Imrich Thököly a Obléhání Vídně 1683

                

Imrich Thököly pocházel z Kežmaroku. Před pomstou císařských soudců se mu podařilo utéci v poslední chvíli z Likavského hradu po odhalení Wesselényiho povstání, do kterého byl zapojený jeho otec. Imrichovi bylo tehdy jen 13 let a jeho otec Štěpán dokonával v obklíčení Šporkových vojsk na Oravském hradu. Imrich se uchýlil na své sedmihradské majetky a podporovaný sedmihradským magnátem Telekim, přes svou mladost, získal značný vliv mezi utečenci.

Byl všeobecně nadaný, ambiciózní, dokázal si vynutit respekt a vyznal se ve vojenství, jako i v intrikách vyšší politiky. Roku 1678 byl už jedním z hlavních kuruckých (křižáckých) velitelů, a když se Teleki v tomto roce po prvních vojenských neúspěších vrátil do Sedmihradska, začal Imrich Thököly rychle stoupat vzhůru.

Vydal výzvu k obyvatelstvu a vojenský pořádek, kterým se snažil upevnit disciplínu v kuruckém vojsku. I když formálně funkcí hlavního velitele byl pověřený Pavel Wesselényi, Thököly získával stále větší slovo a brzy se ujal i hlavního velení. V roce 1678 podnikli kuruci i úspěšnou výpravu. Získali Abovskou, Gemerskou a Zemplínskou stolici. Druhý proud pod Thökölyho velením se zdržoval v Šariši a na Spiši. Thököly, i když Teleki ze sedmihradskými silami poté ustoupil, pokračoval v boji.

Koncem září, když táhl přes Trenčínskou stolici, měl asi desetitisícovou armádu. Obklíčil Zvolen a po šestidenním obléhání, ho dobyl. Poté získal rychle i další banská města, což už vyvolalo ve Vídni odezvu. Podmaršál Würmb nedaleko Žiaru nad Hronem porazil kuruce a Thököly, který nemínil dále riskovat, uzavřel s císařským velitelem příměří a hodlal u Tisy přezimovat v bezpečí. Poté zkoumal, jak by reagoval císařský dvůr na jeho svatbu s Rákocziho vdovou Helenou Zrínskou. Jeho styky s Vídní však vyvolávaly podezření u sedmihradského knížete Apaffyho. Bez podpory Sedmihradska nemohl zatím Thököly počítat s úspěchem v boji, a tak se raději vrátil, aby toto podezření vyvrátil.

V následujících letech už sám řídil hlavní operace. Roku 1679 byl ovšem uzavřen mír mezi Ludvíkem XIV. a Leopoldem I., a proto byly francouzské oddíly velitele Bohama a polské oddíly, poslané po odhalení Wesselényiho povstání na pomoc nově vznikajícím kuruckým oddílům, aby vázaly část habsburských sil, odvolány. Francie poté zastavila i finanční pomoc a neboť nový císařský generál Leslie se necítil vázán podmínkami příměří, které jeho předchůdce s kuruci uzavřel, obnovil boje. Mezitím se Thökölymu podařilo urovnat spory, které vládly mezi vůdci kuruců a podřídit svému velení i Pavla Wesselényiho a jeho přívržence. Koncem r. 1679 sám na čele několikatisícového oddílu vlákal do pasti vojska blatnopotockého kapitána a na hlavu je porazil. Kuruci 8. ledna 1680 zvolili na svém shromáždění Thökölyho za svého jediného velitele, který koncem května začal opět s vojenskými akcemi.

 

Část jeho vojsk pronikla až na Moravu. Přidaly se k nim i menší turecké oddíly, což morálku vojska nezlepšilo. Petröci asi s 1500 jezdci podnikl kořistnickou výpravu i do Slezska. Thököly se zdržoval v Horních Uhrách a před příchodem zimy opět uzavřel příměří. V květnu následujícího roku vypověděl příměří s císařem a v létě se jeho oddíly opět pohybovaly v Horních Uhrách. Petr Madáč zaútočil na Březno a Michal Kiš zase vtrhl do Slezska, ale před císařským velitelem Caprarem, který vyrazil od Filákova, se zase rychle vrátil.

 

Mezitím se Thökölymu podařilo na čas překonat rozpory s Apaffym a s pomocí Turků začala jejich spojená armáda obsazovat málo chráněné císařské pevnosti na pomezí Uherska a Sedmihradska. Caprara však přešel do protiútoku, Apaffy s Telekim skončili výpravu a vrátili se domů, a Thököly, který chtěl nechat přezimovat své vojáky podle možnosti na císařském území a získat ruku Heleny Zrínské, uzavřel zase dočasné příměří. Následující rok 1681 byl významný hlavně v diplomatické oblasti. V Šoproni se sešel uherský sněm, na kterém panovník učinil ve prospěch Uher určité ústupky. Byl opět zvolený uherský palatin a obnovena uherská ústava. Byla uznaná svoboda vyznání i pro některá protestantská náboženství a navráceny protestantům některé kostely a fary. Thököly však některé tyto ústupky nepovažoval za dostatečné a pokračoval v protihabsburském odboji a částí uherské šlechty a zemanstva.

                    

Když kurucké hnutí ztratilo podporu Francie a Polska, začalo se stále více orientovat na Turecko. Vznikl tak paradox tolik typický pro období uherských stavovských povstání. Právě proto, že Uhersko mělo zájem na úplném vyhnání Turků ze svého území a císař jim nepomohl a uzavřel s Turky r. 1664 Vasvárský „hanebný“ mír, povstala uherská šlechta pod vedením Františka Wesselényiho proti císaři ještě téhož roku co byl mír uzavřen a tento odpor v podobě kuruckých válek přetrval až do současné doby. Nyní se obrátili, ostatně jak už to známe z předešlých povstání, povstalci k Turecku s jednáními o podpoře Porty pro jejich kurucká vojska. „Zkrátka když nepomůže císař proti Turkům, pomohou Turci proti císaři“. Vysoká Porta pomáhala kurucům jen prostřednictvím Sedmihradska, ale jinak o toto hnutí neměla velký zájem.

Ale v následujícím období Istanbul začal řešit problematiku kuruců odděleně od problematiky Sedmihradska. Thökölyho vyslanci zde na podzim 1681 předložili návrh na utvoření „samostatného“ uherského knížectví. Toto knížectví mělo zahrnovat sedm uherských stolic v severovýchodním Uhersku, které v době protihabsburských povstání Gabriela Bethlena a Jiřího I. Rákocziho, byly připojeny k Sedmihradsku a které od r. 1680 Thököly prakticky ovládal. Později k tomuto území připojil i dalších pět stolic patřících pod spišskou komoru. Dvacetičtyřletému vůdci kuruců očividně nevadilo, že své plány uskuteční jen za cenu úplné závislosti na turecké moci. Tato oblast byla centrem ustavičných vojenských konfliktů. Přímá turecká expanze by zajisté vyvolala válku s Habsburky a to si Porta zatím nepřála, neboť měla spory s Polskem, Ruskem a Benátkami. Kontrola těchto stolic prostřednictvím tureckého vazala – Thökölyho – nebyla turecké politice proti mysli.

Už začátkem roku 1682 Thökölyho vyslanci dostali příslib od velkovezíra Kara Mustafy, že jeho boj proti Leopoldovi podpoří Turecko i vojensky. Za hlavního velitele tureckých sil byl jmenován budínský paša Uzuna Ibrahim. Thököly začal soustřeďovat kurucká vojska a v dubnu jednal v Budíně i  o společných vojenských akcích proti císaři. V červnu pak oslavil svatbu v Mukačevě s Helenou Zrínskou, vdovou po Františku I. Rákoczim. Tak získal pro svůj boj i obrovské rákocziovské majetky a v létě 1682 začali kuruci vojenské akce. Hlavním strategickým cílem bylo získat Košice.

Ty byly vojenským centrem v Horních Uhrách a důležitým strategickým bodem na udržení území od Tisy k Dunaji a Váhu. Zatím co se poté císařští velitelé navzájem obviňovali ze ztráty Košic, Thököly s pomocí Turků obsadil další důležité pevnosti.

Po dobu Thökölyho panství se opět otevřelo prešovské evangelické kolégium, kostely a majetky se vrátily evangelíkům. Brzy se Thököly zmocnil celého východního hornouherského území, Liptova i Oravy. Podle některých pramenů už ho v této době podporovala asi třicetitisícová turecká armáda. Pokud je toto číslo alespoň trochu důvěryhodné, vzniká otázka, kdo vlastně koho podporoval a jestli by nebylo správnější napsat, že vlastně Thököly podporoval tureckou armádu.

 

V srpnu 1682 začaly spojené turecko-kurucké oddíly obléhat Filákovo, které bránil Štěpán Koháry. Po jeho pádu Turci oficiálně uznali Thökölyho vládu. Sultán mu poslal symboly královské moci. Thököly se takto z osmanských rukou dožil své touhy – jmenování uherským králem. Velmi dobře si však uvědomoval, že hodnost z rukou „pohanského“ sultána by jeho autoritu v Uhrách neupevnila, a tak královský titul nepřijal a používal titul kníže a pán Uherska. Thökölyho knížectví Turci nazývali Orta Madžaru – Střední Uhersko. Sultán pod tureckým protektorátem zaručil i svobodu vyznání pro protestanty a celistvost země v rámci hranic vyznačených Vasvárským mírem. Jezuity a vysoké katolické církevní hodnostáře měli z tohoto území vyhnat. Takto se Uhersko na čas defacto rozdělilo na čtyři části.

Hlavním městem „kuruckého krále“ se staly Košice. Thököly vojensky ovládl velkou část Horních Uher a císařská vojska se stáhla za Váh. Po pádu Filákova hlavní turecké síly z Horních Uher odtáhly, paša Ibrahim však ponechal Thökölymu menší podporné jednotky. Ty pak ale v uvedených oblastech napáchaly velké škody. Jen počet únosů se odhadoval na několik tisíc. Thököly neměl velký úspěch v omezování činnosti svých spojenců. Shromažďoval i finance na výkup zajatců a zasahoval v jejich prospěch u Porty. V Kremnici si nechal razit vlastní mince. Thököly svou výhodnou situaci využil na jednání s císařským dvorem o příměří. Podařilo se mu nakonec i uzavřít dohodu, ve které si obhájil své území, ale bez banských měst, Vigláše a Zvolenu a za to dostával z Vídně 3000 zlatých měsíčně. Císař však jeho knížecí titul neuznal.

 

R. 1683 zůstal památný v dějinách válek, které se přehnaly hornouherským krajem. Velkovezír Kara Mustafa se rozhodl pokořit Habsburky dobytím Vídně. Málokdy v dosavadních dějinách  střední Evropy byl jeho civilizační a kulturní vývoj ohrožený do takové míry jako právě v tomto roce. Téměř dvěstětisícová armáda s tři sta děly táhla na Vídeň. Vývoj mezinárodní situace však do určité míry i nahrával Habsburkům. V této době se sblížilo Polsko Jana III. Sobieského a Rakousko.

Ke změně zahraniční politiky Polska přispěla i papežská stolice, která měla zájem na protiturecké koalici. Leopold I. poté žádal o pomoc i další panovníky, ale výslovný příslib dostal jen od některých německých knížectví, hlavně od bavorského krále a saského knížete. Co situaci zhoršovalo byla skutečnost, že Leopold byl zapletený do války s Francií a jeho vojska utrpěla porážku v Itálii i na Rýnu. Thököly posilněný tureckými sbory podle strategického plánu měl postupovat po pravé straně Dunaje na území Horních Uher a z této strany podporovat hlavní Turecké síly.

Dne 12. července 1683 velkovezír přijal Thökölyho na audienci a údajně mu slíbil, že z něj udělá vídeňského krále. Pověřil ho dobytím Prešpurského hradu a přidělil mu velký počet muslimských vojáků. Thököly zrušil příměří s císařem a ihned začal postupovat. Císařská armáda se zaměřila výlučně na obranné boje s hlavním záměrem bránit Vídeň a pokud to bude možné, zabránit kurucům pronikat na Moravu a do Rakouska. Početně nejsilnější sbory v počtu asi 29 tisíc jezdců a 14 tisíc pěšáků pod velením Karla Lotrinského se stáhly na obranu Vídně.

Na horním Pováží strážili přechod na Moravu a do Slezska oddíly generála Šulce v počtu asi 8 tisíc mužů, na dolním Pováží se pohybovaly uherská vojska palatina Esterházyho v počtu asi 5 tisíc mužů. Další uherské oddíly, přibližně 6 tisíc mužů, byly rozmístěny pod velením Batthynányů na pravém břehu Dunaje. Polský sbor Jeronýma Lubomirského byl začleněn do sestavy polský vojsk  Karla Lotrinského. Zatím co hlavní turecké síly postupovaly k Vídni, na území Horních Uher do rukou kuruců a jejich spojenců přešla většina hradů, kromě Spíše, Muráně, Oravského hradu, Likavy, Trenčína a Leopoldova.

V Prešpurku vládla nervozita. Nakonec se celá Prešpurská stolice i město, až na Prešpurský hrad, podřídila Thökölymu. Dobývat hradní vrch, který strážila městská posádka se Thököly neodhodlal, nebo to už nestihl. K městu se už totiž blížila vojska Karla Lotrinského v počtu asi desetitisíc mužů. Jejich předvoj, dragouni Ludvíka Bádenského obsadili okolí a hlavní síly se rozestavily do bojového postavení na východ od města. Thököly se chtěl vyhnout otevřenému střetnutí, ale Husein paša zaútočil na Lubomirského Poláky. Jeho útok Poláci odrazili a jeho vojsko se dalo na útěk. Po neúspěchu u Prešpurku došlo k rozporům mezi kuruci a Turky a Thököly začal uvažovat i o možnosti smířit se s Vídní.

 

Je asi také na místě zde upřesnit, že rozpory mezi Thökölym a Turky nebyl ničím ojedinělým. Jednak všeobecně působení Turků na uherském území vyvolávalo nejen mezi poddanými, ale i mezi uherskou šlechtou velké rozuzlení a podpora Thökölyho ostatními uherskými magnáty byla mizivá a velká řada z nich se raději postavila za císaře a obranu křesťanství. Sám Thököly si uvědomoval, že se spojil s hlavním nepřítelem křesťanství a často musel postavit své vojáky proti svým tureckým spojencům a jejich běsnění.

 

Thököly se zdržoval na západě Horních Uher a jeho vojáci drancovali okolí. Podnikaly vpády na Moravu, kde docházelo k menším bojům s císařskými posádkami. Znovu se pokusil vyzvat Prešpurk, aby se vzdal, ale město nekapitulovalo a Thököly se stáhl k Seredi, kde vyčkával další vývoj událostí u Vídně. Turci 16. června 1683 Vídeň úplně obklíčili a podnikli i první útok na její hradby. Město bránila relativně slabá posádka pod velením Stahremberga a dobrovolnické útvary. Na obraně měl značný podíl i Zdeněk Kaplíř se Sulevic. Císař Leopold ještě před příchodem Turků opustil Vídeň a uchýlil se do Lince. Po něm začala utíkat z Vídně i šlechta a zámožní měšťané.

 

Turci ustavičně ostřelovali hradby i město a podnikali jeden útok za druhým. Za několik týdnů stejné situace vypukl ve Vídni takový hlad, že obyvatelé města jedli už i psy, kočky a potkany. Když se na vyvýšeninách okolo Vídně začátkem září objevila osvobozující vojska pod velením polského krále Jana III. Sobieského, vévody lotrinského a knížete bádenského, Turci už začali podkopávat valy a bylo jen otázkou několika dní, aby Vídeň pod jejich náporem padla.

Ale 11. září 1683 obsadili spojená vojska vyvýšeniny na Kahlenbergu a ráno následujícího dne začal nelítostný boj. Trval až do večera a skončil úplnou porážkou a ústupem Turků, kteří ztratili okolo 20 tisíc mužů a zanechali v rukách vítězů celý svůj tábor s nesmírným bohatstvím i množstvím zajatců. Tato bitva znamenala začátek konce turecké moci v Uhrách.

Thököly už v této době měl stále menší chuť podporovat Turky v boji proti císaři a své zemi a v další bitvě, která se odehrála u Šťúrova 9. října už svému spojenci neposlal dostatečnou pomoc. Střed útočné linie císařských vojsk tvořila pěchota a vojsko říšských knížat, na pravém křídle stáli císařští kyrysníci a dragouni, na levém křídle jezdectvo Pálffyho a Taafeho. Dělostřelectvo bylo rozložené před pěchotou ve středu sestavy. Poláci tvořili zálohu.

 

Turci pod velením Kara Mohameda paši zaujali také bojové postavení a začali boj útokem na levé křídlo císařských vojsk. Chtěli ho zničit, ale tím oslabili svůj střed, na který zaútočil podmaršál Dünewald. Tento útok rozhodl o bitvě a Turci zde byli opět poraženi. Turecká obrana se rozpadla a dala na útěk. Thököly se pokusil prostřednictvím polského krále Jana Sobieského o diplomatická jednání, ale všechna ztroskotala. „Kurucký král“ se poté už soustředil taktéž jen na svůj ústup a velmi se mu ulevilo, když se dozvěděl, že neúspěšný velkovezír Kara Mustafa, jak to už bylo u Turků zvykem, byl na rozkaz sultána uškrcen. Jistě by jinak obvinil ze svého neúspěchu i Thökölyho.

Mezitím Poláci a němečtí žoldnéři obsazovali postupně důležité pevnosti. Zatím se jim nepodařilo získat Košice. Sem v lednu 1684 vůdce kuruců svolal sněm. Jednalo se hlavně o otázkách vydržování armády, vybírání daní, o problému ochrany získaného území i o náboženských otázkách. Thököly zde hrozil šlechtě, která nechtěla přinášet finanční ani vojenské oběti ve prospěch Turků. Byl totiž rozhodnutý vybírat daně slíbené Portě za každou cenu. Sám prohlásil, že „nechce a nemůže vlastní zájmy oddělit od zájmů Porty“. Ovšem na druhou stranu je pravda, že i on jakožto uherský šlechtic měl obavy z Turků a pokoušel se přes polského krále spojit s některými západními mocnostmi a s jejich pomocí vyhnat Turky z Uherska. Tyto pokusy však ztroskotaly.

Ještě začátkem roku 1684 většina Thökölyho přívrženců - sedmnáct stolic, dvanáct měst a mnozí z velmožů přijala Leopoldovu nabídku amnestie a přešla na stranu panovníka. V září podmaršál Šulc udeřil na Thökölyho tábor u Prešova, ale dobýt ho nedokázal. Turci už Svaté lize – protiturecké koalici císaře Leopolda, Jana III. Sobieského, papeže Inocenta XI. a Benátské republiky vzniklé už v březnu 1684 nedokázali účinně odporovat. K Svaté lize se poté připojilo i Rusko a Leopold využil svá spojená vojska také na vytlačení Thökölyho z Horních Uher a Sedmihradska.

Začátkem července 1685 spojená protiturecká vojska v počtu asi 43 tisíc mužů začala pod velením Karla Lotrinského obléhat Nové Zámky a poté se většina vojsk přesunula k Ostřihomu. V dobývání Nových Zámků pokračoval polní maršál Caprara se šestnáctitisícovým vojskem. Turci se úporně bránili, ale byli zatlačeni a vyvěsily bílé zástavy. Císařští poté pokračovali v boji a většinu turecké posádky pobili. V září Šulc přinutil kapitulovat i Prešov, který měli v rukou kuruci a jejich přívrženci. Poté padly i Košice a řada dalších městských posádek se vzdala. Jejich pád však urychlili sami Turci.

 

Varadínský paša, doufajíc, že tím urychlí mírová jednání s Vídní, pozval Thökölyho na slavnostní oběd a potom ho dal zajmout. Když se tato zpráva roznesla, kurucké hrady se vzdaly až na Mukačevo, které bránila Thökölyho manželka. Asi dvanáct tisíc kuruců však přešlo na císařskou stranu a obrátilo zbraně proti Turkům. Velkou váhu zde sehrála i beznaděj kuruců na nějaký větší úspěch a taktéž nenávist k „pohanské“ přítomnosti na domácí uherské půdě sehrála jistě také svou roli. Turci si uvědomili svůj omyl, vůdce kuruců propustili a varadínského pašu popravili. Následující rozpad kuruckého tábora se však už nedal zadržet.

 

Dne 3. září 1686 jednotky Svaté ligy obsadili Budín a po vyhnání Turků i Pětikostelí (Pécs) a Segedín. Následující rok byli Turci na hlavu poraženi – zní to jako ironie dějin – v bitvě u Moháče, kde se celý turecký zlý sen r. 1526 zrodil. Poté byli Turci donuceni vyklidit i Jáger. Roku 1688 císařští velitelé obsadili Stoliční Bělehrad (Székésfehérvár) a Turci museli vyklidit Uhry. Padla i poslední bašta bývalé kurucké moci, Mukačevo. Obránci na čele s Helenou Zrínskou kapitulovali po příslibu úplné amnestie.

V té době Thököly už jen jako vazal tureckého sultána bojoval na různých bojištích. Pokoušel se ještě pomoci své ženě v Mukačevu, ale neměl dost sil ani prostředků. Nový velitel Ludvík Bádenský přenesl válku do Srbska, Bosny a Valašska a dobyl srbský Bělehrad. Thököly se poté ještě jednou a naposledy vrátil k moci. R. 1690 přešli Turci do ofenzívy a velký vezír Mustafa Köprülü dobyl zpět Malé Valašsko a v Sedmihradsku po smrti Michala Apaffyho dosadili na knížecí stolec právě Imricha Thökölyho, ale musel si ho vybojovat na císaři. V následující bitvě u Zarnestu na čele dvacetitisícového vojska porazil generála Hajslera a opanoval Srbsko i s Bělehradem. Ovšem jak se rychle Thököly sedmihradského stolce zmocnil, tak rychle ho zase ztratil.

Neuplynuly ani dva měsíce a Thökölyho Ludvík Bádenský opět ze Sedmihradska vyprovodil. Na jeho místo byl dosazen císařem Michal II. Apaffy. R. 1691 v bitvě u Slaného Kamene porazil Ludvík Bádenský Turky na hlavu: Mustafa Köprülü padl, Turci museli vyklidit Banát a Slavonii. R. 1692 padl Varadín a Michal II. Apaffy byl sesazen ze Sedmihradského trůnu pro spiknutí proti císaři. Sedmihradsko se tak definitivně dostalo do moci Habsburků (r. 1696 bylo i připojeno k císařovým zemím).

Thököly se poté zúčastňoval v tureckých službách výprav na Balkáně. Roku 1694 rozpouštěl poslední kurucké vojáky v počtu asi 1500 mužů, kteří museli přísahat, že nezdvihnou zbraň proti sultánovi. Ludvík Bádenský byl již roku 1693 odvolán na rýnské bojiště a po intermezzu neschopných vojevůdců byl r. 1697 postaven do čela císařské armády princ Eugen Savojský. Ten pak ještě téhož roku rozdrtil Turky sultána Mustafy na hlavu v bitvě u Zenty, opanoval Bosnu a dobyl Sarajevo.

Mírem v Karlovicích roku 1699 byli Turci přinuceni zříci se Uher a Sedmihradska (až na Temešvár). Na základě tohoto míru byl bývalý „kurucký král“ Imrich Thököly vypovězen z Uher. Svůj život dožíval daleko od evropského dění v Malé Asii. Zemřel r. 1705 v Nikomédii. Jeho tělesné ostatky byly r. 1906 převezeny do Kežmaroku a uložili je v evangelickém kostele. Horní Uhry (Slovensko) pak přestaly být jádrem Uher jako doposud.

Po vytlačení kuruců z Horních Uher nastal čas krutého zúčtování. Smutně proslavený generál Caraffa dal zatknout císařské odpůrce a začaly soudy. Roku 1687 krvavý soud v Prešově odsoudil na dvě desítky Slováků, Maďarů a Němců na potupnou smrt. „Na rozkaz Jeho Veličenstva císaře delegovaný soud uznává za správné a spravedlivé, aby se potrestali na hrdle, a to následovně:

Nejprve se jim na lešení usekne ruka… potom mečem hlava, potom rozčtvrceni zůstanou vyset na hácích vedle čtyřech hradských cest pocestným na pobavení a pohrdačům Jeho Veličenstva na výstrahu a postrach. Hlavy jim přibijí velkým železným klínem na šibenice.“

Do dějin tato událost vešla pod názvem „prešovská jatka“. Vídeňská vláda opět začala přitahovat uzdu. Na uherském sněmu v Prešpurku 1687-1688 byl díky porážce Turků a Thökölyho utvrzen habsburský centralismus. Byla zrušena volitelnost uherských králů a vyhlášena dědičnost trůnu v rodě Habsburků. Vše začalo nanovo.

Thökölyho povstání bylo povstáním stavovským. Hlavním požadavkem bylo obnovení uherské stavovské ústavy a náboženské svobody. Hlavní úlohu v odboji měla část uherské šlechty a kurucký vojáci. Je ironií dějin, že musel povstat uherský šlechtic proti císaři (svému králi), který r. 1664 uzavřel „hanebný mír“ s Turky a nechal jim na pospas uherské země, aby se tento kežmarský rodák spojil právě s nepřítelem křesťanství proti tomuto císaři a ten se teprve poté chopil zbraně, aby vyhnal Turka i onoho uherského šlechtice z Uher. Je však jisté, že vítězství Turků podporovaných kuruci by bylo pro Uhersko mnohem horší než závislost na Habsburcích. Vítězství Turků by znamenalo v oblasti hospodářského, společenského, kulturního a národního vývoje dějinnou katastrofu.

 

http://kcopule.blog.cz/en/0809/turci-kuruci-a-povstani-imricha-thokolyho