ESF II projekt Západočeské univerzity v Plzni
reg. č. CZ.02.2.69/0.0/0.0/18_056/0013239
TTSS_Technologie tváření, slévání a svařování
Část tváření
Trocha historie
2
Současnost
3
Forth Rail Bridge - Skotsko, využití dlouhých válcovaných profilů
Karoserie X90, Volvo https://www.greencarcongress.com/2015/05/20150517-xc90.html
Využití ocelových drátů z produkce Třineckých železáren ve skeletu Tančícího domu, Praha
https://www.designmag.cz/udalosti/51071-soutez-werk-design-vyzyva-k-navrhovani-z-oceli.html#&gid=1&pid=13
Plochá a široká ocel z produkce TŽ pro výstavbu mrakodrapu Highlight v Mnichově, https://www.designmag.cz/udalosti/51071-soutez-werk-design-vyzyva-k-navrhovani-z-oceli.html#&gid=1&pid=12
Věžové jeřáby na stavbě v anglickém Bristolu
Tvarování
Odlévání
Tváření
Obrábění
Svařování
Prášková metalurgie
Tváření
4
Tváření – fyzikální podstata
5
Tváření – plastická deformace
Výsledný efekt tváření závisí na: charakteru vnějších sil
faktorech ovlivňujících vnitřní síly (např. stavba tvářeného materiálu, teplota)
Při trvalé (plastické) deformaci dochází k posunu atomů o vzdálenost větší než činí mřížkový parametr. Plastickou deformaci kovů nemůže způsobit normálové napětí σ, ale pouze smykové napětí τ. Při plastické deformaci dochází k trvalému posuvu atomů z jejich rovnovážných poloh, který zůstává zachován i po skončení účinku působení vnějších deformačních sil. Trvalý posuv atomů nastává až po překročení hodnoty tzv. kritického smykového napětí τkr, a to pouze v některých činných krystalografických rovinách a směrech, kde se pohyb atomů setkává s nejmenším počtem překážek.
6
Vymezení pojmů
Počáteční plastičnost – přechod od pružného do plastického stavu.
Mezní plastičnost – vznik prvních trhlin
7
Dutiny a trhliny v austenitické oceli po tváření
Vymezení pojmů
8
Rozdělení technologií tváření
Působení vnějších sil
Teploty
Tepelného efektu
Stupně dosažené deformace
9
Rozdělení technologií tváření
Podle toho jestli body tvářeného tělesa ležící v jednotlivých rovinách zůstanou v těchto rovinách nebo se dostanou do jiné roviny rozdělujeme tváření:
Tváření plošné (rovinné, strojírenské) Tváření objemové (hutnické)
válcování plechů a pásů válcování
ohýbání kování (volné, zápustkové)
tažení (plechů) tažení (drátů)
stříhání apod. protlačování
speciální metody
10
Rozdělení technologií tváření
Při změně teploty se mění deformační odpor materiálu proti tváření a se zvyšující se teplotou se zlepšují plastické vlastnosti kovů a jejich slitin.
Rozdělení je provedeno na základě teploty rekrystalizace: TR = cca 0,4 TT (TT je teplota tání kovu v Kelvinech)
Tváření za studena – tváření pod teplotou rekrystalizace
1) Válcování (plechy a pásy)
2) Tažení: - drátů, tyčí, profilů, trubek
3) Lisování:
a) stříhání (prostřihování, děrování, odstřihování, aj.), nástroj překonává mez pevnosti materiálu
b) ohýbání, rozšiřování, zkružování
c) tažení nádob
d) objemové tváření – protlačování
Tváření za tepla – tváření nad rekrystalizační teplotou
1) Kování: - volné (hydraulické lisy, buchary)
- zápustkové (buchary, vřetenové a klikové lisy, kovací válce, aj.)
2) Válcování: - k hromadné výrobě předmětů jednoduchého tvaru (desky, plechy, kruhové průřezy; dráty; trubky; kolejnice, nosníky, aj.)
3) Vytlačování: - pro výrobu tyčí, profilů, trubek
Tváření za poloohřevu – představuje kompromis mezi tvářením za studena a za tepla
11
Rozdělení technologií tváření
Tváření za studena – tváření pod teplotou rekrystalizace (většinou 0,3 TT)
Při válcování nebo tažení za studena dochází k protažení zrna ve směru hlavní deformace, vznik textury. Objem zrna se však nemění.
Jsou potlačeny uzdravovací procesy (rekrystalizace a zotavení), čímž dochází vlivem vyčerpávání příznivě orientovaných skluzových systémů a protínání dislokací, kvůli jejich zvýšenému počtu, ke zpevňování kovu.
Při pohybu dislokaci ve skluzových rovinách dochází k interakci s překážkami v mřížce (substitučními atomy, vakance, jiné dislokacemi). Také přítomnost jiných fází ovlivňuje zásadním způsobem dislokační skluz, přičemž závisí na velikosti, tvaru a rozložení těchto fází.
Ze začátku zatěžování (tváření) probíhá deformace skluzem jen v zrnech s nejpříznivější orientací vzhledem ke směru zatížení. Během interakcí dislokací s překážkami dochází ke vzniku dislokačních zdrojů, z nichž vznikají další dislokace. Hustota dislokací (celková délka dislokací v jednotce objemu - mm/mm3 ) roste, přičemž smykové napětí, potřebné pro pohyb dislokací v mřížce s takto zvýšenou hustotou dislokací, je nutno zvyšovat. Vlivem rostoucího napětí se i v zrnech s méně příznivou orientací začnou aktivovat další skluzové systémy, takže každé zrno se deformuje do tvaru určovaného deformací jeho sousedů. Dislokační skluz se postupně stává obtížným, odpor proti skluzu roste, až do doby, kdy žádné další dislokace nejsou schopny mřížkou projít a začnou se hromadit před překážkami, nejčastěji na hranicích zrna nebo u hrubých fází. Takto vzniká zárodek trhliny a materiál se jeví jako křehký.
12
Rozdělení technologií tváření
Tváření za studena – tváření pod teplotou rekrystalizace (většinou 0,3 TT)
Po úplném vyčerpání plastických vlastností je nutné provést žíhání, které se nazývá rekrystalizační.
Při zpevňování se zvyšuje mez kluzu a mez pevnosti, klesá tažnost. Dochází ke změně fyzikálních, elektrických a magnetických vlastností.
Jedná se velmi často o závěrečnou tvářecí technologii, kdy se získávají přesné výrobky s dobrými mechanickými vlastnostmi.
Výhody: vysoká přesnost rozměrů
kvalitní povrch
zlepšení vlastností zpevněním
Nevýhody: vysoké tvářecí síly
nerovnoměrné zpevňování
omezená tvárnost materiálu
13
Změna mechanických vlastností při tváření za studena
Vývoj mikrostruktury feritické oceli při válcování za studena v závislosti na velikosti deformace
Rozdělení technologií tváření
Tváření za tepla – tváření nad teplotou rekrystalizace (většinou nad 0,7 TT)
Rychlost rekrystalizace je tak vysoká, že zpevnění způsobené tvářením mizí již v průběhu tváření nebo bezprostředně po něm. Materiál se nezpevňuje a k tváření stačí až 10x menší tvářecí síly ve srovnání s tvářením za studena. Vzniká vláknitá struktura z hrubé dendritické struktury ingotu. Tato struktura nelze změnit vlivem tepelného zpracování a tváření. Vláknitá struktura ovlivňuje mechanické vlastnosti a anizotropii.
Při tváření za tepla dojde po překročení kritické deformace k nukleaci a růstu nových zrn (rekrystalizace). Na hranicích velkých protažených zrn vznikají nová polyedrická rekrystalizovaná zrna. Při rekrystalizaci dochází k výraznému zjemnění zrna, což má následně velmi příznivé dopady na tvařitelnost kovu.
Výhody:
nižší tvářecí síly
odstranění trhlin, bublin
Nevýhody:
zokujení povrchu
hrubnutí zrna
14
00 / 00
Rozdělení technologií tváření
Tváření za polotepla – mezi tvářením za studena a za tepla
Důvodem je zlepšení přetvárných vlastností oproti tváření za studena, snížení přetvárných odporů, dosažení zlepšení mechanických a fyzikálních vlastností, přesnosti a jakosti povrchu. Horní teploty jsou omezeny oxidací povrchu.
15
Rozdělení technologií tváření
Část energie, vynaložené na tváření, se mění na teplo a množství tepla závisí na rychlosti deformace a odporu materiálu proti deformaci. Podle toho, kam se odvede vzniklé teplo, se tvářecí procesy dělí na:
izotermické tváření - veškeré vyvinuté teplo je odvedeno do okolí a teplota tvářeného kovu se nemění. Deformace je dostatečně pomalá.
adiabatické tváření - veškeré teplo zůstane v materiálu a dojde ke zvýšení teploty kovu. Deformace je extrémně vysoká.
polytropické tváření - část tepla odvede do okolí a část tepla zůstane v tvářeném materiálu. Jedná se o nejčastější případ.
16
Rozdělení technologií tváření
Kritériem je stupeň deformace při určité teplotě a rychlosti deformace bez nebezpečí vzniku trhlin na povrchu materiálu.
Podle toho se tvářecí procesy dělí na:
- procesy, kdy tlak mezi nástrojem a materiálem je malý, ke vzniku deformace jsou potřeba malé síly a povrch volného materiálu je výrazně větší, než povrch, který je ve styku s nástrojem (např. volné kování),
- procesy, kdy tlak mezi nástrojem a materiálem je velký, ke vzniku deformace jsou potřeba velké síly a povrch volného materiálu je přibližně stejný jako povrch, který je ve styku s nástrojem (např. zápustkové kování),
- procesy, kdy tlak mezi nástrojem a materiálem je velmi vysoký, ke vzniku deformace jsou potřeba značně velké síly a povrch volného materiálu je menší, než povrch, který je ve styku s nástrojem (např. protlačování).
17
Základy teorie tváření
Struktura kovů
Krystalová mřížka – pravidelné uspořádání atomů v prostoru dle určitého geometrického pořádku
14 Bravaisových mřížek (elementárních buněk)
7 krystalografických soustav (dělení podle prostorové symetrie)
18
Monokrystal versus polykrystal
19
Nejdůležitější krystalové mřížky v kovech
20
| Kubická plošně středěná (KPC) - četnost mřížky: 4 8 . 1/8 + 6 . 1/2 = 4 at. / buňku rohy + stěny - koordinační číslo: 12 - γ-Fe, Ni, Cu, Al, Ag, Pb, Au … |
Kubická prostorově středěná (KSC) - četnost mřížky: 2 8 . 1/8 + 1 . 1 = 2 at. / buňku rohy + střed
| |
Šesterečná těsně uspořádaná
12 . 1/6 + 2 . 1/2 + 3 . 1 = 6 at. / buňku rohy + střed - koordinační číslo: 12 - Mg, Be, Zr, Ti, Zn, Cd … |
Metastabilní soustava železo-uhlík
21
Kubická plošně středěná
Kubická prostorově středěná
https://www.wikiwand.com/cs/Bin%C3%A1rn%C3%AD_diagram_%C5%BEelezo-uhl%C3%ADk
Mřížkové poruchy
22
Bodové vady krystalů
23
Dislokace – čárová porucha
24
Hranová dislokace – vzniká stlačením části krystalu podél jedné krystalografické roviny o jeden mřížkový parametr nebo vložením vrstvy atomů do krystalu
Čára spojující řadu krajních atomů vložené vrstvy představuje hranovou čáru – hranovou dislokaci. Následkem značné deformace mřížky vznikají v těsném okolí dislokace velká vnitřní pnutí.
Šroubová dislokace – vzniká posunutím části krystalů ve směru dislokační čáry o vzdálenost odpovídající mřížkovému parametru
Dislokace
25
Směr a velikost vzájemného posuvu udává tzv. Burgesův vektor b
Burgesova smyčka – pro definování Burgesova vektoru
Burgesův vektor kolmý k dislokační čáře – hranová dislokace
Burgesův vektor rovnoběžný s dislokační čárou – šroubová dislokace
Burgesova smyčka
26
Vznik dislokace
27
Vznik dislokace
28
Frank-Readův zdroj dislokací
Pohyb dislokací
29
Pohyb hranové dislokace
Pohyb šroubové dislokace
Plošné poruchy
30
Vrstevná chyba - Ve většině kovů mohou vznikat chyby v pravidelném uspořádání vrstev. Zejména v mřížkách, u nichž jsou mezi atomy sousedících rovin malé rozdíly v energii vazebných sil (tedy v těsně uspořádaných mřížkách), jako u mřížky KPC (austenit). Vznik vrstevné chyby brání šplhání dislokací.
Hranice zrna – každé zrno má jinou krystalografickou orientaci a na hranici zrna dochází k jejímu vyrovnání. K tomu je nutné doplnit mezi krystaly polotoviny atomů. Hranice zrna je tedy tvořena dislokacemi. U každé dislokace se vyskytují i vakance, takže hranice zrna je plná i jich. Hranice zrna brání pohybu dislokací.
maloúhlová hranice zrna
velkoúhlová
hranice zrna
Mechanismus plastické deformace
Úvod do teorie dislokaci
normálové – působí ve směru normály (kolmice na rovinu)
smykové (tečné) – působí ve směru tečny k rovině, rozhoduje zda dojde ke skluzu či nikoliv
31
d, b – meziatomové vzdálenosti
X – vzájemné posunutí obou částí krystalu
1/4
1/2
1
3/4
Výpočet napětí nutné pro skluz.
Mechanismy plastické deformace
Prostý skluz – translace
Dvojčatění
32
Mechanismy plastické deformace – ukázka TEM, 08Ch18N10T
33
Detail na deformační dvojčata v austenitickém zrně
Detail na shluk dislokacií v austenitickém zrně
Detail na interakcie dislokace s jemnými časticami vyloučenými v austenitickém zrně
Detail na deformační dvojčata v austenitickém zrně
Deformace skluzem - monokrystal
34
© DoITPoMS, University of Cambridge
Prostý skluz - translace
Fyzikální zákony kluzu
Hodnota kritického smykového napětí τkr závisí na:
35
Skluzové systémy v různých kovech
36
Struktura kovu
Skluzový systém
Počet
Počet
Skluzo-vá rovina
Směr skluzu
Skluzo-vý systém
Struktura kovu
Skluzový systém
Skluzo-vá rovina
Směr skluzu
Skluzo-vý systém
Skluzová rovina
Směr skluzu v daném skluzovém systému
Kubická plošně středěná
KSC
Hexago-nální
Kubická prostorově středěná
Prostý skluz - translace
Vztah pro výpočet smykového napětí v rovině skluzu v případě tahové zkoušky:
37
σk - mez kluzu
ϕ - úhel, který svírá rovina skluzu s osou válcovitého vzorku
V této rovině působí smykové napětí τ, které svírá s osou vzorku a tedy i hlavním napětím σk úhel λ.
Mezi normálovým a smykovým napětím platí závislost:
Po úpravě:
Pokud toto napětí τ dosáhne hodnoty kritického smykového napětí τkrit, dochází k dislokačnímu skluzu, a to v kluzných rovinách nejhustěji obsazených atomy.
Této hodnoty je nejdříve dosaženo v rovinách, svírajících úhel 45° s osou válcového vzorku tahové zkoušky (později vzniká trojsosý stav napjatosti, kdy se v tzv. krčku aktivují jiné skluzové systémy v různých rovinách).
m - Schmidtův faktor. s max. hodnotou 0,5 pro ϕ = 45°
m.σ = τkr
Dvojčatění
Při velmi nízkých teplotách a velkých deformačních rychlostech dochází k plastické deformaci ještě mechanismem tzv. dvojčatění. Při tomto mechanizmu se přesunou atomy v části krystalu pouze o část meziatomární vzdálenosti tak, že pokluzem vznikne oblast mřížky zrcadlově souměrná s neposunutou mřížkou podle roviny dvojčatění – tzv. dvojče. Mechanizmem dvojčatění se nedosahuje velkých plastických deformací. Při tváření se deformační dvojčata vyskytují jen v omezené míře, a to hlavně u slitin mědi a u feritické základní struktury, tvářené velkou deformační rychlostí při nízkých teplotách.
38
Zpevnění
39
Křivka deformačního zpevnění monokrystalu
kovy kubické plošně uspořádané (k.pl.s) ev. hexagonálně těsně uspořádané (křivka 1):
I. Etapa: jednoduchý (snadný) skluz, zpevňování pomalé (malý přírůstek napětí - dlouhé volné dráhy dislokací, neblokované FR zdroje)
II. Etapa: rychlé zpevňování, zvýšení dislokační hustoty, kupení a protínání dislokací, další roviny
III. Etapa: menší přírůstek napětí (někdy dynamické zotavování - příčný skluz, šplhání a uvolňování dislokací)
kovy kubické prostorově středěné (k.t.s.) (křivka 2) - chybí výrazná prvá etapa - jedná se o vícenásobný skluz a rychlé zpevňování
Zpevnění polykrystalu
40
σk – mez kluzu [MPa]
σ0 – třecí napětí potřebné pro pohyb dislokací [MPa],
ky - [MPa∙mm1/2] - materiálová konstanta - součinitel vyjadřující teoretickou hodnotu bariérového účinku hranic zrn proti pohybu dislokací
- parametry jsou citlivé na množství příměsí i na strukturní a deformační stav materiálu
d – střední velikost zrna [mm]
Zpevnění polykrystalu
Jedná se o:
Pokračující zatížení
Dislokace + intersticiální atomy
Dislokace + substituční atomy
Dislokace + precipitáty
Dislokace + hranice zrn
Interakce dislokací
To vše vede k deformačnímu zpevnění polykrystalického materiálu.
41
Závislost deformačního napětí na velikosti deformace
Schéma závislosti deformačního napětí na velikosti deformace:
I – oblast pružné deformace,
II – oblast neustáleného plastického toku,
IIa – fáze zpevňování,
IIb – fáze změkčování,
III – oblast ustáleného plastického toku.
42
Základní veličiny ve tváření
Napětí σ se definuje jako síla F působící na jednotku plochy S.
43
Základní veličiny ve tváření
44
Označení napětí v pravoúhlém souřadnicovém systému:
V pravoúhlém souřadnicovém systému s osami x, y, z je obecný stav napjatosti na elementární krychli popsán:
třemi normálovými složkami: σx , σy , σz
šesti smykovými složkami: τxy, τxz, τyx, τyz, τzx, τzy
Z momentové rovnováhy sil plyne že:
Normálové napětí je kladné, označujeme jej + jestliže je tahové a záporné (-), je-li tlakové.
Základní veličiny ve tváření
- stav napjatosti je možné zapsat maticí
45
- výslednice napětí působících na příslušné ploše se označí jako P (např. na ploše Sx je výslednice Px) a stanovíme ji jako vektorový součet příslušných napětí.
Tenzor napjatosti:
Základní veličiny ve tváření
Jestliže natočíme osy souřadného x, y, z tak, aby odpovídaly směrům působení výslednic Px, Py, Pz, získáme tzv. systém hlavních os, kde jsou smykové složky napětí nulové. Pro zbývající 3 hlavní složky byla přijata dohoda:
46
Stav napjatosti a deformace
Tvářený materiál se nahrazuje krychlí, z jejíchž stěn vycházejí vektory, zobrazující směry hlavních napětí.
Celkem lze zapsat devět schémat hlavních napětí, kdy jen některé mají praktický význam v procesu tváření kovů.
Stav napjatosti má významný vliv na tvařitelnost a deformační odpor.
Tvařitelnost je tím vyšší, čím menší úlohu hrají tahová napětí. Deformační odpor bude největší u stejnorodého stavu napjatosti a naopak.
47
Schémata hlavních napětí
4 prostorové stavy: všestranný tlak (---) a roztažení (+++) a dva nestejnorodé stavy.
3 rovinné stavy: rovinný tah (++), tlak (--) a nestejnorodý stav (+-)
2 jednoosé stavy: tah (+) a tlak (-)
48
Schéma hlavních napětí
Schémata hlavních deformací
Za předpokladu platnosti zákona zachování objemu, platí, že součet skutečných deformací musí být roven 0. Z tohoto důvodu se celkový teoretický možný počet stavů redukuje na 3.
Schémata hlavních deformací dávají představu o stavu deformace v uvažovaném bodě. Hlavními deformacemi jsou deformace v hlavních rovinách, v nichž nejsou žádná smyková napětí.
Schéma D1 - nejčastěji při válcování plechů a širokých pásů,
Schéma D2 - protlačování a tažení drátů
Schéma D3 – nejrozšířenější, uplatňuje při válcování předvalků a tvarových vývalků a u většiny kovářských operací
49
Mechanické schéma deformace - příklady
Je dáno kombinací schématu napjatosti a deformace a pro konkrétní případ tváření je typické.
50
00 / 00
Pěchování – bez uvažování tření
Pěchování – s uvažováním tření
Vlivem tření původně jednoosý tlakový stav napjatosti přechází na prostorový stav tlakové napjatosti. Vlivem nehomogenní deformace se pak v tělese vyskytují i nestejnorodé stavy napjatosti. Stav deformace je pochopitelně v obou případech shodný.
Protlačování
Tažení v průvlaku
Dvě technologie se stejným stavem deformace, ale rozdílným stavem napjatosti. Z hlediska technologické tvařitelnosti je výhodnější prostorový tlakový stav. Proto se protlačování hodí k tváření kovů s nižší metalurgickou tvařitelností, nebo k výrobě složitých profilů.
Deformace v tvářeném tělese
51
Těleso pod vlivem vnější síly mění svůj tvar, tváří se. Pokud těleso po odlehčení získá opět původní tvar, jde o pružnou (vratnou) deformaci. Nestane-li se tak, je to plastická (trvalá) deformace.
Deformaci, ať pružnou nebo plastickou, můžeme vyjádřit pomocí absolutní, poměrné a skutečné deformace.
Absolutní deformace je rozdíl rozměrů po deformaci a před ní. Pěchujeme–li hranol o výchozích rozměrech h0, b0 a l0 na konečné rozměry h1, b1 a l1, potom absolutní deformace je:
Z praktického hlediska počítáme absolutní deformaci tak, aby byla vyjádřená kladným číslem. V praxi se takto vyjadřuje např. úběr při válcování, tj. rozdíl mezi vstupní a výstupní tloušťkou válcovaného polotovaru, vyjádřený v mm.
Deformace v tvářeném tělese
52
Poměrná lineární deformace je definována jako podíl změny rozměru k původnímu rozměru:
Výhodou vyjádření velikosti poměrné deformace je její názornost. Vhodná je ovšem pouze pro popis malých deformací ( do cca ε = 0,1), především v pružné oblasti. Při tváření, kde dochází k velkým deformacím je její použití nevhodné.
Deformace v tvářeném tělese
53
Skutečná neboli logaritmická deformace je odvozená na základě matematických zákonitostí, kdy se uvažuje nekonečně malá změna rozměru :
Skutečná neboli logaritmická deformace má obecnou platnost a je vhodná pro malé i velké deformace.
Skutečná logaritmická deformace:
Součinitelé deformace:
Skutečné stlačení:
Skutečné šíření:
Skutečná prodloužení:
Skutečné prodloužení:
Vztah mezi skutečnou deformací a poměrnou lineární deformací:
Deformace v tvářeném tělese
54
Ze zákona stálosti objemu platí:
resp.
resp.
Deformace v tvářeném tělese
55
Rychlost deformace
56
Pozor, nezaměnit s rychlostí, kterou působí na materiál rychlost pohybu nástroje.
Poměrný výšková deformace:
V infinitním tvaru:
Nekonečný malý přírůstek deformace
Průběh rychlosti nástrojů a deformační rychlost při kování v závislosti na okamžité výšce výkovku
v - okamžitá rychlost tvářecího nástroje ( kovadla)
h - okamžitá výška pěchovaného polotovaru.
Rychlost deformace
57
Rychlosti pohybu tvářecího nástroje pro různé typy kovacích strojů
Rychlost pohybu tvářecího nástroje v je určena použitým druhem tvářecího stroje.
Rychlosti pohybu tvářecího nástroje pro různé typy kovacích strojů
Deformační rychlost ve skutečnosti vyjadřuje, jakou rychlostí se k sobě přibližují dva příčné průřezy. Především při tváření za tepla ovlivňuje deformační rychlost velikost deformačního odporu. Rychlosti deformace pro jednotlivé typy kovacích strojů jsou uvedeny v následující tabulce.
Deformační tření
58
Zvláštnosti oproti tření dvou tuhých těles v mechanice:
- Nástroj se deformuje pružně, tvářené těleso plasticky.
- Povrch tvářeného tělesa se stává jeho otiskem.
- Vysoký tlak na stykové ploše (až 500 MPa ocel za tepla, až 2 500 MPa ocel za studena).
- Velikost stykové plochy není stálá, postupně se zvětšuje.
Deformační tření jako pasivní činitel:
Nepříznivě ovlivňuje stav napjatosti, energosilové podmínky tváření (deformační odpor a deformační práce), životnost nástrojů.
Deformační tření jako aktivní činitel:
Vůbec umožňuje uskutečnění tvářecího procesu (záběr válců při válcování).
Tváření kovů je založeno na působení nástroje na tvářený polotovar, při němž dochází k těsnému styku obou těles. Silovým účinkem nástroje kloužou přemisťované částice kovu po pracovní ploše nástroje, což vyvolává vznik třecích sil, které tento klouzavý pohyb brzdí, a tím nemálo ovlivňují průběh deformace v celém tvářeném tělese.
Deformační tření
59
Závislost součinitele tření na tvářecí teplotě
Pro posouzení velikosti deformačního tření se zavádí μ (součinitel tření).
Činitelé ovlivňující μ:
- Povrchová jakost povrchu nástroje.
- Povrchová jakost tvářeného kovu (drsnost, přítomnost okují).
- Chemické složení tvářeného kovu (za studena).
- Tvářecí teplota.
- Pracovní rychlost nástroje.
- Mazivo.
Maximum mezi teplotami 500 a 800 °C má souvislost s intenzívním vznikem okují. Při teplotách nad 800 °C, se již teplotní závislost bere jako lineární.
Obvyklé hodnoty součinitele tření
Deformační odpor
60
Deformačním odpor [MPa] - napětí na stykové ploše mezi tvářeným tělesem a nástrojem, které je nutné pro vznik plastické deformace.
Je projevem tlaku a reakcí kovu proti vnější síle, jež působí na těleso s cílem vyvolat změnu jeho stavu.
Značí se σd a odvozuje se od přirozeného deformačního odporu σp , je ale vyšší o vliv přídavných odporů charakterizujících danou technologickou operaci (deformační tření, stav napjatosti, atd.)
σp [MPa] - přirozený deformační odpor, přetvárná pevnost
QFv [-] - tvářecí faktor, který charakterizuje vliv středního napětí, které působí na stykové ploše válcovaného kovu s válcem v pásmu deformace, na velikost válcovací síly.
Přirozený deformační odpor
61
Jedná se o materiálovou charakteristiku. Je to nejmenší napětí nutné k vyvolání plastické deformace za určitých smluvních podmínek. Zjišťuje se v podmínkách lineárního stavu napjatosti, tedy s vyloučením vlivu deformačního tření, a to nejčastěji tahovou zkouškou.
Fyzikálně odpovídá intenzitě napětí (kumulovaný vliv všech hlavních napětí):
Obecně přirozený deformační odpor vyjadřuje rovnice:
Ve zvláštním případě tváření za studena při lineárním stavu napjatosti:
σ1 = Re, σ1 = σ3 = 0 z čehož σp = Re.
Přirozený deformační odpor
62
Veličiny ovlivňující přirozený deformační odpor:
Metalurgický charakter kovu M
a) Chemické složení
- Nejnižší σp mají čisté kovy.
- Interstiticky rozpuštěné prvky a těžkotavitelné kovy σp výrazně zvyšují.
- Precipitáty karbonitridů rovněž zvyšují σp.
b) Struktura
Stěžejní vliv má počet skluzových systémů. Např. oceli austenitické mají 4x až 5x vyšší σp než oceli feritické. Tedy platí, že σp se zvyšuje v závislosti na strukturním stavu v tomto pořadí: ferit → nelegovaný austenit → legovaný austenit → dvoufázová struktura → struktura s výskytem heterogenních útvarů. σp se zvyšuje se snižováním velikosti zrna.
c) Čistota
Nečistoty, zejména na hranicích zrn a na skluzových rovinách brzdí skluzový mechanismus.
Přirozený deformační odpor
63
Veličiny ovlivňující přirozený deformační odpor:
Tvářecí teplota T
Se vzrůstající teplotou se σp postupně snižuje. V teplotním rozmezí 1 fáze se jedná o pokles monotónní.
Deformace ε
S postupující plastickou deformací dochází ke zvýšení hustoty dislokací. Dislokace se vzájemně protínají, dostávají se na hranice zrn a dochází ke zpevnění materiálu.
Při tváření za studena nedochází k žádným uzdravovacím procesům, křivka napětí-deformace má monotónní průběh.
Při tváření za tepla dochází po překročení kritické deformace k uzdravovacím dějům (zotavení a rekrystalizace), křivka napětí-deformace vykazuje pík. Velikost kritické deformace pro počátek dynamické rekrystalizace je tím menší, čím je větší teplota tváření a nižší rychlost deformace. Při určité velikosti deformace dojde k vyrovnání účinků zpevnění a odpevnění a křivka napětí vykazuje ustálený stav.
Pro tváření za studena:
Pro tváření za tepla:
Odpevňovací člen
Závislost přirozeného deformačního odporu na teplotě
Závislost přirozeného deformačního odporu na deformaci,
ep – píková deformace, ess – deformace při ustáleném stavu (steady state)
Tváření za studena
K – materiálově závislá konstanta
n – exponent deformačního zpevnění
A....G – materiálové konstanty
ep – známá deformace odpovídající napěťovému píku
Rovnice platí pouze pro jednotný strukturní stav.
Přirozený deformační odpor
64
Přetvárná síla a práce
65
Práce při pěchování na lisu
Základní zákony plastické deformace
Základní zákonitosti, kterými se řídí tvářecí procesy mají velmi významnou roli pro rozbor technologií tváření.
Mezi tyto zákonitosti patří:
Zákon stálosti objemu – je založen na předpokladu nestlačitelnosti kovů. Objem tvářeného tělesa před přetvořením je roven objemu po přetvoření.
Zákon podobnosti – pokud dvě tvářená tělesa splňují podmínky geometrické, mechanické a fyzikální podobnosti, jsou podobná.
Zákon nejmenšího odporu – každý bod tvářeného tělesa si pro svůj pohyb vybere ze všech možných směrů pohybů směr nejmenšího odporu.
Zákon o přítomnosti pružných napětí při plastické deformaci – při zatížení tělesa dochází nejprve k pružné deformaci, poté k plastické. Po odlehčení (odstranění zatížení) dojde k odpružení a výsledná změna tvaru odpovídá pouze plastické deformaci.
Zákon nezávislosti polohové (potenciální) deformační energie na mechanických schématech deformace – nezávisle na schématu napjatosti je velikost měrné potenciální energie nutné na uskutečnění trvalé změny tvaru tělesa konstantní pro dané podmínky tváření.
Zákon smykového napětí – v krystalografických rovinách skloněných pod úhlem o velikosti 45° působí maximální smykové napětí.
Zákon přídavných napětí – u skutečných tvářecích procesů vznikají lokální nerovnoměrné napjatosti a tím i nerovnoměrné deformace způsobené různými vlivy. V důsledku těchto vlivů vznikají v tělese tzv. přídavná napětí, která působí vždy při procesu tváření.
66
Zákon stálosti objemu
Při velkých plastických deformacích je změna objemu zanedbatelná, k malé změně objemu může dojít pouze z důvodu uzavírání dutin, obzvláště při tváření lité struktury. Dochází tedy ke zvýšení hustoty (měrné hmotnosti) materiálu.
Pozn: látky mohou mít trojí skupenství: pevné, kapalné a plynné. Obecně platí, že pevné skupenství za dané teploty a tlaku nemění tvar ani objem, kapalné skupenství mění tvar, ale nemění objem a plynné skupenství mění tvar i objem.
Matematicky lze tento zákon vyjádřit vztahem:
67
φ1,φ2 ,φ3 - skutečné hlavní logaritmické deformace
Platí tedy, že součet skutečných deformací ve třech hlavních směrech musí být roven nule.
Zákon stálosti objemu - odvození
68
Základní rozměry tělesa ve tvaru kvádru jsou h – výška (high), b – šířka (breadth), l – délka (length). Rozměry tělesa před deformací označujeme indexem 0. Po deformaci pak číslem (obecně n), které říká kolika úběrům postupným deformacím), bylo těleso v průběhu tváření vystaveno. Pokud proběhla pouze 1 deformace, budou mít rozměry index 1.
Základní rovnici popisující zákon zachování objemu pak můžeme psát takto:
ln γ = ϕ1 představuje skutečnou výškovou deformaci
ln β = ϕ2 představuje skutečnou šířkovou deformaci
ln λ = ϕ3 představuje skutečnou šířkovou deformaci
Vyjádření zákona zachování objemu pomocí skutečných deformací:
Součet skutečných deformací musí být roven 0.
Zákon stálosti objemu - výjimky
Z fyzikální hlediska je zákon o zachování objemu zjednodušením zákona zachování hmotnosti.
Při ohřevu je polotovaru dodána vnější energie ve formě tepla, dojde ke zvětšení objemu podle následující rovnice:
Znalost součinitele objemové teplotní roztažnosti je důležitá vzhledem k dosažení rozměrů požadovaných zákazníkem (ve studeném stavu) v rámci daného tolerančního pole.
Licí struktura je plná vad, ředin a bublin a má nižší hustotu než protvářená ocel. Konstantní je v tomto případě hmotnost tělesa, mění (zvyšuje) se jeho hustota.
Hustota oceli v litém stavu: 6910 kg.m3
Hustota oceli v protvářeném stavu: 7850 kg.m3
Při deformaci dochází vlivem zvyšování hustoty dislokací ke snižování měrné hmotnosti materiálu. Jako konstantu je nutné brát opět hmotnost.
69
Zákon podobnosti
Tento zákon je nutno respektovat při fyzikálním modelování, např. testujeme-li konkrétní technologii tváření v laboratorních podmínkách. Aby experiment, prováděný v laboratoři, byl podobný skutečnému procesu, je třeba splnit podmínky podobnosti: musí být dodržena geometrická, mechanická, fyzikální a teplotní podobnost.
Geometrická podobnost: tj. poměr odpovídajících si deformovaných ploch na podobných těles je
konstantní a rovná se součiniteli podobnosti. Poměry objemů se rovnají třetí mocnině poměrů lineárních rozměrů (a), poměry ploch se rovnají druhé mocnině poměrů lineárních rozměrů (a).
Mechanická podobnost: Znamená, že tvářecí vztahy probíhající při stejném stavu napjatosti, velikosti napětí a stejných skutečných deformací.
Fyzikálně-chemická podobnost: Znamená, že tvářecí vztahy probíhající při stejném chemickém složení, stejné struktuře, stejný průběh zpevňovacích a uzdravovacích procesů při stejných velikostech přetvárných odporů.
Teplotní podobnost
U rozměrově malých modelů je poměr povrchu k objemu větší než u skutečného tělesa. Musíme zajisti shodný poměr vnitřního a vnějšího tepelného odporu (charakterizovaný Biotovým kritériem):
s - charakteristický rozměr, α - součinitel přestupu tepla [W.m-2.K-1], λ - součinitel tepelné vodivosti [W.m-1.K-1]
70
Zákon nejmenšího odporu
Částice materiálu se při plastické deformaci přemisťují ve směru nejmenšího odporu, neboť je to energeticky nejvýhodnější. Jedná se o směr normály (kolmice) k volnému povrchu.
Pěchování
Při pěchování válečku má každý bod tělesa pouze jediný směr, který je kolmý k nejbližšímu povrchu, výsledkem tedy bude opět váleček.
Při pěchování hranolu však body ležící na úhlopříčkách mají dva nejbližší povrchy, důsledkem je nerovnoměrné šíření. Při dostatečně velké deformaci vznikne opět váleček. Budeme-li uvažovat tření, bude situace ještě komplikovanější.
Válcování
Válcujeme-li těleso jehož počáteční půdorys je čtverec, dojde vlivem třecích sil vyvolaných otáčením válců k přednostnímu toku kovu ve směru otáčení válců (prodloužení). V závislosti na technologických podmínkách se pak část celkové deformace bude realizovat i ve směru šíření.
71
Tok kovu při pěchování, nahoře pohled z boku, dole pohled shora, vlevo pěchování válečku, vpravo
pěchování hranolu čtvercového průřezu.
Tok kovu při válcování (pohled na
válcovanou bramu shora), dochází k výraznému
prodloužení a malému našíření.
Zákon o přítomnosti pružných napětí při plastické deformaci
Každá plastická deformace tělesa je vždy doprovázena pružnou deformací. Její závislost na napětí je určována Hookovým zákonem. Uplatňuje se hlavně při tváření za studena. Přítomnost pružných deformací způsobuje, že rozměry a tvar výrobku po deformaci se nebudou přesně krýt s rozměry nástroje. Nepřesnost rozměrů dále zvyšují pružné deformace tvářecích nástrojů (válcovací stolice, válce, atd.).
72
Vyjádření zákona o přítomnosti pružných napětí při plastické deformaci
Průběh deformace mřížky (znázorněno jenom zjednodušené zobrazení – hranice oblasti a skluzová rovina) v závislosti na průběhu zatěžování zkušební tyče o počáteční délce l0 při spojité zkoušce tahem. V oblasti platnosti Hookova zákona je závislost napětí na deformaci lineární, probíhá pouze pružná deformace (vychylování všech atomů kovu ze svých původních poloh). Po překročení meze kluzu Re dojde k plastické deformace pomocí skluzového mechanismu. Atomy kovu jsou však i nadále vychylovány ze svých pozic, tj. pružná deformace je v kovu stále přítomna, délka tělesa je l´1. Po přerušení deformace, pružná deformace mizí a délka tělesa se zkrátí na konečnou délku po deformaci l1.
Zákon nezávislosti polohové (potenciální) deformační energie na mechanických schématech deformace.
Zákon je dán z teorie plasticity užitím hypotézy energetické podmínky plasticity. Během deformace akumuluje těleso potenciální deformační energii.
Množství měrné polohové (potenciální) energie v trvale deformovaném tělese závisí na podmínkách deformace (stupni deformace, teplotě, rychlosti deformace a napjatosti) a nezávisí na mechanických schématech deformace.
73
Zákon smykového napětí
Plastická (tvárná) deformace může nastat jen v tom případě, když smykové napětí v tělese dosáhne určité hodnoty, závislé na povaze tělesa a podmínkách deformace (teplota, rychlost deformace, velikost deformace, schéma hlavních napětí).
Základní podmínky deformace jsou:
74
Zákon přídavných napětí
Při plastické deformaci (zejména tlakem) nedochází obvykle k rovnoměrné deformaci, jednotlivé oblasti tvářeného tělesa procházejí během tváření rozdílnými změnami rozměrů. Změna rozměrů v jedné oblasti vyvolává změnu rozměrů v jiné oblasti. Toto vzájemné působení jednotlivých oblastí se projevuje vznikem přídavných napětí.
75
Přídavná napětí mohou:
a) zůstat v tvářeném tělese po odlehčení vnější síly v podobě zbytkových pnutí (snížení únavových a korozních vlastností, příp. problémy při obrábění)
b) uvolnit se v podobě nežádoucí plastické deformace
c) uvolnit se v podobě porušení tvářeného tělesa (trhliny, lomy)
Praktický příklad
Při pěchování (stlačování) probíhá následkem třecích sil na stykových plochách mezi kovadlem a kovem nerovnoměrná deformace po výšce tělesa (vzniká soudkovitost). Třecí síly brzdí pohyb částeček kovu na stykových plochách a vlivem vnitřního tření i v přiléhajících vrstvách. Vznikají tzv. třecí kužely se ztíženou deformační schopností.
Nerovnoměrná deformace a přídavná napětí při pěchování
Řez soudkem po pěchování:
Oblast 1 - nejnižší deformace,
oblast 3 - střední deformace,
oblast 2 - největší deformace.
Metalurgická tvařitelnost ocelí
Zpevnění – viz. 1. přednáška.
Plastickou deformací dochází obecně ke zpevňování materiálu, tzn. je v něm uložena deformační energie, která odpovídá zvýšené poruchovosti mřížky a je při všech teplotách termodynamicky nestabilní. Hustota poruch krystalové mřížky roste a vznikající dislokace si začnou překážet.
Během tváření se jednotlivá zrna protahují ve směru hlavní deformace – mění se jejich tvar, nikoliv objem. Vlastním tvářením nedochází k žádoucí změně velikosti zrna, což je jeho zjemňování. K tomu se musí v materiálu vyvolat strukturotvorné procesy.
76
Odpevňovací křivky mědi deformované za studena v závislosti na době žíhání při T=200 resp. 225 °C.
Při žíhání při dostatečné teplotě proběhnou díky tepelné aktivaci procesy, kterými se sníží poruchovost mřížky na úroveň před deformací, uvolní se uložená deformační energie a obnoví se původní vlastnosti kovů.
Tyto děje se nazývají odpevňovací, uzdravovací nebo také změkčovací procesy.
Závisí na deformovaném stavu i na teplotě žíhání.
Děje, které probíhají již během deformačního zpevňování, nazýváme dynamické odpevňovací pochody.
Základní dělení
- zotavení
- rekrystalizace
Zotavení
Změny vlastností, jež proběhnou při žíhání deformačně zpevněného kovu do vzniku nových zrn s velkoúhlovými hranicemi, které charakterizují rekrystalizaci.
- K zotavení kovu tvářeného za studena je třeba poměrně nízkých teplot a krátkých dob ohřevu (u čistých kovů je to 0,25 až 0,3 teploty tavení)
Průběh zotavení je závislý na:
A) stupni deformace
B) teplotě a době ohřevu
Výsledek zotavení:
77
Uspořádání dislokací při polygonizaci:
b), c) během polygovanizaci
d) Po polygonizaci
Rekrystalizace
K rekrystalizaci dochází po ohřevu na rekrystalizační teplotu.
V místech nejvyšší volné energie (hranice zrn, hranice mozaikových bloků – subrzn) se tvoří zárodky nových zrn, které nemají znaky deformace a mají podstatně menší množství mřížkových poruch.
Výsledkem rekrystalizace je nová struktura bez znaků deformace (zrna jsou souměrná, nejsou prodloužena ve směru válcování) a bez deformačního zpevnění.
Vlastnosti struktury se blíží výchozímu nedeformovanému materiálu. Nedochází ke změně typu mřížky, nedochází tedy k překrystalizaci. Toto první stádium nazýváme primární rekrystalizací.
Pokud dále roste teplota ohřevu nebo se doba ohřevu prodlužuje, naváže na rekrystalizaci fáze růstu zrna
rekrystalizované mřížky. Jde o tzv. sekundární rekrystalizaci. V některých případech může dojít k rychlému růstu některých zrn s určitou krystalografickou orientací na úkor sousedních zrn. Výsledkem je kov s lokálně velmi hrubým zrnem.
Rekrystalizaci lze dělit do těchto fází:
a) vznik zárodků nových krystalů - nukleace
b) růst zrn a tvorba nových zárodků
c) nahrazení předchozí deformované struktury
c) hrubnutí rekrystalizovaného zrna
d) dodatečný růst některých zrn
78
Ukázka rekrystalizace:
Primární rekrystalizace
Rekrystalizační teplota pro čisté kovy činí 35-45 % teploty tavení, tj. Trekr. = ( 0,35 až 0,45) Ttav. (v Kelvinech !).
Rekrystalizační teplotou Trekr. obvykle rozumíme teplotu izotermického ohřevu, při které dojde k úplné rekrystalizaci kovu za 1 hodinu.
Pozn.: Pro čisté Fe je teplota počátku rekrystalizace cca 300° C.
Zárodky nových zrn jsou především místa s poměrně pravidelnou mřížkou (koherentní zárodky), k nimž se přidávají (přiřazují) sousední atomy a z nichž začínají růst nová zrna (přibližně rovnoosá).
Rekrystalizace probíhá určitou rychlostí, která závisí na:
a) stupni deformace
b) teplotě
Rekrystalizace, podobně jako zotavení, je tepelně aktivovaným dějem (aktivační energii pro jejich uskutečnění dodáváme ohřevem), proto její průběh závisí nejen na teplotě, ale i na čase. Hnací silou rekrystalizace je uložená deformační energie. Je-li velká, proběhne rekrystalizace téhož kovu snadněji, tj. při nižší teplotě nebo rychleji.
79
Primární rekrystalizace
Důležitou charakteristikou rekrystalizovaného kovu je i velikost zrna. Pro určitou rekrystalizační teplotu je závislá na stupni deformace tvářeného kovu. V kovu, který byl intenzivně tvářen, vzniká při žíhání mnoho rekrystalizačních zárodků a výsledkem je jemnozrnná struktura. Po malé deformaci rostou naopak nová zrna jen z malého počtu zárodků a zrno výrazně hrubne.
Deformaci za studena, při kterém dojde při rekrystalizaci k výraznému růstu zrna označujeme jako kritický stupeň deformace.
Velikost kritického stupně deformace se mění s teplotou rekrystalizace. Při nižších teplotách rekrystalizace je obvykle mezi 8 až 10% a zmenšuje se s rostoucí teplotou.
U výrobků, které budou rekrystalizačně žíhány, je nutné se jí vyhnout.
Závislost mezi deformací, teplotou rekrystalizačního žíhání
a velikostí výsledného zrna kovu popisuje
tzv. rekrystalizační diagram.
Mechanické vlastnosti se rekrystalizací navracejí
na svoji původní úroveň.
80
Rekrystalizační diagram
Sekundární rekrystalizace
Po velké deformaci a za vyšších teplot žíhání jsou některé kovy, které prošly primární rekrystalizací, náchylné k sekundární rekrystalizaci. Dojde k výraznému růstu zrna.
Hrubnutí zrna vede ke zhoršení mechanických vlastností.
81
Vliv zotavení, primární
a sekundární rekrystalizace
Rekrystalizační diagram s vyznačenou
sekundární rekrystalizaci, hliník 99,6%
Dynamické zotavení a rekrystalizace
Za určitých podmínek tváření (teplota, velikost a rychlost deformace) mohou odpevňovací procesy proběhnout úplně již během deformace a tvářený kov nebude deformačně zpevněn. Z toho vyplývá dělení tváření na tváření za tepla a za studena. Tváření za studena je dáno rekrystalizační teplotou TR, která je u čistých kovů cca. 0,35 až 0,4 Tt.
Pokud se odpevňovací pochody uskuteční během plastické deformace označujeme je za dynamické (dynamické zotavení a rekrystalizace).
Dynamické zotavení
82
Průběh strukturních změn na křivce napětí-deformace
Dynamické zotavení a rekrystalizace
Dynamickou rekrystalizací vznikají nová zrna, odstraní se zpevnění a zvyšují se plastické vlastnosti.
Uplatnění zejména u kovů s nízkou energií vrstevné chyby jako je měd a její slitiny nebo austenitické oceli.
Tvorba zárodků – nukleace - probíhá přednostně po hranicích původních zrn a u hrubých
intermetalických fází. Dynamicky rekrystalizovaná zrna rostou do určité velikosti, odpovídající
především velikosti deformace. Tím se liší od průběhu růstu zrn při statické rekrystalizaci, při níž zrna rostou až do vzájemného styku.
Dynamická rekrystalizace nemusí proběhnout plně do ukončení deformace. Dynamicky vzniklé zárodky a malá zrna, existující v okamžiku ukončení deformace, rostou stále za statických podmínek. Tento děj se nazývá postdynamická rekrystalizace.
83
Průběh strukturních změn na křivce napětí-deformace
Závislost skutečného napětí a deformace pro ocel s 0,68% C při různých teplotách:
1 -Rychlost deformace je malá ve srovnání s rychlostí rekrystalizačního pochodu (dříve než se dosáhne celkové žádané deformace stačí kov po určité dílčí deformaci odpevnit). Kov tedy střídavě deformačně zpevňuje a odpevňuje. Tím vzniká vlnovkový tvar křivky napětí – deformace.
2,3 – Rychlost deformace je vůči rychlosti rekrystalizace velká - mezi zpevňováním a odpevňováním po určité deformaci nastane rovnováha a další deformace probíhá plynule.
Faktory působící na tvařitelnost za tepla
Vliv uzdravovacích procesů na tvařitelnost
S rostoucí rychlostí uzdravování (hlavně rekrystalizace) se zlepšuje tvařitelnost materiálu. Při tváření mohou vznikat na hranicích zrna mikrotrhliny – jejich intergranulární (po hranici zrna) šíření je energeticky snadné. Rekrystalizace změní hranice zrn a dostane tyto trhliny do nových poloh – jejich šíření v objemu zrna je méně pravděpodobné. Snižuje se tak nebezpečí křehkého interkrystalického lomu.
Vliv velikosti zrna na tvařitelnost
Hrubé zrno je náchylnější k interkrystalickému lomu. Ke zhrubnutí zrna dochází vlivem nesprávně vedeného ohřevu (hnací silou je snížení volné energie na hranicích zrna). Obzvláště nebezpečný je vznik nerovnoměrně velkých zrn jako důsledek chemické a strukturní nehomogenity, nerovnoměrné deformace (hlavně u tvarově složitých výrobků), nebo nerovnoměrné rekrystalizace.
Hranice zrn jsou přirozenou bariérou pro pohyb dislokací. Zde se dislokace hromadí, dochází tak ke zpevnění hranic a k nerovnoměrné deformaci. Pevnost hranic zrn (znečištěných prvky nebo vměstky s nižší teplotou tání) klesá s rostoucí teplotou rychleji než pevnost uvnitř zrna.
84
Faktory působící na tvařitelnost za tepla
Vliv teploty
Plastické vlastnosti (též deformační odpor) se s teplotou podstatně mění. Je-li struktura tvořena jednou fází, zpravidla se plastické vlastnosti se stoupající teplotou zlepšují. Pokles deformačního odporu je zdůvodněn snadnějším pohybem dislokací v mřížce díky zvýšenému počtu kmitů atomů v mřížce. Rovněž dochází ke zrychlené difuzi atomů, což umožňuje šplh dislokací, takže se dislokace mohou pohybovat také po hranicích zrn nebo přecházet do jiných skluzových rovin. V některých oblastech teplot dochází k poklesu tvařitelnosti vlivem fyzikálně- metalurgických dějů.
85
Změna tvařitelnosti oceli v závilosti na teplotě
Příčiny snížené tvařitelnosti ocelí:
a) Oblast křehkosti za studena souvisí s tzv. přechodem houževnatý-křehký stav.
b) Oblast křehkosti za modrého žáru souvisí s vyloučením síry po hranicích původního austenitického zrna.
c) Snížení tvařitelnosti vlivem fázových transformací spočívá v přítomnosti vnitřního pnutí z důvodu rozdílného rozložení atomů a rozdílného mřížkového parametru v odlišných krystalických mřížkách.
d) Oblast tváření za tepla – při vysokých teplotách se zvyšuje náchylnost k růstu zrna, při dalším zvyšování teploty dochází k přehřátí a spálení oceli. Při přehřátí oceli dochází k silnému zhrubnutí zrna a následnému vyloučení síry v podobě sulfidů (FeS) po hranicích zrn.
Faktory působící na tvařitelnost za tepla
86
Vliv přerušované deformace
Většina zkoušek tvařitelnosti (tahová, tlaková a zkouška krutová) se realizuje spojitou deformací do lomu. V praxi je ale běžnější opakování menších úběrů s prodlevami, při nichž se materiál postdynamicky uzdravuje. Pro tvařitelnost je nejlepší, dojde-li mezi dvěma po sobě následujícími úběry k úplnému uzdravení dříve deformované struktury (důležitým faktorem je čas). Kinetiku uzdravování lze u daného materiálu regulovat podmínkami tváření – hlavně teplotou a velikostí dílčích úběrů.
Vliv stavu napjatosti
Tahová napětí zvyšují pravděpodobnost křehkého interkrystalického lomu.
Vliv deformační rychlosti
S rostoucí deformační rychlostí většinou tvařitelnost stoupá do určitého maxima a pak zase klesá.
Vliv rychlosti deformace na tvařitelnost
Faktory působící na tvařitelnost za tepla
87
Vliv strukturního stavu
Nejvyšší tvařitelnost mají čisté kovy (čistota hranic zrn a kluzných rovin, malý počet překážek pro pohyb dislokací, rychlé uzdravování).
Kovy s KPC mřížkou mívají v závislosti na teplotě monotónní průběh tvařitelnosti, kovy typu KSC mají za nižších teplot sklon ke křehkosti.
Výskytem dvoufázové struktury (např. ferit + austenit) se tvařitelnost výrazně snižuje. Důvodem jsou rozdílné mechanické vlastnosti obou složek (koncentrace napětí na rozhraní různě se deformujících složek), snížená kinetika rekrystalizace (menší povrchová energie na mezifázovém rozhraní, menší počet kritických zárodků), rozdílné rozpustnosti dalších prvků (hlavně vznik precipitátů).
Ve slitinách s heterogenními strukturami se vyskytují i chemické sloučeniny (např. vměstky), eutektika, nerozpuštěné prvky (hlavně Pb, Cu, Sn aj). To vše blokuje kluzový mechanismus plastické deformace, snižuje kinetiku uzdravování a většinou i zeslabuje kohezní pevnost hranic zrn, čímž se drasticky zhoršuje tvařitelnost. Nejnebezpečnější je snadno natavitelné síťoví po hranicích zrn.
Ohřev kovů
Správně vedeným ohřevem se zvyšuje tvařitelnost a snižuje přetvárný (deformační) odpor, což příznivě ovlivňuje energetickou stránku tváření, životnost tvářecích nástrojů a výrobnost tvářecího pochodu.
Vlivem zrychlené difúze dochází také ke zlepšení jakosti ohřívané oceli: chemické složení struktury se homogenizuje, částečně nebo úplně se rozpouštějí precipitáty, případně i vměstky, zlepšuje se jakost hranic zrn.
Stanovení optimálního ohřevu je podmíněno znalostí vybraných fyzikálních veličin a jejich závislosti na teplotě.
Patří k nim: součinitel tepelné vodivosti, měrná tepelná kapacita, hustota, součinitel teplotní vodivosti, teplotní délková roztažnost a mechanické vlastnosti.
88
Ohřev kovů
Přenos energie z oblastí o vyšší teplotě do oblastí chladnějších se označuje jako sdílení tepla. Rozlišujeme tři základní způsoby, a to sdílení tepla vedením (kondukcí), prouděním (konvekcí) a zářením (radiací).
Sdílení tepla vedením souvisí s tepelným pohybem a vzájemným energetickým působením molekul, iontů a elektronů. Teplo se přenáší vedením nejen v tuhých, ale i v kapalných a plynných látkách, ovšem u tuhých neprůzračných těles je jediným mechanizmem sdílení tepla.
Sdílení tepla prouděním je možné pouze v proudícím prostředí. Pohybující se tekutina při tom předává nebo odebírá teplo z povrchu okolních těles (tuhých i kapalných).
Sdílení tepla zářením se uskutečňuje elektromagnetickým vlněním. Tepelná energie tělesa se mění na elektromagnetické vlnění, které se šíří prostorem, je pohlcováno povrchy jiných těles, kde se opět promění v energii.
OHŘEV: sálání, proudění, vedení → f (λ, ρ, c),
89
Ohřev kovů
Tvářecí teplota (TT) – obecná teplota, při níž je polotovar tvářen
Horní tvářecí teplota (HTT) – nejvyšší teplota, měřená v peci, na niž lze polotovar ohřát
Počáteční tvářecí teplota (PTT) – teplota, při níž se polotovar začíná tvářet
Dolní tvářecí teplota (DTT) – nejnižší přípustná teplota tváření
Dotvářecí teplota (DT) – skutečná teplota polotovaru na konci tváření.
Teoretický interval tvářecích teplot (TITT) <DTT, HTT>
Skutečný interval tvářecích teplot (SITT) <DT, PTT>
90
Ohřev kovů
Tvářecí teploty
Horní tvářecí teplota (HTT)
Při návrhu se musí brát v úvahu:
Dolní tvářecí teplota (DTT)
Volí se podle těchto zásad:
91
Oblast teplot ocelí
Vliv teploty ohřevu na velikost zrna
Podeutektoidní oceli
Ukončení tváření vysoko nad Ar3 vede k úplné rekrystalizaci a k následnému hrubnutí zrna. Tváření mezi Ar3 a Ar1 nelze doporučit kvůli dvoufázové struktuře (α + γ), což kromě zhoršené tvařitelnosti vede k řádkovitosti a zvýrazňuje anizotropii mechanických vlastností. Výjimkou jsou pružinové oceli, kde se dotvářením pod teplotou Ar3 zlepšuje mez pružnosti a mez kluzu. Doporučení: Ar3 < DTT< (Ar3 +50) (°C)
Nadeutektodiní oceli
Nelze tvářet pouze v homogenní oblasti austenitu γ protože:
- úzký interval tvářecích teplot znemožňuje tváření v jednofázové oblasti (austenit),
- vysoké DT vedou ke vzniku hrubozrnné struktury,
- deformačním účinkem nerušené ochlazování by vedlo k vyloučení cementitu na hranicích původních austenitických zrn v podobě nežádoucího síťoví
- od teplotou Ar1 se hrubozrnný austenit mění na hrubý lamelární perlit.
Ohřev kovů
Součinitel tepelné vodivosti
Součinitel tepelné vodivosti λ [W m-1K-1] závisí na kmitavém pohybu molekul, rozložení atomů v mřížce a na volné dráze elektronů. Součinitele tepelné vodivosti dále snižuje zvýšená hustota mřížkových poruch, licí struktura, struktura tvářená za studena nebo zakalená struktura.
Podle vlivu teploty na součinitel tepelné vodivosti lze oceli rozdělit na tři skupiny:
1) součinitel tepelné vodivosti se s teplotou výrazně snižuje (nízkouhlíkové oceli, čisté železo)
2) součinitel tepelné vodivosti se s teplotou snižuje nevýrazně nebo se vůbec nemění (středně legované oceli)
3) součinitel tepelné vodivosti se s teplotou poněkud zvyšuje (vysokolegované oceli, ale také slitiny Cu a Al).
Čím je větší součinitel tepelné vodivosti, tím rychlejší je přestup tepla z povrchu do jádra zahřívaného tělesa, menší tepelné pnutí a kratší doba ohřevu
92
Oceli: feritická (λf), perlitická (λp), martenzitická (λm), austenitická (λa)
Ohřev kovů
Měrná tepelná kapacita
Měrná tepelná kapacita c [kJ.kg-1.K-1] výrazně závisí na teplotě, kdy její maximum nastává při teplotě překrystalizace (fázové transformace). Závislost na chemickém složení u ocelí při pokojové teplotě je malá.
Čím větší je měrná tepelná kapacita (měrné teplo), tím delší je doba ohřevu a větší energetická náročnost ohřevu.
93
Závislost měrné tepelné kapacity na teplotě nízkouhlíkové a legované oceli
Ohřev kovů
Hustota (měrná hmotnost)
Čím vyšší je hustota ρ [kg.m-3], tím delší je doba ohřevu a větší energetická náročnost ohřevu.
Hustota je nižší u čistých kovů, např.
Pro železo ρ = 7880 kg/m3 - při pokojové teplotě
Tavenina Fe: ρ = 7230 kg/m3 - při 1530° C
Měrnou hmotnost je také možné u ocelí určit výpočtem podle chemického složení:
ρ = 7876 − 40C − 16Mn − 73Si − 164S − 117S − 11Cu + 4Ni + Cr + 95W − 120Al + 100As
(obsahy prvků v %)
Pro praktické výpočty u uhlíkových i legovaných ocelí pro t = 0 až 1100 °C používáme hodnoty:
ρ = 7800÷ 7400 kg/m3
Hustota dále závisí na struktuře oceli podle výrazu:
ρ austenitu 〉 ρ bainitu 〉 ρ perlitu 〉 ρ martenzitu
94
Ohřev kovů
Součinitel teplotní vodivosti a [m2.s-1]
Změna teploty s časem, ke které dochází v teplotním poli ve výrobku při nestacionárním vedení tepla, je přímo úměrná tepelné vodivosti λ, ale nepřímo úměrná měrné tepelné kapacitě c a hustotě ρ.
Proto se zavádí veličina, která charakterizuje rychlost změn teploty při ohřevu nebo při ochlazování výrobku. Je to součinitel teplotní vodivosti nebo prostě teplotní vodivost, která vyjadřuje poměr dodaného tepla k teplu nezbytnému pro ohřev daného tělesa [m2h-1]:
Čím vyšší je součinitel teplotní vodivosti, tím kratší je doba ohřevu a nižší energetická náročnost ohřevu. Z toho plyne vyšší teplotní gradient mezi povrchem a středem polotovaru a z toho plyne vyšší hodnota tepelného pnutí σtep.
95
Ohřev kovů
Teplotní roztažnost
Čím větší je teplotní délková roztažnost α [K-1], tím větší jsou tepelná pnutí v ohřívaném tělese. Proto je nutné přizpůsobit rychlost ohřevu, což je ale spojeno se zvýšením energetické náročnosti ohřevu.
Roztažnost je nejnižší u čistých kovů. U čistého železa je teplotní délková roztažnost α = 11,7 ⋅ 10− 6 K− 1. Vliv uhlíku je téměř zanedbatelný. Největší teplotní roztažností se vyznačují austenitické oceli: α = 16 až 20 ⋅ 10− 6 K− 1. Při ohřevu se teplotní délková roztažnost zvětšuje až na maximum při teplotě překrystalizace, a poté se zmenšuje následkem menšího objemu nové fáze.
Větší teplotní roztažnost vyvolává větší tepelná pnutí, čelí se tomu snížením rychlosti ohřevu, což je však spojeno se zvýšením energetické náročnosti ohřevu
96
Závislost součinitele délkové roztažnosti na teplotě
Délková roztažnost:
Objemová roztažnost:
Ohřev kovů
Mechanické vlastnosti
S teplotou se mění výrazně i plastické vlastnosti oceli.
Podle tažnosti A se oceli
rozdělují do tří skupin:
- oceli s vysokou plasticitou: A > 25%
- oceli se střední plasticitou: A > (15 až 25%)
- oceli s nízkou plasticitou: A < 15%
Čím vyšší je plasticita, tím větší je rychlost ohřevu a menší citlivost ocelí k tepelným pnutím.
97
Ohřev kovů
Tepelná pnutí
Tepelná pnutí vznikají při ohřevu tělesa následkem objemových změn, které jsou důsledkem nerovnoměrného rozdělení teploty v ohřívaném tělese. Pro vznik a důsledky pnutí je obzvláště nebezpečná oblast nízkých teplot (do 550 °C), kdy je ocel v pružném stavu a vznikající pnutí nemůže být eliminováno plastickou deformací. V počáteční fázi ohřevu jsou povrchové vrstvy zahřáté na vyšší teplotu, zvětší svůj objem, jádrové oblasti však tomuto zvětšení brání. Na povrchu tak vzniknou tlaková napětí, v jádrových oblastech tahová. Pokud se k tomu přidá zbytkové tahové pnutí po předchozím ochlazování, případně v průběhu ohřevu pnutí překrystalizační (hlavně legované oceli), muže dojít k porušení soudržnosti materiálu.
Maximální přípustný teplotní rozdíl v tělese:
Podle velikosti tepelných pnutí se ohřívané polotovary dělí na:
- tenké (ΔT → 0), kdy je možno tepelná pnutí zanedbat,
- tlusté (ΔT > ΔTmax), u nichž vznikají nebezpečná tepelná pnutí.
O zařazení tělesa rozhoduje Biotovo kritérium:
Význam Biotova kritéria spočívá v charakterizování vnějšího a vnitřního sdílení tepla v ohřívaném výrobku. Teplotní rozdíl v tělese není dán pouze tloušťkou ohřívaného výrobku, ale i jeho tepelnou vodivostí a rychlostí ohřevu. Těleso velkých rozměrů se tedy může chovat při pomalém ohřevu jako tenké (bez význačného teplotního spádu), naopak těleso malých rozměrů při značných ohřívacích rychlostech jako těleso masivní (tlusté).
98
k - tvarový součinitel, deska k = 1,05, válec k = 1,4,
α - teplotní délková roztažnost,
E - modul pružnosti v tahu,
σD - dovolené napětí.
α - součinitel přestupu tepla [W.m-2.K-1]
S - charakteristický rozměr,
λ - tepelná vodivost [W.m-1.K-1]
Pro tenká tělesa je Bi < 0,25, pro tlustá pak Bi >0,5
Ohřev kovů
Rychlost ohřevu
Rychlost ohřevu závisí především na teplotní vodivosti a dále na vlastnostech ohřívaného materiálu a rozměrech polotovarů. Čím větší je rychlost ohřevu, tím kratší je doba ohřevu, ale tím větší jsou tepelná pnutí v ohřívaném tělese.
Přípustná rychlost ohřevu se počítá ze vztahu:
a - součinitel teplotní vodivosti [m-2.s-1]
ΔTmax - maximální přípustný teplotní rozdíl v tělese
s - charakteristický rozměr
k - tvarový součinitel, deska k = 2,1, válec k = 5,6
Aby se tepelná pnutí udržela v přípustných mezích, doporučuje se zařadit do vstupní fáze ohřívacího režimu tlustých polotovarů předehřátí v peci se sníženou sázecí teplotou, přičemž se rychlost ohřevu omezuje výše uvedeným vztahem.
99
Ohřev kovů
Doba ohřevu
100
Stanovuje se tak, aby se dosáhlo:
Doba ohřevu v komorových pecích se stanoví ze vztahu:
α – součinitel závisející na průřezu materiálu a na jeho rozložení v peci
K – součinitel vlivu chemického složení materiálu, pro nelegované oceli 10, pro legované oceli 10 až 20
D – průměr nebo délka strany průřezu ohřívaného materiálu (m)
Ohřev materiálu:
Diagram pro stanovení doby ohřevu v závislosti
na teplotě pece a průměru polotovaru.
101
Opal
Opal vzniká povrchovou oxidací ohřívaného tělesa v pecní atmosféře. Vznik okují je limitován difúzí atomů železa a probíhá působením volného kyslíku, oxidu uhličitého a vodní páry. Okuje se tvoří od teplot 600 až 700° C, zpočátku téměř neznatelně, ale nad teplotou 1000 °C velmi intenzívně.
Důsledek opalu je: ztráta kovu, snížení životnosti pece a tvářecích nástrojů, zvýšené nebezpečí zmetkovitosti v podobě zatlačení okují do povrchu tvářených polotovarů a nezbytnost odstranění okují před dalším tvářením za studena nebo obráběním.
Snížení opalu je možné ovlivnit zlepšením tepelné práce pece, dokonalým spalováním (vhodné hořáky), zrychlení ohřevu, použitím účinných izolačních materiálů aj.
Oduhličení
Oduhličení ochuzuje povrchové vrstvy ohřívaného polotovaru o uhlík, což vede ke snížení pevnosti, povrchové tvrdosti a únavových vlastností. Oduhličené vrstvy se při zatížení deformují plasticky, kdežto zbývající materiál pružně, což po určité době vede ke vzniku povrchových trhlin.
Ukázka oduhličení vysocelegované nástrojové oceli
Ohřev kovů – průvodní jevy ohřevu
Detail oxidace oceli 20MoCrS4 při různých podmínkách ohřevu
102
Přehřátí a spálení
Ocel se přehřívá za velmi vysokých teplot. Přehřátí je současně i proces difúzní, a proto záleží také na době ohřevu.
Při přehřátí nejprve dochází k hrubnutí austenitického zrna. Hrubé austenitické zrno má nepříznivý vliv na tvařitelnost materiálu. Trhliny se jednodušeji šíří po hranicích zrn. Tento typ přehřátí (přehřátí bez ovlivnění hranic zrn) je možné odstranit normalizačním žíháním, případně tvářením s malým stupněm deformace.
Při druhém typu přehřátí (přehřátí s ovlivněním hranice zrn) dochází ještě navíc i k difúzi síry obsažené v oceli převážně v podobě sulfidů na hranice austenitických zrn. Sulfidy se vylučují po hranicích zrna a oslabují soudržnost hranic zrn, čímž dochází ke ztrátě plastických vlastností, zejména vrubové houževnatosti, tažnosti a kontrakce. Tento typ přehřátí není možné odstranit normalizačním žíháním. Následky je možné odstranit překováním s dostatečným stupněm prokování nebo speciálním žíháním za vysokých teplot.
Spálení oceli nastává při ohřevu na teploty, které se blíží teplotě tavení. Při těchto teplotách dochází k natavení hranice austenitických zrn a začne se na nich rozpouštět síra a fosfor. Po ochlazení se tedy vyskytují místa s vyloučenými sulfidy, tak i místa obohacená o fosfor. Ocel se natavuje i v mezidendritických prostorách nebo u tvářené oceli mezi vlákny.
Spálená ocel má výrazně zhoršeny mechanické vlastnosti, je velmi křehká. Náprava oceli není možná.
Ukázka sulfidů po hranicích zrn a šíření trhliny.
Ohřev kovů – průvodní jevy ohřevu
103
Plynový ohřev
Ohřev elektrickým proudem
Výhody: nízké zokujení, přesné dodržení horní tvářecí teploty, snadná mechanizace a automatizace, výrazné zlepšení pracovník podmínek a životního prostředí
Rozlišuje se:
nepřímí odporový ohřev: proud teče topnými spirálami (velká délka, malý průměr a speciální materiál se zvýšeným měrným elektrickým odporem, které se v důsledku toho ohřívají a následně předávají teplo vnitřnímu prostoru pece (převážně sáláním, prouděním, vedením).)
přímý odporový ohřev: proud prochází přímo polotovarem, ohřev tyčí, drátů a pasů
Ohřev kovů – typy ohřevů
104
Indukční ohřev
Ohřev kovů – typy ohřevů
105
Ohřívací pece ve válcovnách
Hlubinné pece
Jsou určeny převážně pro ohřev ingotů, které se válcují na blokovně. Název charakterizuje jejich umístění pod úrovní podlahy. Skládají se z několika komor, v nichž se ingoty ustavují ve svislé poloze. Pece se vyhřívají na teplotu 1 350°C až 1400°C.
Strkací pece (pusher furnace)
Jedno z nejpoužívanějších technických řešení pro ohřev předvalků, bram a bloků. Výhledově budou nahrazovány krokovými pecemi. Jedná se o průběžnou pec, kdy pohyb polotovarů v peci je zajišťován tlačkami, které posouvají polotovary po ližinách v peci.
Nevýhody: může docházet k poškození povrchu polotovarů,
intenzita ohřevu se snižuje díky tomu, že se polotovary navzájem dotýkají,
zvyšuje se množství opalu (okuje díky nárazům polotovaru na sebe opadávají).
Výhoda: nižší cena oproti pecím krokovým.
Pece bývají rozděleny do pásem s rozdílným teplotním režimem. Např. u 3 pásmové pece slouží první pásmo (předehřívací) k omezení tepelných pnutí v počáteční fázi ohřevu. V druhém pásmu (ohřívacím) se dosahuje vysokou ohřívací rychlostí HTT na povrchu polotovaru, ve třetím pásmu (vyrovnávacím) se zajišťuje minimálního teplotního gradientu mezi povrchem a středem.
Hlubinná pec
Vstupní strana strkací pece; nahoře: válcovna tlustých plechů Evraz Vítkovice Steel Kvarto 3,5; dole: Válcovna těžkých profilů Evraz Vítkovice Steel; vlevo: příjezd bram po válečkovém dopravníku, vpravo natlačení bram tlačkou
Ohřev kovů – pece
106
Krokové pece
Přes vysoké pořizovací náklady ve srovnání se strkacími pecemi o stejném výkonu se začínají čím dál tím častěji uplatňovat pro ohřev předvalků a bram.
Oproti strkacím mají pecím mnoho výhod:
• z polotovarů se neuvolňují okuje a nezanášejí nístěj,
• snadné vyprázdnění pece při poruchách válcovací tratě,
• pružná regulace krokování (důležité při změně sortimentu),
• snížení opalu v důsledku zvýšení rychlosti ohřevu a nenarušování vrstvy okují,
• snížení poškození povrchu polotovarů,
• všestranný ohřev a z toho plynoucí zkrácení doby ohřevu.
Nevýhody:
- vyšší měrná spotřeba tepla,
- vyšší investiční náklady,
- náročnější údržba,
- větší potřeba chladicí vody.
Kroková pec – firma E-THERM
Ohřev kovů – pece
107
Karuselové pece
Karuselová pec je ohřívacím zařízením využívané ve válcovnách pro ohřev trub, ale i pro kování, lisování nebo protlačování. Vsázka (trubky) se ukládá na otočnou nístěj ve tvaru mezikruží a postupně prochází jednotlivými ohřívacími pásmy pece.
Velikost pracovního prostoru je dána výkonností pece, režimem ohřevu, způsobem uložení a rozměry vsázky, typem použitých hořáků. Výška pece je do 2 m. Jednotlivá pásma jsou oddělena zavěšenými přepážkami. Nístěj je na spodní straně opatřena pojezdovými koly, pohybující se po kolejnicích, upevněných na konstrukci pod pecí.
Výhody karuselových pecí:
- rovnoměrný ohřev materiálu,
- nepohyblivá vsázka, nízký opal,
- dobrá regulace tlaku v peci
Nevýhody karuselových pecí:
- konečná délka ohřívaných předvalků,
- potřeba většího prostoru pro umístění pece,
- sázecí a vytahovací dveře blízko u sebe, pohyb materiálu je komplikovaný vzhledem k technologii
- sázecí a vytahovací stroje (mechanizmy) jsou dodatečnými náklady.
Ohřev kovů – pece
108
Ohřívací pece v kovárnách
Komorové pece se užívají v provozech zpracovávajících tvarově i rozměrově různou vsázku, jak je tomu v kovárnách a lisovnách. Ohřívá se v nich materiál o hmotnosti řádově desetin kg až stovek t. Rozmanitost vsázky vedla ke konstrukci různých typů komorových pecí.
Pece komorové (s pevnou nístějí)
Komorové pece pro ohřev oceli se používají v kovárnách středně těžkých a drobných výkovků. Typické pracovní teploty jsou do 1300 °C. Oproti vozovým pecím potřebují komorové pece zařízení pro manipulaci se vsázkou při jejím zakládání a vyjímání.
Pece vozové (s pohyblivou nístějí)
Slouží k ohřevu ingotů, předkovků a při kování velmi rozměrných výkovků jako jsou rotory parních turbín, hřídele větrných elektráren, zalomené hřídele lodních motorů, atd. Nístěj má podobu masívního, žáruvzdorným zdivem chráněného vozu.
Jsou vedle pecí komorových nejčastěji používaným typem pecí pro ohřev ingotů a polotovarů v kovárnách. V pracovním prostoru se může dosahovat teploty až 1350 °C. Jejich výhodou je snadná přístupnost pro zakládání a vyjímání vsázky, možnost použití mostového jeřábu v hale a nezávislost na dalším manipulačním zařízení.
Komorová pec pro ohřev v kovárnách (firma E-THERM)
Vozová ohřívací pec (firma E-THERM)
Ohřev kovů – pece
109
Indukční pec
Ohřev kovů – pece
Rozdělení tváření
kování
tažení (drátů)
protlačování
speciální metody
ohýbání
tažení (plechů)
stříhání
apod.
110
Technologie objemového tváření - kování
Kováním rozumíme objemové tváření za tepla, prováděné úderem nebo klidně působící silou.
Jedná se o přetržitý způsob a výkovek má požadovaný tvar, příznivou makrostrukturu, výhodnou mikrostrukturu a zvýšené mechanické a fyzikální vlastnosti.
Kováním lze zpracovávat téměř všechny kovy.
Cílem kování je získat polotovar požadovaného tvaru s typickou tvářenou strukturou, charakterizovanou tzv. stupněm prokování.
Účelem prokování je odstranění nestejnorodé hrubé licí struktury a metalurgických vad u ingotů, které snižují tvárnost a fyzikální a mechanické hodnoty a vlastnosti kovu.
Podle způsobu tváření rozlišujeme:
Volné kování
Pomocí jednoduchých univerzálních nástrojů na lisech a bucharech jsou zhotovovány tvarově jednoduché součástky. Povrch výkovků bývá nerovný, s velkými přídavky na opracování. Vhodné pro využití v kusové a malosériové výrobě.
Zápustkové
Získávají se výkovky s vysokou rozměrovou přesností a s bezvadným povrchem i při značné složitosti průřezu i u osově nesymetrických součástí. Jedná se vždy o hromadnou až sériovou výrobu. Existuje limitní počet výkovků, od kterého se již nevyplácí vyrobit zápustky.
111
Vlivy ovlivňující kování
112
Výchozí materiál pro kování
Pro volné kování to jsou: kovářské ingoty, tvářené polotovary (bloky, sochory) a plynule lité předlitky.
Kovářské ingoty se liší od ingotů pro válcování:
Kovářský ingot je většinou určen pro konkrétní výkovek. Ostatní výchozí materiály (bloky, sochory, tyče, …) se musí dělit na tzv. špalky, přířezy či nápichy.
Vstupní polotovary pro zápustkové kování:
Jednoduché výkovky: nejčastěji válcované tyče, pro rozměrově přesné výkovky pak tažené tyče.
Složitější výkovky: předkovky vyrobené volným kováním, kováním na kovacích válcích či periodickým válcováním.
Výchozí materiál pro kování
Struktura kovářských ingotů
Následkem selektivity tuhnutí vzniká v ingotu vždy určitá fyzikální a chemická nestejnorodost. Na podélném řezu ingotu lze rozlišit pásma různé tloušťky a rozdílných strukturních znaků:
Výchozí materiál pro kování
Struktura kovářských ingotů - pokračování
Segregace mohou být rázu mikroskopického (dendritická segregace), jestliže chemické složení se různí v rámci dendritu, nebo rázu makroskopického (pásmová segregace), jestliže se chemické složení liší v jednotlivých pásmech ingotu. Chemické prvky, které se slučují se železem, mají tím větší náchylnost k tvorbě segregací, čím nižší je teplota tání takto vzniklých sloučenin.
Nemalý vliv má i velikost ingotu a rychlost jeho tuhnutí. Čím větší je ingot a pomalejší jeho tuhnutí, tím výraznější je segregace. Mechanické vlastnosti těch částí ingotu zasažených pásmovou segregací jsou horší než ve zbývajících částech ingotu. Nejvýraznější pásmová segregace se projevuje v podhlavové části ingotu, přičemž od osy směrem k povrchu slábne. Podstatná část takto postiženého ingotu se během kování odsekává spolu s hlavou ingotu.
Vliv kování na strukturu a vlastnosti výkovků
Změna makrostruktury
Kováním se licí struktura postupně rozrušuje, hrubé dendrity se drobí a protahují spolu s nekovovými vměstky a produkty likvace ve směru hlavní deformace, čímž vzniká charakteristická vláknitost. Přednostně vzniká v jádrové části ingotu a postupně se šíří k povrchu. Při tváření za tepla je nutné vždy pamatovat na správný směr vláken. Směr největšího normálového napětí má souhlasit se směrem vláken a tečné napětí má být k němu kolmé. Vlákna nemají být přerušena a mají se shodovat s obrysem součásti. Tento typ struktury nejde odstranit tvářením ani tepelným zpracováním. Dalším kováním lze pouze vhodně měnit směr vláken, a to s přihlédnutím k namáhání kované součásti.
Vláknitost má vliv na anizotropii vlastností (mechanické vlastnosti, tažnost, …) podle směru vláken a mění se stupněm prokování Pk (praktická hodnota prokování je 3 až 4) a stupněm deformace ε.
Problematika kování je vázána na vliv tření mezi tvářecími části nástroje a materiálem, které způsobuje soudečkovitost výkovku nebo vyboulení u dlouhých těles a dále rozdílné stupně prokování v jednotlivých oblastech výkovku (je nutné otáčení) – mluvíme o kovářském kříži.
Současně se tlakovým svarem scelují vnitřní necelistvosti, což se projevuje zvýšením hustoty oceli a zlepšením jejích plastických vlastností. Vysoká kovací teplota podporuje difúzní děje, a tím i částečnou homogenizaci oceli, jíž se zmírňuje především dendritická segregace.
Vznik a průběh vláken
Vliv kování na strukturu a vlastnosti výkovků
Změna mikrostruktury
Kováním se ovlivňuje i velikost zrna (VZ), a tím i výsledné mechanické vlastnosti oceli.
Výchozí polotovar o velikosti zrna VZ0 se zahřívá na horní kovací teplotu, která leží vysoko nad rekrystalizační teplotou, což vede k zhrubnutí zrna na VZmax. Následným kováním se zrno zjemňuje, ale v krátkých přestávkách mezi jednotlivými údery opětovně roste, vzhledem k poklesu teploty kovaného polotovaru je však tento růst stále menší. Při optimální dokovací teplotě dosahuje zrno výsledné velikosti VZ1 < VZ0.
Při přerušení nebo ukončení kovacího pochodu po prvním úderu (např. následkem poruchy tvářecího stroje), tedy v oblasti vysokých teplot, se dalším nerušeným ochlazováním dospěje k zrnu o velikosti VZ2 > VZ0, což je krajně nevýhodné, zejména pak tehdy, jde-li o jednofázovou ocel, jejíž zhrublé zrno nelze zjemnit ani následným tepelným zpracováním.
Jestliže makrostrukturu oceli lze ovlivňovat výlučně kováním, tak na mikrostrukturu s výjimkou jednofázových ocelí lze působit jak kováním, tak následným tepelným zpracováním
Nástin změny velikosti zrna při kování (HKT je horní kovací teplota, PKT je počáteční kovací teplota DKV je dolní kovací teplota, tr je teplota rekrystalizace).
Vliv kování na strukturu a vlastnosti výkovků
Změna mechanických vlastností
Ingot se nejčastěji kove takovým způsobem, že se postupně zmenšuje příčný průřez a délka se zvětšuje. Míra zmenšení příčného průřezu se vyjadřuje poměrem ploch příčného průřezu, a to výchozí S0 ke konečné Sk.
Tento poměr se označuje jako stupeň prodlužování K, a operace, jíž se zvětšuje délka ingotu, se nazývá prodlužování. Prodlužování je nejrozšířenější kovářská operace.
Mechanické vlastnosti se posuzují ve dvou charakteristikách: MR — pevnostní vlastnosti (pevnost v tahu Rm a mez kluzu Re) a Mpl — plastické vlastnosti (tažnost A, zúžení Z a vrubová houževnatost KC).
Pevnostní vlastnosti se tedy kováním v podstatě nemění, a to bez zřetele ke směru odběru zkušebních vzorků, kdežto plastické vlastnosti se zlepšují a dosahují maxima při stupni prodlužování K = 3 až 4, přičemž ve směru podélném jsou vyšší než ve směru příčném.
Při K > 4 se plastické vlastnosti v podélném směru nemění, ale v příčném směru se zhoršují. Což se projeví růstem anizotropie. Pokud je anizotropie nežádoucí, je potřeba zařadit mezioperační pěchování.
Vliv stupně prodlužování na mechanické vlastnosti
Vliv kování na strukturu a vlastnosti výkovků
Stupeň prokování
Přeměna nedokonalé licí struktury kovářského ingotu na tvářenou strukturu požadovaných vlastností se posuzuje smluvní veličinou, stupněm prokování PK.
Záleží na typu výkovku.
Velikost stupně prokování se volí podle druhu oceli, hmotnosti a struktury kovářského ingotu. Doporučení PK = 3.
Pro kotouče a kruhové desky:
PKa - stupeň prokování špalku,
P´ - stupeň pěchování v poslední operaci ,
Svp - plošný obsah středního příčného průřezu napěchovaného výkovku,
Sš - plošný obsah příčného průřezu špalku.
Pro podélné výkovky a kované tyče:
A je pěchovací ekvivalent, A = 0,7 až 0,9,
P - stupeň prokování ingotu ,
K - stupeň prodlužování ingotu ,
n - počet pěchovacích operací,
Sip - plošný obsah středního příčného průřezu napěchovaného ingotu,
Si - plošný obsah středního příčného průřezu ingotu před kováním,
Sv - plošný obsah největšího příčného průřezu výkovku po kováním.
Volné kování
Volné kování je složitý tvářecí pochod skládající se z mnoha samostatných, naprosto rozdílných operací, které se uskutečňují na tvářecích strojích a nástrojích víceúčelové povahy.
Charakteristické znaky volného kování
K přednostem volného kování patří:
Přehlédnout nelze i některé nevýhody volného kování, především pak:
Rozdělení výkovků a technologie výroby
Drobné výkovky - pneumatické buchary. Průměrná hmotnost složitěji tvarovaných výkovků je od 0,5 do 20 kg, u jednoduchých výkovků (tyče, hřídele apod.) dosahuje až 250 kg.
Tenké, rychle chladnoucí výkovky (nožové břity, klíny apod.) - rychloběžné pružinové buchary o hmotnosti beranu mb = 40 až 150 kg.
Výkovky střední hmotnostní kategorie – parovzdušné buchary. Průměrná hmotnost složitějších výkovků bývá 20 až 350 kg, u jednoduchých výkovků až 2 500 kg.
Nejtěžší výkovky o hmotnosti až 600 t - hydraulické lisy o síle F = 3 až 180 MN.
Na základě současného vývoje se předpokládá postupné převedení tvarových výkovků těžších než 100 kg a jednoduchých výkovků nad 750 kg z bucharů na rychloběžné hydraulické lisy.
120
Základní kovářské operace pro volné kování
Podle ČSN EN se volně kované výkovky dělí na kované tyče, výkovky podélné (např. válce, zalomené hřídele atd.), kotouče a kruhové desky, kroužky a dutá tělesa. Vždy se jedná o polotovary, které mají nerovný zokujený povrch s kovářskými přídavky.
121
Základní kovářské operace pro volné kování
Pěchování
Vede ke zmenšení výšky a ke zvětšení rozměrů kovaného polotovaru v rovině kolmé na směr pohybu tvářecího stroje. Jeho účelem je zhotovit výkovky o velkém příčném průřezu, zvýšit
stupeň prokování, snížit anizotropii mechanických vlastností, dosáhnout radiálního průběhu vláken. Uplatňuje se též jako přípravná operace před prodlužováním a děrováním. Pro pěchování je příznačný nerovnoměrný průběh deformace, jehož vnějším příznakem je soudkovitost napěchovaného polotovaru. V obvodových oblastech pěchovaného polotovaru se tak vyvolávají přídavná tahová napětí, která mohou u nízkotvařitelných ocelí vyústit ve vznik podélných povrchových trhlin. Tahové namáhání je pro tvářený kov nejméně příznivé, a proto se pěchování často uplatňuje jako náročná zkouška jakosti kovu.
Základní pravidla pěchování
1. Rovnoměrně prohřát polotovar.
2. Upravit čelní plochy (zajisti vzájemnou rovnoběžnost).
3. Štíhlost h0/d0 max. 2,5 (zabránění ohybu pěchovaného tělesa).
4. Před pěchováním z ingotu, vykovat z jeho hlavy manipulační čep.
5. Pro ingoty volit stupeň pěchování Pmin = 2,8.
122
Základní kovářské operace pro volné kování
123
Postup při kování manipulačního čepu.
Pěchování: a) rovnými deskami, b) tvarovými deskami, c) v přípravcích
Základní kovářské operace pro volné kování
Prodlužování
Je to nejrozšířenější kovářská operace, při níž se zmenšuje příčný průřez polotovaru a jeho délka výrazně vzrůstá. Prodlužuje se na rovných a tvarových kovadlech.
Na začátku záběru působí kovadla na polotovar po určité délce záběru lz, která je vždy kratší než šířka kovadla B. O délku záběru se polotovar posouvá ve směru své podélné osy po každém záběru. Několik po sobě následujících záběrů pokrývajících celou délku prodlužovaného polotovaru je průchod a řada po sobě následujících průchodů prokládaných hraněním, tj. otáčením polotovaru kolem jeho podélné osy, tvoří pak v nejjednodušší podobě náplň prodlužování.
124
Schéma prodlužování.
Stopy kovadla na výkovku, zřetelná délka záběru lz.
Kvalitativní stránku prodlužování (hloubku proniku deformačního účinku) ovlivňuje poměrná délka záběru lz/h0. Nejvýhodnějších podmínek se dosáhne když: 0,7 ≥ lz/h0 ≥ 0,5.
Základní kovářské operace pro volné kování
Prodlužování
Speciální postupy prodlužování
125
Prodlužování kotlového tělesa na trnu
Základní způsoby prodlužování s vyznačením pásma deformace: a) výkovek pravoúhlého průřezu na rovných kovadlech, b) výkovek kruhového průřezu na rovných kovadlech, c) výkovek kruhového průřezu na tvarových nebo kombinovaných kovadlech
Kování kroužků na trnu (rozkování na trnu)
Základní kovářské operace pro volné kování
Děrování
Prostřednictvím této operace se dosahuje ve výkovku průchozí díry.
Pokud se označí vnější průměr výkovku D a jeho výška H, pak průměr díry d:
1/3 D ≥ d ≥ 0,4 H
126
Schéma děrování, vlevo před, vpravo po
Nutné rovnoměrné prohřátí výchozího polotovaru, aby nedošlo k vybočení děrovacího trnu z jeho svislé osy. Předkovek určený k děrování se má napěchovat na nejmenší přípustnou výšku (H ≤ 0,8 D), čímž se sníží odpad a zjednoduší děrování.
Při děrování polotovarů vykovaných z ingotů se postupuje tak, aby se méně jakostní podhlavová část ingotu vytlačila do odpadu. Pracovní plochy děrovacího trnu se pokrývají mazivem, čímž se snižuje děrovací síla a usnadňuje se pozdější vytažení trnu.
Nejrozšířenější je děrování plným trnem. Na napěchovaný polotovar 4 se postaví kuželovitý trn 3, který se horním kovadlem 2 zatlačí asi do 2/3 výšky polotovaru. Po otočení polotovaru se prostřihne tenká blána - jediný odpad při děrování. Aby se dosáhlo požadovaného tvaru, protlačuje se pak dírou soudkovitý kalibrační trn 5.
Postup děrování plným trnem
Základní kovářské operace pro volné kování
Osazování a prosazování
Zvláštní případy prodlužování vymezených částí výkovku.
Osazuje se na koncových částech, vzniká osazení.
Prosazuje ve středových částech, vzniká prosazení, ve zvláštním případě mohou vzniknout příruby.
Podstatou obou operací je vymezení úseků, jejichž průřez se má zmenšovat. Děje se tak nejčastěji zatlačením příložky, čímž vznikne drážka, která jednoznačně oddělí část k prosazování nebo k osazování od zbývající části výkovku (notching).
127
Osazení a prosazování: 1 – osazovací příložka, 2 – zásek příložkou, 3 – materiál, 4 – prodlužování, 5 – konečný tvar
Přesazování
Příčné přemístění vymezeného objemu výkovku, přičemž podélná osa vzniklého přesazení je rovnoběžná s podélnou osou zbývající části. Je nepostradatelnou operací při kování zalomených hřídelů.
Schéma přesazování, tmavě je vyznačena budoucí kliková hřídel
Základní kovářské operace pro volné kování
128
Sekání
Sekání se užívá k dělení výchozího materiálu na jednotlivé polotovary, ale častěji k oddělování přebytečného a odpadového materiálu od výkovků. Záměrně úzký nástroj, sekáč 3, vytváří tak štíhlé pásmo deformace, že v něm převládají přídavná tahová napětí, která vedou k žádoucímu porušení soudržnosti (2 horní a 3 dolní kovadlo).
Ohýbání (bending)
Ohýbání je důležitou doplňkovou operací při výrobě háků, kotev, třmenů, táhel, pák apod. Ohýbáním se zeslabuje příčný průřez polotovaru a mění jeho tvar v pásmu deformace, přičemž tyto změny jsou tím výraznější, čím tlustší je ohýbaný polotovar, menší je poloměr ohybu r a větší úhel ohybu α.
Zkrucování
Zkrucováním se rozumí pootočení části výkovku vzhledem k sousední části kolem společné osy o určitý úhel. Je nezbytnou doplňkovou operací při dokončování klikových hřídelů, vidlic a dalších výkovků, jejichž jednotlivé úseky se kovou jednodušším postupem v jedné rovině, a poté se zkroutí do požadované polohy.
Sekání
Ohýbání
Ukázka zkrucování tyčí
Zápustkové kování
129
Zápustkové kování slouží k výrobě velkého počtu tvarově stejných součástí z ocelí nebo jiných tvárných slitin (kolejová vozidla, letadla, zemědělské stroje, zámečnické a zemědělské nářadí, lékařské nástroje atd.). Hlavní předností zápustkového kování je vysoká výkonnost a snadná obsluha. Výkovky mají však omezené rozměry a hmotnost.
Ohřátý materiál se tváří v dutině zápustky, jejíž tvar je shodný s tvarem výkovku. Rozměry jsou však
zvětšeny o hodnotu smrštění vychladlého výkovku. Proti volnému kování se dosahuje přesnějšího
tvaru výkovku. Přesnost a jakost povrchu se dá výrazně zlepšit následným kalibrováním tak, že se
nemusí již dále používat obrábění.
Zápustkovým kováním se dosahuje vysokého stupně prokování a průběh vláken sleduje obrys výkovku. Výchozí polotovar, ohřátý na potřebnou kovací teplotu, se vloží do dutiny zápustky a působí se na něj tlakem nebo údery tvářecího stroje.
K zápustkovému kování používáme bucharů (kování úderem) a lisů (kování klidným tlakem).
Při zápustkovém kování nemá tok kovu zdaleka tolik stupňů volnosti jako při kování volném. Je omezen stěnami dutiny jednoúčelového, nejméně dvoudílného nástroje – zápustky.
Postup kování v jednodutinové zápustce na bucharu
Zápustkové kování
130
K přednostem zápustkového kování patří:
Současně však nelze přehlédnout i některé méně příznivé znaky zápustkového kování:
Zápustky
131
Dělení zápustek:
1) jednodutinové (jednoduché) – pro jednoduché tvary výkovků, které nepotřebují předkování (v případě složitějších tvarů probíhá předkování mimo zápustku)
2) vícedutinové – postupové zápustky – pro složitější tvary výkovků
Dutinu zápustky je možno zaplňovat buď vtlačováním nebo pěchováním. Při kování na bucharech je zápustková dutina vyplňována postupně během několika úderů beranu, při kování na lisech je výkovek zhotoven v průběhu jednoho zdvihu nebo několika zdvihů (postupová zápustka). Výkovky se často sdružují ve vícenásobných dutinách.
Počet kovacích dutin záleží na tvaru výkovku, ale též na tvaru výchozího materiálu. Většinou je nutné použít více kovacích dutin - kování v postupových zápustkách. Jednotlivé dutiny se často umísťují do společného bloku oceli - nástroje, což je pro práci na bucharu výhodné (zkrácení času transportu, nižší pokles teploty).
Kování v zápustkách bez výronku se říká tzv. kování v uzavřených zápustkách. Je velmi náročné, protože objem materiálu musí být velmi přesně stanoven. Kovací (dokončovací), tj. poslední dutina se umisťuje uprostřed tak, aby její těžiště bylo blízko těžiště celého bloku. To proto, že síla (nebo energie) na kování výkovku je větší než na kování předkovků, výkovek chladne a tedy roste jeho přetvárná pevnost, a dále proto, že výkovek včetně výronkové drážky má největší plochu. Ostatní dutiny jsou rozmístěny kolem této dokončovací dutiny.
Postupová zápustka pro buchar (vlevo: dutiny zápustky: 1 – prodlužovací, 2 – rozdělovací, 3 – předkovací, 4 – kovací, 5 – dokončovací dutina; vpravo: technologický postup: a – polotovar, b – prodlužování , c - rozdělování, d - ohýbání, e – kování v 1.dohotovní dutině, f-dokování)
Dutiny postupové zápustky
132
Přípravné (předkovací) dutiny
Kování v přípravných dutinách je doprovázeno vždy určitým nedostatkem materiálu. Porušení této podmínky má za následek vytvoření nežádoucího výronku, s následným nebezpečím vzniku přeložky v dokovací dutině. Slouží k přemístění materiálu (předběžné tvarování) do míst budoucího složitějšího
tvaru výkovku.
Mezi předkovací dutiny patří:
- prodlužovací
- pěchovací
- rozdělovací (otevřená nebo uzavřená)
- zužovací
- ohýbací
- tvarovací
Přípravné dutiny
Dokončovací dutiny
Charakteristickým znakem otevřených dokončovacích zápustek je výronková drážka, do které odtéká přebytečný kov v podobě výronku. Do uzavřených dutin se vkládá polotovar o stejném objemu, jako má hotový výkovek. Tato technologie se však dá použít pouze pro jednoduché rotačně symetrické výkovky, za předpokladu zvýšení rozměrové přesnosti vstupních polotovarů.
Dokončovací dutiny
Dutiny postupové zápustky
133
Výronek
Výronek sice představuje materiálovou ztrátu (10 až 30 %), avšak současně plní některé významné úkoly:
Po dokončení se výronek odstraňuje ostřiháváním.
Úprava výkovku
Výronek v řezu
Konečné úpravy výkovků jsou tedy odstřižení výronku, popř. prostřižení blan v otvorech, rovnání výkovku, výkovek se zbavuje okují (moření, otryskávání), tepelně zpracovává (normalizační žíhání) nebo za studena kalibruje.
Stroje pro kování
Podle charakteru práce se dělí na buchary, u nichž se využívá pohybové energie padajícího beranu působícího na tvářený kov rázem, a na hydraulické lisy, které zpracovávají kov klidným tlakem vyvíjeným kapalným médiem v hydraulickém systému lisu.
U bucharu se pracovní rychlost v mění z maxima vmax na nulu v neobyčejně krátkém čase t, který se udává v setinách až tisícinách sekundy. Největší rychlosti, vmax = 4,5 až 9 m.s-1, dosahuje beran v okamžiku, kdy dopadne na polotovar.
Pracovní rychlost hydraulického lisu se mění po křivce, přičemž vmax = 0,1 až 0,5 m.s-1. Doba deformace t je nepoměrně delší než u bucharu; udává se řádově v sekundách.
Padající beran bucharu působí na kov při každém úderu určitou rázovou energií, kdežto lis silou. Na bucharu se kov deformuje každým úderem, kdežto lis přestane vykonávat práci, jestliže jeho síla je menší než deformační síla.
Pracovní rychlost strojů pro kování
Stroje pro kování
Buchary
Kování na bucharu se vyznačuje vysokou deformační rychlostí, což se projevuje zvýšeným deformačním odporem, pomalejším poklesem kovací teploty, snadnějším opadáváním okují z povrchu kovaného polotovaru. Na výsledné velikosti rázové energie bucharu se podílí hmotnost beranu m a dopadová rychlost v. Pro potřeby kování je však mnohem výhodnější, jestliže se potřebné rázové energie dosáhne velkou hmotností beranu a nízkou dopadovou rychlostí, neboť následkem menšího deformačního odporu pronikne deformační účinek do větší hloubky tvářeného polotovaru. To je důvodem, proč se buchary charakterizují hmotností beranu a nikoli rázovou energií. Výkovky velkého průřezu se nemají kovat na bucharu, protože jím nelze dosáhnout rovnoměrného a dokonalého prokování v celém objemu výkovku. Na začátku kování je totiž zdvih beranu malý, a tím i nízká rázová energie, na konci kování je tomu opačně.
Buchary pro volné kování se dělí na pružinové, pneumatické a parovzdušné.
Pružinový buchar: výstředník s ojnicí mění otočný pohyb na pohyb vratný, jež se přenáší na druhý konec dvouramenného svazku listových pružin, tím se urychlí pohyb beranu.
Pneumatický buchar: pohon obstarává stlačený vzduch, hmotnost beranu až 1 000 kg, využívá tlaku a podtlaku.
Parovzdušný buchar: médium – pára nebo vzduch se nad a pod píst přivádí pomocí šoupátkového mechanismu.
Stroje pro kování
Hydraulické lisy
Činnost hydraulických lisů, které se stavějí o síle až 180 MN, vychází z Pascalova zákona (tlak kapaliny v uzavřené nádobě je ve všech směrech stejný) a ze známé skutečnosti, že kapaliny jsou sice nestlačitelné, ale tlak přenášejí.
Lisy působí na tvářený materiál klidným tlakem a prokovou materiál v celém průřezu. Kovou se na nich i nejtěžší výkovky.
Podle konstrukce dělíme lisy od firmy ŽĎAS na:
Schéma hydraulického lisu
Další typy lisů:
Svislé kovací lisy:
Vodorovné kovací stroje
Hornotlaký čtyřsloupové lisy
Důlotažný dvousloupový lis
Stroje pro kování
Pomocná zařízení při kování
K základním nástrojům patří různě tvarovaná kovadla.
Pomocné nástroje a zařízení usnadňující manipulaci s výchozím polotovarem při kování. Patří k nim různé druhy kleští, používané při kování menších výkovků na bucharech, a speciální, na jeřábu zavěšené kleště k dopravě ingotů a kovaných polotovarů.
Během některých kovářských operací, zejména prodlužování, je nutno otáčet kovaným polotovarem kolem jeho podélné osy. U lehkých výkovků se využívá fyzická síla a zručnost kováře, u těžších výkovků se uplatňuje jednoduchá mechanizace.
Manipulace s těžšími ingoty a polotovary se děje za pomocí dlouhého vahadla a Gallova řetězu. Dokonalejším pomocným zařízením je kovací manipulátor.
Kovací soubor pro volné kování tvoří kovací lis s hydraulickým pohonem a jeden nebo dva manipulátory. Kovací soubor je řízen jedním pracovníkem od centrálního řídícího pultu v odhlučněné kabině
Kovací manipulátor
Typy kovadel
Mechanizace při kování:
1 – pohyb svislý
2- pohyb podélný
3 – pohyb otáčivý
Speciální postupy kování
138
Výkovky s minimálními přídavky na obrábění i úkosy se zhotovují v uzavřených zápustkách, tzv. přesným kováním. Pro úspěšné kování je třeba přesně dodržovat objem a středění vloženého materiálu do zápustky. Nejvýhodnější jsou rotační tvary.
Kování na vodorovných kovacích strojích umožňuje částečnou nebo i úplnou automatizaci výrobního procesu. Jedná se v podstatě o horizontální klikové lisy vhodné hlavně pro pěchování z tyčového materiálu a práci s uzavřenými zápustkami. Zápustka je třídílná, uzavřená, kove se bez výronku. Dutinová část zápustky je dvoudílná, dělená svislou nebo vodorovnou dělící rovinou, opatřená zdrsněným průchodem pro tyčový materiál. Po přiblížení obou polovin působí jako sklíčidlo tyčového materiálu. Třetí, pěchovací díl se do dutiny osově zasouvá. Stroj pracuje tak, že se tyč posune do kovací polohy, na zarážku. Tím je přesně určen objem kovaného materiálu. Potom dvoudílný blok tyč sevře a zarážka se odsune. V této fázi se vyčnívající konec tyče ohřívá, dnes nejčastěji indukčně. Po zpěchování ohřátého konce tyče oddělí posuvný nůž výkovek od tyče a pracovní cyklus se může opakovat.
Kování na vodorovných kovacích strojích
Přesné kování
Speciální postupy kování
139
Dalším technologickým procesem je kování - protlačování za tepla, kdy tvářený materiál je v uzavřené zápustce stlačován průtlačníkem. Je to vlastně kombinace protlačování a kování. Tento způsob se používá pro slitiny hliníku a mědi, ale i pro ocel. Zvyšuje se tvárnost kovu, protože materiál je vystaven prostorové tlakové napjatosti. Může být řešeno jako dopředné, zpětné nebo sdružené. Je zde velký vliv tření a je potřeba brát v úvahu vysokou pevnost nástrojů a teplotní odolnost nástrojů.
Materiál je v uzavřené zápustce podroben tlaku lisovníků z několika stran. Výkovky jsou přesné s minimálními přídavky na obrábění
Vícecestné kování
Kování protlačování za tepla
Speciální postupy kování
140
Zvláštním případem kování je tzv. kování za rotace. Dochází při něm k redukci průřezu na menší průměr nebo k vykování válcové části na hranatém profilu. Na rozdíl od ostatních procesů kování se kování za rotace provádí za studena. Součásti větších průměrů se kovou za tepla. Mezi kování je řadíme hlavně proto, že deformace nastává opakovanými údery. Dvě kovadla s možností posuvu v radiálním směru se roztočí. Odstředivou silou jsou unášena směrem k obvodu, kde však narážejí na kalené válce, které jim udělují zpětný impuls. Tím vzniká opakovaný ráz. Polotovar se pomalu otáčí a osově posunuje do procesu tváření.
Princip kování za rotace
Technologie objemového tváření - válcování
Válcováním rozumíme kontinuální proces, při kterém se tvářený materiál deformuje mezi otáčejícími se pracovními válci za podmínek převažujícího všestranného tlaku. Válcovaný materiál se mezi válci deformuje, výška se snižuje, materiál se prodlužuje a současně rozšiřuje. Mění se i rychlost, kterou válcovaný materiál z válcovací stolice vystupuje.
Mezera mezi pracovními válci je menší než vstupní rozměr materiálu. Válcování se provádí hlavně za tepla, ale i za studena. Výsledkem procesu je vývalek.
141
Válcování plechů
Válcování profiů
Válcování drátů
Válcování trubek
Válcování
Podle směru, kterým válcovaný materiál prochází pracovními válci, podle uložení os válců vzhledem k válcovanému materiálu a podle průběhu deformace válcování dělíme na podélné, příčné a kosé.
U podélného válcování se materiál tváří ve směru podélném a tímto způsobem se vyrábějí tyče, kolejnice, tj. dlouhé polotovary.
Příčným válcováním se redukuje radiální průřez a tento způsob se používá např. pro osazené hřídele.
U kosého válcování jsou mimoběžné osy a takto se vyrábějí např. trubky.
142
Princip podélného (vlevo), příčného (uprostřed) a kosého (vpravo) válcování (1, 2 – válce, 3 – materiál)
Válcování
Při podélném válcování neprobíhá plastická deformace současně v celém objemu, ale pouze v relativně malé části, omezené body AA´a BB´. Největší rozměrová změna, deformace, je ve směru tloušťky a menší rozměrové změny jsou ve směru délky a šířky při zachování platnosti zákona o zachování objemu. Napěťový stav závisí hlavně na tření a deformace s sebou nese i změnu rychlostí materiálu vývalku na výstupu.
Při vstupu materiálu do válcovací mezery je vnitřní napjatost v příčném a výškovém směru tlaková a v podélném tahová. V pásmu od A do B, vzniká trojosá tlaková nerovnoměrná napjatost a za bodem B se opět napětí v podélném směru σ3 mění na tahové a tím dochází k výraznému zrychlení vystupujícího vývalku.
Hlavní rozměrová změna probíhá ve směru hlavního napětí σ1. Nejmenší je v příčném směru, odpovídající směru středního hlavního napětí σ2.
143
Válcování
Základní parametry pásma deformace
Válcování je spojitý tvářecí pochod, při němž otáčející se válce vtahují polotovar do válcovací mezery a zde jej stlačují. Tyto děje neprobíhají v daném okamžiku v celém objemu tvářeného polotovaru, ale pouze v jeho vymezené části – v pásmu deformace.
Pásmo deformace je definováno délkou a střední šířkou.
Délka pásma deformace
Úhel záběru je dán úhlem mezi spojnicí bodu, kde materiál vstupuje mezi válce a středu válce a spojnicí bodu, v němž materiál vystupuje z mezery válců a středu válce. Označujeme ho symbolem α.
Při válcování dochází k zmenšování výšky provalku o tzv. úběr, který vyjadřujeme vztahem:
Δ h = h0 − h1 (h0- vstupní a h1- výstupní výška válcovaného polotovaru).
Hledáme délku odvěsny AC pravoúhlého trojúhelníka ACO. Kde:
144
Válcování
Záběrový úhel α
Střední šířka pásma deformace
145
Velikost úhlu záběru závisí na průměru válce D a rozdílu mezi vstupní a výstupní výškou polotovaru – tzv. úběrem.
Válcování
Záběr kovu na hladkých válcích
Proces válcování můžeme rozdělit do tří stádií.
První stádium začíná v okamžiku dotyku provalku s válci v bodech AA1 a končí při vstupu předního konce provalku do roviny výstupu BB1.
Ve druhém stádiu se parametry pásma deformace nemění, hovoříme o ustáleném procesu válcování.
Třetí stádium začíná vstupem zadního konce provalku do roviny vstupu AA1 a končí výstupem provalku z válců.
146
Stádia podélného válcování: 1. stádium a) až b), 2. stádium c), 3. stádium d) až e)
a)
b)
c)
d)
e)
Válcování
Podmínka vtažení polotovaru mezi válce (podmínka záběru):
Podmínkou pro uskutečnění válcovacího procesu je uchopení kovu válci. Při dotyku provalku s válci budou na stykových plochách působit normálové (tlakové) síly N a v jejich důsledku tečné třecí síly T.
147
Válcování
Podmínka vtažení polotovaru mezi válce (podmínka záběru):
Podmínkou pro uskutečnění válcovacího procesu je uchopení kovu válci. Materiál je do válců podáván určitou rychlostí. Při jeho dotyku s válci v bodu A, který reprezentuje styčnou kontaktní hranu předvalku a válce, vzniká normálová (tlaková) síla N, kolmá k povrchu válce. Proti ní působí podle principu akce a reakce na povrch stejně velká síla, ale opačného směru.
148
N
N
Válcování
Podmínka vtažení polotovaru mezi válce (podmínka záběru):
Podmínkou pro uskutečnění válcovacího procesu je uchopení kovu válci. Materiál je do válců podáván určitou rychlostí. Při jeho dotyku s válci v bodu A, který reprezentuje styčnou kontaktní hranu předvalku a válce, vzniká normálová (tlaková) síla N, kolmá k povrchu válce. Proti ní působí podle principu akce a reakce na povrch stejně velká síla, ale opačného směru.
149
N
N
Sílu, působící na povrch předvalku v bodě A můžeme rozložit na dvě složky k sobě kolmé, svislou a vodorovnou.
Vodorovná složka:
Nx = N ⋅ sinα (má tendenci válcovaný kus odstrčit od válce)
Svislá složka:
Ny = N ⋅ cosα (vede ke zmenšení výšky kusu-napomáhá úběru)
Nx = N. sin α
Ny = N.cos α
α
Válcování
Podmínka vtažení polotovaru mezi válce (podmínka záběru):
Podmínkou pro uskutečnění válcovacího procesu je uchopení kovu válci. Materiál je do válců podáván určitou rychlostí. Při jeho dotyku s válci v bodu A, který reprezentuje styčnou kontaktní hranu předvalku a válce, vzniká normálová (tlaková) síla N, kolmá k povrchu válce. Proti ní působí podle principu akce a reakce na povrch stejně velká síla, ale opačného směru.
150
N
N
Sílu, působící na povrch předvalku v bodě A můžeme rozložit na dvě složky k sobě kolmé, svislou a vodorovnou.
Vodorovná složka:
Nx = N ⋅ sinα (má tendenci válcovaný kus odstrčit od válce)
Svislá složka:
Ny = N ⋅ cosα (vede ke zmenšení výšky kusu-napomáhá úběru)
Vlivem tření provalku o otáčející se válce vzniká v bodě A třecí (tečná) síla T.
Nx = N. sin α
T
Válcování
Podmínka vtažení polotovaru mezi válce (podmínka záběru):
Podmínkou pro uskutečnění válcovacího procesu je uchopení kovu válci. Materiál je do válců podáván určitou rychlostí. Při jeho dotyku s válci v bodu A, který reprezentuje styčnou kontaktní hranu předvalku a válce, vzniká normálová (tlaková) síla N, kolmá k povrchu válce. Proti ní působí podle principu akce a reakce na povrch stejně velká síla, ale opačného směru.
151
N
N
Sílu, působící na povrch předvalku v bodě A můžeme rozložit na dvě složky k sobě kolmé, svislou a vodorovnou.
Vodorovná složka:
Nx = N ⋅ sinα (má tendenci válcovaný kus odstrčit od válce)
Svislá složka:
Ny = N ⋅ cosα (vede ke zmenšení výšky kusu-napomáhá úběru)
Vlivem tření provalku o otáčející se válce vzniká v bodě A třecí (tečná) síla T.
Vodorovná složka:
Tx = T ⋅ cosα (vtahuje polotovar mezi válce)
Svislá složka:
Ty = T ⋅ sinα (vede ke zmenšení výšky kusu-napomáhá úběru)
Nx = N. sin α
T
Tx = T. cos α
Ty = T. sin α
Mezi třecí a tlakovou silou platí vztah
T = f ⋅ N
f -součinitel tření mezi válcem a polotovarem
α
Válcování
Podmínka vtažení polotovaru mezi válce (podmínka záběru):
152
N
N
U sil působících ve vodorovném směru mohou nastat tři případy:
1) N ⋅ sinα > T ⋅ cosα ….. provalek nebude uchopen válci
2) N ⋅ sinα = T ⋅ cosα ….. mezní případ (provalek může a nemusí být vtažen mezi válce)
3) N ⋅ sinα < T ⋅ cosα ….. provalek bude vtažen mezi válce.
Úpravou nerovnosti N ⋅ sinα < T ⋅ cosα
dostaneme :
Výraz lze nahradit hodnotou f (T = f ⋅ N )
Nx = N. sin α
T
Tx = T. cos α
Ty = T. sin α
α
a odtud: f > tgα
Válcování
Podmínka vtažení polotovaru mezi válce (podmínka záběru):
153
N
N
Definice podmínky záběru:
f > tgα
Provalek může být vtažen mezi válce jen tehdy, je-li součinitel tření mezi válcem a provalkem větší než tangenta úhlu záběru.
Při grafickém rozboru podmínky záběru dojde ke vtažení polotovaru mezi válce tehdy, pokud výslednice sil N a T (označená písmenem R), směřuje mezi válce.
Nx = N. sin α
T
Tx = T. cos α
Součinitel tření je ovlivněn:
1) přímo úměrně:
2) nepřímo úměrně:
a) teplotou povrchu a chemickým složení provalku
b) obvodovou rychlostí válců
R
Válcování
Podmínka vtažení polotovaru mezi válce (podmínka záběru):
154
N
N
Definice podmínky záběru:
f > tgα
Provalek může být vtažen mezi válce jen tehdy, je-li součinitel tření mezi válcem a provalkem větší než tangenta úhlu záběru.
Při grafickém rozboru podmínky záběru dojde ke vtažení polotovaru mezi válce tehdy, pokud výslednice sil N a T (označená písmenem R), směřuje mezi válce.
Nx = N. sin α
T
Tx = T. cos α
Součinitel tření je ovlivněn:
1) přímo úměrně:
2) nepřímo úměrně:
a) teplotou povrchu a chemickým složení provalku
b) obvodovou rychlostí válců
R
β
β – třecí úhel, tg β = f
Můžou nastat 3 případy:
∙ záběr nenastane Nx > Tx ; α > β
∙ záběr nenastane Nx = Tx ; α = β (rovnováha)
∙ záběr nastane Nx < Tx; α < β
Válcovací tratě a stolice
155
Hlavní výrobní jednotkou válcovny je válcovací trať, která zahrnuje ucelený, vzájemně propojený soubor strojů a strojních částí, dopravních a manipulačních mechanizmů, nezbytných k uskutečnění válcovacího pochodu. Kromě toho musí být válcovací trať vybavena ještě dalším zařízením, např. ohřívacími a žíhacími pecemi, zařízením pro chladnutí, rovnání a povrchovou úpravu vývalků.
Válcovací tratě jsou sestaveny z různého počtu válcovacích stolic do výrobních linek od jedné do dvanácti stolic i více.
Rozlišují se nejčastěji podle těchto hledisek:
1) podle konstrukce válcovací stolice a počtu válců ve stolici
2) podle druhu vývalku a průměru pracovních válců
3) podle způsobu otáčení válců
4) podle uspořádání válcovacích stolic
Válcovací stolice musí být pevná a tuhá, ale současně natolik jednoduchá, aby umožňovala snadnou a rychlou výměnu válců a dalších opotřebených či poškozených součástí.
Válcovací tratě a stolice
156
Podle konstrukce válcovací stolice a počtu válců se dělí stolice na dvouválcové, tříválcové, čtyřválcové, víceválcové, univerzální a speciální:
Pro válcování plechu se používá Lauthova tria. Tato stolice se liší od normálních stolic trio tím, že její střední válec má menší průměr než válec horní a spodní. Střední válec je vlečen a otáčí se pouze třením o válcovaný provalek a válec střídavě horní nebo spodní. Výhoda menšího průměru středního válce je v podpoře prodlužování provalku, ale nevýhodou zase je rychlejší opotřebení středního válce.
Jednosměrné duo
Válcování na vratném duu
Trio
Lauthovo trio
Válcovací tratě a stolice
157
3) čtyřválcové (kvarto) stolice – vyznačují se čtyřmi rovnoběžnými válci. Vnitřní válce jsou pracovní a jejich menší průměr podporuje prodloužení a zvyšuje přesnost tloušťky vývalku. Vnější válce jsou opěrné – zabraňují průhybu pracovních válců. Pohánějí se pracovní válce, kdežto opěrné válce jsou vlečené. Stavějí se v jednosměrném i vratném provedení a používají se při válcování plechů a pásů za tepla i za studena.
Kvarto
Válcovací stolice pro válcování hliníku za tepla
výrobce Achenbach Buschhütten
Válcovací tratě a stolice
158
4) víceválcové stolice
a) klasické uspořádání , tzn. dva válce jsou pracovní, ostatní opěrné (max. 20 válců). Dva vnitřní válce menšího průměru jsou většinou hnané. Tento typ válcovacích stolic umožňuje válcování tenkých plechů, pásů a fólií za studena.
b) planetové stolice mají dva rovnoběžné opěrné válce velkého průměru, a dvě soustavy pracovních válečků, které volně – jako planety – obíhají kolem opěrných válců, což umožňuje až 95% úběr v jednom průchodu. Uplatňují se při válcování plechů a pásů za tepla.
Šesti válcová
stolice (sexto)
Planetová stolice
Dvanácti válcová
stolice
Válcovací tratě a stolice
159
K univerzálním válcovacím stolicím můžeme počítat i hotovní stolice pro válcování žlábkových kolejnic. Žlábek se vytváří pomocnými válečky dvěma posledními průchody provalku. Svislé válečky (a, b) nejsou hnány a jsou stavitelné.
Universální stolice s jedním párem
svislých válců
Konfigurace válců pro válcování žlábkových (tramvajových) kolejnic
6) Stolice speciální konstrukce - Mají šikmo uložené válce a používají se při výrobě bezešvých trubek.
Univerzální stolice pro válcování širokopřírubových nosníků
Válcovací tratě a stolice
160
Podle druhu vývalků a průměru pracovních válců se válcovací tratě rozdělují na:
1) předvalkové tratě, na nichž se válcují předvalky (bloky, bramy, sochory), které slouží jako polotovar pro hotovní tratě.
2) hotovní tratě, na nichž se válcují hotové vývalky ve velmi rozmanitém tvarovém a rozměrovém sortimentu
Válcovací tratě a stolice
161
Rozdělení válcovacích tratí podle způsobu otáčení válců:
Válcovací tratě a stolice
162
Rozdělení válcovacích tratí podle uspořádání stolic:
VT s jednou stolicí
Válcovací trať se skládá z pracovní stolice (1), stolice ozubených válců (2), reduktoru (3) a motoru (4). K tratím tohoto druhu patří tratě předvalkové (blokovna, slabing), tratě duo, trio i kvarto pro válcování plechu, univerzální tratě atd.
VT s pracovními stolicemi v ose
Pracovní stolice těchto tratí jsou uspořádány v jednom, dvou, třech i více pořadích, přičemž každé pořadí má samostatný pohon nebo v některých případech mají i dvě pořadí společný pohon od jednoho motoru. Tyto tratě se používají pro válcování drátu, tenkých plechů a také pro válcování tvarových vývalků.
Válcovací trať s jednou stolicí
Se stolicemi v s ose (v jednom pořadí)
Se stolicemi v s ose (ve třech pořadí)
Válcovací tratě a stolice
163
Rozdělení válcovacích tratí podle uspořádání stolic:
VT průběžné
U těchto tratí prochází provalek válcovací stolicí pouze jednou s volným výběhem před vstupem do další stolice. Podle toho musí být postaveno tolik jednosměrných válcovacích stolic, kolik je třeba průchodů k vyválcování hotového vývalku. Pro zkrácení délky válcovací tratě se pracovní stolice stavějí v několika paralelních (přesazených) řadách, jak je vidět u přesazené tratě typu cross-country nebo v šachovnicového provedení. Tyto tratě se pro svou vysokou výrobnost používají k válcování tvarových vývalků.
Válcovací trať přesazená (cross-country)
Válcovací tratě a stolice
164
Rozdělení válcovacích tratí podle uspořádání stolic:
VT polospojité
Tyto tratě se skládají ze dvou skupin stolic: ze spojitého pořadí - I a II a průběžného uspořádání - III (mnohdy také uspořádání pracovních stolic v ose - vedle sebe). V prvé skupině (I a II) se provalek válcuje spojitě a současně se nachází v několika stolicích. Ve druhé skupině stolic (III) probíhá válcování ve volných smyčkách. Polospojité tratě se používají pro válcování jemných tvarových vývalků a drátu.
VT spojité
Jsou vyvrcholením vývoje válcovacích tratí. Pracovní stolice těchto tratí jsou uspořádány za sebou. Vzdálenost mezi stolicemi je menší než délka válcovaného provalku, takže se provalek současně válcuje v několika stolicích. Spojité válcovací tratě mohou být hnány buď společným motorem převody ozubených kuželových kol, nebo má každá stolice vlastní motor. Spojité válcovací tratě se používají pro válcování sochorů, plechů, pásů a také pro válcování středních a jemných tvarových vývalků. Použití automatizačních prvků během válcovacího procesu umožňuje velkou výkonnost. Na těchto tratích se dosahuje vysokých válcovacích rychlostí (až 50 m.s-1).
Válcovací trať spojitá
Výroba hutních polotovarů válcováním
165
Technologie válcování základních hutních polotovarů můžeme rozdělit podle typu výrobku do tří skupin:
a) Válcování plechů
Plechy z hlediska výroby i spotřeby dělíme na tlusté a tenké. Jako hraniční uvádí norma tloušťku 3,75 mm.
Plechy se válcují ve válcovacích stolicích s hladkými válci z plochých předvalků.
Tlusté plechy se válcují za tepla. Nejčastěji bývá trať osazena vratným duem, v případě větších šířek kvartem, nebo i nevratným triem (často Lauthovo trio).
Tenké plechy se válcují za studena a to až do tloušťky 0,15 mm. Starší způsob výroby se prováděl válcováním v několika vrstvách na sobě. Tím se celková výška vývalku zvětší a potřeba přetvárných sil zmenší.
Nevýhody tohoto způsobu:
1) Plechy se při válcování někdy svaří a je obtížné je oddělit
2) Tloušťka jednotlivých listů není vždy stejná
Výhody:
1) Možnost překládání při válcování- tj. změna směru válcování o 90° a tím snížení plošné anizotropie plechu.
Dnes se převážně plechy vyrábějí jako pásy na tzv. široko pásových kontitratích a rozstřihují se na tabule po vyválcování.
Výroba hutních polotovarů válcováním
166
b) Válcování drátů
Dráty se válcují na speciálních válcovacích tratích za tepla, které jsou kontinuální, nepřetržité.
c) Válcování profilů
Profily se válcují na profilových tratích. Profilové stolice jsou dua nebo tria osazená tzv. profilovými (kalibrovanými) válci. Kalibry jsou na válcích vypracovány v podobě obvodových drážek.
Kalibry mohou být otevřené nebo uzavřené, kdy je jeden válec je vybaven drážkou a druhý do ní zapadá profilovým nákružkem.
Poslední kalibr má tvar požadovaného profilu.
Válcují se jak profily kruhové, čtyřhranné, šestihranné, atd., tak tyče různých profilů jako I, U, L, kolejnice atd.
Výroba hutních polotovarů válcováním
167
c) Válcování bezešvých trubek
Trubky (bezešvé) se také vyrábějí převážně válcováním. Rozměry trubek jsou dány jejich průměrem a tloušťkou stěny. Podle použité výrobní technologie rozdělujeme trubky z hlediska válcování na válcované za tepla a za studena, redukované za tepla a za studena a podle provedení na hladké, závitové, s tvarovými konci, atd.
Jejich výrobu můžeme rozdělit zhruba do tří základních operací:
Rozeznáváme několik technologických způsobů výroby bezešvých trubek:
Výroba trubek
168
Nejčastěji se děruje polotovar kosým válcováním (základ Mannesmannova a Stiefelova způsobu výroby), při kterém dochází v důsledku jednosměrného stlačení materiálu (vznik velkých tahových napětí) k rozrušení materiálu ve středu polotovaru a k posunu částic materiálu ze středu průřezu ven směrem k obvodu, který se zvětšuje a tím dochází k tvorbě vnitřních trhlin, tedy k děrování.
Díra má nepravidelný tvar a proto se kalibruje trnem kvůli hladkému povrchu. Úhel natočení válců není velký, bývá kolem 3 až 7o. Úhel sklonu válců se během tváření nemění, ale mění se pouze vzdálenost mezi válci, aby se dosáhlo potřebné deformace, potřebného smáčknutí. Děrovací trny mají jednoduchý tvar. Stupeň deformace není velký, poměr tloušťky stěny dutého předvalku a hotové trubky bývá kolem 5,5 až 7,3.
Mannesmanův způsob – válce mají tvar komolých dvojkuželů, jejichž osy jsou vzájemně mimoběžné
Stiefelův způsob – válcování s letmo uloženými válci
Princip kosého válcování trubek – Mannesmanův způsob
Princip kosého válcování trubek – Stiefelův způsob
Výroba trubek
169
K další redukci průměrů a ke zvětšení délky se používá tzv. poutnická stolice.
Jedná se především o redukci tloušťky stěny, prodloužení a také zlepšení kvality povrchu válcovaného materiálu.
Válcuje se opět na trnu (tyči), jehož průměr odpovídá průměru trubky a délka je větší, než je délka vyválcovaného děrovaného polotovaru, přičemž dochází k redukci vnějšího i vnitřního průměru děrovaného polotovaru. Při válcování se vývalek osově posouvá, částečný návrat je proveden nuceným pohybem. Tím dochází k válcování po přítržích nebo krocích odkud má též stolice název. Na povrchu vývalku válcovaných na poutnické stolici jsou znát nepatrné povrchové vlnky ve vzdálenosti válcovacího kroku.
Počet otáček je závislý na průměru trubky a platí, že pro menší průměry je větší (od 50 do 150 min-1). Za dobu jedné otáčky se materiál posune do záběru v rozsahu zhruba 10 až 35 mm a velikost posuvu závisí na velikosti a tloušťce trubky. Vlastní výrobní a technologický proces je rozdělen do tří hlavních částí (i když celkový výrobní proces má mnohem více operací) a to na:
výrobu dutého polotovaru
válcování dutého předvalku na hotovou trubku
a poslední operací je kalibrace a chlazení
Schéma válcování na poutnické stolici
Poutnické válce
Výroba trubek
170
Spojité válcování trubek je výhodné z hlediska vysokých rychlostí válcování, z hlediska jednoduchého výrobního postupu, možnosti válcovat trubky o malé tloušťce stěn (2 mm) a konečná jakost povrchu je velmi dobrá. Provalek navlečen na namazaném dlouhém trnu. Na rozdíl od poutnického způsobu zde probíhá válcování kontinuálně několika dvojicema válců najednou. Válcovací trať se skládá ze 7 až 11 kruhových kalibrů uložených těsně za sebou. Jednotlivé dvojice kalibrů jsou vždy pootočené o 90° vůči předchozí dvojici, důsledkem čehož je materiál dokonale proválcován po celém obvodu trubky. Tloušťka stěny se při průchodu každou dvojicí kalibrů postupně ztenčuje, až dosáhne trubka požadovaných rozměrů.
Tříválcová stolice s detailem válce
Válcování na tratích s tříválcovou stolicí (Asselův způsob), pro výrobu hotových trubek z tlustostěnných předvalků se využívají válcovací tratě se stolicemi složenými ze 3 válců. Kuželové válce jsou vzájemně mimoběžné a šikmo umístěné pod úhlem 10 až 15o, umožňuje měnit stupeň příčné deformace a to změnou úhlu sklonu válců.
Spojitá válcovací trať
Výroba trubek
171
Výroba trubek děrováním na tlačné válcovací stolici je nový způsob výroby trubek (označovaný jako PPM), kdy však musí následovat buď poutnická stolice nebo Stiefelův způsob kalibrace. Výhodou je možnost děrovat čtvercové polotovary.
Jedná se o podélný způsob válcování.
Schéma výroby trubky děrováním
Tratě s příčnými válci, kotouči – Diescherův způsob válcování trubek se používají pro trubky menších rozměrů - 50 až 150 mm, s malými tloušťkami stěn – kolem 3 mm s velmi dobrou jakostí povrchu. Opět využití trnu. Válcovací stolice má dva pracovní mimoběžné válce, které válcují podle kosého principu. Mezi tyto válce jsou ve svislé rovině uloženy dva kotouče, které se otáčejí napříč a napomáhají tak tváření.
Válcovací trati s příčnými válci
Válcování kotoučů a kroužků
172
Kroužky a kotouče se rovněž vyrábějí válcováním na speciálních válcovacích jednoúčelových strojích. To se v podstatě provádí dvěma dvojicemi kruhových nebo kuželových válců, které upravují protilehlé plochy průřezů. Během válcování se vzdálenost trnů nuceným způsobem mění, profil kroužku se zmenšuje a průměr se zvětšuje. Tvar válců je profilován dle požadavků na konečný tvar výrobku. Dochází zde ke zhutňování materiálu bez porušení vláknité textury.
Radiálně axiální válcování
Příklad radiálně axiálního válcování kroužků
Příklad radiálního válcování kroužků
Speciální postupy válcování
173
Příčné klínové válcování
Používá se pro výrobu předkovků, vývalků, ale i pro výrobu polotovarů rotačních tvarů v konečné kvalitě. Polotovar je a nebo může být indukčně ohřát a posunut do tvářecího stroje. Maximální průměr vývalku je 40 mm, délka 320 mm, výkon je 10 až 20 kusů za minutu. Tímto způsobem se vyrábějí např. osy šlapek jízdních kol.
Válcování kuličkových polotovarů
Válcování kuličkových předvalků kosým válcováním válci se šroubovicovým profilem z tyče. Kuličkové předvalky jsou určeny pro další výrobu kuliček pro kuličková ložiska. Vysoká přesnost kuliček je dána tvářením za studena, dochází zde ke zpevnění materiálu a k jeho pěchování. V poslední profilové části válců dojde k ustřižení kuličky od zbytku tyče.
Válcování kuličkových polotovarů
Příčné klínové válcování (a - princip, b - vývalek)
Speciální postupy válcování
174
Válcování závitů
Zvláštním případem válcování je výroba tvářených závitů. Závity lze válcovat jedním, dvěma nebo třemi kotouči opatřenými negativem reliéfu požadovaného závitu. Nástroj se při odvalování postupně zatlačuje do polotovaru, přičemž postupuje i osově podle stoupání závitu. Zatlačování je vyvozeno hydraulikou. Tvářené závity mají vyšší únosnost, než-li závity vyráběné obráběním, nedochází k porušení vláknité textury a při tváření za studena dochází ke zlepšení mechanických vlastností v důsledku zpevňování.
Speciální postupy válcování
175
Následující speciální způsoby technologie válcování jsou metody, které se dají zařadit i mezi technologii kování. První z nich je válcování výkovků (vývalků), kdy se požadovaný tvar získá tvářením na kovacích válcích, na kterých je několik tvarových segmentů. Druhou metodou je metoda Slick-Mill (tváření kývavým pohybem), která se používá pro výrobu rotačních výkovků.
Válcování na kovacích válcích
Při válcování na kovacích válcích se dosahuje velkého stupně deformace tvářeného materiálu a probíhá nejčastěji na několik průchodů. Výroba předkovků na kovacích válcích je 5krát rychlejší, než na bucharech. Spojením kovacích válců se svislými nebo vodorovnými kovacími lisy představuje velmi výkonnou kovací jednotku.
Válcování metodou Slick-Mill
Metoda Slick-Mill je v podstatě založena na kombinaci hydraulického lisu s válcováním. Spodní rotační zápustka je vyplňována tvářeným kovem za působení tlaku horního rotujícího disku. Vývalek rotačního tvaru obvykle velkého průměru) je zhotoven na tomto zařízení za 60 až 80 s.>
Tváření pomocí metody Slick-Mill
Princip a postup kování na kovacích válcích
Technologie objemového tváření - �tažení drátů, profilů a trub
176
Tažení je protahování polotovaru otvorem průvlaku, při kterém se zmenšuje příčný průřez a zvětšuje délka za současné změny mechanických vlastností (zvýšení meze pevnosti a meze kluzu).
Dosahuje se přesných rozměrů a tvarů, zlepšuje se jakost povrchu (únavové vlastnosti ).
Nástroj je nepohyblivý, celková deformace se provádí postupně v několika za sebou jdoucích průvlacích (10-20 průchodů).
Provádí se za studena.
Pokud je vyčerpána plasticita a není ještě dosaženo požadovaného rozměru (průměru taženého drátu), musí se provést mezioperační žíhání.
Tažení se používá pro výrobu drátů, tyčí a nepravidelných tvarů a průřezů. Táhnout se dají plná i dutá tělesa.
Dráty mohou být taženy za sucha nebo za mokra s povrchovou (pozinkování, pocínování, atd.) nebo bez povrchové úpravy
Profily vytvořené tažením
Tažení drátů, profilů a trub
177
Při tažení je nutno zajistit dostatečně účinné mazání, kdy mazivo musí snižovat součinitel tření, oddělovat polotovar a průvlak, odvádět teplo a zajišťovat hladký povrch. V mazacím kuželi dochází k náběru maziva na povrch taženého polotovaru (drátu).
Vlastní deformace probíhá v tažném kuželi, charakterizovaném tažným úhlem α (8-16°), kalibrační kužel zajišťuje přesnost rozměrů, snížení vnitřních pnutí po tažení a dostatečnou životnost průvlaku.
Jako výchozí polotovar se používají např. tyče válcované za tepla. Následně se očistí od okují, na jednom konci zašpičatí a za takto upravený konec se chytne polotovar kleštěmi a následuje proces tažení.
Tažení drátů, profilů a trub
178
Základní rozdělení ocelových tažených drátů
Dělení z výrobního hlediska:
a) Nepatentovaný: nízkouhlíkové oceli s hmotnostním podílem C max. 0,2 %,
1) tažením zpevněný:
polotvrdý: pevnost 450 až 600 MPa,
tvrdý: pevnost 450 až 1 000 MPa,
pružinově tvrdý: pevnost 1 000 až 1 300 MPa;
2) žíhaný:
„na černo" (zokujený povrch),
„na bílo", „na modro" (bez přístupu vzduchu),
„na lesklo" (v ochranné atmosféře).
b) Patentovaný: uhlíková ocel (C od 0,2 do 0,9 %)
1) tažením zpevněný,
2) po tažení žíhaný,
3) po tažení zušlechtěný,
4) po tažení napouštěný.
c) Dráty z legovaných ocelí (konstrukční, nástrojové, korozivzdorné, žárovzdorné).
Dělení z hlediska provedení povrchu:
Dráty mohou být taženy za sucha nebo za mokra s povrchem bez úpravy nebo s úpravou
(pozinkování, pocínování, pomědění, pohliníkování, pomosazení, lakování, smaltování,
pokrytí plastem atd.).
Dělení podle tvaru průřezu:
kruhový,
tvarový, vyrobený buď v tvarových průvlacích, nebo válcováním kruhového drátu za
studena ploštěním).
Tažení drátů, profilů a trub
179
Požadavky na vybrané druhy drátů
Dráty pro ocelová lana
Nejrozšířenější sortiment v tažírnách. Vyrábějí se z ocelí s hmotnostním podílem uhlíku od 0,4 do 0,9 %, s průměrem v rozmezí od 0,2 do 6,3 mm. Dodávají se zásadně ve stavu zpevněném po tažení a dosahují minimální pevnosti 1300, 1600, 1800 a 2000 MPa. Vzhledem k dynamickému namáhání musí být povrch bez vad s minimálním oduhličením. Požaduje se zvýšená mikročistota, škodlivé jsou hlavně netvárné vměstky typu Al2O3 a SiO2, méně škodlivé jsou plastické vměstky MnS. Velikost netvárných vměstků by neměla převyšovat u vysokouhlíkových ocelí 10 mm, u středně uhlíkových ocelí 20 mm. Důležitý je rovněž co nejmenší rozptyl mechanických hodnot.
Dráty do předpjatého betonu
Vyrábějí se z uhlíkových ocelí s hmotnostním podílem C 0,7 až 0,9 %, s průměry od 2,5 do 10 mm. Povrch je buď ve stavu po tažení, nebo pozinkovaný, někdy je vybaven vtisky pro zlepšení přilnavosti betonu. Dodávají se ve stavu taženém, nízkoteplotně popouštěném nebo stabilizovaném. Dosahují pevnosti až 1 970 MPa.
Ocelové lano
Dráty do předpjatého betonu
Tažení drátů, profilů a trub
180
Požadavky na vybrané druhy drátů
Dráty pro ocelové kordy a hadicové dráty
Ocelové kordy jsou v podstatě lanka z tenkých ocelových drátů o pevnosti až 3000MPa. Dráty jsou pro zabezpečení vysoké soudržnosti s pryží pomosazené. Vyrábějí se z uhlíkových ocelí s hmotnostním podílem C od 0,70 do 0,77 % z drátu o průměru 5,5 mm. Průměry kordových drátů jsou 0,15 až 0,35 mm. Vyžaduje se zvýšená mikročistota a homogenita s minimálním rozptylem mechanických vlastností. Ještě vyšší nároky se kladou na hadicové dráty o průměru 0,2 až 0,3 mm. Zvýšené nároky na jakost se týkají především mikročistoty a homogenity.
Jehlové dráty
Slouží k výrobě jehel, špendlíků a ostatních výrobků s vyšším obsahem C. Požadují se zúžené rozměrové tolerance, nízká pevnost a vysoká plasticita, vysoká jakost povrchu a co nejmenší oduhličení. Vyrábějí se z vysokouhlíkových ocelí s C od 0,7 do 1,0 %. Výsledná struktura je zrnitý perlit. Průměry tažených drátů jsou od 0,28 do 3,3 mm. Pro zvýšení sferoidizačního účinku se legují chrómem do 0,2 % Cr. Po žíhání se provádí kalibrační tah s 10 až 20 procentním plošným úběrem.
Nejběžnější mechanické vlastnosti, které zákazník vyžaduje u jednotlivých typů drátu jsou, pevnost, mez kluzu, tažnost, kontrakce a počet ohybů a krutů do lomu. Mimoto se také sleduje oduhličení, mikročistota, velikost povrchových vad, množství okují či maziva na drátě, chemické složení apod.
Kordy
Tažení drátů, profilů a trub
181
Tvářecí proces tažení drátů a profilů se provádí za studena a to ve více stupních. Možné přetvoření je omezeno pevností daného materiálu. Sám název výstižně upozorňuje na to, že při této operaci se materiál prodlouží ve směru tažení a tedy - má-li být zachován jeho objem (zákon zachování objemu) - zmenší se průřez. Redukcí průřezu napomáhá radiální tlak vznikající v kuželové části průvlaku. Tahové a tlakové síly vykonávají potřebnou deformační práci (tj. mění rozměry), třecí síly působí proti směru tažení a ohřívají materiál.
Z hlediska stavu napjatosti vzniká v pásmu deformace při tažení drátů kruhového průřezu stav prostorové napjatosti tah, tlak, tlak a jemu odpovídající schéma deformací (tahové). Pro tento proces je charakteristická rovnost hlavních tlakových napětí a hlavních tlakových deformací (σ2=σ3, ε2=ε3).
Deformací je zde vlastně změna z původního průřezu na vstupu So
na průřez na výstupu S1 a platí, že
ε = log (So/S1).
Přetvoření drátu není v celém průřezu homogenní - prodloužení je v ose větší, než u okrajů.
Správně zvolená tažná síla umožňuje optimální využití tažných stolic vyloučením nebezpečnosti porušení vstupního materiálu.
Na tažnou sílu mají vliv tyto činitelé:
Tažení drátů, profilů a trub
182
STROJE PRO TAŽENÍ
Stroje k tažení jsou tažné stolice, které se používají k tažení drátů, profilů a tyčí.
Rozdělení tažných stolic:
Podle výrobního způsobu se dělí na bezskluzové a skluzové.
U bezskluzového způsobu je na tažném bubnu několik závitů drátu, což znemožňuje prokluzování. U skluzové stolice je nutné odvádět vzniklé teplo.
Tažná stolice s přímočarým pohybem
Stolice s navíjením
Příklad bezskluzové a skluzové tažné stolice
Tažení drátů, profilů a trub
183
Nástrojem u tažení jsou průvlaky, které se nepohybují a jsou značně namáhané na otěr. Jedná se o velmi drahý nástroj. Průvlaky z ocelí mají životnost zhruba 2000 kg drátu, z tvrdokovu (karbid wolframu WC) zhruba 200krát větší, diamantové tažnice jsou téměř nezničitelné. Jakost průvlaku má vliv na jakost povrchu konečného produktu.
Průvlak tvoří dvě části – jádro a objímka.
sestává z většího počtu kuželů o různých vrcholových úhlech.
Jejich funkce - (shora) - je následující: vstupní kužel (zaváděcí) – úhel otevření 45 až 60o, mazací – úhel stejný, tažný – tažný kužel s úhlem 10 až 12o, kalibrační a výstupní.
Mazací část umožňuje pravidelné rozestření maziva okolo polotovaru. Kalibrační část bývá válcová a zajišťuje hladký povrch. Výstupní část umožňuje odpružení deformovaného průřezu a výstup bez pasivních odporů, brání poškození průvlaku při přetržení drátu.
Jako mazivo se používá emulzí, fosfátů, boraxu, mýdlového prášku, apod.
Pro trubky se používají v zásadě dva průvlaky, průvlak s krátkou nebo s dlouhou válcovitou částí Úhel otevření je 24 až 28o a délka je 1,5 násobek tloušťky stěny vytažené trubky.
Schéma průvlaku
1 – vstupní, mazací kužel
2- tažný, pracovní kužel
3 – kalibrační válec
4- výstupní kužel
d – kalibrační průměr
Tažení drátů, profilů a trub
184
Technologie tažení je podstatně nákladnější, než válcování a proto počet tahů má být minimální. Získání kovově lesklého povrchu vyžaduje minimální celkový plošný úběr 50 %, obvyklé úběry jsou kolem 80 až 90 %, což však nelze udělat na jediný tah. Před vlastním tažením musí být dokonalá příprava povrchu, tj. odstranění okují a nanesení vrstvy, která slouží jako nosič maziva.
Technologické postupy tažení drátů:
Pro tažení tyčové oceli se jako polotovar používá tyčová ocel válcovaná za tepla kruhového, šestihranného, čtvercového nebo plochého průřezu.
Schéma tažení drátu: Ro je počáteční (vstupní) poloměr drátu, Rf je výstupní poloměr taženého drátu
Tažení drátů, profilů a trub
185
Tažení bezešvých trubek a profilů
Na rozdíl od drátů se táhnou v konečné délce. Používá se přetržitý proces.
Nejčastěji se provádí za studena a je určena pro trubky malých a středních rozměrů (od 0,1 až do 250 mm), tenkostěnných i tlustostěnných, s nároky na rozměrovou přesnost a jakost povrchu (lesklý a hladký vnější i vnitřní povrch).
Někdy se tyto trubky označují jako trubky přesné.
Polotovarem jsou trubky vyráběné válcováním zhruba do délky 4,5 m s upraveným koncem pro prostrčení průvlakem.
�
Tažení drátů, profilů a trub
186
Základní způsoby tažení trubek jsou (jednotlivé způsoby tažení se rozlišují podle toho, jak se vymezuje vnitřní průměr trubek během procesu tažení, protože vnější průměr trubky je vždy vymezen průměrem průvlaku).
Průvlečné tažení trubek
Tažení na uchyceném trnu
Tažení trubek na volném na trnu
Tažení trubek na tyči
Technologie objemového tváření – protlačování
187
Protlačování je možné provádět za tepla, poloohřevu i za studena.
Napjatost v přetvářeném elementu materiálu je trojosá, všestranná tlaková.
Tvářený materiál se přemísťuje a jeho směr pohybu je určen konstrukcí nástroje – protlačovadla. Materiál se deformuje průchodem přes pevnou průtlačnici vlivem síly, vyvolané pohybujícím se nástrojem – průtlačníkem. Výrobek se nazývá protlaček.
Tuto technologii je možno dělit do dvou skupin. První se týká výroby finálních výrobků, druhá výroby polotovarů (trubek, tyčí, profilů, apod.). Protlačování za studena je u lehkých a barevných kovů známo již přes 100 let. Tímto způsobem se vyráběly a vyrábějí např. tuby, nábojnice, apod.
Princip technologie protlačování
Schémata napjatosti a deformace při protlačování
Technologie objemového tváření – protlačování
188
Protlačování má široké použití při výrobě zejména takových profilů, které nelze vzhledem ke složitosti průřezu vyrábět válcováním, tažením nebo zakružováním. Získávají se výrobky s výhodnými mechanickými i rozměrovými vlastnostmi. Protlačování vedlo k výraznému snížení vlastních nákladů ve výrobě, tedy i k racionalizaci výroby.
Přesnost průtlačků je obvykle velmi vysoká (± 0,05 mm), takže není nutno před montáží průtlačky rozměrově upravovat. Také využití materiálu je vysoké, 90 až 100 %.
Na protlačovaní za studena jsou potřebné velké deformační síly, které závisí na chemickém složení materiálu, přípravě a tepelném zpracování, mazání, geometrii nástroje (čím větší, tím větší síla), velikosti redukce (čím větší, tím větší síla), na tloušťce stěny (čím menší, tím větší síla), druhu stroje.
Potřebné síly a práce se vypočítají složitě a často se využívá empirických vztahů nebo numerických výpočtů. Limitujícím faktorem pro protlačovací stroje je velikost síly, potřebné pro deformaci pod vlivem tlaku, kdy deformační odpor materiálu obzvláště při protlačování za studena roste.
Stav napjatosti všestranného tlaku, příznivý pro plastické vlastnosti kovu, má za následek, že deformační odpor tvářeného materiálu je velký, a proto jsou příslušná výrobní zařízení, svislé nebo vodorovné protlačovací lisy, mohutné konstrukce. Pro protlačování ocelí se používají lisy o lisovací síle 300 až 120 000 kN.
Technologie objemového tváření – protlačování
189
Protlačování je velmi rozšířeno při tváření neželezných kovů, kde je možno tuto technologii využít pro jejich zpracování za studena. Ale používá se i pro zpracování ocelí a těžkotvařitelných slitin, kde se technologický proces uskutečňuje za tepla. Pro plastické vlastnosti vhodný stav napjatosti umožňuje zpracovávat i kovy a jejich slitiny za normálních podmínek křehké, které nelze ani kovat, ani válcovat, ani táhnout.
Jakost a výchozí stav materiálu má výrazný vliv na technologii a proces protlačování. Vzhledem k velikosti přetvárných odporů jsou pro protlačování vhodné materiály s tažností větší, než 10 % a kontrakcí větší, než 50 % (oceli s obsahem uhlíku do 0,2 % C).
Nevhodné materiály:
Je nutno vynaložit specifický tvářecí tlak větší jak 2500 MPa.
Nelze během jedné operace v důsledku chemického složení (tedy zpevnění) získat deformaci alespoň 25 %.
Materiály s nízkou přetvárnou pevností, hliník a jeho slitiny, se dají protlačovat na jednu operaci.
Oceli a ostatní kovy se protlačují na více operací. Někdy je potřeba provádět i mezioperační žíhání (nejdříve rekrystalizační a potom na měkko).
Maximální redukce na jednu protlačovací operaci je omezena přípustným namáháním nástroje. Redukce u oceli např. s obsahem 0,1 % C je až 60 %.
Před vlastním protlačováním je nutná úprava materiálu rovnáním a dělením na kaloty včetně tepelného zpracování. Následuje povrchová úprava.
Technologie objemového tváření – protlačování
190
VLIV TŘENÍ
Jedním z rozhodujících faktorů na proces protlačování je tření, které výrazně ovlivňuje vlastní proces, kvalitu výrobku a ekonomii výroby. Zejména u ocelí se musí provádět vhodná povrchová úprava, jinak dochází k suchému tření a zadření nástroje.
Povrchová úprava se skládá:
Velikost třecích sil dále závisí na drsnosti povrchu průtlačníku a průtlačnice a na jejich opotřebení v kritických místech.
Někdy se jako mazivo u hutnického protlačování za tepla používá sklo vhodného chemického složení, které se při protlačování roztaví (nutnost odstranit sklovitou kůru).
U neželezných kovů se používá tzv. košilka, tj. mezera mezi průtlačníkem a průtlačnicí o velikosti 2 až 4 mm, kam zateče materiál, který působí jako mazivo.
Technologie objemového tváření – protlačování
191
ROZDĚLENÍ TECHNOLOGICKÝCH ZPŮSOBŮ PROTLAČOVÁNÍ
Protlačování dělíme podle směru pohybu materiálu a nástroje na dopředné, zpětné, kombinované, stranové a radiální.
Dopředné protlačování
Při dopředném (přímém) protlačování se materiál pohybuje ve stejném směru jako průtlačník. Výchozím polotovarem bývá kalota, získaná např. lisováním plechu nebo upichováním z tyčí. Používá se při tváření čepů, šroubů, pouzder, apod., tedy výrobků, u kterých není konstantní průřez
Princip dopředného protlačování�(a – průtlačník, b – stírač, c – průtlačnice, d - vyhazovač)
Technologie objemového tváření – protlačování
192
Zpětné protlačování
Při zpětném protlačování se pohybuje materiál v opačném směru a používá se k výrobě dutých protlačků i se žebry, kdy tloušťka stěny je v porovnání s průměrem velmi malá anebo naopak.
Kombinované (sdružené) protlačování
Vyrábí se tím profilové výrobky, které jsou velmi namáhané a které nemusí být válcového tvaru.
Stranové a radiální protlačování
Při stranovém protlačování se tvářený materiál pohybuje kolmo na směr pohybu průtlačníku a slouží k výrobě průtlačků s vnějším i vnitřním oboustranným osazením. Radiálním protlačováním rozumíme tváření, při kterém se materiál i části nástroje pohybují v radiálním směru vzhledem k ose materiálu.�
Princip stranového (vlevo a uprostřed) a radiálního protlačování
Princip kombinovaného protlačování
Princip zpětného protlačování
(a, – průtlačník, b – stírač, c – průtlačnice, d – vyhazovač)
Technologie objemového tváření – protlačování
SPECIÁLNÍ ZPŮSOBY PROTLAČOVÁNÍ
Ražení (vtlačování)
Touto metodou se vyrábějí funkční tvary dutin nástrojů v důsledku zvýšení životnosti.
Protlačování trubek
Výchozím polotovarem jsou válcované špalky potřebné délky. Následuje většinou ohřev a vlastní děrování a protlačování dopředným způsobem. Po skončení procesu zůstává v matrici zbytek, technologický odpad, který se musí odstranit. Stupeň deformace je velký, kdy součinitel prodloužení je 8 až 25 (z polotovaru o délce např. 700 mm a průměru 200 mm lze vyrobit trubku délky 6 až 18 m).
Hydrostatické protlačování
Polotovar je obklopen kapalinou o vysokém tlaku, čímž se vytváří všestranné napětí a tvárnost materiálu se zvýší. Technologické možnosti hydrostatického protlačování jsou dnes již takové, že se může protlačovat již bez fosfatizační vrstvy, nebo např. výrobky plátované mědí. Hydrostatický tlak je až 3000 MPa. Přetvoření v jedné operaci může dosáhnou až 80 %.�
Princip hydrostatického protlačování
Technologie výroby trubek protlačováním
Děrování
Technologie objemového tváření – protlačování
STROJE A NÁSTROJE PRO PROTLAČOVÁNÍ
Důležitým faktorem je konstrukce nástroje a geometrie průtlačníku a průtlačnice.
Nelze volit libovolné úkosy, rádiusy, zaoblení, apod. tvarových částí nástroje. Nástroj, který je složen z průtlačníku a průtlačnice jako hlavních částí, je namáhán vysokými měrnými tlaky, proto závisí na jeho materiálu, tepelném zpracování a drsnosti povrchu.
Životnost tvarových částí nástrojů je od 3000 do 50000 kusů. Proces protlačování ocelí za studena je omezen pevností materiálu průtlačnice, při zpětném protlačování i pevností materiálu průtlačníku.
�
K protlačování za studena se používá většinou mechanických klikových a kolenových vertikálních lisů a lisů hydraulických. Lisovací síla je 300 až 120000 kN.
Při protlačování za tepla se zpracovávají materiály, jejichž tvařitelnost je za studena omezená a např. válcování by bylo příliš nákladné.
Po protlačování jsou protlačky vysunuty z pracovního prostoru vyhazovačem nebo sfouknuty stlačeným vzduchem. Při kombinovaném protlačování se vyhazují protlačky buď vyhazovačem nebo stěračem podle toho, zda ulpí na průtlačníku nebo zůstanou v průtlačnici. Vnitřní stěny protlačků jsou mírně kuželové s úkosem 1 až 2o. Nástroj musí být opatřen otvory pro únik vzduchu a maziva. �
Technologie plošného tváření – střihání
Nástroje pro stříhání:
1. nůžky
– neoddělují materiál v celém průřezu najednou, ale po částech. Patří sem např. nůžky tabulové, nůžky na pásy, křivkové nůžky, okružní nůžky ( pro vystřihování kotoučů a mezikruží )
2. střihadla
– oddělují materiál v celém průřezu najednou.
Hlavní části tvoří střižník a střižnice.
Materiál se vkládá mezi střižník a střižnici a je veden vodícími lištami. Posuv pásu mezi
jednotlivými zdvihy střižníku je omezen dorazem.
�
Stříhání je nejrozšířenější operací tváření. Používá se jednak na přípravu polotovarů (stříhání tabulí nebo svitků, stříhání profilů, vývalků, apod.), jednak na vystřihování součástek z plechu buď pro konečné použití nebo pro výrobky na další technologie (ohýbání, protlačování, tažení, atd.) a jednak na dokončovací a nebo pomocné operace.
Kromě klasického stříhání existují i další operace, které se nazývají podle způsobu odstraňování materiálu. Patří sem děrování, vystřihování, ostřihování, přistřihování, atd.
Výrobek se nazývá výstřižek.
Stříhání se může podle teploty procesu dělit:
na stříhání za studena - jen pro měkčí oceli (do pevnosti 400 MPa) a nebo pro plechy,
na stříhání za tepla - pro tvrdší a tlustší materiály při ohřevu asi na teplotu 700 °C
Technologie plošného tváření – střihání
PRINCIP STŘÍHÁNÍ
Stříhání je oddělování části materiálu působením protilehlých řezných hran způsobujících v řezné rovině smykové napětí. Stříhání probíhá ve třech fázích.
V první fázi je oblast pružných deformací, kdy se materiál stlačuje a ohýbá a vtlačuje se do otvoru střižnice. Druhou fází je oblast plastických deformací. Střižník se vtlačuje do plechu a ten do otvoru střižnice a napětí překračuje mez kluzu a na hranách střižníku a střižnice se blíží mezi pevnosti. Ve třetí fázi začínají na hranách vznikat trhlinky, ty se rozšiřují až dojde k utržení (usmýknutí) materiálu.
Napětí v místě střihu, A - B schéma hlavních napětí v bodech A a B, R - plocha střihu
Jednotlivé fáze při stříhání
Technologie plošného tváření – střihání
PRINCIP STŘÍHÁNÍ
Výstřižek se oddělí dříve, než projde střižník celou tloušťkou stříhaného materiálu a následně je výstřižek vytlačen. S ohledem na to nejsou okraje střihových ploch zcela rovinné a střižná plocha má určitou drsnost, která není v ploše rovnoměrně rozdělená. Místa, kde došlo k prvnímu výskytu trhlin, jsou drsnější, než ostatní střižné plochy. Oddělení však nenastane přesně v žádané rovině a to proto, že materiál je elastický, tvárný a napětí způsobuje tlak nožů na celé ploše – podle toho rozeznáváme na odstřihnuté ploše různá pásma.
Stříhání je tedy jedinou tvářecí operací, která směřuje k žádoucímu porušení materiálu. Při výpočtu tvářecích sil se to projeví tím, že zde použijeme meze pevnosti místo meze kluzu.
Deformační pásma při stříhání�1 – pásmo zaoblení (elastická deformace), 2 – pásmo utržení, 3 – pásmo smyku (plastické deformace), 4 – pásmo odtlačení
Kvalita střižné plochy pro různou velikost střižné mezery
Technologie plošného tváření – střihání
Vystřihování
Vystřihováním se vyrábí buď výstřihy, součástky k přímému použití, nebo přístřihy či polotovary určené k dalšímu zpracování. Hlavní částí lisovacích nástrojů (střihadel) je pohyblivý střižník (1) a nepohyblivá střižnice (2), na jejímž čele leží plech. Vystřižená část tvoří výstřižek.
Děrování
Nástroje (děrovadla) pracují stejným principem jako střihadla. Výrobkem je otvor, kterým se opatřují jak výlisky, výstřižky, tak i např. svařence. Jde o otvory kruhové a zejména pak profilové. Střižná plocha obsahuje mikrotrhliny, resp. otřepy. Vystřižená část je odpad.
Ostřihování
Oddělování přebytečného materiálu
Přistřihování
Dosažení přesných tvarů, rozměrů nebo hladkých ploch
Nastřihování
Částečné nastřihnutí materiálu v okraji tak, že není úplně oddělen.
Prostřihování
Částečné nastřihnutí materiálu v libovolném tvaru uvnitř dílce.
Vystřihování
Děrování
Nastřihování
Prostřihování
Ostřihování
Technologie plošného tváření – střihání
Přesné stříhání
Slouží k výrobě velmi přesných výstřižků nebo otvorů, které se dále neopracovávají, vzhled povrchu je srovnatelný s obráběnými plochami, jde o hodnoty Ra = 0,8 ÷ 1,6 μm. Princip spočívá ve změně charakteru stavu napjatosti v oblasti střihu, který se získá pomocí nátlačných hran a tlaku horního i spodního střižníku
Stříhání nepevným nástrojem
Střižnou sílu vyvozuje univerzální střižnice, kterou představuje pryž či polyuretan uložený v pouzdře. K pohybu pouzdra se využívají vřetenové nebo hydraulické lisy. Pryž umožňuje stříhat tenké plechy (cca 1 mm) měkké uhlíkové oceli a hliníkové slitiny. Střižná plocha není kvalitní, doporučuje se přídavek 0,8 ÷ 1 mm a je zvýšený odpad. Technologie je vhodná pro kusovou či malosériovou výrobu, střihání součástek, přístřihů, rozvinutých tvarů i skupinové vystřihování.
Stříhání přesným nástrojem
Technologie plošného tváření – střihání
Střižná vůle a střižná mezera
Střižná vůle, tedy dvojnásobek střižné mezery (mezera stejné velikosti existuje na obou stranách střižníku vnikajícího do střižnice), je v podstatě rozměrovým rozdílem mezi střižníkem a střižnicí.
Vhodné určení této vůle je důležité především z hlediska zachování kvality střižné plochy či opotřebení nástroje. Pro získání kvalitnějšího povrchu se v rámci výpočtu střižné mezery (potažmo vůle) volí nižší hodnoty součinitele 𝑐. Je-li rozhodujícím faktorem dosažení co nejmenší střižné síly, volí se naopak hodnoty vyšší.
Velikost střižné vůle je odvislá mimo jiné od druhu a tloušťky tvářeného materiálu. Pro výpočet střižné mezery je nutné stanovit, zda se jedná o plech větší tloušťky než 3 𝑚𝑚 či nikoli, neboť pro odlišné tloušťky existuje odlišné empirické vyjádření výpočtu střižné mezery.
Zobrazení střižné mezery mezi střižníkem a střižnicí
Technologie plošného tváření – střihání
VÝPOČET SÍLY A PRÁCE
VÝPOČET SÍLY A PRÁCE PRO ROVNOBĚŽNÉ NOŽE
Při stříhání materiálu o tloušťce t a šířce l je možné ideální střižnou sílu Fsid určit ze vztahu
Fsid = S ⋅τps = l ⋅ t ⋅ τps,
kde τps je mez pevnosti ve smyku (střihu) a pro ocel odpovídá hodnotě τps = ( 0,75 ÷ 0,85).Rm
Rm je mez pevnosti v tahu. Pro ostatní materiály je možné mez pevnosti ve smyku zjistit podle vztahů, uvedených v tabulkách.
Při výpočtu skutečné střižné síly je nutno vzít v úvahu vliv otupení břitu, velikost vůle mezi noži, tloušťku a jakost povrchu materiálu atd., takže ideální střižnou sílu musíme vynásobit koeficientem K1:
Fs = S ⋅ τps ⋅ K1
Velikost koeficientu K1 se v praxi pohybuje v rozmezí od 1,2 do 1,5 .
Schéma stříhání rovnoběžnými noži
Vztah mezi mezí pevnosti ve střihu a v tahu pro vybrané materiály
Technologie plošného tváření – střihání
Síla potřebná pro setření materiálu ze střižníku
Po vystřižení může materiál ulpět na střižníku. Sílu potřebnou k jeho setření určíme z empirického vztahu:
FST = keu ⋅ Fs [N]
kde je keu – koeficient závislý na druhu materiálu
Fs – střižná síla [N]
Protlačovací síla potřebná pro protlačení výstřižku střižnicí
FPR = kev ⋅ Fs [N]
kde je kev – koeficient závislý na druhu materiálu
Stanovení celkové střižné síly
Pří výpočtech střižné síly je třeba mít na paměti, že síla potřebná k oddělení výstřižku ze základního materiálu není jedinou silou, jež ve střižném procesu figuruje. Po oddělení výstřižku ze základního materiálu ulpí pás plechu vlivem elasticity na střižníku a je potřeba vyvinout sílu na jeho setření a tato síla se nazývá silou stírací. Další silou je síla protlačovací. Celková střižná síla se tedy stanoví ze vztahu:
FCS = Fs + FST + FPR [N]
kde FCS- celková střižná síla [N]
FS - střižná síla [N]
FST- stírací síla [N]
FPR - protlačovací síla [N]
Technologie plošného tváření – střihání
VÝPOČET SÍLY A PRÁCE PRO ROVNOBĚŽNÉ NOŽE
Závislost střižné síly na dráže nože při stříhání rovnoběžnými noži
Při stříhání nejprve dochází k pružné deformaci materiálu – oblast I, kdy síla, působící na nože, lineárně roste. Po překročení meze kluzu stříhaného materiálu dochází k plastické deformaci povrchu materiálu, která odpovídá pásmu II.
Pásmo III je pásmem plastického střihu, následuje pásmo IV – dolomení materiálu. Hloubka im je tzv. poměrná hloubka vniku nože při maximální síle a ik je poměrná hloubka vniku nože při přestřižení.
Tloušťka materiálu t je větší než dráha nože.
Při stříhání měkkých materiálů je maximální střižná síla malá a nože pronikají hluboko, při stříhání tvrdých materiálu je střižná síla vysoká a nože pronikají do materiálu méně.
Při výpočtu střižné práce, která je dána plochou pod křivkou závislosti střižné síly na dráze nože, nahrazujeme skutečný průběh idealizovanou křivkou – polovinou elipsy.
S = π .a . b, kde S - plocha elipsy [mm2], a - délka hlavní poloosy [mm], b - délka vedlejší poloosy [mm].
Hloubku vniknutí nože do materiálu vyjádříme pomocí součinitele κ, který závisí na vlastnostech stříhaného materiálu a jeho hodnoty lze nalézt v tabulkách. Obecně platí, že čím tvrdší je stříhaný materiál, tím menší je součinitel κ (součinitel zaplnění diagramu).
Nahradíme-li velikost hlavní poloosy „a“ velikostí střižné síly Fs a velikost vedlejší poloosy „b“ polovinou hloubky zatlačení střižníku i/2 vztah pro výpočet střižné práce bude:
Skutečný a ideální průběh střižné síly v závislosti na dráze nože
kde A - střižná práce [J], Fs - střižná síla [N], κ - koeficient vtlačení, t - tloušťka stříhaného materiálu [mm]
Technologie plošného tváření – střihání
VÝPOČET SÍLY A PRÁCE
Střižná práce:
A = Fs . k . z = Fs . k . b . tg ϕ
Kde:
k… koeficient zaplnění plochy pod křivkou�z… zdvih [m].
Dráha nože při stříhání šikmými noži
Stříhání skloněnými, šikmými noži
Technologie plošného tváření – střihání
ROZDĚLENÍ STŘÍHÁNÍ
Podle konstrukce nožů (střižníků) se stříhání dělí nastříhání:
Rovnoběžnými noži,
Skloněnými noži,
Kotoučovými noži,
Noži na profily a tyče.
Stříhání rovnoběžnými noži
Ke stříhání rovnoběžnými noži se používá střižný nástroj, který se skládá ze střižníku a střižnice mezi kterými je střižná vůle, resp. střižná mezera ms (1/2 střižné vůle). Nelze totiž bez zvláštních úprav postavit nástroj bez mezery kvůli nebezpečí havárie. Na docílení kvalitního výstřižku je důležitá optimální vůle mezi střižníkem a střižnicí. Jednostranná vůle bývá od 3 do 10 % tloušťky plechu v závislosti na tloušťce a pevnosti materiálu (s rostoucí pevností se vůle zvětšuje).
Schéma stříhání pomocí střižného nástroje (SK – střižník, SC – střižnice)
Technologie plošného tváření – střihání
Stříhání šikmými noži
Stříhání šikmými, skloněnými, noži, které při stříhání svírají určitý úhel je výhodné proto, že se při tomto způsobu zmenší celková potřebná střižná síla oproti stříhání na rovných nožích. Materiál se stříhá postupně. Pro velikost střižné síly bude rozhodující velikost střižné hrany a tloušťky - plochy trojúhelníka.
Podobně jako u jednoduchého rovného stříhání je i v tomto případě průběh okamžité síly možno regulovat, i když naproti tomu se celková práce, vynaložená na stříhání, nezmenší.
U nástrojů, střihadel, složených ze střižníku a střižnice, používaných pro dva nejrozšířenější způsoby stříhání, tj. děrování a vystřihování, to lze provést dvěma způsoby.
Střihadla se zkoseným ostřím používáme tehdy, když chceme zmenšit střižnou sílu, která je větší jak síla lisu. Na vystřihování se zkosení dělá oboustranné a to na střižnici, výrobek je rovný, odpad ohnutý. Způsob oboustranného zešikmení vyrovnává síly na střižníku a nevychyluje jej z osy.
Jednostranné zkosení střižníku se používá jen pro nastřihování.
U děrování je střižnice rovná a střižník zkosení, výrobek je rovný, odpad ohnutý. Při stříhání složitých tvarů se nedoporučuje provádět zkosení ostří.
Stříhání skloněnými, šikmými, noži
(1 – horní pohyblivý nůž, 2 – dolní pevný nůž, 3 – stříhaný materiál)
Porovnání délky střihu při stříhání rovnými, resp. šikmými noži
Úpravy střižníku a střižnice (a – rovný střih, b – jednostranné zkosení střižníku, c, d – oboustranné zkosení střižníku, e, f – zkosení střižnice, g - stupňovité uspořádání střižníků)
Technologie plošného tváření – střihání
Stříhání kruhovými noži
Pro podélné střihání dlouhých pásů se staví nůžky kotoučové, kruhové. Je to střižný nástroj s odvalujícími se noži. Použití kruhových nožů prodlužuje čas střihu, ale snižuje rázy při stříhání. Sklon řezné hrany se mění od nejvyšší hodnoty v místě záběru do nuly.
Kotoučové nůžky dělíme podle počtu kotoučů na jednokotoučové, dvoukotoučové a vícekotoučové:
1) Jednokotoučové se používají převážně v hutích k oboustrannému ostřihování dlouhých tabulí tlustých plechů. Dolní nože jsou pevné (hrana ostřihovacího stolu), horní pohyblivé.
2) Dvoukotoučové – rozdělujeme podle vzájemné polohy nožů a stříhaného plechu:
a) kotouče o velkém průměru (pásové nůžky), osy rovnoběžné, pro rovné střihy do tlouštěk 30 mm
b) nože o velmi malých průměrech, osy rovnoběžné, stříhání na zakřivených čarách
c) okružní nůžky s jedním skloněným nožem (o cca 30 až 40°) do tlouštěk 30 mm.
d) nůžky se šikmými oběma noži, tzv. křivkové pro stříhání silně zakřivených obrysů
3) Vícekotoučové – s více páry kotoučových nožů (dělení tabulí na užší pásy).
4) Další typy - nůžky na profily, stříhání na lisech
Uspořádání kotoučových nůžek při stříhání pásů
Technologie plošného tváření – střihání
Stříhání noži na profily a tyče, trubky
Často se stříhá také profilový materiál, čtvercový, kruhový, profily, atd. Zatímco příčný průřez funkčních částí nástrojů zůstává ve všech případech zhruba beze změny, mění se podélný tvar podle účelu střihu.
Při stříhání jakéhokoliv profilového materiálu platí zásada, aby přestřihovaná tloušťka v každém okamžiku byla téměř stále stejná. Této zásadě se potom přizpůsobuje obrys pohyblivého nože.
Pro stříhání profilů se využívá pohyblivý nůž. Při šikmém posuvu pohyblivé části nástroje se docílí rovnoměrnějšího průběhu střižné síly v závislosti na zdvihu, než kdyby se volil pohyb nože podle některé z os průřezu.
Při střihání trubek, při jejich pokud možno minimálním zdeformování, má pohyblivá část nástroje tvar oblouků zakončených špičkou. Zašpičatělá část nejprve trubku propíchne, boky potom trubku střihají tak, že výslednice sil na břitu směřuje kolmo vůči směru nejvyšší tuhosti. Střižná mezera není rovněž po celé délce stejná, od krajů směrem ke středu roste.
Nože na stříhání profilu
(1 – střižník, 2 – pohyblivý nůž, 3 – pevný nůž, 4 – stříhaný profil, 5 – směr pohybu nože)
Nože na čtvercový a kruhový materiál�(a – čtvercový průřez, b – kruhový průřez, c – kruhový průřez s rozdílným průměrem, d – kruhový průřez s povolenou deformací profilu)
Technologie plošného tváření – ohýbání
Ohýbání je proces tváření, při kterém je materiál trvale deformován do různého úhlu ohybu s menším nebo větším zaoblením hran.
K ohýbání používáme nástroje - ohýbadla, skládající se z ohybníku a ohybnice. Výrobkem je výlisek ohybek.
Ohnutí tělesa (vzniklé tvary jsou nazpět rozvinutelné) do žádoucího tvaru využívá stejných zákonů plasticity, jako ostatní způsoby tváření - překročením meze kluzu dosáhneme oblasti plastické deformace. Plastická deformace je doprovázena deformací elastickou. Po průřezu je to pružně plastická deformace, která má různý průběh od povrchu materiálu k neutrální ose.
Nože na stříhání profilu
(1 – střižník, 2 – pohyblivý nůž, 3 – pevný nůž, 4 – stříhaný profil, 5 – směr pohybu nože)
Technologie plošného tváření – ohýbání
Při ohybu nastává deformace průřezu, vyšší průřezy jsou více deformovány, než průřezy nižší. U širokých pásů (b€≥€3s) nedochází k deformaci proto, protože proti deformacím v příčném směru působí odpor materiálu velké šířky vzhledem k jeho malé tloušťce.
Vrstvy kovu na vnitřní straně ohybu jsou v podélném směru stlačovány, zkracovány a roztahovány v příčném směru. Vrstvy kovu na vnější straně ohybu se roztahují a prodlužují v podélném a stlačují se v příčném směru.
Kolem střední části průřezu ohýbaného materiálu jsou tahová napětí malá a dosahují hodnot nižších, než je mez kluzu daného materiálu.
V přechodu mezi těmito dvěma pásmy jsou vlákna bez napětí a bez deformace. Jejich spojnice tvoří tzv. neutrální osu, ve které není napětí a která se při ohýbání ani neprodlouží ani nezkrátí. Neutrální osa je na začátku uprostřed průřezu, při ohybu se posouvá směrem k vnitřní straně ohybu. Není tedy totožná s osou těžiště ohýbaného materiálu.
Rozložení napětí při ohýbání
Technologie plošného tváření – ohýbání
Z délky neutrální osy v ohýbaných částech a z délek rovných úseků se určuje rozvinutá délka polotovaru před ohybem. U tenkých plechů není tento rozdíl patrný, ale při ohýbání tlustých plechů se však s tímto musí počítat.
Vzdálenost x, která charakterizuje polohu neutrální osy, závisí na poměru R/t – viz. tabulka, a poloměr ohybu neutrální osy je potom:
ρ = R + x . t
Kde:
R … vnitřní poloměr ohybu [mm],�x … součinitel posunutí neutrální osy,�t (někdy označováno jako s)… tloušťka materiálu [mm].
Posunutí neutrální osy v místě ohybu
Hodnoty součinitele x
Technologie plošného tváření – ohýbání
V místě ohybu vykazuje ohýbaný materiál tři pásma.
Napjatost v ohýbaném materiálu pro tenký plech:
pásmo pružných deformací kolem neutrální osy,
vnější pásmo trvalého prodloužení,
vnitřní pásmo trvalého napěchování
Ohýbání tenkých tyčí:
Ohýbání tlustých tyčí:
Napjatost a deformace v ohýbaném materiálu
Ohyb tenkých tyčí: s0 – počáteční tloušťka tyče, b0 – počáteční šířka tyče
Ohyb tlustých tyčí: s0 – počáteční tloušťka tyče, b – šířka tyče
Technologie plošného tváření – ohýbání
ODPRUŽENÍ
Pominou-li vnější síly na deformované těleso, rozměry tělesa se částečně vrátí do původních, tj. těleso odpruží. Zatímco u dříve probraných technologií bylo odpružení zanedbatelné, má při ohýbání značný význam. Odpružení při ohybu se projevuje jako úhlová odchylka γ, jejíž význam roste s délkou ramen. Zpětné odpružení ohýbaných součástí je způsobeno vlivem pružné deformace materiálu kolem neutrální osy. Velikost úhlů odpružení závisí na tvárnosti materiálu, poloměru ohybu a způsobu ohýbání. Bývá v rozsahu 3 až 15o.
Odpružení se většinou omezuje tak, že:
- materiál se ohne více o hodnotu úhlu odpružení γ, který se určí buď podle empirických vzorců nebo z tabulek. Nástroj se navrhuje s korekcí o úhel γ, má-li mít výlisek požadovaný tvar, použije se kalibrace, tj. zvětšíme lisovací sílu na konci lisovacího cyklu, dochází k místní plastické deformaci v místě ohybu a hodnota odpružení se snižuje, až případně vymizí úplně;
Odpružení při ohybu je možné vyloučit např. těmito opatřeními: podbroušením pohyblivé čelisti o úhel γ , zaoblením dolní strany pohyblivé čelisti a přidržovače poloměrem R, zpevněním materiálu v rozích rázem, vylisováním vyztužovacího žebra v místech ohybu, postupným ohýbáním s odlehčením pevné čelisti o tloušťku materiálu, atd.
Hodnoty úhlu odpružení pro vybrané materiály
Odpružení materiálu pro ohyb tvaru V a U
Technologie plošného tváření – ohýbání
VÝPOČET SÍLY A PRÁCE PRO OHYB DO TVARU „V“
Průřez materiálu je ve vzdálenosti x od podpory namáhán ohybovým momentem:
kde F0 je působící síla.
Vzroste-li napětí tak, že v krajních vláknech dosáhne napětí meze kluzu, začne trvalá deformace součásti. Tento stav nastane v místě maximálního momentu pod působištěm síly F0, která dosáhne hodnoty:
kde lv … vzdálenost podpor [mm], � W … průřezový modul v ohybu [mm3],� σk … mez kluzu [MPa].
Práce pro ohyb:
A = Fo . k1 . h ,
kde
F… ohýbací síla (pro kalibraci Fc = 2 . F) [N],�h… zdvih (koncová poloha) [m],�k1… koeficient průběhu F (k1 = 1/3).
Ohyb do tvaru V
Technologie plošného tváření – ohýbání
OSTATNÍ TECHNOLOGICKÉ PROBLÉMY OHÝBÁNÍ
Kromě dříve popsaných problémů, jako byla deformace průřezu a odpružení materiálu, jsou dalšími problémy ohýbání praskání materiálu a tvoření vln.
Praskání materiálu (vznik trhlin na vnější straně) nastane v okamžiku, kdy dojde k překročení kritické hodnoty poloměru ohybu R/t, což může být způsobeno jednak zpevněním materiálu, jednak stavem materiálu (žíhaný, tvářený za studena, apod.) a jednak průběhem vláken. Osa ohybu by měla být kolmá na směr vláken materiálu (odpružení je ale větší) nebo minimálně pod úhlem 30o. U dvojitého ohybu mají být vlákna materiálu k ose ohybu v úhlu kolem 45o. U stříhaných polotovarů musí být otřep na vnitřní straně ohybu nebo je nutné ho odstranit broušením.
Vliv vláken na ohýbání
Zvlnění profilu během ohýbání
Při návrhu ohýbaných dílů je nutné respektovat požadavky na hodnoty poloměrů ohybu. Poloměr ohybu musí být alespoň takový, aby se v krajních vláknech vůbec překročila hodnota meze kluzu, jinak by nedošlo k plastické deformaci. Poloměr nesmí však být ani příliš malý, aby deformace krajních vláken nepřekročila hodnotu tažnosti. Poloměr ohybu se má volit z hlediska odpružení co nejmenší, ale vzhledem k tvárnosti a tloušťce ohýbaného materiálu co největší. Jinak by došlo k destrukci v ohýbaném průřezu.
Tvoření vln vzniká hlavně u tenkých stěn, čemuž se dá zabránit bočním přitlačováním materiálu k nástroji nebo použitím dodatečné tahové síly při ohýbání.
Technologie plošného tváření – ohýbání
TECHNOLOGICKÉ POSTUPY OHÝBÁNÍ
Ohýbat se dá volně nebo v pevném nástroji. Technologické postupy ohýbání se dají rozdělit podle několika hledisek. Jednak je to podle použitého stroje, jednak podle poloměru zakřivení a jednak podle použitého technologického postupu.
Rozdělení podle stroje:
Ohýbání válcováním na válcích
Nástroj pro ohyb přes 90°
Technologie plošného tváření – ohýbání
TECHNOLOGICKÉ POSTUPY OHÝBÁNÍ
Rozdělení podle poloměru zakřivení:
ohyb s malým poloměrem za vzniku velké plastické deformace,
ohyb s velkým poloměrem zakřivení při poměrně malém stupni plastické deformace.
Technologie plošného tváření – ohýbání
TECHNOLOGICKÉ POSTUPY OHÝBÁNÍ
Rozdělení podle způsobu výroby:
Na obou popsaných strojích se ohyb provádí v celé délce materiálu najednou.
Ohýbání trubky
Technologie plošného tváření – ohýbání
TECHNOLOGICKÉ POSTUPY OHÝBÁNÍ
Rozdělení podle způsobu výroby:
Příklady navíjení
a – ruční, b – na ohýbačkách, c- navíjení pružin na trn, d - navíjení tyčí, e - navíjení pásu na šablonu
Příklady dílů s lemy
Technologie plošného tváření – ohýbání
TECHNOLOGICKÉ POSTUPY OHÝBÁNÍ
Rozdělení podle způsobu výroby:
K profilování se mohou používat i jednoduché dvoudílné nástroje, které jsou vyrobeny jako dvojice kotoučů tvarově profilovaných. Na obrázku vlevo je zařízení upravené pro postranní ohyb plechu, na obrázku vpravo pro žlábkování. Postranní ohyb i žlábek je možno provést na okraji rovinného plechu (pásu), i na okraji plechu svinutého do tvaru válcového pláště. Postupným ohýbáním z pásu je možno vyrobit profil libovolné délky, a to i u složitějších profilů.
Příklad postupy výroby profilů
Ohýbání válcováním: vlevo – postranní ohyb plechu, vpravo – žlábkování
Technologie plošného tváření – tažení
Tažením plechů a pasů vzniká prostorový výlisek nerozvinutelného tvaru.
Podle tvaru výlisku můžeme proces tažení dělit na:
Výchozím polotovarem je přístřih plechu, pás plechu nebo již jinak zpracovaný polotovar, který lze zpracovávat následujícími technologiemi:
Tažení je takový technologický způsob tváření, při kterém se jedním a nebo v několika tazích vyrobí z rovného plechu (přístřihu) duté těleso - polouzavřená nádoba. Někdy se tento technologický proces nazývá hluboké tažení. Nástrojem je tažidlo, které se skládá z tažníku a tažnice a ostatních konstrukčních částí, výrobkem je výtažek.
Technologické způsoby tažení
A, B - tažení bez přidržovače, 1. a 2. tah, C, D - tažení s přidržovačem, 1. a 2. tah, E – zpětné tažení (obracení), F – tažení se ztenčením stěny, G – zužování, H – rozšiřování, I – lemování (přetahování), J - napínání
Technologie plošného tváření – tažení
PROCES TAŽENÍ
Princip tažení je ideální vysvětlit na tažení jednoduchého válcového tvaru se dnem. Potom obdobným způsobem lze získané výsledky aplikovat i na výtažky hranatých nebo nepravidelných tvarů. Zatlačujeme-li tažník do tažnice, posunuje se plech přes tažnou hranu, která se z celého nástroje nejrychleji opotřebuje. Síla potřebná k tažení se kontroluje z podmínky pevnosti válcové části nádoby, která se nesmí při tažení přetrhnout. Je nutné uvažovat vliv tření a zpevnění materiálu.
Při tažení se mezikruží přístřihu (D - d) změní na válec s průměrem d a výškou h z dřívějšího rozměru přístřihu D. V důsledku platnosti zákona stálosti objemu se objem kovu během procesu nemění a proto výška h bude větší, než šířka mezikruží D – d.
Princip tažení válcového tvaru
Napjatost při tažení
Různá v jednotlivých místech výtažku. Dochází zde k anizotropii mechanických vlastností plechu. Dno (A) se vytahuje nepatrně a stejnoměrně do dvou směrů. Válcová část (C) je natahována v jednom směru, ale u dna (B) je dvoj nebo trojosá napjatost. Materiál, který přechází přes tažnou hranu (D), je namáhán ohybem radiálním a tangenciálním tlakem. Materiál pod přidržovačem (E) je namáhán tahem v radiálním směru, tlakem v tangenciálním směru a tlakem kolmo na povrch příruby. Je-li nástroj bez přidržovače, odpadá tlak pod přidržovačem. Nejnevhodnějším podmínky jsou v místě ohybu u dna výtažku, je zde vysoké tahové napětí. Důsledkem je zeslabování tloušťky stěny, a to vede k nebezpečí utržení dna.
Schéma napětí a deformací při tažení s přidržovačem: 1 - přidržovač, 2 – tažník, 3 –tažnice, 4 – přístřih
Technologie plošného tváření – tažení
Vznik vln
Tažení je technologický proces, při kterém se přesouvá značná část, značný objem materiálu. Tento přesunutý objem je schematicky na obrázku znázorněn v podobě vyšrafovaných trojúhelníků. Tento objem materiálu se během tažení vytlačuje, zvětšuje výšku nádoby, mění tloušťku stěny. Je patrné, že vyšrafované plochy (trojúhelníčky) přebývají. Protože při tažení postupuje materiál z příruby do válcové části, má plech v místě příruby snahu se vlnit, a to hlavně při vysokém stupni deformace. Při malém stupni deformace a při velké tloušťce materiálu se vlny netvoří, protože nejsou vysoké a vyhlazují se otvorem tažnice.
Princip tažení válcového tvaru
Tvorba vln u tažení bez přidržovače (vlevo) a s přidržovačem (vpravo)
Zabránit vzniku vln lze přidržovačem, ovšem za cenu pěchování materiálu pod přidržovačem a růstu tloušťky. V případě použití přidržovače je nutné znát velikost měrného tlaku p přidržovače.
Měrný tlak přidržovače závisí na tloušťce plechu, poměru výchozí tloušťka plechu ku průměru nádoby, jakosti plechu a součiniteli tažení.
Celková síla přidržovače je součinem měrného tlaku a činné plochy přidržovače. K určení měrného tlaku přidržovače se používá např. grafů.
Technologie plošného tváření – tažení
VÝPOČET SÍLY A PRÁCE
Matematické vztahy pro výpočet síly jsou poměrně komplikované, a proto se zjednodušují. Praktické vzorce vycházejí z toho, že dovolené napětí v nebezpečném průřezu musí být menší, než napětí na mezi pevnosti. Tedy největší tažná síla musí být o něco menší, než síla, která způsobí utržení dna výtažku od bočních stěn. Průběh tažné síly v jednotlivých fázích tažení je ukázán na obrázku. Z diagramu je patrné, že síla se mění od nuly po maximum asi v polovině tahu a potom opět klesá.
Průběh tažné síly v jednotlivých fázích tažení
Technologie plošného tváření – tažení
VÝPOČET SÍLY A PRÁCE
Velikost tažné síly pro rotační tvar výtažku se pro nástroj bez přidržovače, pro první a další tahy zjednodušeně vypočte podle vztahu:
F = S . Rm
kde S … plocha materiálu, který je namáhán na tah (S = π . d . s) [mm2],� Rm … mez pevnosti materiálu [MPa],� d … průměr tažníku [mm],� s … tloušťka plechu [mm].
Velikost tažné síly pro nástroj s přidržovačem, pro první a další tahy se zjednodušeně vypočte podle vztahu:
Fc = Ft + Fp = L . s . Rm + Sp . p
kde L … délka obvodu polovýrobku [mm],� Rm … mez pevnosti materiálu [MPa],� s … tloušťka plechu [mm],� Sp … plocha přidržovače [mm2]� p … specifický tlak přidržovače (od 0,8 do 3 MPa) [MPa].
Velikost práce při tažení se vypočte
A = Fc . h nebo přesněji A = C . Fc . h
kde h … výška výtažku [mm],� C … koeficient zaplnění plochy
Technologie plošného tváření – tažení
Určování rozměrů přístřihu, počet tahů
Celkové přetvoření plechu při tažení je značné, celou nádobku nelze zpravidla vytáhnout v jedné operaci. Proto se první tah provádí mělký a o velkém průměru. Tažení pokračuje dalším tahem a to vždy na menší průměr. Současně roste výška výtažku. Při vyčerpání plastičnosti je nutné provést mezioperační žíhání.
Pro určení maximální deformace na jeden tah a počtu tažných operací se používá součinitel tažení nebo také stupeň tažení, který se vypočte pro první tah ze vztahu:
m = d / D = 1 / K
Kde:
m - součinitel tažení,
d - průměr výtažku ,
D - průměr přístřihu,
K - stupeň tažení.
Pro další tahy se součinitel nebo stupeň tažení počítá obdobným způsobem. Celkový součinitel tažení se rovná součinu jednotlivých součinitelů. Hodnoty součinitelů tažení pro válcové nádoby jsou uváděny v tabulkách. Jde-li o tvary jiné, stanovuje se součinitel tažení podle místa, kde zakřivení stěny a poměrná hloubka dosahují maximálních hodnot.
Obecně závisí na druhu materiálu, na předchozím zpevnění, poměrné tloušťce, tvaru výtažku, tažné rychlosti, tlaku přidržovače, mazání a hlavně na geometrii tažného nástroje.
Technologie plošného tváření – tažení
Určování velikosti a tvaru přístřihu
Určování velikosti a tvaru přístřihu je velmi důležité, neboť výrazně ovlivňuje kvalitu výtažku.
U rotačních těles se používají různé tabulky z odborných knih a nebo grafické metody stanovení průměru přístřihu.
U hranatých tvarů se používají různé grafické výpočtové metody a nebo jejich kombinace.
Zásadou bývá, že plocha přístřihu se rovná ploše výtažku s přídavkem na odstřižení (bočnice se však tažením mírně prodlužují).
Stanovení velikosti přístřihů
Vybrané speciální technologie tváření
228
Press-hardening (Hot stamping) – Kalení do zápustky
http://automotive.arcelormittal.com/News/2329/S-in_motionMid-sizeGDIS2016
Press-hardening
vyšší přesnost výroby díky nižšímu spring-back efektu
díly využívající se jako bezpečností prvky
K. Mori, et. al.: Hot Stamping of Ultra-High Strength Steel Parts, CIRP Annals – Manufacturing Technology, Vol. 66, Issue 2, 2017, 755-777.
Press-hardening
Průběžná pec a více komorová pec
Infračervený ohřev
Indukční ohřev
Odporový ohřev
Kontaktní ohřev – ohřev mezi dvěma vyhřívanými deskami
Speciální postup odporového ohřevu s tzv. Toothed elektrodami – zlepšení rozložení teplotního pole
Mori K, et al. Hot stamping of ultra-high strength steel parts. CIRP Annals - Manufacturing Technology, (2017), http://dx.doi.org/10.1016/j.cirp.2017.05.007
H. Karbasian, A.E. Tekkaya / Journal of Materials Processing Technology 210 (2010) 2103–2118
Nástroj pro hot stamping
Oceli pro press hardening
Press Hardening Steels (PHS)
Hot Press Forming Steels (HPF) – hlavně na asijských trzích
Bórové oceli: může být označení i pro jiné typy ocelí, v automobilovém průmyslu je tento typ známý hlavně jako PHS oceli
Hot Formed Steel (HF) – označení v Evropě
http://ahssinsights.org/metallurgy/steel-grades/phs-grades/
Ocel 22MnB5
Nárazníky
Výztuhy A- a B-sloupku
Střešní kolejnice
Bezpečnostní komponenty
Mechanické vlastnosti a CCT diagram
H. Karbasian, A.E. Tekkaya / Journal of Materials Processing Technology 210 (2010) 2103–2118
Press hardening
Existují dvě různé metody: přímá a nepřímá
Přímá metoda
Press hardening
Tailoring Technologie
Tailored-válcované díly
- první pokusy výroby dílů s odlišnými vlastnostmi
Tailored-svařované díly
Termomechanicky zpracované díly
Saba, N., et al.: Optimization of the Production Process of an A-Pillar using a Differential Thickness Profile Approach via FEA Athens Journal of Technology and Engineering, Vol. 4., No. 2, June 2017, 109 - 123
Využití různé tloušťky plechu.
Svařované díly.
Termomechanicky zpracované díly.
Tailoring Technologie
Termomechanicky zpracované díly
Je možné využít různých přístupů podle typu používaného materiálu a strojního vybavení.
H. Karbasian, A.E. Tekkaya / Journal of Materials Processing Technology 210 (2010) 2103–2118
Různé metody press hardening pro díly s tailored properties
Mori K, et al. Hot stamping of ultra-high strength steel parts. CIRP Annals - Manufacturing Technology (2017), http://dx.doi.org/10.1016/j.cirp.2017.05.007
Dělený nástroj s topnými patronami i chladícími kanálkami
https://www.thyssenkrupp-steel.com/en/innovations/processing-methods/tailored-tempering-process-for-hot-forming-partial-press-hardening/tailored-tempering.html
Ukázka výroby B-sloupku v částečně vyhřívané formě
Tváření vysokými rychlostmi
explozivní tváření
elektrohydraulické impulzivní tváření
magneticko-impulzivní tváření
chemické látky (trhaviny, výbušné směsi),
elektrická zařízení (magnetické pole, jiskrový výboj),
pneumaticko-mechanické lisy (využívají expandující plyny).
rychlosti: buchar = 10 ms-1, rychlokovací stroj = 15-60 ms-1,
výbuchem 10-250 ms-1
238
Tváření vysokou rychlostí
Příklady výrobků:
239
Tváření výbuchem
pomocí trhavin (vysokotlaké nálože),
střelivin (nízkotlaké nálože),
hořením plynových směsí.
240
Tváření výbuchem
Tváření trhavinami a střelivinami
bezprostřední (kontaktní technologie) nebo
zprostředkovaný pevným nástrojem.
Hlavní parametry pro výbuchové tváření jsou :
- hmotnost a tvar nálože (sférické – ty jsou univerzální, válcové – tváření trubek, ploché – tvarování části výlisku)
- vzdálenost nálože od tvářeného předmětu a od stěn hraničního prostředí H
- přenosové médium
241
Trubína firmy Exploform B.V.
Využití akustického reflektoru.
Tváření výbuchem
Nástroje a stroje pro tváření výbuchem
242
Ukázka výbuchového tváření za pomoci vaku s vodou
Výbuchové tváření v nádrži s vodou
Elektrohydraulické tváření
Princip
243
Nástroj pro elektrohydraulické tváření
Elektromagnetické tváření
Princip
244
Díly vytvořené elektromagnetickým tvářením
Schéma elektromagnetického tváření
Elektromagnetické tváření
- technologická pružnost (díky různým tvarům koncentrátorů)
- jednoduchost
- spolehlivost
- malá hlučnost
- rovnoměrné tlaky i při vyšších řádech MPa
- hmotnost zařízení.
245
Nástroj pro elektromagnetické tváření
Tváření ultrazvukem
Princip
246
Tváření nepevným nástrojem
247
Tváření elastomery
Otevřený nástroj
248
Schéma pro otevřený nástroj
Tváření elastomery
Uzavřený nástroj
249
Tváření elastomery
Metoda Guering
250
Schéma metody Guerin
Tváření elastomery
Metoda Marform
251
Schéma metody Marform
Tváření kapalinou
252
Metoda Hydroform
Thermal-supported Hydroforming
253
Schéma metody Hydroform
Metoda Wheelon
254
Schéma metody Wheelon
Další metody s využití kapaliny
Další metody s využití kapaliny
Hydromechanické tažení
255
Proces hydromechanického tažení
Termomechanické tváření
V posledních letech byla vyvinuta řada postupů tepelně mechanického zpracování, které důsledně využívají příznivý vliv plastické deformace při zvýšené teplotě na výsledek následujícího tepelně mechanického zpracování. Tepelně-mechanické zpracování významně zlepšuje mechanické vlastnosti polotovarů z některých typů oceli.
Z mnoha variant se zatím nejvíce uplatňují dva postupy:
- vysokoteplotní tepelně – mechanické zpracování (VTMZ)
- nízkoteplotní tepelně – mechanické zpracování (NTMZ)
256
Schéma postupů vysokoteplotní a nízkoteplotního tepelně-mechanického zpracování
Termomechanické tváření
Při vysokoteplotním tepelně-mechanickém zpracování (VTMZ) se ocel tváří v oblasti stabilního austenitu nad teplotou 𝑨𝒄𝟑 . Stupeň deformace je obvykle 40 až 90 %, teplota procesu nemá překročit teplotu 𝑨𝒄𝟑 o více než 100°C. V silně deformovaných zrnech austenitu probíhá při tvářecí teplotě zotavení a rekrystalizace. Dříve než dojde k růstu zrn, ale nejlépe až po vzniku jemných rekrystalizovaných zrn, je nutno ocel ochladit pod rekrystalizační teplotu austenitu. Nejčastěji se přímo zakalí. Vznikne velmi jemný martenzit, který se po popuštění vyznačuje vysokou pevností a dobrou houževnatostí. Zvýšení pevnosti závisí na složení oceli, teplotě a stupni deformace a na době mezi skončením deformace a zakalením a dosahuje několika desítek procent. Běžně lze docílit u nízkolegovaných podeutektoidních ocelí (nejčastěji ve formě plechů) po tepelně-mechanickém zpracování a nízkém popuštění pevnost až 2500 MPa.
Nízkoteplotní tepelně-mechanické zpracování (NTMZ) je vhodné pro oceli se středním a vyšším obsahem legujících prvků, které mají dostatečně dlouhou inkubační dobu izotermické přeměny austenitu. Nejvhodnější jsou oceli s oddělenou perlitickou a bainitickou oblastí. Při NTMZ se ocel austenitizuje obvyklým postupem, pak se ochladí do oblasti metastabilního austenitu (pod rekrystalizační teplotou austenitu) a tváří. Deformační odpor austenitu při nízké teplotě je však podstatně vyšší než nad 𝑨𝒄𝟑, takže k potřebné deformaci o několik desítek % je zapotřebí přiměřeně dimenzovaných zařízení. Po ukončení deformace se ocel zakalí. Vysoká hustota mřížkových poruch v nerekrystalovaném austenitu (v tomto případě zůstávají austenitová zrna deformovaná) vede ke vzniku extrémně jemného austenitu. Pevnosti po NTMZ jsou ještě vyšší než po VTMZ a pochodu se proto používá i při zpracování některých nástrojů.
257
Tváření v semi-solid stavu
258
Výhody:
Nevýhody:
Tváření v semi-solid stavu
259
Požadavky na materiál:
- podíl tekuté fáze
- velikost, tvar a rozložení pevných částic
- umístění a rozložení tekuté fáze
Příklady výrobků
260
Zdroje
261
Zdroje
262
Zdroje
263