Biblické a teologické předpoklady

     Apoštol Petr ve svém 1. listě cituje proroka Izaiaše: „Hle, kladu na Sión kámen vyvolený a vzácný, kámen nárožní. Kdo v něj uvěří, jistě nebude zklamán“ (28,16) a hned vysvětluje, že tímto „vyvoleným a vzácným kamenem“ je Kristus. Byl ohlašován proroky a jak napsal sv. Pavel v listě Galaťanům (4,4), v „plnosti času“ přišel mezi nás. V něm se ti, kdo uvěří, stávají rodem vyvoleným, královským kněžstvem, lidem patřící Bohu jako vlastnictví.

      Kristus, na kterého jsme napojeni skrze křest a víru, z nás tvoří Boží lid, který se viditelně zjevuje v církvi a církev se uskutečňuje ve farnosti.

      Pojem „farnost“ je českým překladem latinského „parochia“ pocházejícího z řeckého „paroikia“, což znamená „bydlet vedle sebe“, tedy označuje souseda, nebo člověka, který se usídlil v daném městě.

      V novozákonní době „paroikia“ tedy vyjadřuje stav církve na zemi. Sv. Klement Římský kol. r. 100 dosvědčuje, že v jeho době paroikia byla chápána jako církev existující na určitém místě (obyčejně ve městě), kdy jednotliví věřící o sobě vědí, pomáhají si a společně se shromažďují k nedělní bohoslužbě.

      Katechismus katolické církve uvádí: „Farnost je místem, kde se všichni věřící mohou shromažďovat k slavení eucharistie,... kde se hlásá Kristova spasitelná nauka a praktikuje blíženská láska (§ 2179).“ V jedné učebnici pro děti základních škol je farnost charakterizována jako „rodina křesťanů kolem farního kostela“.

      Vrcholem života farnosti je tedy slavení mše sv. Zde má nezastupitelné místo nedělní a sváteční eucharistie. Dále je to hlásání evangelia: katecheze dětí, mládeže, dospělých, manželů, poznávání Písma sv., pravidelná setkávání skupin lidí žijících ve farnosti. Praktikování blíženské lásky souvisí s návštěvami a pomocí nemocným a starým farníkům, dále s úsilím o trpělivost a uměním odpouštět, a také s praktickou pomocí při údržbě a úklidu kostela a farního domu.

 

 

Farnost v Moravské Ostravě

            Na území Moravské Ostravy má farnost dlouholetou historii. Město bylo založeno r. 1267 olomouckým biskupem Brunem ze Schauenburgu. Bylo to městečko na hranici Moravského markrabství a ještě v polovině 19. století zde žilo kolem 2 tisíc obyvatel. Farním kostelem byl kostel sv. Václava. První písemný doklad o něm máme z r. 1297. První zmínky o farnosti jako takové jsou z roku 1389.

         16. července 1897 byl olomouckým arcibiskupem Theodorem Kohnem posvěcen chrám Božského Spasitele, ovšem až k 1. lednu 1927, kdy byla dána do užívání nynější fara, se stal tento kostel farním a kostel sv. Václava filiálním. V roce 1996, kdy papež Jan Pavel II. ustanovil ostravsko-opavskou diecézi, se stal farní kostel Božského Spasitele v Ostravě zároveň katedrálou, tedy chrámem diecézního biskupa.

     Titulární slavnost se původně konala 6. srpna na svátek Proměnění Páně, od r. 1982 byla na žádost tehdejšího duchovního správce olomouckým arcibiskupstvím přesunuta na poslední neděli církevního roku na slavnost Ježíše Krista Krále s odůvodněním, že tento svátek hlouběji vyjadřuje patrocinium kostela.

      Ve farnosti se nachází ještě rektorátní kostel sv. Josefa, který je ve správě Salesiánů Dona Boska.

 

 

Zakladatel Moravské Ostravy - biskup Bruno

    Biskup Bruno ze Schauenburgu se narodil na počátku 13. století v Holštýnsku v Sasku. Byl proboštem sídelní kapituly v Magdeburku. První polovinu života prožil v Německu a r. 1245 se stal 15. olomouckým biskupem.

    36 let jeho biskupské služby bylo skutečným požehnáním pro Moravu. Na jeho podnět došlo k založení mnoha měst a vesnic a k jejich zvelebení a rozvoji. Kroměříž, Svitavy, Mohelnice, Brušperk, Osoblaha a také Moravská Ostrava jsou nerozlučně spjata s jeho jménem. V r. 1265 nechal po požáru obnovit olomouckou katedrálu sv. Václava a založil při ní katedrální školu. V Kroměříži nechal postavit kostel sv. Mořice.

    Usiloval o posvěcení lidu, a proto nechal v nových lokalitách budovat kostely, při kterých zřizoval duchovní správu.

    Jako představitel Moravy zaujímal významné postavení v Českém království. Po dlouhá léta byl poradcem českého krále Přemysla Otakara II.

    Pro poznání moravské historie má nesmírnou hodnotu jeho závěť z r. 1267. Je to jedna z mála listin, která se z tohoto období zachovala. Biskup Bruno ji sepsal před výpravou do východních Prus a Litvy, na kterou se vydal po bolu krále Přemysla Otakara II., pro případ, že by se z ní už nevrátil. Kromě pokynů pro svého možného nástupce v ní vyjmenovává i skutečnosti, které se staly během jeho biskupské služby. K těm patří i zmínka o městech, která byla z jeho podnětu založena. Proto se tato listina stala důležitým pramenem pro poznání osídlování Moravy. V ní je také první písemná zmínka o Moravské Ostravě.

    Biskup Bruno zemřel 18. února 1281 a podle svého přání byl pohřben v kostele sv. Mořice v Kroměříži. Hrob se nachází v presbytáři pod náhrobním kamenem nesoucí jeho jméno.

 

 

Milostný obraz P. Marie Karmelské

ve Slezské Ostravě

je už více než 500 let předmětem zvláštní úcty, protože umožňuje nahlížet do tajemství Mariiny přímluvy za poutníka.

 

1. Historie vzniku obrazu: Obraz vznikl mezi roky 1420 až 1440 v období tzv. „krásného slohu“. Postava P. Marie je štíhlá a mírně prohnutá. Podobné obrazy nacházíme v Čechách, na Moravě, v Rakousku, Německu a Polsku. Obraz tak zapadá do kontextu středoevropského umění.

 

2. Popis: Na obraze je zobrazena P. Maria celou postavou. Na levém předloktí drží malé dítě, jehož levou nožku přidržuje svou pravicí. Oba mají kolem svých hlav kruhovou svatozář. Maria je korunována dvěma anděly, kteří s rozpjatými perutěmi drží okrajové cípy červené textilie, která je zdobená zlatým dekorem a tvoří tak značnou část jinak zlatého pozadí. U nohou Madony klečí dva donátoři: muž a žena. Z jejich sepjatých dlaní jsou vedeny nápisové pásky s textem; nad postavou muže: MARIA MATER DEI MISERERE MEI – Maria, Matko Boží, smiluj se nade mnou; nad postavou ženy: MARIA DEI GENETRIX SIS NOBIS AUXILIATRIX – Maria, Rodičko Boží, buď naší pomocnicí. Tělo P. Marie zahalují modré šaty a zeleně podšitý modrý plášť bez spony s přehozeným cípem přes pravou ruku. Pohledy Matky a dítěte shlížejí dolů k poutníkovi. Klečící žena má na hlavě bílou roušku. Postava muže představuje klečícího rytíře, který je v polozbroji, na zádech má spuštěnou kolčí přilbu, důkladně jsou ztvárněny nákolenky a ostruhy na špičaté obuvi. Nápadný je i meč. Vyobrazená zbroj patřila ponejvíce zemanům na přelomu 14. a 15. století. Donátor je představitel rodu pánů z Tvorkova, kteří Polskou Ostravu (teprve od r. 1919 Slezskou Ostravu) vlastnili od r. 1380 do 15. století. Od 20. let 20. století je součástí obrazu škapulíř, kterým slezskoostravskou Madonu obdarovalo Škapulířové bratrstvo působící v Ostravě. Během staletí přečkal obraz mnohá nebezpečí: v r. 1428 vpád husitů, v 2. polovině 15. století ušel zničení před protestantskou reformací, přežil v roce 1621 drancování kostela a zámku neapolskými oddíly, třicetiletou válku, jakož i II. světovou válku. V letech 1625 až 1648 byl ukrýván v Moravské Ostravě.

 

3. Ikonografie: Maria je vyobrazena jako Královna nebe a Královna andělů. Je také obrazem církve; ukazuje Ježíše tak jako církev Svátost Oltářní. Ježíš je předkládán nehmotným způsobem – chybí zaboření Matčiných prstů do dětské pokožky, což upozorňuje na Ježíšovu božskou přirozenost. Gesto Ježíšovy pravice ukazuje na „mluvu“ – Kristus učí, a na vtělení – přišel, aby zvěstoval evangelium. Výraz Mariiny tváře je vážný – je to odkaz na utrpení Syna, který zemře za spásu světa a které bude Matka prožívat s ním. Motiv Mariina prostřednictví je na obraze vyjádřen přítomností dvou donátorů, kteří klečí u jejich nohou a prosí o pomoc. Sv. Anselm (11. století) napsal: „Kdo se prohřeší proti Synu, prohřeší se také proti Matce. Kdo dosáhne přímluvy a smíření u Matky Boží, dosáhne také usmíření u jejího Syna.“ Díky tomuto úzkému vztahu mezi P. Marií a Ježíšem bývá Madona vzývána jako Přímluvkyně, Prostřednice, Pomocnice apod. V tomto smyslu je P. Maria na slezskoostravském obraze nahlížená jako Matka všech věřících. Malý Ježíš shlíží k donátorovi a gestikulací rukou dává najevo své požehnání, i když on právě vzhlíží k Marii. Tímto kontaktem mezi Ježíškem, rytířem a P. Marií autor mistrně vystihl ideu Mariina prostřednictví. Maria je vyobrazena jako Zprostředkovatelka milosrdenství svého Syna.

 

4. Závěr: Obraz potvrzuje starobylou tradici církve, která od počátku uctívá Matku Boží jako Pomocnici a Přímluvkyni. A protože ani dnešní svět a církev se bez její přímluvy neobejdou, putujeme k jejímu obrazu ve Slezské Ostravě i my. Obraz byl součástí výstav „Slezsko – perla v České Koruně“, která probíhala na dvou místech: 6. 5. až 8. 10. 2006 v Legnici v Polsku a 17. 11. 2006 až 8. 4. 2007 v Národní Galerii v Praze, „Zbožných duší úl – náboženská bratrstva v kultuře raněnovověké Moravy“, která se konala 28. 1. až 25. 4. 2010 v Olomouci a “Paměť Slezska”, která se uskutečnila 27. 10. až 31. 12. 2011 v Opavě.