Podpora neformálně pečujících

na území DSO Kdyňsko

Co jsme vlastně dělali

A co je potřeba dělat i dál…

Co jsme vlastně dělali a je potřeba dělat i dál…

• V rámci této aktivity jsme se věnovali podpoře osob, které na Kdyňsku pečují o osobu blízkou.
• Jedná se o situace, kdy se rodinní příslušníci starají o někoho blízkého, ačkoliv sami nejsou profesionálními pečujícími.
• Tito neformální pečující, jak se jim říká, nejsou za péči placení (v našem případě jsou nejčastěji v seniorském věku).
• Učili jsme je, jak správně a efektivně o blízkého pečovat. Ukazovali jim, jak polohovat, vyměnit inkontinenční pomůcky, vykonávat hygienu, ošetřovat ránu. Vysvětlovali základy rehabilitací. Ale také jsme se je snažili zastoupit v péči v momentě, kdy si potřebovali zařídit nezbytné věci na úřadech, u lékaře apod. Aby na to zkrátka nebyli sami…

Neformální pečující potřebují pomoc

• Neformální pečující se v domácím prostředí starají o své blízké. O partnera, manželku, rodiče, nebo třeba o kamarádku. Jejich péče je nenahraditelná, náročná a opomíjená. O podporu si říkají jen zřídka. Někdy nemají komu, jindy mají pocit, že to musí zvládnout sami, v jiných případech jsou zkrátka celoživotně zvyklí dělat vše samostatně. Často ani neví, že si vůbec o pomoc a podporu mohou někomu říct.
• Neformální péče je náročná fyzicky, psychicky, ale také časově. Nejedná se o profesionální pečovatele, přesto řada z nich pečuje o někoho blízkého 7 dní v týdnu, 24 hodin denně. Pečující se musí vyrovnávat s nastalou situací a za pochodu přizpůsobit svůj dosavadní život péči o blízkého. Často jim chybí sociální kontakt, čas na sebe, partnera nebo rodinu, ale také kvalitní dostupné informace o nabízených návazných službách.

​

Besedy o neformální péči

Všeruby a Kout na Šumavě

Beseda v Koutě na Šumavě�- květen 2024

Setkali jsme se s místními občany za přítomnosti pana starosty, abychom lidem popsali, v čem spočívá neformální péče, jak je důležitá, kolika lidí se dotýká.

Shodli jsme se, že péče o blízkého člověka je velmi náročná, a to jak fyzicky, tak po psychické stránce, a je zároveň stále ještě opomíjeným tématem. Často se skrývá za dveřmi domácností.

Popsali jsme, jak lidi učíme polohovat, ukazujeme hygienu na lůžku, ošetřovat rány, rehabilitovat, ale také nabízíme zástupy v péči.

Beseda ve Všerubech �- říjen 2024

Setkali jsme se s místními občany za přítomnosti pana starosty, abychom si povídali o tom, jak můžeme lidem, kteří doma pečují o někoho blízkého, reálně pomoci.

Zjistili jsme, že naprostá většina z účastníků, a to včetně pana starosty, má z nejbližšího okolí zkušenost s péčí o osobu blízkou.

Zůstala v nás důležitá informace o tom, že lidé často nevědí, že jim s péčí může někdo pomoci, že na ni nemusí být sami.

Příběhy

naše pomocná ruka v jejich příběhu

Maminka a její 30 let trvající péče o syna po autonehodě

• Říkejme mu třeba Jan. Jan měl ve 33 letech autonehodu. Od té doby je zcela imobilní, ležící, s potřebou plné podpory druhé osoby. Dokáže pohybovat jen horními končetinami, a to ve velmi omezené míře. Od autonehody je to již 30 let a po celou dobu se o něj stará maminka.
• Jana je nutné několikrát denně polohovat. Osobní hygiena je fyzicky náročná. Psychická, fyzická i finanční zátěž je obrovská.
• Do domácnosti docházíme téměř celý projekt. Snažíme se maminku naučit, jak si péči o syna ulehčit. Jenže mamince je již více než 80 let… Často už jí nezbývají síly a tou největší pomocí je zástup v péči tak, aby si mohla oddechnout.
• Pobytová péče je pro ni nepřijatelná, ale bez podpory by už syna doma dávno neměla.

Ať se zas maminka může podívat ven

• Říkejme jí Šárka. Šárka se stará o svou maminku, která je dlouhodobě upoutána na lůžko. Zpočátku chtěla pomoci s převazy kvůli dekubitům v křížové oblasti, aby věděla, na co si dávat pozor, jak se o ránu postarat. Postupně se proleženiny zahojily a Šárka nás požádala, jestli bychom jí nepomohli s tím, aby se její maminka alespoň dokázala posadit na lůžku.
• Pustili jsme se do toho. Šárce jsme ukázali, jak mamince s rehabilitací pomoci. Začali jsme nácvikem toho, co maminka zvládne v lůžku. Následoval trénink posazování na lůžku s nohami dole a postupně se přešlo na to, jak pomoci mamince dokonce vstát z lůžka. Maminka s pomocí dcery trénovala, až nakonec zvládla se čtyřkolovým chodítkem a s dopomocí druhé osoby chodit po domě.
• Ukázalo se, že pravidelné cvičení může mít úspěch, a tak si maminka s dcerou přály naučit se znovu chodit po schodech, které vedou z domu. Cílem je, aby se maminka Šárky mohla opět dostávat ven z domu na čerstvý vzduch a aby Šárka věděla, jak jí v tom může efektivně podpořit a pomoci.
• Péče o maminku tak dostala od začátku spolupráce zcela nový rozměr. A teď už záleží jen na tom, jak často a poctivě bude paní Šárka s maminkou trénovat posazování, protože bez toho maminky tělo nezvládne tak velkou zátěž jako je dostat se ven a byť jen chvíli tam pobýt.

Až do posledního výdechu a ještě kousek dál

• Jiřímu ještě nebylo 70 let, když se dozvěděl, že má onkologické onemocnění. Dlouho s ním bojoval, než se na nás obrátila s žádosti o pomoc jeho manželka, ale také jeho praktický lékař.
• Manželka Anežka chtěla nejdříve pomoci jen s osobní hygienou ve vaně, jenže stav jejího manžela se v řádu několika dní tak zhoršil, že obsah naší činnosti se úplně změnil. Stav pana Jiřího jsme konzultovali s jeho lékařem. Postupně jsme mu přidali náplasti na bolest, se kterou se potýkal, ale také zajistili setkání s farářem nebo nabídli pivo, na které dostal chuť. Těsně před jeho smrtí jsme obvolali jeho děti, aby se s ním přijely rozloučit. Bylo to dojemné. Byly tam celé odpoledne až do večera. Jakmile dům utichl, všichni si šli lehnout, pan Jiří po boku Anežky vydechl naposledy. Doslova.
• Ještě v noci jsme jeli zařídit vše potřebné. Zavolali jsme koronera, postarali jsme se o tělo, zavolali jsme pohřební službu, oblékli jsme pána a podpořili tak Anežku. S Anežkou jsme pak byli i v telefonickém kontaktu jako podpora v nejbližších dnech.

Děkujeme, �že na neformálně pečující myslíte….