Hana Marušáková

Příspěvek do literární soutěže KFBZ na téma Stromy

…

Millie seděla na jedné z větví krásné sakury, kterou její rodiče zasadili v den jejího narození, a zády opřená o hladkou kůru stromu pozorovala ranní východ slunce. Ačkoli se to může zdát zvláštní, pro Millie byl tento strom důležitý a měla jej velmi ráda. Nejdřív to byla sice jen útlá větvička, ale postupem času strom vyrostl a nyní se v celé své majestátnosti tyčil na prostorné zahradě u jejich rodinného domku.

Na tomto stromě se odehrála většina pro Millie velmi významných událostí, ať už to byl slib věčného přátelství s její nejlepší kamarádkou, první pusa, nebo tichá oslava jejího přijetí na prestižní střední školu.

Teď si tu ovšem jen užívala na dlouhé dva týdny poslední klidné ráno před odjezdem na dovolenou. Její o dva roky mladší sestra Florence se mezitím nejspíš opět zdržovala balením spousty nepotřebných věcí, jak si Millie odvodila z matčina hlasitého napomínání Flo, aby si pospíšila.

Aby rodiče neznervóznila ještě víc, naposledy se rozhlédla po zahradě, rychle seskočila ze stromu, pohladila jeho kůru na rozloučenou a vydala se do domu. Tam, mírně řečeno, panoval chaos. Všude se válely nesbalené věci a otevřené kufry...

,,To je dost, že jdeš," spustila hned její matka. ,,Dobal si kufry a rovnou je odnes do auta. Odjíždíme za půl hodiny." Millie s povzdechem poslechla.

Za necelou třičtvrtě hodinu konečně všichni seděli v autě i s kufry a mohli vyjet na cestu. Zhruba v polovině cesty na letiště začalo, navzdory předpovědím, pršet. 

Když se nad tím Millie později zamýšlela, celé se to stalo souhrou hloupých náhod. Možná, že kdyby si vybrali jiný den, nebo měli o něco menší zpoždění, nebo nepršelo... nemuselo vše dopadnout tak nešťastně.

Millie se zrovna natahovala po termosce s kávou a poslouchala hartusení svého otce nad prohraným zápasem svého milovaného Liverpoolu, když uviděla světla auta, která se k nim blížila nebezpečnou rychlostí. Slyšela prudké kvílení brzd na mokré vozovce a zděšený výkřik své matky. Pak už nic necítila. Všechno zčernalo.

── ⋆⋅☆⋅⋆ ──

Když se Millie probudila, první co cítila byla silná bolest na hrudi a oči ji oslepovalo ostré světlo. Nechápala co se děje, ani kde je. Pokusila se posadit, ale bolest jí v tom zabránila. Po chvilce se trochu rozkoukala a došlo jí, že je v nemocnici. Ale co tu dělá? Jak se sem dostala? Chvíli tam jen zmateně ležela, když v tom k ní přišla mile vyhlížející sestra.

,,To jsem ráda, že už jsi vzhůru. Jak se cítíš?" zeptala se s úsměvem, ale Millie neušlo, že se usmívají pouze rty, ne oči, a úsměv celkově působil poněkud křečovitě.

,,Strašně mě bolí hrudník, ale jinak asi dobrý... co se stalo?" zeptala se Millie, stále zmatená. Po její otázce sestře zmizel úsměv z tváře a lehce svraštila obočí.

,,Myslím, že bude lepší, když ti na tuhle otázku odpoví někdo jiný," řekne spěšně a odejde z pokoje. Millie s povzdechem zaboří hlavu do polštáře a snaží se rozpomenout. Zanedlouho do pokoje vstoupil doktor v doprovodu s... Milliinou tetou Sandrine? Ale co ta tu dělá? Zatímco doktor kontroloval Milliin hrudník a zjišťoval její stav, teta se tiše usadila na židli a se smutným pohledem pozorovala své lodičky. Nakonec doktor poodstoupil a pokynul Sandrine. Ta vstala a váhavě přišla k Milliině posteli.

,,Millie, podívej... Pamatuješ si mě, že jo?" Zeptala se teta váhavě. Millie zmateně vzhlédla k tetě a kývla. Proč by si neměla pamatovat svou nejoblíbenější tetu? ,,A... pamatuješ si, proč jsi tu...?" Položila Sandrine další otázku. Millie pomalu zavrtěla hlavou v nesouhlas a tak jí teta začala vyprávět, co se ten den stalo. Millie se začali vracet vzpomínky... Na mokrou vozovku. Na kvílící brzdy. A nakonec i na děsivý výkřik své matky.

,,To stačí...já...pamatuju si to." Řekla roztřeseně a slzy se jí hrnuly do očí. Sandrine ji rychle uchopila za ruku a začala ji hladit po vlasech.

,,Miláčku, já vím, že je to pro tebe těžké. Utrpěla jsi otřes mozku a máš pohmožděný hrudník, ale... " ,,Jsou v pořádku?" přerušila ji Millie, i když snad ani nechtěla znát odpověď. Její teta se odmlčela a vypadalo to, že sama bojuje se slzami.

,,Budou v pořádku... musíme tomu věřit. Ale.... Flo si poranila nohy a není jisté, jestli ještě někdy bude chodit... a tvoji rodiče se zatím ještě neprobrali..."

── ⋆⋅☆⋅⋆ ──

O dva týdny později pustili Millie z nemocnice. Před vchodem ji už čekala Sandrine, se kterou se domluvili, že u ní bude dočasně bydlet. Millie ani nepozdravila a jen v tichosti nasedla do auta. Jak se dozvěděla už před týdnem, Flo zůstane zatím v nemocnici, kde se bude věnovat rehabilitacím. 

,,Tvé věci jsem už převezla ke mně. Millie... moc si přeju, aby ses u mě cítila dobře." Řekla jí Sandrine jemně. Millie přikývla. Podle doktorů měli Flo i Milliini rodiče velkou šanci na téměř plné uzdravení, ale léčba bude hodně nákladná a Sandrine bohužel neměla tolik peněz, ani přístup k financím ve firmě svého bratra, Milliina otce. Nezbývalo proto nic jiného než jejich dům prozatím pronajmout. ,,Neboj se, Millie, nebude to navždy." Řekla Sandrine povzbudivě.

,,Ne navždy, jen než se tvoji rodiče vzbudí." Tak to říkali všichni. Jako by šlo jen o hloupý sen!

── ⋆⋅☆⋅⋆ ──

Nejdřív to byly hodiny, potom celé dny, kdy Millie ležela na posteli v tetině domě a zírala do stropu. Téměř odmítala jíst a nepomáhaly ji ani návštěvy Flo, která se zatím jen horkotěžko smiřovala se skutečností, že nejspíš už nikdy nebude chodit, a rodičů, kteří nehybně leželi na postelích, za otřesného pípání nemocničních přístrojů.

Sandrine se ji snažila nějak povzbudit, nebo ji alespoň přimět chodit ven, ale Millie všechnu její snahu odmítala. Neodepisovala ani na zprávy svých kamarádek a vlastně už nedělala téměř nic,  i když celou dobu jasně cítila, že jí něco chybí. Něco, co jí tuhle situaci ulehčí a pomůže zvládnout, něco, aby se necítila tak ztracená a prázdná. 

A pak jednoho dne Millie došlo co potřebuje. Ne léky, ne společnost své tety ani kamarádek. Potřebuje jen znovu obejmout kmen své milované sakury, uvítat rozbřesk na jedné z jejich větví, nechat si do černých vlasů padat růžové okvětní lístky. A především se u toho hodně vybrečet. 

Otázkou ovšem bylo, jak se k ní dostat. V domě už bydlel někdo jiný a Millie se tam nechtěla jen tak zjevit a žádat o přístup. A tak nakonec vymyslela úplnou šílenost. 

Ještě toho večera se rozhodla vše zrealizovat. Počkala až Sandrine usne a pak si, tiše jako myška, oblékla mikinu a přehodila přes rameno předem připravenou kabelku s telefonem, baterkou a penězi. Nebude to přece trvat dlouho... jen jednu noc.

Potichu otevírala dveře, bosá kráčela po studené podlaze. Pokaždé, když podlaha zavrzala, ztuhla a poslouchala zda tetu nevzbudila. Konečně se přikradla až k pootevřenému balkonovému oknu, jež teta téměř nikdy nezavírá kvůli kočkám. Když byla venku oddechla si úlevou. Odemkla si zahradní branku a pak už spěchala na autobusovou zastávku. 

V autobusu, si začala znovu promýšlet druhou část svého plánu. Je jisté, že se na pozemek nedá dostat hlavní příjezdovou cestou. Co si pamatovala, vždy měli kamery namířené tímto směrem a Millie se obávala, že nájemníci nechali kamerový systém při starém. Rozhodla se tedy, že se na zahradu vkrade dírou v plotě na opačné straně pozemku. Pokud ji ještě někdo neopravil, to by pak musela plot přelézt. Silně o tom však pochybovala, protože díky hustému lesu za plotem se dala díra snadno přehlédnout.

Autobus konečně zastavil, asi kilometr od jejího starého domu. Zbytek už Millie dojde pěšky. Svítila si baterkou a všechno zatím šlo hladce. Vešla do lesa a vydala se směrem k domu. Už se blížila k díře v plotu, když se jí vybila baterka. Millie to nečekala, zakopla o nějakou větev a spadla. Chvíli překvapeně ležela na vlhkém listí a pak se pokusila znovu postavit. Šlo to, ale jen stěží. Kotník ji bolel a točila se jí hlava. Instinkt jí říkal, aby se dobelhala zpět na zastávku a vrátila se. Ale je už tak blízko! Přece to teď nevzdá, nebo ano?

Touha ji však hnala dál a Millie se rozhodla pokračovat a pomalu se začala belhat k plotu. Zrovna když prolézala dírou, poprvé zahřmělo. Millie si z toho nejdřív nic nedělala, ale když začaly padat první kapky, došlo jí, že nezůstane jen u nich. I tak ale pokračovala dál, až došla ke své sakuře, kde se vyčerpaně sesunula k jejím kořenům, vděčně objala její kmen a rozplakala se.  Déšť stále sílil a po chvíli už byla Millie promoklá až na kost a třásla se zimou a zoufalstvím. Litovala, že si nevzala vhodnější oblečení... Přesto ale cítila velkou úlevu z opětovného shledání.

Jen tam tak seděla opřená o strom, prsty jí mrzly a oči se jí klížily únavou, když uslyšela přibližující se štěkot a lidský hlas. Otočila tím směrem hlavu a viděla, že se k ní po dlouhé zahradě řítí malý psík a za ním někdo volá. Psík ovšem volání páníčka vůbec nebral v potaz a Millie byla příliš unavená na to aby se pokoušela nějak schovat.

Po chvilce k ní pejsek doběhl a udiveně si ji prohlížel, než se přiblížil a jemně jí jazýčkem olízl tvář. O chvíli později doběhl i onen  člověk a když si všiml Millie, šokovaně se zastavil. Mladík na ni nejprve strnule zíral, než vytáhl telefon a posvítil s ním Milliiným směrem. Millie  odhadovala,  že mu nemůže být o moc víc než jí.

,,Co... co tu děláš?" Dostal ze sebe překvapeně, zatímco Millie rozmrkávala náhlý příval světla. Zírala na něj a snažila se sebrat sílu k odpovědi. ,,Hej... slyšíš mě vůbec?" zeptal se a jemně jí zatřásl s ramenem. Psík zatím poskakoval kolem. To už k nim mířila další osoba a z dálky byl slyšet její pronikavý hlas.

,,Jasone, co tam děláš tak dlouho? Pojď domů nebo nastydneš!" Volala hlasitě, aby překřičela bouřku.

,,Mami... pojď sem, je tu nějaká holka!" Odpověděl ji Jason zpět. Jeho matka neváhala a šla jak nejrychleji mohla, aby svého syna uchránila před případným nebezpečím. Když byla u nich a uviděla Millie, její reakce se velmi podobala té Jasonově. ,,Děvče... kdo jsi?" Zeptala se, když se probrala z prvotního šoku.

Millie se na ni podívala s uslzenýma očima. ,,Já... já jsem Millie. Dřív jsem tu bydlela."

── ⋆⋅☆⋅⋆ ──

O pár chvil později už seděla v kuchyni svého bývalého domu, v suchém oblečení a zabalená do teplých dek popíjela horký čaj. Mladíkova matka Christa se ukázala být velmi laskavou osobou, a když se ujistila, že Millie nepředstavuje pro její rodinu žádné nebezpečí, rozhodla se ji pomoci. A tak tu teď Millie seděla a vyprávěla co se stalo a proč byla sama v dešti. 

,,Já... já jen zase chtěla vidět východ slunce... " Vysoukala ze sebe nakonec omluvně. Jason i jeho matka se zdáli být opravdu dojatí Milliinou situací.

,,Millie, dnes v noci už nikam jít nemůžeš, ještě bys nastydla. Dej mi prosím číslo na tvou tetu, můžeš dnes v noci přespat u nás, ano? Jason tě odvede do jakékoli ložnice budeš chtít." Nabídla jí Christa. Millie s poděkováním přikývla a nadiktovala jí Sandrinino číslo. 

Jason pak podal Millie ruku a odvedl ji do ložnice, kterou si vybrala. Byl to její pokoj a zdálo se, že v něm teď bydlí Jason. Pořád v něm ovšem byla její velká postel a Millie se opravdu těšila, až si lehne do známé měkké matrace.  Jason jí pomohl uložit se do postele a chystal se k odchodu. Millie ho však zastavila. Teď opravdu nechtěla být sama.

,,Já... nechci být sama... nemohl bys tu se mnou... chvíli zůstat?" Zeptala se váhavým tónem, protože nechtěla obtěžovat.  A tak si Jason s jemným kývnutím sedl na kraj postele a začal povídat. Spoustu nepodstatných věcí, ale už jen tón jeho hlasu Millie brzo ukolébal ke spánku.

Druhého dne ji vzbudilo jemné zatřesení ramenem. Když rozlepila ospalé oči, uvědomila si, že to je Jason. A taky že venku je ještě šero.

,,Co se děje...?" Zeptala se zmateně a nechápala, proč ji budí. Jason se na ni mile usmál a natáhl k ní ruku.

,,Chtělas přece vidět východ slunce."