Brzkou ranní zastávku ve stanici Canterlot Neigh prospal. Neviděl tedy červánky a východ slunce nad vysokými hradbami. Neviděl, jak sluneční paprsky pozlatily štíhlé věžičky a korouhvičky. A neviděl Spika, který vylezl okénkem z jejich kupé ještě než vlak zastavil.

Když se vzbudil, stálo už slunce nad obzorem a Pinkie mu s úsměvem sdělila, že do stanice Ponyvill jim zbývají necelé dvě hodiny jízdy. K Neighovu překvapení na něho čekalo v kupé zbrusu nové sako. Padlo mu, jako kdyby bylo na míru a podle střihu a materiálu se jednalo o kousek oděvu mnohem dražší a luxusnější, než bylo sako, které si koupil v Klus Yorku. Pinkie mu pověděla, jak Spike, který teď seděl na jejím lůžku a zkroušeně hleděl před sebe, opustil vlak ještě než zastavil a vrátil se před jeho odjezdem s novým sakem a platnou jízdenkou do Ponyvillu. Na Neighovu otázku, kde tak rychle a tak brzy ráno sehnal Spike nové sako, mu drak nikoliv beze stopy pýchy v hlase odvětil, že pro osobního pobočníka princezny Twilight Sparkle tohle není žádný problém. Neigh mu poděkoval a Spike v odpověď jenom něco zabručel.

Pak Pinkie zazvonila na zvonek a požádala stewarda, zda by nebyl tak laskav a nedonesl jim snídani. Steward se za chvíli vrátil se sendviči pro Pinkie a Neigha a kbelíkem uhlí pro Spikea. Pinkie mu poděkovala a dala mu štědré spropitné. Právě dojídali, když se ozvalo zaklepání a průvodčí jim sdělil, že za půlhodiny dorazí vlak do stanice Ponyvill. Dosnídali a nachystali si zavazadla. Potom lokomotiva Eveline několikrát zahoukala a souprava začala zpomalovat, až vlak s hvízdáním, supěním a hlasitým skřípěním zastavil u nevelkého nádraží označeného velkou cedulí s nápisem PONYVILL a výmluvným piktogramem parní lokomotivy.

Vystoupili, po nějaké chvíli lokomotiva opět zahoukala a vlak za hlasitého bafání a supění odjel. Když se bílé kotouče páry rozptýlily, odhalily na peronu nesourodou trojici - Pinkie se svojí velkou černou kabelou, Spikea v baloňáku a klobouku a Neigha se kufrem ve zbrusu novém saku. Přehlídkovým krokem k nim přiklusala mladá grošovaná pegasí kobylka s bílou hřívou. Měla na sobě drážní uniformu, mezi ušima jí seděla červená čepice výpravčího a pod křídlem držela plácačku na vypravování vlaků. Měla široký, optimistický úsměv a velké žluté oči, z nichž každé se dívalo jiným směrem.

“Dobrý den Pinkie, Spikeu a pane….pane! Vítejte zpátky v Ponyvillu! Doufám, že jste měli příjemnou cestu!” Zahlásila řízně a zasalutovala.

“Dobrý den i tobě, Tipsy, drahoušku,” řekla Pinkie, “děkujeme za milé přivítání. Cesta byla velmi...živá. Toto je Neigh Gallop, můj nový snoubenec. Neighu, toto je Tipsy Topsy, naše nenahraditelná vládkyně železnice tady v Ponyvillu.”

“Velice mě teší,” kývl Neigh, který nevěděl, jestli se má smát nebo ne. Když ale uviděl smrtelně vážné výrazy Pinkie a Spikea, zachoval také vážnou tvář. Mladá kobylka udělala pukrle.

“Také mě těší, pane Gallope.”

“Ještě jednou děkujeme za uvítání Tipsy, pozdravuj maminku,” řekla Pinkie a pokynula Neighovi a Spikeovi, “vyrazíme ke mě domů. Spiku, do zítřka budeš bydlet u mě. Tak jdeme.”

Procházeli jakýmsi předměstím s nízkými, na první pohled poměrně novými domky. Neigh se rozhlížel na všechny strany. Zapadákov, pomyslel si Neigh, typické maloměsto. Domky byly barevné, opečovávané, s udržovanými trávníky. Občas bylo vidět poníka, nebo kobylku, kterak seká trávu nebo čistí bazén. Na chodnících před domky si hrála hříbata. Byl hezký, slunečný jarní den, i když bylo dosud poměrně chladno. Zatím Neigh zahlédl všehovšudy dvě auta, ke všemu ještě staré parní modely.

Procházeli tím cukrkandlovým předměstím jako vystřiženým z nějakého realitního letáku a Neihg viděl, že se blíží k nějakému vysokému, silnému a rozložitému stromu. Jak se blížili, uviděl, že je to jakýsi obrovský stromový dům. Kmen byl u základny široký jako dům, vedly do něho velké dveře a zdobil ho nespočet okének a balkónků. Pinkie, která si všimla, kam se Neigh dívá, řekla:

“Toto je ponyvillská knihovna. Kdysi tu bydlívala Twilight Sparkle, ještě než se stala princeznou. A bydlíval tu i tuhle Spike, viď Spikeu?” Spike zase cosi zabručel.

Když minuli knihovnu, kterou musel Neigh chtě nechtě obdivovat, protože něco takového v Klus Yorku neměli, zahnuli doprava a za chvíli došli na jakési náměstíčko s fontánou a sousoším. Okolní zástavba už nebyla tak nová a uniformní a Neigh pochopil, že se dostali do starší části městečka. Diagonálně přes náměstí byl obchod s květinami a o něco níž stál velký hrázděný dům s růžovými okenicemi, mnoha komíny, věžičkou ve tvaru dortíku a mosaznou korouhvičkou na střeše. V přízemí byl nějaký obchod, vlastně cukrárna. Neigh by si domyslel, že dům patří Pinkie, i bez vývěsního štítu, na kterém stálo: Pinkie’s Entertainment Ltd.

Na náměstíčku vládl čilý ruch. Poníci korzovali, povídali si a nakupovali v obchodech. Minuli stánek s ovocem, ve kterém prodával postarší usmívající se hřebec. Mnozí obyvatelé městečka Pinkie zdravili, usmívali se a mávali na ni. Mnozí také zvědavě pokukovali po Neighovi. Když došli ke dveřím, Pinkie otevřela, pokynula jim, aby šli dál a řekla:

“Vítejte v Sugarcube Corner, mém domě a hradu, jak se říká. Buďte tu jako doma.”

Přízemí domu zabírala velká cukrárna. Na dlouhém pultu ze skla a chromu stála masivní stará mechanická pokladna z mosazi s velkou klikou a spoustou malinkatých tlačítek. Pult sám a police za ním plnily nejroztodivnější sladké dobroty všech velikostí, barev a tvarů. Byly tu všemožné zákusky a dortíky, koláče a sladké pečivo, nespočet druhů čokolády a čokoládových dobrot, byl tu marcipán a fondán a turecký med, pralinky a obří bonboniery , lízátka, kandované ovoce, dražé a pendrek, bylo tu duhové žužu, bonbony všech barev, byly tu madle v cukru a ořechy v čokoládě. A zmrzlina. Spousta druhů zmrzliny všech barev a chutí. U nízkých kulatých stolků sedělo několik mlsajících hříbat. U stropu se vznášelo množství pestrých balónků.

Za pultem stála mladá, baculatá bílá kobylka s blonďatou hřívou. Měla modré oči, na hlavě čepec a na sobě zástěru a znamínko v podobě lízátek. Když Pinkie se svým doprovodem vešla dovnitř, usmála se a udělala pukrle:

“Ahoj Pinke! Ahoj Spiku, dobrý den pane...Vítejte zpátky, jaká byla cesta?”

“Přímo úžasná Lollipop, děkuji. Toto je Neigh, můj nový snoubenec,” Pinkie se posadila k jednomu stolečku a naznačila Neighovi se Spikem, aby si přisedli, “byla bys tak hodná a přinesla nám kávu a nějaké zákusky?”

“Ale jistě…” Lollipop se začala věnovat kávovaru. Neigh vytáhl hodinky a mrkl na ně. Bylo něco před polednem. Otočil se na Pinkie a usmál se:

“Tak jaký máme program, miláčku? Ve vlaku jsi mluvila o nějakém večírku…”

“Ano Neighu, jsme pozváni na zahradní slavnost na ranči mojí drahé kamarádky AppleJack.

I když jí nepořádám já, bude to velká společenská událost. Nicméně slavnost začíná až v šest hodin večer, takže do té doby máme volno. Vlastně spíš vy dva máte volno, já se bohužel musím věnovat ještě nějakým pracovním záležitostem. Jestli chcete, můžete si odpočinout. Anebo si můžeš prohlédnout Ponyvill drahý, Spike ti ho jistě rád ukáže, viď Spiku?”

Spike zafuněl a vypustil obláček dýmu, ale neřekl nic. K jejich stolku mezitím přistoupila Lollipop s velkým stříbrným tácem, na kterém byly tři šálky s kávou a hromádka lákavě vypadajících sladkostí. Před každého postavila jeden šálek a doprostřed stolu tác se zákusky, potom udělala pukrle a vrátila se zpátky za pult. Neigh se napil kávy, byla výtečná. Na chvíli uvažoval, že by zavolal Lollipop a požádal jí, aby mu do té kávy donesla trochu bourbonu, ale nakonec ten nápad zavrhl a sáhl po jednom z dortíků. Spike mezitím hrábl do kapsy svého baloňáku a nasypal si do kávy trochu sírového prášku.

“V tom případě bych dal přednost malé procházce po Ponyvillu. Je to vskutku malebné městečko. A pokud by ti to nevadilo Spiku, byl bych velmi potěšen, kdybys mi dělal společnost…” Spike opět něco zabručel, ale zřetelně kývl hlavou. Pinkie se usmála:

“Výborně chlapci, dobře se bavte, ale nezapomeňte být do pěti hodin doma, abychom se stihli připravit na večírek. Na ranč Sweet Apple Acres půjdeme pěšky.”

Když dojedli a dopili kávu, vzala je Pinkie nahoru a ukázala jim zbytek domu. Neigh si nechal kufr u Pinkie v ložnici a Spike dostal k užívání pokoj pro hosty. Nakonec se s Pinkie rozloučili a Neigh jí políbil na tvář.

Když vyšli se Spikem před Sugarcube Corner, první věc, kterou Spike udělal, byla, že vytáhl z kapsy jeden z těch velkých smrdutých doutníků,zapálil ho a silně si potáhl. Když s požitkem vyfoukl kouř, Neigh se ho zeptal:

“Tak kde začneme s prohlídkou Ponyvillu?” Spike beze slova ukázal packou zhruba ve směru, kterým přišli a aniž by se ohlížel, jestli ho Neigh následuje, vydal se kolébavou chůzí pryč. Neigh se pustil za ním. Přešli náměstí a kolem obchodu s nábytkem a galanterie došli zpátky k Ponyvillské knihovně. Nevydali se ovšem zpátky k nádraží. Spike jen Neighovi sdělil, že tím směrem za kolejemi leží Ponyvillská nemocnice. Neigh si povšiml elyktrického vedení, které se tím směrem táhlo, jediného, kterého tu viděl. Ještě se od Spika dozvěděl, že směrem, kterým pokračují koleje, leží ponyvillská škola a ještě dále se nachází ranč Sweet Apple Acres, kde se bude večer konat slavnost.

Nechali knihovnu za sebou a prošli kolem domova pro poníky v seniorském věku. Minuli obchod se senem a jetelem a došli ke Spirálové věži. Tam Spike zahnul doprava na na zdejší poměry rušnou ulici, která je dovedla na hlavní Ponyvillské náměstí. Náměstí bylo lemováno z jedné strany bílými hrázděnými domy a z druhé řekou, přes kterou se klenuly dva mosty. Nechyběla kašna. Uprostřed stála velká hrázděná tříposchoďová budova kruhového půdorysu. Spike Neigha informoval, že se jedná o radnici.

“Spiku, Pinkie mi hodně vyprávěla o svých kamarádkách z Mane6. Už vím, že ty a Twilight jste bydleli v knihovně a že Pinkie patří Sugarcube Corner. Také vím, že její kamarádka AppleJack žije na farmě Sweet Apple Acres. Mohl bys mi prosím ještě ukázat, kde bydlí zbývající tři kamarádky Pinkie - Rarity, Rainbow Dash a FlutterShy?” Spike ukázal packou přes vodu zhruba severovýchodním směrem a řekl svým hlubokým hlasem:

“Rainbow Dash se už vrátila zpátky do Cloudsdaleu, žije u své partnerky Lightning, ale bydlívala kousek tímhle směrem za městem v Oblačném domě…”

“A Rarity a FlutterShy?”

“Rarity stále bydlí v Carousel Boutique,” ukázal packou na patrový, altánu podobný dům s vežičkou a purpurovou vlaječkou na špičce střechy. Stál poměrně daleko od nich, na okraji města za ohbím řeky, přesto byl dobře viditelný. Dům měl také kruhový půdorys , byl vyvedený v růžové a lila barvě a zdobila ho spousta různých dekorativních prvků. Na vývěsním štítě rozeznal Neigh krejčovskou pannu.

“FlutterShy bydlí na kraji lesa Everfree, je to docela daleko, až za městem, je to tímhle směrem přes řeku…” Spike ukázal směrem přes jeden z mostů.

“Máme ještě čas, mohli bychom se tam podívat?”

“To těžko, nepřeje si aby jí někdo vyrušoval, nevím jestli ti Pinkie říkala…”

“Právě že říkala...tvrdila, že je to její nejlepší kamarádka a že poslední dobou nikam nechodí a s nikým nemluví. Pinkie se kvůli tomu hodně trápí. A když se trápí Piknie, trápím se i já. Chtěl bych to vidět na vlastní oči - tak co, vezmeš mě tam Spiku? Prosím…” Spike si ohnivě povzdechl:

“Tak dobrá, pojď…”

Přešli přes most a vydali se po cestě směrem ven z města k hustému hvozdu, který se rozkládal v dálce. Řeka zatáčela a kopírovala směr cesty. Na druhém břehu byl dům Carousel Boutique, teď už blíž, takže si ho mohl Neigh dobře prohlédnout. Po levém kopytu se rozkládalo kruhovité jezero. Okolo přibývalo stromů. Minuli jakousi starou nepoužívanou stodolu a po stále se zužující cestě pokračovali dál.

Zanedlouho ovšem museli zastavit, protože došli k vysokému plotu. Byl ze silného ocelového pletiva, natažený na tlustých ocelových sloupcích. Nahoře byl ozdobený kotouči žiletkového drátu. Na plotě porůznu visely varovné cedule. Na jedné z nich stálo:

SOUKROMÝ POZEMEK

VSTUP ZAKÁZÁN

Narušitelé budou

zastřeleni!

Neigh si chvíli prohlížel plot i cedule. Byl to dost solidní plot. Ukázal na něj kopytem a zeptal se Spikea:

“Co je to?” Spike pokrčil rameny.

“To FlutterShy...před několika týdny nechala postavit tenhle plot kolem celého svého pozemku. Zřejmě už jí štvalo, jak za ní stále někdo chodí a buší jí na dveře…”

“A kde je branka?”

“Žádná není - FlutterShy nepotřebuje branku, je to pegas…”

“Aha,” řekl Neigh, “poslyš Spiku, pověz mi, co ty si o celé téhle záležitosti s FlutterShy myslíš?” Spike opět pokrčil rameny.

“Nevím...je to celé velmi mrzuté. Mám FlutterShy velmi rád, ostatně stejně jako všechny klisny z Mane6...a právě proto, že ji mám rád, musím respektovat její přání, že chce být sama. Kobylky to nesou těžce. Jsou to nejlepší kamarádky už víc než třicet let! Jistě, ne vždy bylo všechno růžové, ale nikdy spolu nepřestaly kamarádit a mluvit. A teď se stalo tohle…,” Spike rozhodil packy, pak zvedl hlavu a podíval se na Neigha, v obličeji měl ustaraný výraz, “ale jestli chceš vědět, co si o tom myslím já…” Neigh přikývl.

“Zajímá mě co si myslíš, proto se tě ptám…”

“Dobře, ale nech si to pro sebe, tohle Pinkie nemusí vědět,” Neigh přikývl a Spike pokračoval, “no víš, já si myslím, že se vlastně nic zvláštního neděje. Počkej, hned ti vysvětlím, jak to myslím. Zkrátka a dobře se domnívám, že to, že FlutterShy přestala mluvit s ostatními kobylkami není zas tak nic zvláštního. Vždyť ne každé přátelství přece vydrží navěky! A obzvláště mezi kobylkami...FlutterShy žije sama a ostatní kobylky z Mane6 jsou velmi zaneprázdněné a zaměstnané. Zřejmě FlutterShy naštvalo, že už za ní kamarádky skoro nechodí...Víš, FlutterShy je přece jenom zvláštní klisna. Je velmi stydlivá, nemá ráda velkou společnost a nerada je středem pozornosti. Je to ten typ, ze kterého se lehce stane samotářka. Někdy mi přišlo, že má raději zvířata než poníky. Ano, kdysi zamlada bylo jejich přátelství nerozlučné. Dokonce na něm jeden čas závisel osud celé Equestrie. Jenže…” Spike se odmlčel.

“Jenže?” povzbudil ho Neigh.

“Jenže ty časy už jsou dávno pryč! Všichni staří mocní protivníci jsou po smrti - královna Chrysalis a Lord Tirek. I král Sombra. A Discord? Kdo ví kde je mu konec, celé roky o sobě nedal vědět. Dnes je věk pokroku, magie už není v kurzu. Vše se řeší technikou. Je jiná, nová doba. To s FlutterShy je smutné, ale víc než rozpadlé přátelství bych za tím nehledal. Poníci se mění…” Spike se tvářil velmi smutně, Neigh řekl:

“Díky, žes mi to řekl Spiku, sám jsem Pinkie říkal, že tohle se mezi přáteli někdy stává. Asi bychom se měli pomalu vrátit. Co bys řekl na korbel studeného piva? Nebo v tvém případě spíš žhavé lávy? Platím…” Spike si ho chvíli podezřívavě prohlížel a nakonec zase pokrčil rameny.

“Tak dobrá, když platíš. Proč ne?” A oba se otočili, nechali plot za sebou a vydali se zpátky do Ponyvillu.

Když došli zase na náměstí, nebyli ještě ani čtyři hodiny. Spike vzal Neigha do hospůdky “U zlámané podkovy” a Neigh koupil každému korbel. Neigh se Spika zeptal, jestli to byl opravdu on, kdo je v Klus Yorku sledoval, když jeli s Pinkie na nádraží.

“Ano, byl jsem to já…”

“A jak jsi nás našel na nádraží? Myslel jsem, že jsme tě setřásli…”

“Taky že setřásli, ale nebylo těžké domyslet si kam jedete s tím kufrem. Když jsem si uvědomil, že v tom taxíku už nejste, hned jsem zamířil na nádraží. A měl jsem štěstí - viděl jsem vás jak nastupujete. A zbytek už znáš...Hele, promiň, fakt mě mrzí, že jsem tě z toho vlaku vyhodil. Vypadá to, že nakonec nejsi tak špatný hřebec…” Neigh se usmál:

“To je dobrý Spiku, vlastně jsem ti tak trochu vděčný. Alespoň teď budu dávat na Pinkie větší pozor. Což mi připomíná, že bychom měli pomalu jít…”

Zvedli se a Neigh nechal na stole pár bitů. Když vylezli na čerstvý vzduch, bylo už pokročilé odpoledne a slunce se začínalo pomalu chýlit k obzoru. Vydali se nejbližší cestou ke Sugarcube Corner, Pinkie už na ně čekala. Když vešli do cukrárny, Pinkie seděla u stolku, před sebou šálek čaje a usmívala se od ucha k uchu.

“To je tak krásné! Vidíte? Já to říkala, že z vás nakonec ještě budou kamarádi!” Neigh se Spikem si vyměnili výmluvné pohledy, Pinkie jako by si toho nevšimla:

“Tak jak se cítíte? Těšíte se na party? Co ty miláčku, nejsi unavený?”

“Cítím se skvěle, drahá, a moc se těším, až poznám další tvoje přátele…”

“Výborně, běž se tedy prosím převléknout, koupelna jsou druhé dveře od ložnice napravo…”

Teprve teď si Neigh všiml, že Pinkie už připravená je. Měla čerstvě udělaný účes, dlohou hustou růžovou hřívu měla naondulovanou a navrkočenou. Měla také udělaný výrazný, ale slušivý make-up - rudou rtěnku, světle modré oční stíny, zvýrazněné linky obočí. Dále měla zlaté náušnice s modrými kameny a na stole ležela malá, ale zřejmě velmi drahá růžová kabelka. A voněla po růžích. Neigh si uvědomil, že jí to docela sluší. Tedy - slečna Pinkie rozhodně nebyla jeho typ. Ne, že by nebyla hezká, nebo že by snad byla přímo ošklivá, to rozhodně ne. Naopak, každému jen trochu zkušenějšímu hřebci muselo být jasné, že za mlada musela být Pinkie velmi atraktivní kobylka, která připravila nejednu bezesnou noc nejednomu zamilovanému poníkovi. Avšak Neigh dával přece jenom přednost mladším a štíhlejším klisnám. Technicky byla Pinkie sice jen o pár let starší než on, ale....Zkrátka a dobře, na Neighův vkus byla Pinke už přece jenom trochu víc v letech a trochu víc při těle.

Neigh našel rozlehlou koupelnu a rychle se hodil do gala. Umyl se a pročesal si hřívu i ohon. Vyčistil si kopýtka, vzal si čistou košili a své nové sako a trochu se navoněl. Svou detektivní výbavu nechal v kufru - přece jenom, jde na party. Když sešel dolů, bylo už po páté a Pinkie se Spikem už na něho čekali. Venku se začínalo pomalu smrákat. Lollipop už v cukrárně nebyla, nejspíš šla už domů, vlastně tam nebyl nikdo, jen Pinkie a Spike. Pinkie řekla:

“Pokud vám to nevadí, večeřet nebudeme, jak znám AppleJack, čekají nás skutečné hody. Ale připít bychom si mohli.” Vytáhla velkou čirou lahev s jakousi čirou tekutinou a tři sklenky. “To je calvados co mi věnovala AppleJack, ráda bych připila na vaše zdraví a na dnešní večer, ať se vydaří. Spiku, víš co máš říkat o Neighovi, kdyby se tě někdo ptal? Obzvlášť Twilight?” Drak přikývl. “Dobrá, tak tedy připíjím na naše přátelství!” Pozvedla sklenku. Spike na tu svou dýchl a alkohol vzplál modrým třepotavým plamenem. Přiťukli si. Alkohol byl silný, Neigh se málem zakuckal, ale dobrý, protože ucítil ,jak se mu tělem rozlévá příjemné teplo.

Vydali se přes náměstí západním směrem, až došli k nějaké říčce. Stejným směrem mířilo více poníků, Neigh pochopil, že jdou také na slavnost. Přešli přes most a za chvíli došli k budově školy od které vedla cesta na jih. Pustili se po ní, míjeli políčka a remízky. Po nějaké době se okolo začaly objevovat jablečné sady a Neigh si všiml krásné vyřezávané dřevěné cedule s nápisem Vítejte na Sweet Apple Acres. Pod ní byl přitlučený kus lepenky, na kterém bylo dehtem napsáno: NO PRESS.

Pokračovali dál a po malé chvíli už začínali mezi jabloněmi rozeznávat budovy farmy. Ranč byl obehnaný bíle natřenou dřevěnou ohradou, rozkládal se na několika nízkých pahorcích.

Byla tu také políčka s kukuřicí, mrkví a dýněmi. A velké balíky slámy a stohy sena. Na vršku stála hlavní budova farmy - solidní dřevěná červeně natřená patrová stavba s věžičku a korouhvičkou, zdobená motivy jablek. Byla tu i hospodářská stavení - velká stodola, kurník pro slepice a další menší dřevěné budovy. Byly tam velké dřevěné sudy a různé zemědělské náčiní. Celou farmu obklopovaly jablečné sady.

Jak se blížili, všiml si Neigh, že na velkém travnatém prostranství stojí mnoho velkých stolů pokrytých červenobíle kostičkovanými ubrusy a že jsou všude rozvěšené červené lampiony ve tvaru jablek. Mezi tím se hemžila spousta poníků. Už se stmívalo. Když došli k brance zdobené květinami a vešli dovnitř, přišli je uvítat tři poníci.