Jako lidé trpíme vášní k rozumu, které se neumíme zbavit. Ať se ohlédneme kterýmkoli směrem, obestírají nás výsledky našeho myšlení – principy na kterých stojí společenství, právo, technika, věda, psané projevy, či kalkulace etc. Trpíme vášní k rozumu natolik, že jsme v touze po jeho rozvoji vynalezli umělou inteligenci – simulaci lidského rozumu, která nás uchvacuje a které se současně děsíme.

Rozum a jeho způsoby vzbuzují úžas i otřes. Jde o hraniční fenomén – myšlení je schopné zaskočit i nudit, může v nás jiskřit nebo hlodat – může nás také otupovat, myšlení je výsadou našeho života, znamená nebezpečí i krásu.

Jsme v situaci, kdy objevujeme řád světa, jenž byl tvořen našimi předchůdci, který je tvořen našimi současníky a posléze poznáváme, že také my jsme součástí této tvořivosti – máme nejen schopnost chápat a odpovídat na již vyřčené, ale rovněž vypovídat a sami k odpovědím podněcovat. Nacházíme se v pohybu.

Abychom se ale jen nevrhli do již takto ustanoveného běhu věcí, potřebujeme odstup od vlastní situace, svého místa v rámci již zavedených struktur.

A to není nikterak banální – povaha myšlení nespočívá jen na principech, ale je, jak jsme již zmínili bytostně tvůrčí záležitostí – svět do značné míry spočívá na lidském myšlení. Dějiny nám ukazují moc utopií, neskonalý vliv spisů značně teoretických, a zdánlivě odtažitých – v tom jde však o klam. Dění ve světě je světem. Myšlením jej odhalujeme a tvoříme zároveň. Pokud tuto pozici odmítáme, vzdáváme se vlastní svobody, svobody zkoumání hranic. Vzdáváme se promýšlení našeho nanejvýš fascinujícího jedinečného žití, jež je vlastní každému jednomu z nás, ale společné nám všem – vzdáváme se tak nás samých.

Myšlení jakožto jedna z primárních vlastností člověka si neoddiskutovatelně zasluhuje rozvoj a tvořivé zkoumání. V rámci studia filosofie k tomu máme prostor a ten je třeba uchovat, zamezit jeho ohrožení.

Jistě, filosofie jako akademický obor není oborem ideálním (ostatně který je?) – ne vždy je myšlení živnou půdou. Selháváme. Vyžíváme se ve vlastním katalogu vědomostí, a tak vzniká nechtěná patologizace.

Ovšem i přes chyby, kterým nikdo trvale neuniká se nacházíme u samotného pramene možností, jak je překračovat a pokračovat tak v pohybu, který nás přesahuje, protože se stává součástí světa.

Zdůrazněme na závěr, že se jedná o primordiální situaci s nepředstavitelným dosahem (podívejme se na Platónovy metafory jako téměř neodmyslitelnou součást západní kultury, Hegelův vliv na dějinná hnutí…). Pokud by měl zaniknout, nebo být zmrzačen, umlčen, obor tímto způsobem zásadní a zcela v dění zakořeněný, zcela z dění vycházející, znamenalo by to pro nás víceméně únik – zmizení ze scény světa – odevzdání vlastní zodpovědnosti automatu stanovených procesů.

Pro náš život, tvorbu a veškerý pohyb je třeba Filosofii zachovat a bránit ji jako naše základy i nedocenitelnou výsadu.

Naše práce má smysl.

Naomi Chládková