Po trati potřetí (se smartphony)

16.–17. března 2019

Původní záměr o tři roky mladších mužů se smartphony byl mimo jiné, že sestavíme tým z hráčů, co Po trati nevyhráli a no… vyhrajeme. Což se nestalo. Tak jsme to zkusili loni, a taky se to nestalo. Reportáž se tehdy taky nestala, asi kvůli tomu, že nebylo moc o čem psát, když jsme na devítku proletěli, aniž bychom si pořádně sedli, jen abychom sedací deficit mohli dohánět následujících jedenáct hodin v okolí Karlova mostu. Letos jsme trochu vyměkli, když se k nám přidal Dero, který už s potratími šiframi více-či-méně-úspěšně bojoval. Zabralo to, ale stejně jsme nakonec jen nejmíň prohráli. Každopádně jsme si to letos užili i z týmového i herního hlediska a tak se tentokrát reportáž asi stane. No a taky abychom za rok měli slevu, že Jirko. Když už podle přísných organizátorských standardů nejsme věrní!

Zatímco loni se mi před hrou podařilo trefit organizátorský trasovací záměr, letos už to taková sláva nebyla, ale jsem za to vlastně rád, protože “vyhlídky na Vltavu” slibovaly ještě větší rošády, než to nakonec bylo.

Hra

Scházíme se ještě bez Ondry na oběd před hrou v Zenklovce, kde rozhodně nejsme jediní. Venku prší, Patches analogově kontroluje kaluže, my se smartphony radar a hypnotizujeme modrozelené obláčky, aby už se rozpustily. Většina poslechne, jen pár se ještě na chvíli rozhodne trochu zvlhčit start. Tam potkáváme houby, Ondru, organizátory a pivo Izabelu. Prý že shání partnera. A startovní pivo je dobré vypít, tak si včas všímáme dna a pak už jen vymyslet, co s tím. Hodnoty bází sečteme jen tak pro formu, ale v prvním oběhu tu správnou houbu s tipem míjíme, tak nervózně přešlapujeme, zatímco odchází část konkurence.

A taky si všímáme jedné zajímavé vlastnosti značek piv. Ale prozrazovat ji by bylo trochu navíc.

Akt předání piva.

Nervózní přešlapování naštěstí moc dlouho netrvá, podaří se nám restart do stavu před obdržením šifry a Dero jde zkusit poslední houbu, kterou jsme vynechali a můžeme ke Kouli. Doháníme skoro všechny před námi, špičkujeme se s Freezy Bee (“Držíme se obhájců titulu”) a zabíráme jim před nosem lavičku. Moc ji nevyhřejeme, druhá i světová nás napadá poměrně rychle. Ulici známe, jdeme a spekulujeme, co znamená tohleto chození tam a zpátky, ale přímočaré čtení první tajenky další šifry spekulace rychle přerušuje a my se vydáváme na tramvaj, která je dneska zrovna výluková jednička. Jedeme s Fernety Kadla, která dolušťují porodní bábu o trochu rychleji než my, ale i tak se můžeme narodit jako třetí.

Porod.

Sprint

Pořadí se začíná trochu stabilizovat po startovním rozhození a my identifikujeme stylistické útvary i organizátorské humory (vysvětlujte čtyřem (ex-)brňákům v týmu, že orgové to určitě budou myslet takhle…) a jdeme někam, kde to známe, ale přemýšlíme, proč na to organizátoři odkazují jménem, které se hledá… řekněme obtížně. Trasa nám zatím sedí, 4 z 5 členů týmu v okolí bydlí, bydleli, pracují, nebo se jen častěji pohybují. A tak to bude až do konce.

Na hřišti za Sokolníky je celkem živo, přemýšlíme, že vytáhneme nějaký reproduktor a taky si něco pustíme, abychom zapadli (barevná šifra, což v řeči organizátorů šifrovaček znamená “tuhle fakt nechceme, aby někdo ukradl”, umístěná přímo mezi hloučky místních zevlů, mě trochu znervózňuje, ale PoTrati mají možná na zevly štěstí), ale šifra nás nenechá přemýšlet moc dlouho, protože při zkoušení klasických 72 možností, jak sestavit trojkovou soustavu, máme kliku a je to hned ten první. Není to až taková klika jako zkusit zelené lahvičky, ale na nejrychlejší čas to stačí. A taky mažeme na přesunech. Teda rychlejší muži, já se někde vleču.

U Hercovky vzpomínáme na slepičky a křepeličky, ale tentokrát se nenecháme zmást formou a po chvíli máme SKONNADTROJOU. A tak jdem zase zpátky přes kopec v očekávání nějakého křížku, než v půlce přesunu Derovi dojde, co tím organizátoři myslí a už víme, co přesně hledat.

Na matfyzu se pracuje, na Hercovce luští.

Školní šifra netrvá moc dlouho, jen tak akorát, abychom se v autobusu nad Šutkou vyměnili s Tomáši a dali jim trochu výhodu v odhadu směru trasy. My uháníme na Trojskou/sedmou, kde chvíli zápasíme s tím, že výběr písmen do slov je nápadně podobný názvu ulice. Chvíli. Vesměs jsme dělali, co máme, tohle je nejsilnější špatná myšlenka, co nás napadla. Je čtvrt na osm večer.

Tma byla ale stejná jako i ve tři ráno.

U koně máme braillovskou rychlovku, kde akorát musím překonat svou neschopnost formulovat myšlenku jinak než ehhh-braille-sčítání-barev, ale naštěstí mi je rozuměno. Mike s Ondrou vybíhají stihnout tramvaj na Trojské – zvládají dokonce dřívější spoj než na který měli namířeno (protože tohle je na Po trati děsně důležitý!). My zbytek (no hlavně já) to dáváme pomaleji a stejně se potkáváme s předvojem u letenské vodárny, jak nic nemůžou najít. Jak by mohli, když šifra uvízla v zácpě, čímž nás orgové připravili o korálek ve statistikách (43 sekund!).

Zastávka v boxech

Zadání si bereme do nejbližší kavárny, kde je poloprázdno a vstřícná obsluha nám neruší kruhy až do zavíračky. Ale jsou to spíš oblaka a šišky, ze kterých jsme schopní najít na nějakých průnicích jen mince–stanice–dráha, což je jasné Muzeum, že. Kolik stanic taky na mincích máme. Kavárna zavírá, někam se přesunout musíme. U Muzea je v parku sice něco jako rotunda (asi tak stejný průduch jako nakonec tam, kam se mělo jít), ale ne šifra. Naštěstí je tam taky McDonald’s, kde v prvním patře obsadíme stůl a vytahujeme pravítko. Po asi třičtvrtěhodině rýsování (zbytečných) kružnic dostávám relativně přesný trojúhelník centrum-vize-graf a v tu chvíli nás napadá, že bychom jej také mohli opsat kružnicí. Přemýšlíme, jestli bychom byli tajenku vymysleli z prvního pokusu, napadla-li by nás poslední kružnice už tehdy. Různé vyšehrady jsou v tu ránu zapomenuty a vyrážíme ke Svatováclavské baště, kterou máme od loňska prohledanou skrznaskrz. Tentokrát za průduchem zadání nacházíme.

Zatím ještě nerýsujeme.

Usazení na lavičce vidíme, že ač první, nemáme příliš náskok – Fernetykadla jsou nám v patách a protože my na odhalení pravého významu a-g-h potřebujeme přesun do KFC na Kulaťáku, získávají na další šifře náš skalp. My si ale můžeme vychutnat Freezy Bee, kteří sice také luští druhé kruhy rychleji, ale nezvládají dohledávku, takže je Patches s Derem vyškolí doslova o sekundy.

Bereme šifru, míjíme stojící Tykadla a také na stojáka před malostranským matfyzem dáváme sousloví. Kozí Masná? To je v Brně, ne? V Praze se ovšem protínají na místě, kam dávat šifru, navíc velkou a barevnou, je celkem risk – ale tubus stále zadání obsahuje. Přesouváme se nedaleký plácek na křižovatce s Haštalskou, kde máme Tykadla pěkně na dohled, přepisujeme sudoku do solveru (co jen na těch internetech neexistuje, že) a pak už jen čteme mezitajenku. Dneska mám dobrý vhled na Braillovo písmo. Vyrážíme na Strossmayerovo náměstí, protože jak Ondra říká, je to jediný kostel sv. Antonína široko daleko. Připravovat vlastní hry se občas hodí.

To máme hned

Tohle vezmeme, popřehýbáme, propíchneme a kam to padne, přečteme tajenku, říkáme si na zastávce před kostelem. Ne, odpovídá popřehýbaná a propíchaná šifra. S neporušeným druhým zadáním už jdeme do tepla k Mikovi domů, doslova za roh. Śárka nám udělá teplý čaj a my se tak trochu pořád snažíme přehýbat a píchat, i když by nám z ladění hry mělo být jasné, že v takhle pokročilém věku stanovišti by člověk měl být rád, že udrží rovnováhu. K těžištím se v polospánku (pokud je plný spánek cca 8 hodin, dostali jsme se zde i k řádu centispánků) dostáváme – a to pravděpodobně v nezávislých úvahách. Super šifra, odstřihování abecedy nás probere a vyrážíme do ranní Prahy k Motýlovi vyzvednout řecké zlo.

Vypadá to zase jasně – najdeme alfabetu, čísla, vyneseme, spojíme, dostaneme obrázek a půjdeme. A zase ne. Obrázek dostáváme, je to takový divný šnek. DDM Ulita mám de facto za domem, ale tak daleký přesun to snad nebude, ne? Mezitím otevírají McDonald’s na nádraží Holešovice a my si můžeme zase chvíli posedět. Okolo půl jedenácté už tam začíná být celkem rušno a my se pomalu rozhodujeme pro přesun proti trudomyslnosti. Při čarování s řeckou abecedou a Google Translatorem dostávám tajenku Olympic, který je relativně blízko. Dělíme se na dvě skupiny – já a Mike jdeme k hotelu, zbytek do Thomayerových sadů, protože vynesené souřadnice připomínají rozmístění hub na startu. Ale nikdo není úspěšný v hledání, ani v odpovědi na otázku, proč má kratší odvěsna 10 cm, když by jich stačilo osm.

S organizátory jedeme na podobné vlně, jen bychom se zacyklili o stanoviště dřív. Před dvanáctou u povodňových vrat na Rokytce vzdáváme a jdeme do Ulity. To bychom se divili, kdybychom tomu šnekovi věřili víc.

V cíli potkáváme největší statkové konkurenty – Tomáše i Krásky. V patách nám celou dobu byli i Alberti, ale v terénu jsme je nepotkali. Freezy Bee nakonec zvládli prolomit těžiště a na poslední chvíli vyzvedli čtrnáctku. Nevyhráli jsme, ale jsme nejlepší (tohle přidávám do seznamu vět, které chci na tričko).

 

Konec.

Po hře

Půjdou Mladí muži i počtvrté? Letošní hra mě nakopla pozitivně asi mnohem víc než ta loňská negativně. Jsem rád, že jsem se nenechal odradit mostem a doufám, že za rok zase Po trati bude a potkáme tam šifry podobné kvality jako letos.

Díky,

Aleš

Po trati pro mě hra se stálým schématem: na začátku použije pár lehčích šifer jako návnadu, aby pak okolo půlnoci tvrdě zaútočila a nad ránem mě nutí hluboce pochybovat i o bazálních věcech, jako proč vůbec chodit na šifrovačky. Za několik dní se otřepu a za rok jdu zase znova.

Jenom dvě otázky zůstávají:

Když Sysifos tlačí ten šutr nahoru, říká si něco jako: "Tentokrát to vyjde, stačí, aby ten svah byl na konci trochu míň vypíčenej, vždyť bohové jistě chtějí, abych to přes ten vrchol jednou převalil..."?

Mrzí fosforovou část organizačního týmu, že zatím nedokázali udělat šifrovačku, kterou by někdo došel?

Díky za vše,

Ondra