváření trubek, ploché – tvarování části výlisku)

- vzdálenost nálože od tvářeného předmětu a od stěn hraničního prostředí H

- přenosové médium

​

​

241

Trubína firmy Exploform B.V.

Využití akustického reflektoru.

242 of 263

Tváření výbuchem

Nástroje a stroje pro tváření výbuchem

  • Klíčovým význam má zápustka, která představuje tažnici.
  • Tažník představuje nálož a příslušné prostředí.
  • Investiční náklady nejsou tak vysoké jako u nástroje pro klasické tažení.
  • Možné vyrobit i ze zušlechtěné oceli (pro větší počet kusů), nebo slitiny hliníku a zinku.
  • Pro malé počty kusů nebo rozměrné díly lze využít i svařeného ocelového roštu zalitého betonem, zápustku z rychle tvrdnoucí sádry, směsi skelných vláken, pryskyřice, ….
  • Zápustka musí být vybavena otvory pro odvod plynů (jejich umístění je důležité z hlediska výsledné kvality povrchu - otisk).
  • Nejpoužívanější kapalinou je voda (cena, dostupnost).
  • Platí, že čím vyšší je hustota kapaliny, tím lépe dochází k přenosu energie výbuchu. Oproti plynnému prostředí, výbuch ve vodě dokáže uspořit až 80% energie.
  • Nádrž pro výbuchové tváření musí být dostatečně pevná (odolání tlaku kapaliny). Přizpůsobuje se k tomu jejich velikost.
  • Pro dno se používají materiály o větší tloušťce než pro stěny a je nutné ji umístit na dostatečně pevnou základnu (kamen, železobeton, vložení mezivrstvy např. z pryže nebo pilin.)
  • Nutné provést po každém výbuchu filtraci vody pro odstranění úlomků a zbytku trhaviny.

242

Ukázka výbuchového tváření za pomoci vaku s vodou

Výbuchové tváření v nádrži s vodou

243 of 263

Elektrohydraulické tváření

  • Rychlejší a bezpečnější než tváření výbuchem.
  • Levnější než elektromagnetické tváření, neboť odpadá potřeba drahé cívky.

​

Princip

  • Princip spočívá v šíření tlakové vlny přes médium, kterým bývá voda, glycerin nebo olej.
  • Vznik tlakové vlny je v kapalině vyvolán vybitím elektrické energie přes jiskrový výboj.
  • Výboj vzniká přes jiskřiště za pomocí svíčky a nebo přes odpařující se drátek.
  • Do nádrže jsou přivedeny elektrody s regulovatelnou vzdáleností, které jsou připojeny k základnímu elektrickému obvodu, který se skládá z kondenzátoru, vypínače a zdroje elektrické energie.
  • Vybitím kondenzátoru v kapalině uvolníme elektrickou energii pomocí výboje, což vytvoří tlakovou vlnu.
  • Maximální tlak 105 MPa
  • Čas tváření 10-6 s
  • Používá se pro tváření plechu, trubek, lemování, tažení, děrování.
  • Podobné stroje jako pro tváření výbuchem nebo specializované stroje.

243

Nástroj pro elektrohydraulické tváření

244 of 263

Elektromagnetické tváření

  • Elektromagnetické formování je jedinou vysoce rychlostní tvářecí technologií přijatou v průmyslu.
  • Jedná se velmi rychlý a přesný proces.

​

Princip

  • Princip metody (patent z USA 1958) spočívá ve využití odpudivých sil dvou magnetických polí.
  • Díky minimálnímu zpětnému odpružení, dosaženému díky vysoké rychlosti tváření, je metoda vhodná pro spoje vysoké kvality s hlavním využitím v automobilovém průmyslu – nádrže olejových filtrů.
  • Kondenzátorová baterie je vybita v průběhu 10 – 100 ms přes indukční cívku, v důsledku čehož vzniká silné magnetické pole.
  • V materiálu vloženém do tohoto pole se začíná indukovat proud, který si vytvoří vlastní magnetické pole. Obě pole se navzájem odpuzují, přičemž se dosahuje tlaků v řádech 1000 MPa, tím se formuje polotovar do tvaru zápustky.
  • Tlak na součást je vyvozený jen magnetickou silou a odporovou silou zápustky. Tím se získá neporušený povrch výrobku, který se jen velmi obtížně dociluje jinou metodou tváření.
  • Lze aplikovat pouze na feromagnetické kovy jako je měď, slitiny Al, nízkouhlíkové oceli, …
  • Méně vodivé kovy je také možné použít, ale dojde ke zvýšení energie a nebo použití speciálního vodivého příslušenství, jež nevodivý kov vytvaruje.

​

244

Díly vytvořené elektromagnetickým tvářením

Schéma elektromagnetického tváření

245 of 263

Elektromagnetické tváření

  • Nástroj se skládá ze dvou hlavních částí: tažnice a tažník.
  • Tažnice je tvořena spirálovou cívkou, která je připojena k základnímu elektrickému obvodu.
  • Oblast, která se bude tvářet, je stejně rozměrná jako cívka. Materiál mimo magnetické pole zůstane nezměněn.
  • Vzdálenost mezi cívkou a plechem by měla dosahovat 1,3 mm.
  • Samotné jádro cívky je většinou speciálně předtvarované pro každou součást.
  • Materiálem pro cívku je beryliová měď a je nutné ji ochlazovat, protože se směrem k plechu rychle ohřívá.
  • Tažník je shodný s metodou klasického tažení.
  • Výhody metody

- technologická pružnost (díky různým tvarům koncentrátorů)

- jednoduchost

- spolehlivost

- malá hlučnost

- rovnoměrné tlaky i při vyšších řádech MPa

- hmotnost zařízení.

​

245

Nástroj pro elektromagnetické tváření

246 of 263

Tváření ultrazvukem

  • Využívá se pro protlačování i pro plošném tváření.

​

Princip

  • Podstata podobná jako u klasické technologie hlubokého tažení.
  • Tažník zatlačuje plech do tažnice a během tohoto pohybu dochází ke změně tvaru plechu v prostorový výtažek.
  • Na velikost deformačního odporu má vliv hustota ultrazvukové energie, druh materiálu, druh ultrazvukové soustavy a schéma ozvučení.
  • Obecně platí, že deformační odpor je tím menší, čím větší je hustota ultrazvukové energie a ve výsledku se to projeví vyšším zpevněním materiálu. Platí pouze do prahové hodnoty.
  • Na styčným plochách dochází díky ultrazvuku ke snížení kontaktního tření.
  • Celková deformace probíhá rovnoměrněji.
  • Při jednoosé napjatosti – ultrazvukové vibrace usnadňují vznik trhlin a jejich šíření
  • Při kombinaci tlakového a tahového napětí – zejména při nasazení při hlubokém tažení, dochází ke zlepšení plasticity.
  • Vysoká energetická náročnost pro vyvolání ultrazvukových vln, která je mnohdy vyšší než energie uspořená při tváření materiálu.
  • Využívá se pro materiály s horší tvařitelností.
  • Je nutné upravit nástroj – připevnění rezonátoru na tažník, tažnici nebo oba díly.
  • Využití hydraulických lisů, nutná izolace od ultrazvukové soustavy.

​

​

​

246

247 of 263

Tváření nepevným nástrojem

  • Nepevný nástroj se od běžného nástroje odlišuje tím, že jedna jeho pevná část je nahrazena elastomerem (pryž, polyuretan) nebo kapalným médiem (voda, olej).
  • Uvedené metody se využívají převážně v kusové nebo maloseriové výrobě (výzkum a vývoj automobilového průmyslu).
  • Největší výhodou je levný nástroj – elastomer, a univerzálnost části nástroje, díky čemuž se hodí pro menší počet vyrobených kusů a jsou tak výhodnější než návrh a konstrukce dražšího konvenčního nástroje z nástrojové oceli.
  • Je možné také tváření materiálů s povrchovou úpravou, protože tyto metody povrch nepoškozují – dochází zde ke kontaktu elastomeru s materiálem, který nevyvolá takové třecí síly jako kov s kovem.
  • Disponují také poměrně jednoduchým řízením a univerzálností pro užití různých tvarů a velikostí dílce, což docílíme výměnou pevné části nástroje.
  • Nevýhodou jsou nároky na požadovanou energii nutnou pro provedení tvářecího procesu a nízká životnost nepevného nástroje.
  • Poměrně velké tlaky vyvozené v nádržích kapalin vyžadují také spolehlivé těsnění.

​

​

247

248 of 263

Tváření elastomery

  • Nejčastěji používaným elastomerem při tváření je pryž – použití do max. tlaku 45 MPa a polyuretan – užití do tlaku 200 Mpa.

​

Otevřený nástroj

  • Použití v plošném tváření.
  • Otevřený nástroj slouží pouze k ohýbání.
  • Nepohyblivá ohybnice (tažnice) vyrobená z polyuretanu je uložena ve spodní části nástroje. V horní části nástroje se nachází pohyblivý ohybník (tažník). Ten je vyroben z pevného materiálu.
  • Pohyblivý ohybník sjede dolů a plech zatlačí do nepevné ohybnice. Tím je plech ohnut na jeden krok. Při tomto způsobu ohybu však vzniká nežádoucí efekt odpružení. Ten je zapříčiněn tím, že část deformace vyvolané na plech je elastická. Proto se touto metodou ohýbá o větší než požadovaný úhel. Lze rozlišit dva tvary ohybu a to ohyb do “V” a ohyb do “U”.

248

  • Ohyb se provádí na hydraulických lisech, které působí klidnou silou.
  • Metoda se užívá pro ohyb leštěných plechů, nebo plechů s povrchovou úpravou, kde je nežádoucí poškození povrchu.
  • Metoda je možné použít i v sériové výrobě. Je vhodná i pro velmi rozměrné výrobky – z důvodu levné výroby rozměrné ohybnice.
  • Při této metodě také nedochází ke zvlnění plechu.

​

Schéma pro otevřený nástroj

249 of 263

Tváření elastomery

Uzavřený nástroj

  • Metoda se používá ke střihu, ohybu a tažení.
  • Na rozdíl od otevřeného nástroje je v horní pohyblivé části polyuretanová lisovnice a ve spodní části nepohyblivý lisovník.
  • Horní pohyblivá část sjede dolů a lisovnice dosedne na plech, tlakem jej začne tvarovat.
  • Mezi výhody se řadí nulové odpružení, při tváření nedochází ke zvlnění dílce a cena nástroje oproti konvenčním technologiím.
  • Nedostatkem je nutnost užití těžkotonážních lisů a vyšší cena oproti otevřenému nástroji.

249

250 of 263

Tváření elastomery

Metoda Guering

  • Využíváno pro střih, ohyb a mělké tažení, stříhání otvorů.
  • Je zde charakteristický horní pohyblivý kontejner s elastomerem a spodní nepohyblivá část – lisovník.
  • Princip je založen na vrstvě desek z elastické pryže umístěných v ocelové skříni v horní pohyblivé části tažnice, která se pohybuje proti pevnému tažníku. Tažnice tím zaručuje univerzálnost při užití různých tvarů a rozměrů tažníku.
  • Životnost tažnice je oproti tomu nevýhodou, při rychlém opotřebení pryžových desek (můžeme dosáhnout vyšší životnosti při pouhém otočení a prohození pružných bloků). Během procesu není nutnost užití přidržovače. Samotná pryž tuto funkci zastoupí.
  • Při této metodě nedochází u ohybu k nechtěnému jevu odpružení (oproti otevřenému nástroji), ale je zapotřebí 2-3násobná síla pro provedení operace (oproti otevřenému nástroji).
  • Nedostatky: omezení pracovní tloušťky (ocel do 1mm, dural do 2mm), velký odpad, nutnost obrysového frézování jako dokončovací metoda (pro odstranění otrhaných okrajů), velké lisy.
  • Metoda je univerzální, jednoduchá a poměrně levná, přesto je použitelná jen pro kusovou výrobu z důvodu rychlého opotřebení.
  • V praxi využívána převážně v leteckém vesmírném průmyslu.

250

Schéma metody Guerin

251 of 263

Tváření elastomery

Metoda Marform

  • Vznikla odvozením metody Guerin za použití přidržovače. Rozdílné je také množství pryže – je alespoň 3x větší, než je výška výlisku – z důvodu zabránění rychlému opotřebení a ztráty elasticity u pryže.
  • I forma pryže je odlišná – u metody Guerin se pro střih využívá několika bloků, zde je užit monoblok, pro lepší podmínky při hlubokém tažení.
  • Metoda je vhodná pro hluboké tahy – využívá přidržovače, ten je řízen hydraulicky pomocí přepouštěcího ventilu, který reguluje přítlačnou sílu v závislosti na zdvihu.
  • Stejně jako u předešlé metody zde nedochází k odpružení nebo zvlnění.
  • Další výhodou je nižší součinitel tažení.
  • Využití v kusové a malosériové výrobě.

251

Schéma metody Marform

252 of 263

Tváření kapalinou

  • Ke tváření se užívá kapalného média – vody, oleje nebo emulze.
  • Technologie je nazývána plošně Hydroforming.
  • Využíváno v automobilovém, nábytkářském, topenářském i zdravotnickém průmyslu.
  • Stejně jako snížení množství energie a potřebného materiálu, hydroforming umožňuje úspory v oblastech spojovacích operací, realizaci forem optimalizovaných pro konkrétní aplikaci a realizaci nových koncepcí designu.
  • Největší výhodou oproti elastomerům je možnost regulování tlaku v průběhu procesu.
  • Jako další výhodu lze uvést prakticky nejlevnější nástroj, bez nutnosti seřizování.
  • Další výhodou je rozložení tlaku po výtažku. Je rovnoměrné ve všech místech – tak jako v kapalině. Tím se snižuje riziko vzniku defektů v důsledku napěťové špičky.
  • Mezi nevýhody patří výrobní časy, které narůstají v důsledku poměrně pomalého nárůstu tlaku v kapalině, oproti ostatním metodám tažení. Obecně platí – čím složitější dílec, tím vyšší tlak.
  • Proces začíná napuštěním dutého polotovaru kapalným médiem. Poté jsou dva axiální ventily uzavřeny. Následně je dovnitř přiváděna další kapalina pod tlakem skrz vyvrtané otvory. V tu chvíli začíná proces tváření, kdy se zvyšuje tlak uvnitř kapaliny. Součást je poté kalibrována v další fázi pro dosažení finálního tvaru.

252

253 of 263

Metoda Hydroform

  • Je podobná metodě Marform, užívané pro hluboké tažení.
  • Pryž je nahrazena nádobou s kapalným mediem, která má spodní část uzavřenou tenkou gumovou membránou.
  • Touto technologií je možné formovat vnitřní i vnější díly sestavy zároveň v jednom kroku – a také jediným nástrojem. Z toho vyplývá značná úspora při fázích výroby, ceně nástroje a proto i celkové ceně výroby.
  • Proces probíhá v následujícím pořadí – horní rám s kontejnerem naplněný médiem sjede na přidržovač. Tím se vyvodí přidržovací síla na gumovou desku. Poté tažník - forma – zajede do kontejneru. Takto získáme počáteční tvar výtažku. Pomocí čerpadla zvýšíme tlak v kapalině – ten se přenese na tvářený polotovar – tím docílíme dotvarování, popřípadě kalibrace výtažku.
  • Mezi výhody metody patří nízký součinitel tváření, nezvlněný a nepotrhaný povrch součásti.
  • Lze tvarovat i těžce tvařitelné materiály.
  • Nevýhodou je nutnost výbavy speciálního zařízení.
  • Metoda slouží pro dílce menších rozměrů.

​

Thermal-supported Hydroforming

  • Vyvíjeno ve výzkumném centru Fraunhofer IWU.
  • Využití teploty jako jednoho z pracovních parametrů.
  • Využití lepší tvárnosti i u materiálu jako je magnesium a aluminium.
  • Zatím možno ohřát médium na 330°C.

​

​

​

253

Schéma metody Hydroform

254 of 263

Metoda Wheelon

  • Také známo pod názvem Verson-Wheelon - vyvinuto z metody Guerin.
  • Užívá se vyššího tlaku a je navržen primárně pro tváření mělkých součástí, užitím elastomerového bloku jako zápustky, nebo tažníku.
  • Pružné články s hydraulickou tekutinou působí silou na pomocný elastický blok, který následuje kontury zápustky a vyvíjí tlak o téměř stejné velikosti ve všech bodech.
  • Rozložení tlaku po stranách formy umožňuje tváření širších přírub než je tomu u procesu Guerin.
  • Složitější součásti s ostrými detaily z materiálů jako jsou hliník, nízko uhlíkové oceli, nerezové oceli, tepelně odolné slitiny a titan mohou být formovány v jediné operaci.

​

254

Schéma metody Wheelon

  • Zápustky jsou uloženy ve vyjímatelném zásobníku. Přes ně jsou pokládány polotovary ve formě plechu. Na okraje polotovaru se pokládají podložky pro zmírnění ostrosti okrajů výtažku. Zásobník je pak umístěn do tlakové komory, kde jsou komory s vysokotlakou hydraulickou kapalinou. Při zvýšení tlaku buňky expandují a proudí směrem dolů. Blok elastomeru následuje obrys zápustky. Na všech místech působí na polotovar stejný tlak. Při dosažení potřebného tlaku polotovar doslova obalí zápustku. Poté se tlak v kapalině sníží a veškeré elastické komponenty se vrátí do původního stavu.

​

Další metody s využití kapaliny

255 of 263

Další metody s využití kapaliny

Hydromechanické tažení

  • Kombinace prvků konvenčního hlubokého tažení a tváření kapalinou.
  • Široce používané v automobilovém a leteckém průmyslu.
  • Tažník deformuje materiál do jeho výsledného tvaru pohybem proti kontrolované stlačené kapalině.
  • Je možné zhotovit hluboké duté nádoby, rotační i nerotační tvary, zpravidla s přírubou.
  • Hlavní částí je tažná komora. Ta představuje tažnici. Její vnitřní část – dutina je plněna pomocí hydraulického obvodu vodní emulzí.
  • Vhodné i pro výlisky o větších rozměrech. Díky rozložení tlaku na celou plochu výlisku lze tvářet složitější dílce.
  • Při tažení nedochází k poškození povrchu materiálu, ani k výrazné změně tloušťky stěny.
  • Mezi nevýhody patří vysoký přidržovací tlak, nízká produktivita práce a nutnost užití speciálních nástrojů a lisů.
  • Oproti konvenčnímu způsobu musí být navýšena tažná síla o velikost protitlaku kapaliny.

255

Proces hydromechanického tažení

256 of 263

Termomechanické tváření

V posledních letech byla vyvinuta řada postupů tepelně mechanického zpracování, které důsledně využívají příznivý vliv plastické deformace při zvýšené teplotě na výsledek následujícího tepelně mechanického zpracování. Tepelně-mechanické zpracování významně zlepšuje mechanické vlastnosti polotovarů z některých typů oceli.

​

Z mnoha variant se zatím nejvíce uplatňují dva postupy:

- vysokoteplotní tepelně – mechanické zpracování (VTMZ)

- nízkoteplotní tepelně – mechanické zpracování (NTMZ)

​

​

256

Schéma postupů vysokoteplotní a nízkoteplotního tepelně-mechanického zpracování

257 of 263

Termomechanické tváření

Při vysokoteplotním tepelně-mechanickém zpracování (VTMZ) se ocel tváří v oblasti stabilního austenitu nad teplotou 𝑨𝒄𝟑 . Stupeň deformace je obvykle 40 až 90 %, teplota procesu nemá překročit teplotu 𝑨𝒄𝟑 o více než 100°C. V silně deformovaných zrnech austenitu probíhá při tvářecí teplotě zotavení a rekrystalizace. Dříve než dojde k růstu zrn, ale nejlépe až po vzniku jemných rekrystalizovaných zrn, je nutno ocel ochladit pod rekrystalizační teplotu austenitu. Nejčastěji se přímo zakalí. Vznikne velmi jemný martenzit, který se po popuštění vyznačuje vysokou pevností a dobrou houževnatostí. Zvýšení pevnosti závisí na složení oceli, teplotě a stupni deformace a na době mezi skončením deformace a zakalením a dosahuje několika desítek procent. Běžně lze docílit u nízkolegovaných podeutektoidních ocelí (nejčastěji ve formě plechů) po tepelně-mechanickém zpracování a nízkém popuštění pevnost až 2500 MPa.

​

Nízkoteplotní tepelně-mechanické zpracování (NTMZ) je vhodné pro oceli se středním a vyšším obsahem legujících prvků, které mají dostatečně dlouhou inkubační dobu izotermické přeměny austenitu. Nejvhodnější jsou oceli s oddělenou perlitickou a bainitickou oblastí. Při NTMZ se ocel austenitizuje obvyklým postupem, pak se ochladí do oblasti metastabilního austenitu (pod rekrystalizační teplotou austenitu) a tváří. Deformační odpor austenitu při nízké teplotě je však podstatně vyšší než nad 𝑨𝒄𝟑, takže k potřebné deformaci o několik desítek % je zapotřebí přiměřeně dimenzovaných zařízení. Po ukončení deformace se ocel zakalí. Vysoká hustota mřížkových poruch v nerekrystalovaném austenitu (v tomto případě zůstávají austenitová zrna deformovaná) vede ke vzniku extrémně jemného austenitu. Pevnosti po NTMZ jsou ještě vyšší než po VTMZ a pochodu se proto používá i při zpracování některých nástrojů.

​

257

258 of 263

Tváření v semi-solid stavu

258

  • tváření polotovaru probíhá částečně v kapalném a částečně v tuhém skupenství (mezi solidem a liquidem)
  • tvářený polotovar vykazuje tixotropní chování
  • výsledkem je přesný konečný tvar výrobku, který může být geometricky velmi členitý.
  • teploty ohřevu polotovaru jsou vyšší než u klasických technologií tváření
  • polotovar je tvářen zpravidla na hydraulických lisech v uzavřené nebo otevřené dutině zápustky

​

Výhody:

  • kombinace procesů tváření s využitím vysoké tekutosti polotuhých materiálů
  • vysoká tvarová flexibilita
  • nízká tvářecí síla
  • jednokroková výroba tvarově složitých součástí
  • nové možnosti výroby a minimalizace nákladů při montáži

​

Nevýhody:

  • vysoká teplota ohřevu
  • úzký teplotní interval pro tváření
  • nebezpečí vysokoteplotní koroze

​

259 of 263

Tváření v semi-solid stavu

259

Požadavky na materiál:

  • důležití parametry polotuhého stavu:

- podíl tekuté fáze

- velikost, tvar a rozložení pevných částic

- umístění a rozložení tekuté fáze

  • široký interval mezi solidem a likvidem (závisí na obsahu uhlíku a rozpouštění karbidů)
  • odolnost vůči vysokoteploní korozi
  • nízká teplotní citlivost

260 of 263

Příklady výrobků

260

261 of 263

Zdroje

  • Fabík R.: Tváření kovů – učební text, Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava, 2012, ISBN 978-80-248-2572-4
  • Schindler, I., Kawulok, P.: Deformační chování materiálů – studijní opora, Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava, 2013, ISBN 978-80-248-3361-3
  • Benešová, S., Bernášek, V.: Technologie tváření, Západočeská univerzita v Plzni, 2014, ISBN 978-80-261-0449-0
  • Skálová, J., Koutký, J., Motyčka, V.: Nauka o materiálech, Západočeská univerzit a v Plzni, 1999, ISBN 80-7082-501-4
  • http://www.ksp.tul.cz/cz/kpt/obsah/vyuka/skripta_tkp/sekce/01.htm
  • http://www.ksp.tul.cz/cz/kpt/obsah/vyuka/skripta_tkp/sekce/03.htm
  • © DoITPoMS, University of Cambridge, https://www.doitpoms.ac.uk/tlplib/slip/intro.php
  • Kučerová, L.: Základy krystalografie, podklady k přednáškám z předmětu Naukao materiálu, Západočeská univerzita v Plzni
  • https://www.wikiwand.com/cs/Bin%C3%A1rn%C3%AD_diagram_%C5%BEelezo-uhl%C3%ADk
  • FOREJT, Milan a Miroslav PÍŠKA. Teorie obrábění, tváření a nástroje. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2006, 225 s. ISBN 8021423749
  • Hašek, V.: Základy tváření kovů, 1969, SNTL, Praha
  • Čadek, R. : Technologie tváření a slévání – teoretický základ, Ohýbání, Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava, Fakulta strojní, 2013.

​

261

262 of 263

Zdroje

  • Hluchý, M., Kolouch, J., Paňák, R.: Strojírenská technologie 2, Polotovary a jejich technologičnost, 1. díl, Scientia, spol. s.r.o., Praha, 2001, ISBN 80-7183-244-8
  • Pluhař, J. Puškár, A., Koutský, J., Macek, K., Beneš, V.: Fyzikální metalurgie a mezní stavy materiálu, SNTL/Alfa, Praha, 1987
  • Ptáček a kolektiv: Nauka o materiálu I., II., CERM, s.r.o., Brno, 2001, ISBN 80-7204-193-2
  • Macháčková, A., Mrňková, L: Průmyslové pece – studijní materiály, Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava, 2013
  • Schindler, I., Kawulok, P.: Teoretické základy tváření materiálu – učební text, Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava, 2013
  • https://slideplayer.cz/slide/2458210/
  • https://slideplayer.cz/slide/15280826/
  • https://slideplayer.cz/slide/2684614/
  • https://www.ethermtz.cz/vyrobky/vozove-ohrivaci-pece/
  • https://cs.dw-inductionheater.com/induk%C4%8Dn%C3%AD-kovy-za-tepla-kov%C3%A1%C5%99sk%C3%A9-pece.html
  • Zapletalová, M.: Výroba bezešvých kruhů technologií radiálně-axiálního válcování, Diplomová práce, Vysoké učení technické v Brně, 2017
  • Šimánek P.: Výroba trubek válcováním, Bakalářská práce, Vysoké učení technické v Brně, 2018.
  • Máčala, D.: Problematika volného kování, Bakalářská práce, Vysoké učení technické v Brně, 2017.
  • Petřek, P.: Výroba petlice sdruženým nástrojem, Vysoké učení technické v Brně, 2011.
  • Hudousek, J.: Tažení pocínovaného plechu, Vysoké učení technické v Brně, 2018.

​

​

​

​

262

263 of 263

Zdroje

  • http://ahssinsights.org/metallurgy/steel-grades/phs-grades/
  • https://ahssinsights.org/forming/press-hardened-steels/phs-and-pqs-overview/
  • Saba, N., et al.: Optimization of the Production Process of an A-Pillar using a Differential Thickness Profile Approach via FEA Athens Journal of Technology and Engineering, Vol. 4., No. 2, June 2017, 109 – 123
  • http://automotive.arcelormittal.com/News/2329/S-in_motionMid-sizeGDIS2016
  • K. Mori, et. al.: Hot Stamping of Ultra-High Strength Steel Parts, CIRP Annals – Manufacturing Technology, Vol. 66, Issue 2, 2017, 755-777.
  • Advanced High-Strength Steels Application Guidelines, Version 6.0, April 2017
  • Mori K, et al. Hot stamping of ultra-high strength steel parts. CIRP Annals - Manufacturing Technology (2017), http://dx.doi.org/10.1016/j.cirp.2017.05.007
  • Weinar, M.: Vývoj nástroje pro testování účinků chlazení při zpracování plechu metodou „Hot stamping“, Bakalářská práce, Západočeská univerzita v Plzni, 2020.
  • Šorf, O.: Netradiční způsoby plošných technologií tváření kovů, Bakalářská práce, Technická univerzita v Liberci, 2010.
  • Barcuch, J.: Nekonveční metody tváření, Bakalářská práce, Vysoké učení technické v Brně, 2011.
  • Opatová, K.: Tixoforming obtížně tvařitelných nástrojových ocelí, Bakalářská práce, Západočeská univerzita v Plzni, 2019.

​

​

​

263