29. prosince 1657

Už je to téměř sedm let od chvíle, co jsme s Duskem odešli z Drakonisu. Za tu dobu se toho mnoho změnilo, obzvlášť v mém, teď už našem, životě. Před několika dny se nám narodila krásná dcerka, dali jsme jí jméno Icy. Jsem moc šťastná, že i Silver, který ten samý den oslavil své čtvrté narozeniny, je ze své sestřičky nadšený. “Budu ji chránit navěky a před čímkoliv,” prohlásil. Čímž nás velice dojal.

Dusk se také vrátil k rodinnému podnikaní, obchod s drahými látkami vynáší dost, aby jsme žili v luxusu, stejně jako když jsem byla malá. Avšak, i když se teď cítím šťastná a v bezpečí, a žiji konečně svůj vysněný život po boku hřebce po kterém jsem vždycky toužila, stále mě svírá neurčitá obava. Či spíše, lepé řečeno, strach.

Strach. Nikdy poník nepozná, co je opravdový strach, pokud není rodičem. Pokud jde o vlastní hříbata, veškeré žerty jdou stranou. Zjistila jsem, že rodina je tím nejcennějším a nejdůležitějším pokladem, jenž může dokonce i pirát získat. Nenahradí ji ani truhla drahých kamenů, ba ani žádné bájné zlato. Nemohla jsem však tušit, že se ony obavy naplní tak brzy...

Bylo to den před Útulnocemi. Ten den celé ráno hustě sněžilo a tak jsme zůstali doma, bylo tomu tak každý rok, jak jsem už byla zvyklá. Stejně tak i na fakt, že ještě odpoledne toho dne, musíme nakoupit právě na Útulnoční večer. Rozdíl byl v tom, že Dusk měl příliš práce, až neobvykle moc a tak jsem musela jít sama. Ke všemu to rozhodně nevypadalo, že by mělo přestat sněžit, spíš naopak, tudíž jsem nemohla vzít Silvera a Icy s sebou. Naštěstí jsem měla domluvenou chůvu, která je měla pohlídat.

Po tom, co jsem nakrmila Icy, jsem se rozhodla, že společně ozdobíme stromeček, ať na tatínka čeká nějaké milé překvapení, až se vrátí z práce. Když jsem to Silverovi oznámila, nadšeně poskakoval kolem mě a vlastně po celém salónku. Takovou radost ze zdobení stromku měl před každými Útulnocemi. Mě však mrzelo, že u naší už každoroční tradice nebude Dusk. Celá ta chvíle mi připomněla časy, kdy jsem já bývala malé hříbě nadšené ze zdobení stromku a z Útulnoc samotných. Zastesklo se mi po rodičích, leč jen do chvíle, než jsem si uvědomila, že mě otec vlastně chtěl prodat jako konkubínu do arabské rodiny. Smutně, avšak neslyšně jsem si povzdechla. I když jsem do dnešních dnů nedovedla pochopit, jak to mohl vlastní dceři učinit, stále ho miluji.

Vzpomínala jsem při zdobení stromku, jak mne otec bral na klín a před krbem mi vyprávěl o boji proti Windigům, či o třech duších útulnočních. Vzpomínala jsem, jak jsme zdobili stromeček, jak jsem s maminkou pekla cukroví a s tatínkem ho pak chodila v noci loupit. Či, jak jsem netrpělivě čekala u stromečku, až budu moci rozbalit dárky a usnula pod ním.

Stromeček byl již ozdobený, stejně tak byl na útulnoce připravený i celý salonek. Já, Silver i Icy jsme již byli po obědě, když, právě včas, přišla chůva. Mohla jsem konečně vyrazit na útulnoční trhy. Vzala jsem si svůj oblíbený vlněný kožíšek s kapucí, košíček a vyrazila jsem pohodlným a přitom svižným krokem na náměstí. Potřebovala jsem zbývající ingredience na poslední cukroví, a taky jsem mohla využít toho, že jdu sama a vybrat pro svou rodinu ještě nějaké malé dárečky.
        Na tržišti panovala velice příjemná nálada i přes husté sněžení, zdálo se že bouře za žádnou cenu nehodlá ustat, ba naopak, sílila. Právě jako ve starých pohádkách a bájích, které podle některých byly a jsou jen smyšlené příběhy pro hříbata. Zdálo se, jako by se ve vzduchu přes všechno to nádherné, vznášela jistá dávka zloby a hněvu, byť jen maličká. Nejspíš i ten maličký trošek nenávisti dokázal hojně živit bouři v její síle. Poníci, vybírající si u stánků, si toho však zřejmě nevšímali. Jejich myšlenky se upínaly k rodinám, domovům a k Útulnocím.

Sama jsem si přiznala, že má rodina je to nejdůležitější a bouře by mi rozhodně neměla kazit svátky. Tudíž jsem nad oním zlem ve vzduchu jen mávla kopýtkem a věnovala se tomu samému, čemu ostatní, nákupům. Všude se totiž linula lákavá vůně punče, sladké aroma jablek a skořice. U některých stánků nádherně voněly perníčky, u jiných zase zvědavě poskakovala hříbata. Poníci si vesele povídali o plánech na svátky, o cukroví které napekli a Útulnočních hodech, na které se všichni vždy tolik těší. Sníh křupal pod kopýtky a poníkům se od úst vznášely obláčky páry, zkrátka a dobře na trzích vládla ta správná Útulnoční atmosféra.
        Pomalým krokem jsem došla ke stánku, který byl přesně to pravé pro mě. Stánek s oříšky, jablky, kokosem a vlastně vším co každá kuchtička potřebuje při pečení cukroví. U stánku prodával příjemně působící, usměvavý dědeček. Při výběru přísad jsem s ním zapředla hovor.
“Hezké Útulnoce,” pozdravila jsem s úsměvem, “skoro bych si ani nevybrala, kolik tu toho letos máte.”
“Hezké Útulnoce i vám, krásná kobylko,” usmál se a mrkl na mě, “mám všechno co si maminka jako Vy může přát. Dokonce i pravou vanilku, mandarinky a ten nejlepší kokos v širokém okolí.”
“Tak to vás jistě musím o trochu té vanilky požádat. A však už mě znáte, jako každý rok, trošičku skořice, šest mandarinek a spoustu kokosu. Silver vždy spořádá spoustu toho kokosového cukroví,” povím s úsměvem a na stoleček mu dám sto bitů.
“Ale mladá paní… to mi dáváte strašně moc, vždyť vy jste nakoupila za padesát,” poví dědeček udiveně.
“Kdepak, to je akorát, zbytek je… no… za to jak jste hodný. I když je to k nezaplacení. Veselé Útulnoce,” odvětila jsem s milým úsměvem, nákup jsem naskládala do košíčku, zakryla ho šátkem a opět pomalým krokem odešla prohlížet ostatní stánky.

Začala jsem se však cítit zvláštně, cosi mě tížilo, jakési trápení. Jako by mě dostihla téměř zapomenutá část mého života.
        Cestou z tržnice jsem pak omylem vrazila do staršího, zvláštně se rozhlížejícího hřebce. Část mého nákupu popadala na zem.
“P-pardon, nechtěla jsem,” vyhrkla jsem omluvu.
“To je v pořádku mladá slečno,” odvětil maličko zmateným tónem hřebec, zatím co mi pomáhal sesbírat ovoce ze sněhu. Jeho hlas se mi zdál povědomý.
“Paní, jsem paní,” pověděla jsem příjemným hlasem, kterým jsem se ho pokusila maličko zklidnit. “Zdá se, že něco hledáte,” naznačila jsem svou ochotu pomoct.
“Víte, zaslechl jsem od námořníků, že by tu mohla být má dcera. Prý utekla s piráty.”
Zarazila jsem se, ten povědomý hlas hledá svou dceru.
“Vy tu žijete? Třeba by jste mi mohla pomoct. Má dcera je bílá klisna s šedivými flíčky po celém těle. Má ametystově fialové oči.”
Cože? Vypadá stejně jako já?
“Rosaline se jmenuje,” dokončil svůj popis hřebec.
Zastavila se mi krev v žilách, zadívala jsem se tomu hřebci do tváře. Nebyl to nikdo cizí. Byl to můj otec.
“Pardon, sleč… promiňte, paní. Jsou přeci jen Útulnoce a… a chtěl bych vidět tvář dámy, která mi nabídla pomoc. Sundala by jste si tu kapuci?” Pověděl můj otec opatrně, tak opatrně, jako jsem od něj ještě nic neslyšela.
“Ne… já… neznám žádnou Rosaline Mo… Neznám ji. Musím spěchat domů,” řekla  jsem rychle. Pak jsem se prudce otočila a rozeběhla se domů. Doufala jsem, že už tam bude Dusk. Kapuce mi v tom běhu spadla a otec viděl, že klisna kterou hledá je ta, která utíká pryč. Rozeběhl se za mnou.
“Rosaline! Zastav! Nemůžeš přece přede mnou věčně utíkat,” křičel na mě, “Rosaline Mollycodle!”
Nejsem už Rosaline Mollycodle, jsem Rose, Rose Shine, napadlo mě v tu chvíli. Utíkala jsem, co mi kopýtka stačila, běžela jsem nejrychleji, co si kdy pamatuju. Avšak můj otec se nehodlal vzdát a bouře začala opět sílit. Sílila a sílila stále více a více, jak na mě otec rozhněvaně a zároveň zoufale volal.
“Rosaline zastav! Musíš se mnou domů! Okamžitě! Tohle ti nebude dál procházet!”
Srdce mi bilo jako o závod, dech mi sotva stačil a v ohromné zuřící bouři jsem skoro neviděla na krok. Cítila jsem, že už dál nemohu. Naštěstí jsem těsně před sebou zahlédla právě náš dům. Doběhla jsem ze zbytků sil ke dveřím, jenže jsem musela najít klíč. Neměla jsem na to ale čas, slyšela jsem, že se můj otec blíží.
“Rosaline! Tohle ti neprojde! Už se nikdy nehneš na krok z domu!” Otec zuřil a bouře s ním.
Můj dech byl rychlý a mělký, cítila jsem tlukot srdce skoro až v krku, nohy mě sotva držely nad zemí a osud, který mě právě dohnal, mě měl na dosah kopýtka.
“Duskuuuuu!” zavolala jsem z posledních sil zoufale. Od té chvíle věřím, že jsem hříbě štěstěny. Dusk skutečně nebyl daleko. Vracel se domů vedlejší ulicí a během chviličky byl přede mnou, stál pevně s šavlí napřaženou vstříc mému otci a s hněvem ve tváři. Bouře opět zesílila.

“Dusku ne! Je to můj otec!” vykřikla jsem a pevně Duska objala kolem krku.
Otec se poměrně uklidnil, když viděl, jak Duska objímám a jak on mě brání.
“Tohle mi budete muset vysvětlit,” řekl.

“Rose?” poví Dusk a zadívá se nedůvěřivě na mého otce stojícího před ním, šavli už však sklonil k zemi.
“Pojďte oba dovnitř, prosím. Vždyť je úplná vichřice a musíme si toho hodně říct,” snažila jsem se je uklidnit, “t-tati, tohle je Dusk, můj manžel.”
Otce to zřejmě překvapilo: “Manžel? Tak, dobře... Opravdu si musíme promluvit.”

O chvíli později už z našich kabátů odkapával tající sníh a my jsme seděli u krbu s šálky horkého šípkového čaje v kopýtkách.
“...a tak jsme se s Duskem potkali,” dokončila jsem své vyprávění.
Otec na mě nevěřícně zíral a na nějakou dobu nastalo ticho.
“Drak? Piráti? Poklad? Co je to za pohádky? Rose…,” zarazil své argumenty, když viděl, že svůj příběh myslím naprosto vážně. Ve stejný moment do salonku přiběhl Silver a po něm přišla chůva s maličkou Icy v náručí.
“Má paní, Icy už je… Ach, pardon. Netušila jsem, že tu máte návštěvu,” zastavila se a chystala se k odchodu. Silver si mého otce prohlížel a pak se mi vrhl do objetí.
“Mamí? Co je to za pána?” zeptal se.
Chvíli jsem jen zmateně koukala na Silvera, na svého otce a poté na chůvu.
“V pořádku Bety, nechte mi tu Icy a můžete jít, kapesné máte v kuchyni na stole,” prolomila jsem nakonec ticho s milým úsměvem ve tváři a vzala jsem si Icy do své náruče.
“To je… tvůj dědeček Silvere,” pohladila jsem svého synáčka po hřívě a s nadějí se koukla na otce. Překvapilo mě, že jsem v jeho tváři uviděla místo kamenného pohledu slzy.
“Je… je vše v pořádku?” Optala jsem se opatrně.
“Jistě že je, dceruško moje. Víc než v pořádku. Dospěla jsi, vdala jsi se, je z tebe matka. A já mám vnoučata. Jsem na tebe hrdý Rose a matka bude taky, až se to dozví,” poví dojatě, “musíme hned do Manechesteru.” Zadívá se mě s Duskem a hříbaty a náhle jako by mu něco došlo, “ach, usadili jste se tu. Tak já… ihned pošlu pro maminku loď, snad nevadí, když tu s vámi nějakou dobu zůstanu?”
Já i Dusk souhlasně přikývneme, že otec smí zůstat.
“Budeme moc rádi, když s námi dědeček stráví Útulnoce, že?” pohladím Silvera i Icy, která se snažila dosáhnout kopýtky na dědečkův čumák. “Podívejte, bouře ustala,” vyřkla jsem s úsměvem při pohledu z okna.

Rose Shine