Czech translation: Official Lindsey Stirling Cz/Sk fanclub
original video: https://www.youtube.com/watch?v=SaztimXwiDw
video with CS subtitles: https://www.youtube.com/watch?v=F1nGzM8J__M
last revision: 19.3.2015
Ahoj všichni! Já jsem Hannah.
A já Andres.
Vítáme vás u živého přenosu pořadu „Face to Face“ (Tváří v tvář) s Lindsey Stirling.
Myslím, že je vhodná chvíle, abych teď požádal všech našich 150 přátel, kteří tu s námi jsou: řekněte všichni „Ahoj!“
Rádi bychom také přivítali všechny, kteří nás právě sledují z celého světa a kteří se k nám připojili pomocí internetu. Jsme moc rádi, že jste tu s námi.
Dnes nám bude Lindsey odpovídat na vaše dotazy a zahraje nám také několik skladeb.
Přesně tak. Všechny otázky, které budou dnes položeny, jsou v přesném znění přímo od vás. To také znamená, že pokud se ještě chcete na něco zeptat, není na to pozdě. Můžete navštívit stránku LDS Youth na Facebooku nebo na stránku Youth Activity a nebo použít #ldsyouthfacetoface na Twitteru.
Otázky budou pokládat Young Women general president Bonnie L. Oscarson a Young Men general president David L. Beck. Speciálními hudebními hosty jsou dále Kendra Lowe a Lexi Walker.
No, nebudeme vás už déle napínat.
Přivítejte Lindsey Stirling, která nyní vystoupí se svým hitem Crystallize!
Crystallize |
Ráda vás poznávám!
Zdravím, jak se máte?
Já skvěle!
To je dobře! Jsme moc rádi, že jste nás dnes poctila svojí návštěvou. Na tento večer jsme se těšili už celé měsíce. A je to úžasný pocit tu být a sedět tu vedle vás.
Tak to jsem také ráda. A děkuji všem, kteří se tu k nám dnes přidali a i těm, kteří nás sledují na internetu, hádám, po celém světě.
Ano, mladí lidé z celého světa nás teď sledují a posílají nám dotazy. Jste připravená odpovídat?
Ano.
Skvěle. První otázka je od... hned jak to najdu... je od Leilani, která je z Austrálie. Chtěla by vědět, kolik vám bylo, když jste se začala učit hrát na housle a tančit a kdy jste poprvé začala vystupovat.
S hraním na housle jsem začala, když mi bylo šest. Tančit při hraní jsem začala, když mi bylo osmnáct. V tu dobu jsem dostala ten zajímavý nápad začít tančit a skrze to vyjádřit sama sebe. A to bylo také období, kdy jsem se snažila o první vystupování tzn. když mi bylo kolem 18.
Skvěle. Lindsey, máme tu tolik otázek, máte dva týdny, abyste nám na ně odpovídala?
Ano, přeskočíme Den díkůvzdání, doufám, že vám to taky nevadí.
Jsou tu stovky otázek, které ještě stále přicházejí. Jedna je od Justina z Nového Mexika. „Vaše hudba je úžasná. Je stále tak nevinná a povznášející. Odkud přichází všechna ta inspirace pro psaní?“
Víte, beru inspiraci z mnohého, co mě v životě potkalo. A upřímně, mé náboženské přesvědčení se též promítá do mé hudby. Říkám to proto, že pokaždé, než jdu do nahrávacího studia, tak se pomodlím. Doopravdy prosím Boha o inspiraci, aby pomohl mně i mému producentovi, se kterým pracuji. Když jsem začala tvořit mé poslední album, které jsem vydala v tomto létě, byla jsem naprosto vyděšená myšlenkou psaní nového alba, jelikož se mé první album povedlo mnohem více, než jsem čekala. A najednou tu bylo obrovské publikum, které očekávalo příchod druhého alba, což při psaní toho prvního nebylo, protože mě tehdy ještě nikdo neznal. Vzpomínám si, jak mě téměř přemohl strach, který jsem uvnitř cítila, že bych teď nemusela uspět. A víte, pamatuji si, jak jsem se modlila před tím, než jsem šla do studia s první skladbou, kterou jsem pro nové album napsala, a která se stala úvodní písní alba, a kterou jsem nazvala Za závojem (Beyond the Veil). A když jsem tu skladbu napsala a když jsem ji pak poprvé slyšela, zažila jsem takový ohromující pocit. Jako bych v hlavě slyšela hlas, který mi říkal: „Nedovedl jsem Tě takhle daleko jenom proto, abych Tě teď nechal selhat.“ A já se ve studiu téměř rozplakala, protože jsem si uvědomila, že Bůh mi dal směr, inspiraci pro to, abych uspěla, a že nás nikdy nenechá o samotě, když už nás dostane až sem.
Nádherné.
Mám tu další otázku, která tak trochu navazuje. Je od Paula z Brazílie, našeho bratra z Brazílie. Říká: „Jak dokážete udržet rovnováhu mezi Vaší uměleckou kariérou, bohoslužbami a dalšími cíli jako je případné založení rodiny?“
Uf, rovnováha, to je opravdu složité. Ty jo, kdybych znala správnou odpověď, tak no... život by byl perfektní. Nicméně si myslím, že nejlepší cestou jak najít rovnováhu mezi mojí kariérou a duchovní službou je v podstatě snažit se prožívat evangelium (slovo Boží) [1] tzn. žít tak, jak nám říká evangelium, ať už dělám i prožívám nebo se zabývám čímkoliv, často je pro mne totiž těžké dodržovat konzistentně všechny duchovní povinnosti [2], jelikož mnohdy žiji doslova s kufrem na cestách a jsem každý týden v jiné zemi. Skrývá se to ve všem, co dělám a jak vystupuji veřejně. Snažím se vlastně sdílet to, jaká jsem. Ne tak, že bych o tom nějak kázala nebo všude dávala třeba #Mormon, ale je to o tom žít takový život, který ukazuje to, jaká doopravdy jsem. Žít podle evangelia [3], ať už jdu do kostela ve Francii či do kostela doma v LA nebo kdekoliv, kde zrovna jsem.
Nádherné. Chtěla byste zodpovědět otázku z publika?
Ano, jistě.
Dobře. Sáro? Támhle vzadu sedí Sára. Má pro vás otázku.
Ahoj. Jak se Vám povedlo udržet si své zásady zrovna v odvětví, ve kterém je tak těžké si je udržet?
Myslím... myslím, že je to tím, že jsou pro mne mé zásady vždy na prvním místě. Když jsem poprvé začala vystupovat a uvědomila si, že se vše začíná měnit, pamatuji si, že jsem sama sobě a Bohu slíbila [4], že tady je hranice, na které se budu držet, a tak to i zůstane. Je to vlastně úžasně... ochraňující. Je to takové moje přikázání. Ale... nebudu lhát, nejsem dokonalá. Byly časy, kdy jsem se podívala nahoru na nebe a říkala jsem si, „uh, tohle je pro Tebe. To je taková oběť právě teď.“ Ano, bylo to něco jako „Nejsem nadšená, ale dělám to pro Tebe.“ Ale když se na to dívám zpětně, je to úžasný pocit mít zásady, které člověk opravdu dodržuje, ony mě skutečně chrání a udržují příčetnou. Jak v hudebním průmyslu, tak v mém životě se všechno průběžně mění a někdy je to opravdu těžké nezačít zametat věci pod koberec a nezapomenout na to, kým jste. Ale jádro mých zásad je pevné a neměnné [5]. A to mění ten přístup „tohle je všechno pro Tebe“. Ona to ve skutečnosti není nějaká oběť. Je to pro mě. A nemůžu si pomoct, musím to říct... To proč jsem tak moc šťastná je právě důsledkem mravní síly mých duchovních zásad [6].
Děkuji.
To je nádherná zpráva - že pocit štěstí může jít z vašeho nitra.
Mám tu otázku od Jessie Ann z Kanady, která se tak trochu vztahuje k tomu, o čem jste teď mluvila. „Zdá se, že máte jasnou představu o tom, co chcete od své práce. Sledovat vás, jak přivádíte vaše vize do reality je neuvěřitelné. Má Váš vztah k Bohu nějaký efekt na sílu Vaší vize... je tu ještě pokračování...na vaše umění a etiku vaší práce? Pokud ano, jaký?“
Myslím, že určitě ano, trochu jsem to zodpověděla už v první otázce. Někdy, když píšu skladbu, říkám si, že to nemohlo přijít čistě z mého já, věřím, že Bůh nás inspiruje a obdarovává nás talentem [7] a je samozřejmě na nás, abychom ho pak sami rozvíjeli a zvolili si jak s ním naložíme. A věřím, že talent a dary nám dává proto, abychom se o ně podělili. A to je jeden z důvodů, proč miluji to, co dělám, ten pocit, když jsem na pódiu, to, co cítím, když vystupuji. Víte, když kdokoli sdílí svůj talent, mám pocit, že září. Myslím, že je to proto, že ukazujete tu nejlepší stránku sama sebe, co Vám Bůh nadělil. Když sama prožívám takový okamžik, cítím tu záři. Vidím ji v ostatních lidech, když vystupují a dělají to, co zbožňují způsobem, který by Bůh schválil a který jej činí šťastným za své dcery a syny. Můžete tu záři doslova vidět, jak vychází z druhých lidí, cítit ji sami v sobě. A to je podle mě ten nejlepší způsob, jak ukázat sám sebe a to, v co věříte.
Myslím, že lidé to ve Vás také vidí, odpovídá to. Mohla bych položit následující otázku od Camerona: „Která z Vašich písní pro Vás znamená nejvíc?“
Všechny jsou jako moje malá děťátka. Jako moji potomci. Viděla jsem jejich zrod ve studiu. Ale myslím, že jedna z nejosobnějších skladeb je nejspíše Shatter Me. Bylo to poprvé, co jsem pro svoji píseň napsala i slova. Na čem je ta píseň postavená vám řeknu o něco později, také vám ji zahraji. Ale napsala jsem ji, aby vyjadřovala jednu z nejtěžších zkušeností, kterou jsem kdy prošla. Moc to pro mě znamená, když mám příležitost sdílet kousek sebe samé, toho, kdo opravdu jsem, skrz hudbu.
Dobře. Mám tu teď ožehavou otázku, myslím, že je to skutečně důležitá záležitost. Je od Madison Murray z Georgie. Říká: „Škola, práce, sport, přátelé a moje vlastní mysl mě vystavují opravdu velkému tlaku. Jak mohu nalézt hodnotu sebe sama ve světě, kde nikdy nemohu excelovat a nikdy nejsem dost dobrá, protože prožívám neustálé neúspěchy. Jak si můžu vážit sama sebe?“
No, teda... tohle je opravdu hodně těžká otázka. Myslím si, že ve spoustě případů jsme sami na sebe přísnější než kdokoli jiný a je velmi snadné považovat své zkušenosti za zklamání. Například, můj zážitek kdy jsem šla do „Amerika má talent“. Stále na to nahlížím jako na ten nejvíc zahanbující “neúspěch” ve svém životě. Nicméně jsem se dostala až do čtvrtfinále a lidé mi to i občas připomínají: „Linds, dotáhla jsi to až do čtvrtfinále!“ Ale v mé mysli jsem to považovala za strašný neúspěch, a to vzhledem k tomu, jak to tam pro mne skončilo, jak mě to ranilo a kvůli rozpakům a studu, který jsem tehdy cítila. To byla ta nejvíc ponižující věc. Ale... také si myslím... a tohle mi bylo častokrát vštěpováno do hlavy, lekce, kterou jsem si prožívala znovu a znovu, že pocity, které vycházejí z toho za čím se na zemi honíme, jako např. pozemské statky [8], úspěch či krása, cokoliv z toho to je, nás neudělá skutečně štastnými. Víte, tenhle druh štěstí je jako parazit, který potřebuje být neustále přiživován. A to ne stále stejnou dávkou. Abyste si svojí spokojenost udrželi, musíte jej živit čím dál tím víc, jinak máte pocit, že se vám nedaří anebo že nejste úspěšní či že nejste šťastní. Je to neúnosné. Sama se to učím znovu a znovu. A v souvislosti s tím miluji hlášku z mého oblíbeného filmu, který byl natočen nejspíš ještě před vaším narozením... Viděl někdo z Vás Kokosy na sněhu? Je to výborný film, jestli jste ho ještě neviděli, je to o jamajském bobovém týmu a jedna z mých nejmilovanějších hlášek je z tohohle filmu, kdy trenér, který vedl tento tým, podváděl na Olympijských hrách dávno před tím, než jej začal koučovat. Oni se to dozví a jeden z členů přijde k tomu trenérovi a říká „Trenére, vyhrál jste čtyři zlaté medaile. Jak vás vůbec napadlo podvádět, abyste vyhrál tu pátou?“ A tohle je ta věta, která ve mně zůstala: „Zlatá medaile je úžasná věc, ale pokud nejste ničím bez ní, tak nebudete ničím ani s ní.“ A to je naprosto vypovídající o věcech, které nám skutečně dodávají sebedůvěru. Nepamatuji si ten odkaz, ale pamatuji si tu úmluvu: „nechť myšlenky tvé ctnost zdobí neustále; pak musí růsti sebedůvěra tvá“ - „let virtue garnish thy thoughts unceasingly; then shall thy confidence wax strong“ (LDS DC 121.45). A přesně tenhle proces učení jsem popsala pomocí Shatter Me. Prostřednictvím něj vypovídám o tom, jak jsem byla ve svém, pravděpodobně nejhubenějším období; dařilo se mi ve škole, měla jsem nejspíše všechno, co by ostatní považovali za šťastné. A přesto jsem se nikdy v životě více nesnášela a nebyla tak nešťastná jako v tomhle období. A to proto, že jsem čerpala štěstí ze všeho možného okolo mě, jen ne ze svého nitra. Je to tedy o tom naučit se, že všichni jsme dcerami a syny Boha [9] a všechno ostatní je až podružné. I mé housle jsou druhořadé i všechno ostatní. Tohle je proto třeba udělat. Myslím, že je to konstantní snaha [10], kterou všichni musíme mít. A uvědomuji si, že je těžké, opravdu těžké, nesklouznout k tomu, aby zdrojem našeho štěstí nebylo poměřování se a podobně. Ale je to důležité, protože takové štěstí nás ve své podstatě nakonec stejně šťastnými neudělá.
Takže tohle je ta cesta, kterou jste si prošla. Měla jste ta období, kdy jste se s tím prala jako mnoho z nás.
Ano, též je důležité si uvědomit, že to není nějaká hotová věc, že se třeba každý den vzbudím podívám se do zrcadla a řeknu si, „Jo holka, dokázalas to, ty ale válíš!“ Ne, každý se někdy vzbudí a má těžký den. Některé dny jsou lepší než jiné. Je to nekonečný cyklus, který se pořád opakuje. Ale úžasné je, že jak si tím procházím znovu a znovu, tak pokaždé je to rychlejší. Stále rychleji se učím rozpoznávat ty signály, které mi říkají, že ve snaze být šťastná se spoléhám na špatné věci. A pak se znovu odrazím, rychleji než minule, a jsem opět šťastná. Poprvé, než jsem si tím cyklem prošla, tak mi to trvalo rok a půl. A pokaždé, když si tím znovu projdu, je to pryč rychleji a na konci se cítím lépe.
Opravdu jste otevřená všem výzvám, které Vás v životě potkají. Tady je otázka, o které by bylo dobré si popovídat. Tahle mladá žena jménem Emmy z Texasu říká: „Snažím se být sebevědomá, ale jako jedinou cestu, která mě učiní šťastnou, vidím to, že budu hubená. Nejsem tlustá, ale ani hubená. Ničí mě cítit se pořád takto. Chci se sebou být spokojená. Ale jak? Jak na sebe můžeme být pyšní, když nás svět vidí jako bezvýznamné?“
Myslím, že pokud na nás svět nahlíží jako bychom “nic neznamenali”, je to velmi subjektivní. Ano, existují určití lidé, jistá odvětví, kde vás budou kriticky posuzovat a mohou vám i říct, kdokoliv, že jste nula. Ale podívám-li se na to v širším měřítku, tak lidi na kterých mi na tomto světě záleží, nemám ráda proto, že jsou hubení, či módní nebo populární. Když se zamyslíte nad lidmi, které milujete, se kterými chcete pořád být, tak u nich přeci nezáleží, jestli tyhle vlastnosti mají nebo ne. Tohle jsem se celou dobu snažila dostat do hlavy, když jsem s tím sama zápasila. Trpěla jsem anorexií roky a ani jsem si neuvědomila, že jsem nemocná, dokud mě to nestáhlo pěkně hluboko. A pak jsem si konečně uvědomila, že chci být znovu šťastná. A když mi došlo, že mám problém, konečně jsem pochopila, co musím změnit. Je skutečně ironií, že tehdy jsem prožívala smutnější období svého života. Dosáhla jsem všeho, čeho jsem dosáhnout chtěla. Byla jsem tak nechutně vyhublá, ale zároveň tak nešťastná. Pamatuji si, jak jsem cvičila svůj mozek, abych přemýšlela pozitivně. Musela jsem cvičit. Úplně stejně jako jsem cvičila na housle. Podobně jako jsem procvičovala hudební stupnice, pomalu a postupně, než jsem měla noty správně. Stejně jako jsem cvičila i tanec, dívala jsem se do zrcadla a pozorovala svoji siluetu. A úplně stejným procesem jsem procházela při tréninku, kterým jsem se snažila změnit svoje myšlení tak, aby bylo pozitivní. Byla jsem totiž strašně negativní. Pokaždé, když jsem se podívala do zrcadla, všechno, co jsem byla schopná vidět, byly jen nedostatky. Pamatuji si, jak jsem si říkala „Jsi nádherná.“ Každé ráno, když jsem se vzbudila, podívala jsem se do zrcadla a opakovala to znovu a znovu, dvacetkrát. Přestože mi tekly slzy přes obličej, protože jsem tomu nevěřila, věděla jsem, že to není pravda. Ale když procházíte tím procesem změny vašeho myšlení, tímhle si prostě projdete. Pomodlením se za jídlo, lhaním při vyřčení toho, že jsem ráda za to, že ho mohu jíst. Krok za krokem, dokud jsem nedospěla k cíli. Pomáhala mi rodina, mí blízcí, šla jsem pro pomoc i k odborníkům. Chodila jsem do poradny a na skupinové terapie. Během toho jsem se naučila, že jsou tu lidé, kteří mě milují, že mě svět nepovažuje za zklamání. Možná někdo ano, ale lidé okolo mě, kteří mě měli rádi, mě považovali za všechno, jen ne za zklamání. Stále mi to připomínali. A předně také uvědomování si sebe sama skrze vlastní hodnoty [11][12], svou individualitu, neustálé opakování si, že to stojí za to. To mě hodně posílilo.
Tohle byla opravdu důležitá zpráva pro tolik mladých žen. Děkujeme, že jste se o to podělila, stálo to opravdu hodně odvahy.
Měli jsme tu spoustu otázek, nedáme další písničku?
Ou, ano!
Nejdřív nám o ní něco povězte, protože myslím, že to opravdu dost navazuje na to o čem jste mluvila.
Přesně tak. Tato píseň se jmenuje Shatter Me. Důvodem, proč jsem ji tak nazvala, je to, že když jsem psala své album, měla jsem takovou představu. Byla to baletka. Vypadala perfektně, měla bezchybnou pleť a bez chybičky stála na podstavci, který se s ní otáčel uvnitř nádherné sněhové koule. Je to její píseň v hrací skříňce. Začne si uvědomovat, že se chce změnit, že se nechce jen pořád dokola točit v té strnulé pozici. Chce se hýbat, chce hrát, chce tančit. Ale když to udělá, začne se její tělo trhat, jelikož její porcelánová kůže na to není stavěná. A v jednom okamžiku se zastaví, podívá se na všechny ty trhliny a to ji naprosto vyděsí. Protože si pomyslí: pokud se rozbiji, zbude tu ze mě ještě něco? Nebo se roztříštím? Přesně to byla ta situace, do které jsem se dostala. Musela jsem čelit své poruše příjmu potravy, snažila jsem se postavit se jí, ale jako bych si kolem sebe vybudovala tu stejnou skořápku z představ a nedokázala skrze ni prohlédnout. Myslela jsem si, že je to můj vzhled a váha, co udávají moji hodnotu. To pro mě znamenalo být perfektní. A jak se tyto moje představy začaly bortit a já se začala měnit, byla jsem naprosto vyděšená, protože jsem si myslela, že tu ze mě nezbude nic hodnotného, pokud tohle ztratím. Ale já pokračovala... A v písni se baletka opravdu roztříští a změní se v pravou tanečnici s volností pohybu, svobodnou. Není absolutně perfektní, ale je volná. A tohle je ta myšlenka, skrývající se v pozadí skladby. Jmenuje se „Roztříšti mě“, radši než „Roztříšti bariéry“ nebo „Prorazit k osvobození“. Je to roztříštění sama sebe, protože já sama se musela dostat z toho, v čem jsem byla, abych zjistila, kým doopravdy jsem. Tak, tohle je skladba o baletce v hrací skříňce, moje písnička.
Shatter Me |
Krása.
Děkujeme, Lindsey, to bylo nádherné.
Moc pěkné.
A také výmluvné. Teď vyzkoušíme jinou věc, máme tu pro Vás otázku z internetu natočenou na video. Jste na ní připravena?
Oh, ano!
Jdeme na to.
Jsem Michael, je mi 17 let a pocházím se St. Louis, Missouri. Jen by mě zajímalo, jak Vás napadlo přidat do své tvorby elektronickou taneční hudbu?
No, víte... učila jsem se klasické hře na housle od šesti let až do svých sedmnácti či osmnácti. A postupně jsem na sobě začala cítit, že už mi to nemá co dát. Chtěla jsem něco pozměnit a znovu rozdmýchat moji vášeň pro hru. Rozhodně jsem s tím nechtěla skončit, na to jsem do toho vložila už moc úsilí a byla to pro mě srdcová záležitost. A pak jsem si pomyslela, mám ráda elektronickou hudbu, mám ráda rock, musím začít hrát hudbu, kterou opravdu miluji. Prostě mi to najednou v hlavě secvaklo a já si řekla, jasně! A tak jsem začala experimentovat s hudbou, co mi zrovna přišla pod ruku, třeba se svými oblíbenými songy. A konečně, když jsem byla schopná tvořit svoji vlastní hudbu, produkovat ji tak, aby mi umožnila vydělat si nějaké ty drobné, byla sranda pozorovat, jak jsem vzala všechny ty žánry, se kterými jsem experimentovala, a prostě je všechny prolnula mezi sebou. Je to jako by všechny ty věci, které zbožňuji, tvořily takový pomyslný ovocný dort z mé vlastní hudby.
Skvělé.
Já mám otázku od Brandie, která žije v Utahu. Říká: „Naše mladé dívky by chtěly vědět, jak moc jste nucena držet se zpátky, když si vybíráte své kostýmy a oblečení, aby nebyly příliš vyzývavé. Jak dodržujete zásady našeho Pána?“
Víte, tohle je jedna ze základních věcí, se kterou se pravidelně potýkám. Natáčím videa, dělám vystoupení, chodím na show po celém světě. A dá to opravdu hodně práce, vypadat pěkně, mít šmrnc, následovat trendy a cítit se pohodlně na všech těchto událostech, vystoupeních apod. Nebudu lhát a určitě se mnou budou přítomné dámy souhlasit, že je opravdu hodně těžké nakupovat slušné oblečení, pro společenské a i jiné příležitosti. A je proto složité přijít s něčím, co budu mít na sobě během vystoupení, aby to bylo v mezích slušnosti a já se přitom mohla neomezeně pohybovat, bylo to pohodlné a mohla jsem se moci rychle převléknout. Je to něco, s čím se potýkám hodně často. Ale co je úžasné, já si své kostýmy navrhuji sama a občas se mi stane, že jsem bez jakéhokoliv nápadu a naříkám „Jaký kostým mohu navrhnout, aby mě zakrýval odtud až sem?!“, a musím říct, že ke mně vždycky náš Pán promluví skrze mojí inspiraci. Někdy nejsem rozhodnutá do poslední vteřiny. Říkám si “Co si na sebe vezmu? Já tam prostě napochoduju ve svém svetru a v tom budu vystupovat.”, ale nakonec se mi vždycky dostane inspirace, i když třeba až v poslední minutě nebo najdu ty správné šaty či něco jiného, co se opravdu hodí. Co je taky důležité, že mě v tomto celý můj tým velmi podporuje. A je to proto, že když jsem si vybírala management nebo vydavatele nebo kohokoli, s kým spolupracuji, tak vždy před tím, než jsem s nimi začala pracovat, tak jsem je seznámila se svými základními pravidly – tohle je to, co dělám. Podpoříte to? Tohle pro mě byla rozhodující otázka ohledně spolupráce - ANO nebo NE. Takže díky tomu jsem byla schopná najít lidi, kteří měli sice své představy, ale na sto procent stáli za mnou. Dokonce mi i kryli záda před věcmi, které bych nedělala a ani o nich nechtěla slyšet. Je to super, když vaši kolegové za vámi stojí.
Bezva. Teď tady máme něco, co určitě zajímá nás všechny. McKayla z obecenstva by se chtěla na něco zeptat. Můžeš tedy položit svoji otázku?
Jak jste se rozhodla vydat se na svoji misii?
Víte, tohle je vtipné... Byla jsem na misii, zdá se to dávno jako doba temna, když mi bylo 21 let. Mimochodem, zásady oblékání [13] byly tehdy o něco odlišné než na současných misiích. A je docela vtipné, že když jsem byla mladší, někdy v období dospívání, ani jsem netoužila po tom být misionářka. Kdyby se mě někdo zeptal, zda chci jet, tak bych jela, ale byla jsem ráda, že my mladí jet nemusíme. A je proto trochu ironické, že když mi bylo okolo dvaceti, pracovala jsem na táboře (LDS BASEcamp)[14] pro mladé, kteří měli nějaké potíže, a tak jsem měla možnost vidět naše učení (evangelium) v praxi [15]. Měla jsem možnost vidět druhé, jak prostřednictvím něj znovunabývají radost a energii ze života, jak je to posílilo, a víte, to, čeho jsem byla svědkem u těchto mladých lidí, upevnilo moje vlastní duchovní přesvědčení. Byla jsem unesená z toho, že to opravdu funguje, opravdu to lidi dokáže změnit, uzdravit. Pomyslela jsem si, no, možná, že bych mohla taky jet na misii. A před tím, než jsem si začala být jistá, ani nevím, jak se to stalo, byla jsem v biskupství [16], unešená, jak jsem se sem vlastně dostala. Začala jsem se připravovat a přemýšlet o tom, zda je to v pořádku, ale Bůh by mě zastavil, pokud by nebylo. Další věc, kterou si pamatuji, bylo to, jak jsem nastoupila s cedulkou s mým jménem, kterou jsem dostala, a pocit, že to opravdu dělám. Jdu na to!
Ostatní by určitě také zajímalo, kde jste byla na své misii?
Sloužila jsem v New Yorku, na misii „New York New York North“.
To je tak úžasné. Tohle je otázka od Melissy z Texasu, ptá se: „Dělají si z Vás někdy lidé srandu, protože jste členkou LDS? Pokud ano, jak se s tím vyrovnáváte?“
Pokud jde o moje nejbližší okolí, snažím se obklopovat lidmi, kteří mě velmi podporují. Nicméně jsem prošla i situacemi, jako jsou rozhovory, i živě, ve kterých si mě kvůli tomu dobírali. Nebylo to něco jako „Haha, Ty jsi Mormonka!“, ale spíše rozebírali zásady, co smím a nesmím dělat, a občas jim přišly zábavné. Nemůžeš tohle, nemůžeš pít... Ale já jsem šťastná i bez alkoholu, nepotřebuji ho a nemám pocit, že bych o něco přicházela. Můžu se bránit tak, že se budu snažit získat v rozhovoru navrch, ale většinou prostě zůstanu pozitivní a přenesu se přes to, což je nejjednodušší cesta, jak na to zapomenou a já je tím tak i odbudu.
Dobré, opravdu užitečné.
Mám tu pěkně navazující otázku k tomu, jak můžeme zůstat pozitivně naladění. Je od Lauren ze Severní Dakoty. Říká: „Jak to, že jste pořád tak pozitivní a sebevědomá?“
Myslím… že...
Vrátím se zpět k tomu, co jsem říkala. Když jsem byla mladší... ne vždycky jsem byla taková. Když jsem byla ještě dítě, byla jsem hyperaktivní a trošku ztřeštěná, jenže jak jsem se dostala do puberty, tak moje sebedůvěra začala vyprchávat. A pak když mi bylo okolo dvaceti, tak přišel moment, kdy jsem najednou prozřela a uvědomila jsem si, že už nejsem šťastná a ztratila jsem veškerou svoji podstatu bytí. Bylo to o nacvičování – naučit se být znovu pozitivní. Naše mysl je nastavená brát vše automaticky negativně. Není to o tom, že tak smýšlíte, ale prostě vám ta myšlenka sama naskočí. Je to o kontrole – říct si „Ne, ne, budu myslet pozitivně.“ Pamatuji si, jak se moje sestra nedávno dívala do zrcadla, neměla žádný make-up, kruhy pod očima, a jak se tam tak pozorovala, tak najednou říká, „hele, koukni na ten obličej,“ a já si myslela, že řekne, „ten je ale strašný!“, ale ona místo toho dopověděla „to je ale super obličej!“ A od té doby pokaždé, když se podívám do zrcadla a pomyslím si, že vypadám unaveně, jako chodící mrtvola, obvykle řeknu „Koukni na ten obličej, to je super obličej!“ A myslím si, že v tom to je, snažit se naučit krok po kroku uvažovat pozitivně.
Možná to je také určitý výraz vděčnosti, co říkáte? Myslím, že vděčnost patří k zásadám a odhodlání mládí (LDS Youth) a možná že je to právě ta esence toho pozitivního přístupu a sebevědomí, kterým ona vyzařuje.
Ano, určitě! Taky si myslím. Pamatuji si rozdíly mezi tím, jak jsem se cítila na udílení cen. Na těchto show je spousta lidí, jejichž ega se vznášejí všude okolo vás, každý se snaží dokázat, že tam opravdu patří a že si zaslouží vyhrát tu svoji cenu. Je to opravdu ohromující a já si pamatuji sebe sama, jak jsem doslova protrpěla první předávání cen, na které jsem šla. Cítila jsem se neviditelná, nikdo se mnou na červeném koberci nechtěl mluvit, nikdo se mnou nechtěl udělat rozhovor. Navíc mě ještě bolely nohy z těch blbých podpatků, které jsem na sobě měla. Zařekla jsem se, že až půjdu na další předávání, nebudu si dělat hlavu z toho, jestli něco vyhraji, kdo se mnou bude nebo nebude chtít mluvit a natáčet rozhovor. Budu vděčná za to, že tam mohu být, a vdechnu tu atmosféru, protože je to docela bezva a vzrušující. Byla to naprosto odlišná zkušenost. Zatímco z Billboard Awards jsem odcházela hrozně nešťastná, kvůli sobě. Tak Teen Choice Awards, a dám za to hlavu na špalek, jsem si opravdu naplno užila, a to právě díky tomu, jakým způsobem jsem přemýšlela.
Úžasné!
Vážně se mi zamlouvá tento pozitivní přístup, opravdu krásný příklad. Mohu se na chvíli vrátit k otázce ohledně Vaší misie?
Určitě.
Máme tu o tom několik otázek. Tahle je od Ferrise z Itálie, ptá se: „Co bylo nejtěžší částí Vaší misie? Jaká je Vaše nejoblíbenější část Písma svatého?“
Ta nejoblíbenější část Písma byla na mé misijní plaketě [17]. Jsou to přísloví 3:5 a 3:6 „Celým svým srdcem důvěřuj Hospodinu, nespoléhej se na vlastní rozumnost. Na každém kroku snaž se jej poznávat, on sám tvé stezky urovná.“ [Trust in the Lord with all your heart and lean not unto thine own understanding; In all thy ways acknowledge Him and He will direct your path.] Toto přísloví mě provázelo na celé mojí misii. Spoléhala jsem se na fakt, že vše je Boží vůlí [18]. Bůh nás vede, čímkoli procházíme, i když třeba nevidíme plody své práce. Jsem o tom přesvědčená, protože jako misionář odsloužíte většinu misie vlastně takovým zaséváním semínek pro někoho dalšího, kdo půjde po vás, a sklidí je později. Pamatuji si nejtěžší část mé misie. Mých prvních šest měsíců jsem vnímala jako samý neúspěch. Bylo to velmi frustrující, protože na rozdíl ode mne a mojí misijní společnice, všechny misijní dvojice okolo nás našly osoby, které mohli učit a pokřtít [19]. Stále jsem se dívala na sebe sama a prosebně se ptala Boha, co dělám špatně, řekni, co dělám špatně? Proč nemůžu najít někoho, koho bych mohla jen tak odchytit natož jej chvilku něco učit? Ale nakonec jsem si uvědomila, že pokládám špatnou otázku. Neměla jsem se ptát „co dělám špatně“, protože jsem se snažila ze všech sil, ale „co víc můžu udělat, aby to bylo správně?“. Když jsem se takhle poučila, neznamenalo to, že se hned všechno spravilo. Stále následovalo několik měsíců „velkého sucha“, jak to nazývám. Ale v té částí mé misijní služby jsem se toho opravdu hodně naučila. Těsně, než jsem se vrátila domů, jsem pak zažila úžasný moment. Když jsem oslovovala lidi v podzemce, měla jsem bezprostřední možnost být svědkem skutků božího milosrdenství [20]. Milosrdenství, ten projev boží laskavosti a dobré vůle, které mi Bůh umožnil vidět skrze slova muže, kterého jsem pozdě v noci potkala v metru, a který se se mnou rozprávěl o tom, jak změnil svůj život
právě na základě příběhů o hledání víry, očištění se od hříchů a přijetí Krista (skrze křest), příběhů, jako je tento a tváří tvář jeho skutkům, musím říct, že jsem si uvědomila, že tohle také potřebuji - musím projít znovu hledáním sama sebe, učit se být lepším člověkem. A to mě ovlivnilo nejen po dobu mé misijní služby, ale pomohlo mi to stát se takovou, jaká jsem dnes. Takže neporovnávám se tedy s ostatními misionáři. To, že přivedli na cestu víry více lidí, z nich nedělá úspěšnější a lepší misionáře, než jsem byla já a moje misijní kolegyně. Je to spíš o tom, uvědomit si, jací jste, koho máte kolem sebe, co se musíte naučit a následovat našeho Pána [21].
Je opravdu důležité tomu takhle porozumět jak ve své podstatě následovat našeho Pána. Cartere, pojďme na otázku, na kterou jste se chtěl zeptat.
Dobře, jaká je nejlepší rada, kterou můžete dát ctižádostivým muzikantům tak, aby si vždy zachovali sílu duchovního odhodlání (vnitřní mravní čistotu)[22]?
Ha, víte, na to je ta nejjednodušší odpověď – vždy se modlit. Ale pokusím se to ještě rozvést. Když jsem byla na misii, modlila jsem se stále. Moje vnitřní odhodlání bylo hodně silné [23]. Víte, ta opona, ten závoj je mnohem křehčí než si myslíme. Tady na Zemi jsme neustále pod vlivem dobra i zla. Každopádně když požádáme o pomoc, tak jsme obklopeni pomocníky z hůry, které nám náš nebeský Otec pošle. Je to krásná myšlenka, že máme okolo sebe bojovníky z druhé strany, kteří jsou s námi a ochraňují nás. Někdy přijdou sami, ale když o ně požádáme, přijdou vždy. Spoléhám se na to, když jsem nervózní, když se cítím slabá, ve spoustě různých situací. Ať už chceme nebo ne, zlo je tu s námi pořád, ale též platí, že poprosíme-li o dobro, také vždy přijde. Taky bych poradila, žít podle toho, co nám říkají odpovědi v Úvodním svazku (LDS Primary lesson manuals), ty myšlenky tam jsou velmi silné, posilující a pravdivé, a i já osobně z nich neustále čerpám ve snaze být lepším člověkem.
Tato otázka s tímhle souvisí a jde možné ještě více do hloubky této diskuze. Pokládá ji Julia na Instagramu: „Jak je možné zvládat všechny ty úžasné aktivity, které děláte, a stále mít čas na církev, studium Písma, duchovní rozvoj a podobně?“ Myslím, že to je otázka, kterou si klademe všichni, když toho je na nás hodně. Jak se Vám to vejde do vašeho nabitého programu?
Byly časy, kdy jsem si říkala, jo, jsem hodně zaneprázdněná, pořád na cestách, je těžké, vážně těžké, všechno to zvládnout, chodit do kostela, studovat Písmo, věnovat se duchovnímu rozvoji apod. Navíc jsem na cestách s lidmi, kteří nejsou členy naší církve, takže to celé často bylo jenom na mně. A pak jsem jednou mluvila s jednou z nejlepších kamarádek, která je mámou a ona mi pověděla: „Linds, je to těžké pro každého.“ Bylo to krásné bouchnutí přes prsty. Říká „Mám dvouleté dítě a novorozence. Každý den se budí dřív než já. Jsem naprosto unavená, když je na konci dne konečně dávám spát.“ A tak nějak jsem si uvědomila, že má úplnou pravdu. Je to těžké pro každého, nezáleží na tom, jak zaneprázdněni jsme, jak bláznivý náš život je, nejsme v tom sami a myslím, že odpověď je pro všechny stejná. Neustále si připomínat, že si musíme umět najít čas. Protože jak jednou začneme polevovat, je pak moc jednoduché sklouznout k tomu, že ten pro to vyhrazený čas úplně vypustíme. A když začneme mít tendenci odložit studium Písma, nebo jakoukoliv jinou činnost, na které nám záleží, na později, nebo když si budeme namlouvat, že si to třeba dáme jako novoroční předsevzetí, prostě jakkoliv odkládat, tak je potřeba vrátit se zpět do sedla, připomínat si, že to uděláme. Chci říct, hned jak si uvědomíme, že začínáme polevovat, tak než to sám sobě vyčítat, je lepší raději se do toho opřít a postupným tréninkem se snažit udělat z té činnosti pevný zvyk. Například když jsem si chtěla přehodit studium Bible na ráno. Tak jsem si řekla: každý den jím snídani. Za svůj život jsem ji vynechala snad dvakrát. Miluji snídaně. Takže jsem si řekla, dobře, před tím, než si dám snídani, musím si přečíst svojí bibli. Když jsem to připojila k něčemu, co je v mém životě pravidelné, dovolilo mi to udělat to také pravidelností.
Bezvadný nápad.
Jíte cereálie?
Ano.
Víme, že jste dostala cereálie.
Dali mi krabici cereálií před tím, než jsme začali. To bylo opravdu milé.
To je skvělý nápad. Máme tady otázku z Argentiny, od Liliany, která se ptá: “Jak můžeme pomoci ostatním mladým lidem rozvíjet jejich talent tak, aniž by se museli vzdát hodnot, ve které věří?“
Víte, myslím, že v dnešním světě je hodně rozšířená mylná představa, že je nutné vzdát se svých hodnot proto, abychom mohli dělat to, co nás v životě baví a po čem toužíme. Ale kdo říká, že nemůžeme rozvíjet svůj talent a dělat to, co chceme a přitom být stále sami sebou? Samozřejmě, je to složitější, je to větší boj, a že je to těžké určitě víte i vy. Pro dívku je obtížné najít vhodné a zároveň střídmé šaty na ples, je obtížné udržet si církevní zásady obecně. Každopádně myslím, že rozvíjení vašeho talentu už to nedělá nikterak těžším. Možná se občas dostanete pod větší drobnohled, ale je to těžké pro každého. Pro mě osobně je to hlavně o tom snažit se soustředit na svůj talent, na moje umění, ne na formu jakou jej prodávám a jakou zrovna svět očekává. Snažím se tedy, aby moje umění bylo takové jaké sama chci, abych jej prezentovala tak, jak si sama představuji a ne abych dělala to, co si ostatní myslí, že bych měla dělat. Protože kdybych se snažila být úspěšná na úplném začátku mé kariéry a mojí jedinou myšlenkou bylo „chci dělat něco, co bude každý milovat“, garantuji vám, že bych se nestala tancující houslistkou. Pamatuji si, jak moc lidí si myslelo, že je to naprostá hloupost. Soustředila jsem se ale více na to, co chci představovat, co chci dělat, co si myslím, že je skvělé, co si myslím, že někam povede. A děláme-li umění z tohoto důvodu, všechno se tím mění.
To je skvělé.
Máme zajímavou otázku od muže z Velké Británie, jmenuje se Leo a není členem naší církve. Říká: „Jak Vám Vaše víra pomáhá ve vašem každodenním životě? Ptám se, protože nejsem členem žádné církve. Nicméně je mi 27 a hledám nějaké vedení. Vídám nábožensky založené lidi každý den a připadá mi, že jejich víra, ta disciplína vycházející z modlení a duševní síly, dělá lidi obecně odolnějšími, šťastnějšími a schopnými vypořádat se s nesnázemi.“ Jakou radu byste měla pro někoho, kdo toto hledá?
Jaký byl důvod, proč se ptá… prosím, jaká byla první část té otázky?
„Jak Vám víra pomáhá v každodenním životě?“
Dělá mě šťastnou. Například Evangelium (Pravda boží). Je úžasné, jak vás prosté věci jako život podle evangelia, dělají šťastnými. Sama cítím, že žiji život naplněný štěstím. Když se otočím nazpět, tak musím přiznat, že jsem procházela přes velké překážky a nesnáze, ale když to shrnu, žiji život plný štěstí, a to i navzdory těmto překážkám. A víte, co je úžasné? Lidi, se kterými cestuji, nikdo z nich nepatří k LDS. Všichni by vám nicméně řekli, že dodržovat "Lindseyina pravidla" na turné nás všechny činí šťastné. Naše cesty se obejdou bez zbytečných dramat a incidentů, v autobuse ani v zákulisí nemáme žádný alkohol, rádi to nazývají „suchá tour“. Když jsme na turné, o nedělích nemáme žádná vystoupení. Toto jsou tedy taková naše malá pravidla, která máme. Ostatní se taky přede mnou snaží neklít, vždycky se strašně omlouvají, když to náhodou udělají. Vytvořilo to velmi zdravé prostředí. A pro mě je opravdu úžasné pozorovat, jak myšlenky evangelia obohacují ostatní. Dokonce za mnou přišli a říkali „Linds, víš, nikdy jsme se takhle necítili.“ A to už absolvovali mnoho turné, někteří z nich jezdí po turné snad už desetiletí. Turné se mnou nazývají „mírumilovným“. Z tohoto jsem hrozně šťastná. Jsme jako jedna rodina, vycházíme spolu. A myslím, že je to pravda, kterou lze najít v zásadách naší církve, co je inspirovala, a která jim přináší ten pocit bezpečí a štěstí.
Úžasné. I já bych vám rád položil otázku, jestli mohu?
Určitě.
Takže... V dnešní době, Spasitel (Kristus), pravděpodobně není oceňován tak, jak by měl být. Nechápe se jeho poslání a učení a vykoupení. Můžeš se s námi podělit o své pocity ke Spasiteli, k jeho životu, učení a speciálně k jeho vykoupení?
Jasně.
Je to tak v pořádku?
Jo, víte, myslím si, že je úžasné, když máme někoho, kdo rozumí tomu, čím procházíme, ať je to cokoli a vzpomínám si, že jsem se na něj hodně spoléhala speciálně ve dvou klíčových etapách mého života. Když jsem se pokoušela dostat a zotavit z poruchy příjmu potravy, a pak v době, kdy jsem hledala, jak si vážit sama sebe. Pamatuji si, že jsem se cítila tak sama a nikdo, z mého pohledu skutečně nikdo si tímhle neprošel a nerozuměl mi, nikdo nedokázal pochopit tu extrémní depresi, co byla v mém srdci, a pak si vzpomínám jak jsem si konečně uvědomila, jak mi to docvaklo… Celou dobu víte, že je tu Spasitel s námi, víte to už od malička, kdy nás to učili, ale je úžasné, když jeho dotyk pocítíte až ve svém srdci a cítíte jak vás obepínají ruce plné lásky a víte, že někdo rozumí přesně vaší bolesti a ví, že to dokážete překonat. Spasitel byl odmítnut, když byl zde na Zemi a i dnes je stále odmítán a myslím, že proto je pěkné, že každý z nás má příležitost vyniknout a sdílet třeba svůj talent nebo poselství nebo prostě žít způsobem, který ukazuje, že jsme hrdí na to jací jsme, ceníme si toho, jsme díky tomu šťastní a nezáleží na tom, co ostatní říkají, jestli si z nás dělají srandu nebo si nemyslí, že jsme cool. Víte, je tak super následovat Krista, být jeho svědkem [24], být schopný na to být hrdý a být součástí jeho armády [25]. Opravdu to bylo úžasné a dalo mi to tolik... tolik radosti skrze to, co dělám, ale také hodně motivace zůstat věrná tomu, co dělat chci, protože konec konců, my všichni reprezentujeme našeho Spasitele vším tím, co děláme. A víte, když byl tolika odmítnut, myslím, že je vskutku úžasné, že můžeme být jeho přáteli a spojenci. Každý může.
Děkujeme, že jste se s námi o to podělila.
To bylo skvělé poselství, děkujeme. Mám otázku od Julie z Washingtonu. Ptá se: Jak myslíš, že budeš zvládat být slavnou umělkyní až se vdáš a budeš mít děti?
To je teda otázka! Výborná otázka! Je zábavné sledovat, jak se v různých fázích života musíte přizpůsobovat tomu, aby vše fungovalo. Každopádně až ten čas jednou přijde... kdo ví... netuším jaké to bude, třeba budu brát rodinu s sebou na cesty a budeme taková rodinka, co je na cestách tour autobusem, nevím. Ale je to to, co skutečně nakonec chci. Chci být máma. Mé sestře se zrovna narodilo dítě a včera jsem za ní byla v New Yorku, s ní a jejím malým miminkem a jak jsem se tak dívala na to miminko, na ni a jejího manžela, viděla jsme tu rodinu a říkala jsem si, že to je to, co nakonec chci. Víte, chci to takhle mít ve svém životě a vím, že to bude hospodinova vůle až nadejde ten správný čas. Vím, že přijde. Myslím, že je to ve skrze o následování cesty, která se přede mnou postupně zjevuje. Jako bych cítila, že mě něco pevně vede, když jsem tak trochu bloudila a snažila se přijít na to, jak dál s mojí kariérou a mojí hudbou. A co je naprosto úžasné, dovedlo mě to k poznání, že i když máte občas pocit, že kroky, které činíte, jsou tak trochu kroky do neznáma, tak když se na to podívám zpětně, říkám si: “Ne, ne! Tohle všechno nemohla být jen náhoda.”, dostala jsem se sem a jsem si jistá, že až nadejde toto období mého života, On mě povede i nadále.
Dobrá Lindsey. Mám zde další otázku od Carla, kterou položil na naší Youth facebook stránce. Jsou to trochu osobní otázky, Pokud dovolíte, přečtu vám je.
O ou!
„Můžeš se s námi podělit o jednu zkušenost, kdys cítila Ducha svatého opravdu silně?“
Jo. Myslím, že první, úplně první zážitek z toho období posledních let, kdy jsem opravdu silně cítila přítomnost Ducha svatého, byl moment, kdy jsem zažila pocit, kdy ke mně nebeský Otec jakoby promluvil a řekl, že mě neopustí, že mě podrží a já najednou cítila, jak se ten strach, co mě téměř dusil, prostě rozplynul. Je to úžasné, a to i přesto, že tyto pocity s vámi nezůstávají napořád tak 100% intenzivní. To se vlastně stalo i mně, další den jsem byla zase vystrašená a říkala si "já to nezvládnu! já to nemůžu zvládnout, jsem tak vystrašená, co když selžu!" Víte, a proto si fakt myslím, že je důležité si tyto momenty zaznamenat, třeba do deníku. Protože míváme tyhle úžasné momenty prozření, kdy vše považujeme za správné a možná se to stane, když jste ve spěchu a někdo na vás promluví a náhle cítíte Ducha svatého tak silně a říkáte si, tohle je skutečné, tohle je víc bezprostřední, než "to" v kostele kam chodím. Ne, tohle je silné a cítím to právě teď. Zapište si to do deníku protože víte, to, co jsme v minulosti zažili, je někdy tak inspirující, že je dobré, když se k tomu vracíme a snažíme si z toho něco vzít. Pamatuji si, že jsem si svou zkušenost zapsala a samozřejmě i mnoho dalších momentů, kdy jsem cítila Ducha svatého opravdu silně, víte, psala jsem o nich do svého deníku a je úžasné vidět tu moudrost a bezprostřednost těch slov a připomínat si sama sobě „ano, vím, že to je pravda“. Víte, vždy, když jste frustrovaní nebo o něčem pochybujete, jako třeba když jsem si říkala, jestli mi nebeský Otec pomůže, tak když se potom vrátíte k tomu zápisu v deníku, dá vám to ochutnat zase trochu toho pocitu a myslím, že je hodně důležité věřit nejenom svým současným pocitům a tomu, zda zrovna teď vnímáte Jeho důvěru, ale je také třeba důvěřovat minulým Božím slibům [26], protože On na Vás nezapomněl, byť si zrovna právě teď nejste úplně jistí.
To je výborný nápad zachytit tyto momenty a ujistit se, že budou zachovány. Výborná rada.
Tohle je otázka, s kterou kterou myslím hodně mladých žen v dnešní době zápasí. Je to otázka od Elmiry z Mexika z naší stránky Youth Activity a ona se ptá, co byste doporučila mladým ženám, které věří, že je nezbytné být módní a dobře vypadat, aby byly uznávané a populární.
Myslím, že si každý zaslouží cítit se dobře v tom, co nosí. Myslím si, že je důležité mít možnost se cítit hezká, nicméně, jak jsem řekla dříve, nemám ráda své přátele pro to, že jsou styloví a oni mě nemají rádi pro to, že mám červené vlasy. Ti, které máme rádi, máme rádi proto, jací jsou a tedy není vůbec důležité stavět svůj pocit sebevědomí na tom, jak vypadáme, protože jak už jsem řekla dříve, tenhle pocit totiž musíte neustále živit chválou od ostatních. A to je jako plnit horkovzdušný balón, jen do něj píchnete a je pryč. Přestože chvála a úcta od vašeho okolí je příjemná, nikdy vám nedá skutečný pocit sebedůvěry. Mimochodem, viděla jsem TED Talk, kde řečníkem byla, skoro bych řekla, jedna z těch nejkrásnějších žen na světě. Podle strašné spousty lidí špičková supermodelka. A říkala - když chcete najít místnost plnou nejistých žen, vejděte do místnosti plné modelek, protože, řekla: jsme celý náš úspěch, naši kariéru, postavily na našem vzhledu, na tom, jak vypadáme a jak jsme krásné, ale to ve svém důsledku nikdy nedodá žádné z nás skutečné sebevědomí. Vždycky existuje tolik možností, jak na sobě můžete najít něco, s čím nebudete spokojení. Mimochodem, když jste šťastní s tím, jací jste, dělá vás to taky mnohem krásnější a i já to vidím na svých fotkách. Když jsem se vnímala jako ošklivá, tak i ošklivá působím a když se podívám do doby, kdy jsem byla psychicky v pořádku, je tam život a krása. Odráží se to i v našich očích, když se cítíme dobře být tím, kým jsme a když to nepochází třeba jenom z toho, že jsme módní. Zároveň ale netvrdím, že bychom neměli chtít vypadat pěkně, na tom není nic špatného, všichni bychom měli mít možnost ukázat se v tom nejlepším světle, každopádně myslím, že to můžete udělat skromným a vhodným způsobem a pořád se cítit dobře.
To je opravdu dobrá zpráva pro mladé ženy. Vážím si toho, že to říkáte.
Ok, máme další internetové video, tohle je z Guatemaly a je španělsky, je to v pořádku?
Jestli budete překládat. Bohužel nemluvím Španělsky.
Snad se podaří. Tak pojďme na to.
Video dotaz |
Ok, teď můj překlad.
Dobře
Jdeme na to. Ten mladý muž říkal, že je hodně lidí, kteří se chtějí stát profesionálními muzikanty, ale na cestě k tomu je tu mnoho překážek a chtěl by proto vědět, jakou radu byste dala těm, kteří se opravdu chtějí stát někým, jako je Lindsey Stirling, profesionálním muzikantem.
Víte, myslím, že má nejlepší rada, kterou vám mohu dát, a ta nemusí být jen pro muzikanta, ale pro kohokoliv, kdo má nějaký cíl, je, že vytrvalost je to, co vás dostane na vrchol. A víte, ještě bych uvedla úžasný postřeh ohledně mnoha historických osobností, o kterých jsme se učili. Například Abraham Lincoln. Nedávno jsem se na internetu dívala na stránku, kde bylo to, čeho se snažil dosáhnout. V tom seznamu měl hrozně moc neúspěchů a jenom tři úspěchy, všude samé “neuspěl”, “neuspěl”, “neuspěl”, snad všechno, vyhodili ho z práce, nedostal se na právnickou školu, několikrát kandidoval do Senátu, ale nakonec se stal jedním z nejlepších prezidentů, jakého naše země kdy měla. A vidíme, že tohle se stává pořád a pořád dokola, víte, myslím, že to byl Albert, Einstein nebo Edison, kdo vymyslel žárovku? Edison?
Edison
Můj bože, moje paměť. Ehm on....
Jo, no on, jak možná víte, asi stokrát neuspěl při výrobě žárovky, ale stačilo, že ji jednou vyrobil správně a když se ho pak reportér zeptal, jak se cítí, když stokrát neuspěl, tak on odpověděl „to nebylo stokrát uděláno špatně, to bylo jen sto kroků k tomu, abych to udělal správně“. A když se tak podívám na cestu, kterou jsem prošla, tak vidím řadu vzestupů i pádů, a jak asi víte, i „neúspěchů“, které jsem cestou zažila, každopádně ty ze mě udělaly lepšího člověka, tolik mě toho naučily o (hudebním) odvětví a hlavně mě naučily, co nechci, a co nemusím mít. Ta důvěra v Boží plán, pamatuji si, když jsem byla v Amerika má talent, tak jsem tu soutěž chtěla strašně, ale fakt strašně vyhrát, myslejíc si, že je to moje jediná šance, že je to buď teď nebo nikdy. Ale nic takového jako teď nebo nikdy není, víte, největší moment vašeho života bude vždy před vámi, a když o tom zpětně přemýšlím, tak kdybych vyhrála tu soutěž, tyjo, byla bych úplně někde jinde, nejspíš bych upsala svůj život celé té mašinérii, zatímco takhle mě to, kam jsem se dostala, mnohem víc obohatilo a víte, když se moje cesta takhle změnila, přiznám se, že jsem ani nevěděla, kam mě Hospodin vede. Abych to tedy uzavřela, vytrvalost je to, co potřebujete. Dlouho jsem mluvila, omlouvám se.
Dobrá práce, vytrvalost je odpověď. Takže, čas utekl jako voda. Už musíme končit.
Wow, už jsme na konci.
Věřila byste tomu?
Mluvila jsem moc?
Ne, bylo to skvělé, moc vám děkujeme, že jste tu s námi byla, jste nám inspirací.
Díky, že jsem zde mohla být, bylo to skvělé.
Přejeme vám jen to nejlepší. Mohla byste nám ještě jednou prosím zazpívat?
No, já zpívat nebudu, ale zahraji vám na housle a také bych vám ráda představila svojí kamarádku, tohle je Lexi Walker. Bude zpívat a já budu hrát „I Know That My Redeemer Lives“, mimochodem je to můj oblíbený (kostelní) zpěv a nádherná slečna Kendra Love, která dnes hrála na piáno, se k nám také připojí.
I Know That My Redeemer Lives |
Moc ti děkujeme Lindsey, že jsi k nám dnes přišla. Bylo to úžasné. Opravdu jsme tebou inspirovaní a velmi nás to obohatilo, takže děkujeme.
Děkuji. A děkuji Lexi s jejím úžasným talentem a samozřejmě také Kendře.
To bylo opravdu ohromující vystoupení. My bychom také rádi poděkovali našim hostům, sestře Bonnie L. Oscarson a bratru Davidu L. Beckovi a našim hudebním hostům, Lexi Walker a Kendře Lowe za jejich nádhernou hudbu.
Pokud byste chtěli vidět video znovu, můžete jít na Youth facebook stránku nebo na lds.org/youth.
Moc rádi bychom od Vás dostali ohlasy ohledně dnešního večera.
Přesně, jak Andre řekl, rádi bychom od Vás slyšeli, jak na vás dnešní večer zapůsobil. Podělte se s námi, co vám přinesl nebo jaká byla vaše oblíbená část. Stačí jít na naší Youth facebook stránku nebo na lds.org/youth.
Můžete nám také navrhnout, koho by jste tu rádi měli příští Face 2 Face.
Ještě jednou Vám všem děkujeme a uvidíme se příště.
Překlad vytvořil Official Lindsey Stirling Cz/Sk fanclub.
Supervize překladu: Martin Kantor
Překlad: Katka Vaculová, Radek Nohejl
Revize a kontextová přesnost: Martin Kantor
Korektura: Petr Brdičko, Monika Koutná
Časování: Michal Strnad
Korekce: Dominik Frýdl
© LDS Youth
Více informací a odkaz ke stažení titulků v popisku videa.
reference:
další zdroje:
http://en.wikipedia.org/wiki/Missionary_%28LDS_Church%29#Companionships
https://www.lds.org/music/library/hymns/i-know-that-my-redeemer-lives?lang=eng
https://www.lds.org/youth/for-the-strength-of-youth?lang=eng