„[Z Prahy] … Jak že jsme živi? – Dobře. Máme až k omrzení vlažné povětří. Trochu pracujeme, trochu držíme svátky – a čekáme, co nám příští dnové přinesou. – Naše literatura jde svým tichým, mírným, volným krokem dále, a nic jí – dle domnění mnohých – neschází, nežli nějaký milion, anebo alespoň hodná jeho část.“ (Denní kronika, Květy, 1841, roč. 8, č.
49, s. 391.)

Magisterský obor komparatistika, nebo také obecná a srovnávací literatura, se věnuje srovnávání světových literatur. Za cíl má nalézat a pojmenovávat vztahy mezi jednotlivými díly i soubory děl různých jazyků a kultur i různých historických období. Činí tak kreativně a zároveň zůstává zakotven v humanitních a sociálních vědách.
Nespornou výhodu našeho oboru představuje skutečnost, že nenáleží k žádné samostatné filologii: naopak,
komparatistický pohled umožňuje nacházet souvislosti mezi zdánlivě izolovanými ostrůvky literatury a šířeji i kultury a sbližovat je. Komparatistika je oborem, který se věnuje světové literatuře, aniž by vyžadoval nezbytné a případně občas i limitující ohraničení jedním jazykem.
Naše vědecká disciplína však nespojuje pouze obory filologické: ze své povahy komparatistika pracuje
interdisciplinárně. Do přemýšlení o literatuře zapojuje poznatky z divadelní vědy, filmové vědy, antropologie a dalších oborů. Už mezi studenty se setkávají absolventi nejenom dílčích oborů humanitních věd, ale také múzických umění, teologie, či dokonce škol matematicko-fyzikálního zaměření. Každý z nás přichází s vlastními otázkami, vlastním zaměřením a vlastními cíli, a právě komparatistika umožňuje, abychom se setkávali na společném poli literatury.
Studium na našem ústavu a na naší fakultě, která sdružuje významné akademiky a osobnosti intelektuálního života, nás vede k tomu, abychom si osvojovali to nejdůležitější z naší kulturní a humanistické tradice, ale také k tomu, abychom na tuto tradici nahlíželi kriticky, aktualizovali ji a činili ji živou. Tak činíme následně jako pedagogové a učitelé dějin literatury, umění a kultury všeobecně, působíme ve sféře médií jako kritikové, redaktoři, překladatelé a recenzenti či jako organizátoři kulturního života na pozicích dramaturgů, lektorů atd. Ani tato práce nebývá hodnocena adekvátně, problém financování humanitních věd se totiž bezprostředně vztahuje také k problému financování kultury.
A třebaže jsme vděční za příležitost si znovu ujasňovat, v čem spočívá a k čemu směřuje naše studium, uvítali
bychom méně nejisté podmínky pro naše pedagogy, pedagožky, doktorandky i doktorandy, a nakonec i pro sebe, protože naše vyhlídky do budoucnosti jsou právě tak nejisté a bezútěšné.
Někdo by snad mohl považovat za úsměvné, že se potýkáme s podobnými problémy jako zájemci o literaturu v
roce 1841. Stávající situaci, kdy musíme obhajovat přínos a potřebu financování humanitních oborů a kulturnosti vůbec, však považujeme za přinejmenším neútěšnou a ohrožující nejen humanitní a sociální vědce a vědkyně, ale také budoucnost
kultury a vzdělávání v České republice.

„‚Je tedy zapotřebí to, co ty říkáš, jen trochu poměřit se skutečností, a projeví se to v nejlepším případě jako literatura!‘ Ulrich připustil: ‚Jestliže mi dovolíš, abych tím rozuměl i všechna ostatní umění, učení o života, náboženství atakdále, pak ovšem hodlám tvrdit něco, co se tomu podobná, totiž že by náš život měl naveskrz sestávat z literatury!‘“ (Robert Musil, Muž bez vlastností, Odeon, 1980, s. 332.)

„Pokaždé, když se Ulrich chystal, aby mu přečetl návrhy, které došly poštou, mezi nimiž byly všechny ty podněty, jak světem pohnout kupředu nebo nazpět, odmítal to teď slovy, jichž používá každý, když se kromě svých vlastních záměrů dovídá i záměry všech ostatních lidí, a říkal: ‚Ne, ne, mám dnes něco důležitého na práci, a toto je přece pouze literatura!‘“
(Robert Musil, Muž bez vlastností, Odeon, 1980, s. 293.)

Naše práce má smysl.

Studenti navazujícího magisterského oboru Komparatistika