Protože jsem si po čas hry ani jednou neoblékl půjčený potratí dres s prasetem na zádech ("to je po Alešovi"), po vzoru Bazingy a její reportáže z Divnější jsem se nabídl, že výjimečně sepíšu reportáž, protože letošní zážitek stál za to.

 

Náš první Osud byl ten minulý před dvěma lety, kdy jsme v našem domovském týmu přivítali hostující Potraty Lídu s Kempasem a jako "3 s kouskem pražce (dříve fosforu)" si poprvé užili Zlína, nápaditých šifer, krásné trasy, terénu i počasí a skončili až na dřevěném hlavolamu relativně daleko. Letos vyrážíme vstříc Osudu opět, ale tentokrát v opačném gardu, už ne s cizí přátelskou výpomocí, ale naopak jako dva obyčejní fosfoří smrtelníci hostující přímo v srdci temnoty - v jádru týmu bohémských Potratů, těch dekadentních enfants terrible světové kryptoscény, těch nedostižných vzorů, těch držek nejnevymáchanějších.

 

Konečně aspoň na okamžik setřeseme okovy své mrzké výsledkové průměrnosti a nahlédneme pod ruce šifrařské smetánky. Uvidíme, jak se s grácií proplouvá slintajícím plebsem až na čelo pelotonu, vyzkoušíme si souboj o bednu, a možná, jenom možná, budeme i u toho, jak se navlékají bájné elitářské korálky. Sensei Václaf si sice nepamatuje moje jméno ani po konci hry, ale jeho celonoční láskyplné povzbuzování "vy kikoti!" nás oba s Šufem hřeje pocitem sounáležitosti s legendárním týmem po celý čas nekonečného monzunového mrholení.

 

Na hlaváku v Praze nastupuju do Šohaje sám, Šuf dorazí z pracovního výletu do Blavy až na místo. V kupé jsem jako last-minute posila srdečně přivítán ("jo to je tenhleten..."), fasuju povinné triko, zřejmě ještě povinnější pivo v plechu a učím se skloňovat jména všech tří guruů Václafa (ó, slunce naše jasné), Kempase (item) a Davida (item).

START

Promítané animace v zahajovací sekvenci hry i první šifře jsou opravdu povedené a vtipné. Trochu nám trvá přesně umístit abecedu do 2x22 okýnek, ale nakonec vyrážíme na dvojku ještě docela vpředu. V následném rychle narůstajícím davu v uličkách v parku se zorientujeme také dost rychle, prostorová grafika je hotová za chvíli a trička na třetí šifře u restaurace Kuželna tak fasujeme jako první. Blýskavé průzračné destičky po chvíli zkoušení prozatím odkládáme, kombinujeme fólii s tričkem a mizíme k divadlu. Nočním městem se táhnou fandové HC Hamé a někteří naši podivně obaťohovanou skupinku jasně identifikují jako ty prchající psy z porobeného Brna. Čemuž někteří guruové v rozmařilé náladě napomáhají skandováním Kometa-Kometa... Ale my jsme rychlí a oni povětšinou pod vlivem, takže vyzvednutí čtyřky nic nebrání. Z textu šifry mě několik dlouhých trčících slov bije do očí, nacházíme informaci v diakritice a aplikujeme Římany z nápovědy. Vyrážíme směr garáže Padělky IX.

 

5.

Cestou se snaží Kempas vysvětlit Šufovi, že s nápisem "Sportarena U Jeleňa" není vůbec nic v nepořádku, ale moc se mu to nedaří. U garáží chvíli trvá najít umně zašitého orga s šifrou, ale jsme tu stále první. V nákresech na šifře jasně vidím nejdřív golf a badmintonový košíček, který se nakonec ukáže být kusem basketbalového hřiště (a to badmintonové je shodou náhod obrázek hned vedle) ale téma a systém šifry už je jasný. Chvátáme ke Galaxii a Kempas začíná sýčkovat ohledně přepáleného startu, což prý nikdy nevěští nic dobrého. Mně to přijde zatím jako celkem dost logický vývoj, šifry jsou spíš lehké, koneckonců stejně jako předloni, kdy pak ale přišel poměrně razantní nástup těch zákysových (jo, ty karty).

 

6.

Když přicházíme k zábavnímu centru Galaxie ještě netušíme, že právě teď a tady se nám (o/O)sud rozhodne začít rozverně házet klacky pod nohy. Centrum je opuštěné, vevnitř jen pár světel, nikde žádný org. Obhlížíme auta na parkovišti, zkoumáme dětské hřiště, koukáme pod dětské trampolíny. Obcházíme celý objekt, šacuju pro jistotu i černé pytle u zdí. Když po čtvrt hodině nic a přichází další tým, voláme orgům - ukáže se, že se stala chyba, na předchozí šifře chybí upřesnítko "150 metrů na severozápad." Že se nám nejen tohle nezaviněné zdržení možná ještě vymstí je v tu chvíli zatím jen vtipnou poznámkou. U vody dostáváme od orga dřevěné známky, luštíme a prcháme směrem Kocanda na kótu 338. Cestou potkáváme v protisměru orgy v autě, kteří nám gratulují k postupu a přejí hodně štěstí. Pravděpodobně to mysleli vážně (vtip).

 

7.

Nahoře v lese je už dost mokro. Vršek kopce je pořádně placatý, takže jasně rozeznatelný vrchol nikde, org taktéž, triangulační bod leda ve snu. Prolézáme křížem krážem stezky i vodou totálně nacucaný hustník, bez GPSky se orientujeme v podstatě jen podle různých map, odhadu vrcholu a drátů elektrického vedení. Když po čtvrt hodině dorážejí další dva týmy a nikdo z nich stále nic nemá, opět chtě nechtě voláme orgům. Přijíždí orgovská posádka a stranou jedné ze stezek otáčí na stromě ceduli s logem hry o 180 stupňů tak, aby byla viditelná. Další ztracený čas. Proch**ní a nas**ní bereme v kořenech stromu čtvrtku a jdeme někam na asfalt. Zpočátku nás svede na scestí myšlenka spojovat postupně řetězce logicky navazujících dvojic („Co patří k Viktor? Charypar?“) a tím ztrácíme nějaký čas. Nakonec ale vítězí myšlenka jednoho elegantního řetězce od A do Z, byť ta délka využívající celou abecedu je možná zbytečně zavádějící.

 

8.

Jak zjišťujeme, tempo na špici je skutečně nesmlouvavé a protože čas a příliv na nikoho nečeká, tak i přes urputný krpálný sestup a výstup (jak se ukáže, modus operandi tohohle ročníku) jsme na osmičce až šestí. "AŽ" šestí. Ach, jak lehce se nám, pěšákům průměrnosti přivyká na opojně jednociferné pořadí… Systém jednořádkové "dvojsměrky" odhalíme celkem rychle a po vyškrtání slov se ženeme dál. Jsme za půlkou hry a zatím stále jen vyhlížíme nějaké hnusný zákys.

9.

Další šifra je folie s pěti čtverci písmen. Lepíme je i s destičkami do krychle, která je efektní a celkem i čitelná, ale škrtat skrz plast se moc dobře nedá. Rozebíráme, nacházíme první jména, Václaf nebo kdo nás musí přesvědčovat, že jméno Quan existuje. Najdeme jasně dané směry, doplňujeme chybějící Ň a Ě ("jsou tak výrazná, že je tam prostě na truc nedali").

 

10.

Lanové centrum z řešení je trochu z ruky. Putujeme zase dolů a nahoru vilovými čtvrtěmi už ztichlého Zlína a uvažujeme, jakým způsobem se budeme v noci houpat na lanech. Na místě ale čeká velmi příjemné překvapení - teplo, sucho, světlo, přátelští orgové s občerstvením a zručnostní aktivita s elektrickým obvodem. Jsme tu třetí, sedí tu dva týmy. Šuf s horolezeckým grifem odmotává měď, David píchá kondíky a odpory do patice, pofidérní spoje lepíme prasácky izolepou. Václaf sice fyzikálně nechápe, proč ho dobromyslný org nutí sundat namotanou cívku z PETky, ale nakonec je detektor kovů hotov. Šuf nasazuje sluchátka a se spikleneckým výrazem plným očekávání vypadá úplně jako by někde na moři lovil signál Enigmy. Jdeme pískající bazmeg vyzkoušet do terénu, z těch správně reagujících poklic v trávě dáváme dohromady smysluplná slova a vyrážíme do lesů zase jako první. Cestou znovu přichází na přetřes fakt, že při takovýchhle dostizích bude rozdíl každé ztracené čtvrthodiny hrát dost zásadní roli a jestlipak nám orgové dají za ten nedobrovolný betatesting časovou kompenzaci, nebo to zahrají utilitaristicky do autu.

 

11.

Hájovna, vyjící psi, promáčený sešup, osamělý org uprostřed rozbahněného mordoru. Koukáme na kapky krve a dumáme nad počátečními J na každém řádku. Mezi stromy se ze svahu spouštějí čtyři světlomety a doráží ROFLCOPTER. Od krevních skupin konečně přecházíme na dědičnost, dolušťujeme příbuzenské vztahy a vyrážíme kamsi ke studánce uprostřed hvozdů. Úprk trvá, ROFLové jsou nám v patách. Rozednívá se, lezeme Zboženskem na kopec a míříme ke skládce. Už jsem ztratil docela přehled, kdy vlastně ještě stále drobně prší, kdy zrovna ne a kdy už zase, ale Norové měli (jak se potvrdí v cíli) opět nepříjemnou pravdu - setrvalý chcavec je snad jen ve Zlíně a jen z pátku na sobotu. Zřejmě unikající plyny ze skládky způsobí, že sám náčelník na okamžik vydává ne zcela ideální orientační rozkazy, takže si trochu zajdeme a po sešupu lesem u studánky pípáme kód pár minut po ROFLCOPTERu.

 

12.

Studánka. To slovo mi nějakou dobu asi nebude znít stejně. Koukáme na hrnek a na obrázky, asociace nikam nevedou. Hrneček i text šifry odkazuje na spojitost se studánkou, s vodou. Šuf nachází z jedné strany studánky opřenou PETku s nápisem "moč ranní ženská". Otevírá, čichá, nalévá do hrníčku, ano, je to moč. Zatím někdo vyluštil nápovědní šifru s nosorožcem, máme v ruce tedy jakýsi papírek se jmény a příjmeními. V textu a jménech je schovaná spousta odkazů na vodu plus slova z hrnku. Těch odkazů je spousta: Chlapi sobě (StaroPramen), lp. 2002 (povodně), jména jako Fryštácký (potok), neJEZ, KUTRa. Říkáme si, nápověda nás má navést na přesné tvary slov (louka, párek) a spojení s vodou, ale to je vše, je to jen nápověda, ne řešení (krutý omyl), hrnek se musí dát vyluštit i bez ní. Čas běží, dávno tu nejsme sami, je tu asi pět týmů. Šuf znova zkoumá studánku a slyší, jak orgové přicházejícímu týmu říkají novou informaci ve smyslu "vyluštit to zvládnete jenom tady". Konečně nachází zpropadenou tabulku se stejnými jmény jako na papírku a když máme "řešení", tak jen zíráme a nadáváme. Holt jsme v tom hledali regulérní šifru, ne pouhý rébus. Rozmrzelí se balíme a vracíme se směrem na Sýkory.

 

13., 14.

V protisměru potkáváme další a další týmy a skládka smrdí, seč může. Na Sýkorech jsme tuším pátí nebo šestí, po vyluštění se klouzáme blátem dolů na ranní trolejbus. Na náměstí Práce dolušťuju řešení druhého stupně na "K" a u kina bereme papírek. Na lavičkách na startu už zase vytrvale mží, obíháme nápisy, luštíme Poláka, pípáme heslo MUKA. Jsme pátí, třiadvacet minut za vítězem.

 

V zablácených bagančatech u kavárenských stolků pomalu schneme, popíjíme a po x-té, ale už regulérně držkujeme nad těsnými časovými rozestupy na čele a ztraceným časem na dvou dohledávkách. Nemůžem si pomoct, ale i přes nesporný úspěch a radost z dokončení je výsledek po průběhu trochu hořký. Kempas tvrdí, že teď už s tím nikdo nic neudělá, stalo se co se stalo - a má pravdu, Václaf namítá, že není co řešit, ten čas jsme tam úplně zbytečně ztratili - a má pravdu. Orgové (raději...) vyhlašují vítěze a až pak je prostor na dotazy, takže je jasné, že s pořadím se nikomu hýbat nechce. Nicméně se jdeme s Václafem zeptat, už jen z důvodu asertivní sebeúcty. Potvrzují jak námitky, tak konečné pořadí. Nejspíš nechceme dělat dusno nějakým handrkováním a dokazováním a orgové si asi nezaslouží zničit náladu za spoustu ostatní povedené práce, takže se jen bavíme o různých herních zážitcích.

 

Letošním vítězem je Qué Frío (letos spíš Qué Húmedo, ne?:), všechna čest, finiš museli mít strhující. Klábosíme s ostatními a doplňujeme tekutiny, kolem jedenácté se jdeme do města najíst. Nevím to jistě, ale přísahal bych, že na minutu přesně ve 13:00 se nebe rozjasňuje a vylézá slunce. Nádraží, bus, vlak, vlak, Praha.

 

Za mě byl letošní OSUD i přes tu hořkou pachuť určitě výjimečný, ať už nezvyklým týmem, výsledkem, průběhem (doslova) nebo šiframi. V porovnání s předloňskem mi přišly letos lehčí (v jednom případě přímo vražedně...), což bylo možná nadupaným týmem, ale i tím, že žádná nebyla sterilně nudná bez inspirace a nápadu. Škoda, že nevyšlo líp počasí, žádný slejvák to sice nebyl, ale přesuny ve městě i mimo byly takové pochmurné - minule jsem si jarní zelený terén v teplém denním počasí u Otrokovic užíval víc. Nicméně za rok (za dva...) ve Zlejně určitě zase na viděnou!

 

Vojta, jeden z hostujících kikotů