Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde. (Ž 13,14)

Sestry a bratři, být hostem je vlastně docela příjemné. Člověk někam přijde na návštěvu, obvykle je vítán, je tam pěkně uklizeno a ještě se o něj dobře starají. Jedním z opakujících se biblických motivů je, že nám svět nepatří, že jsme na něm hosté. Hlavní bibličtí hrdinové na tom byli podobně: Abraham a Mojžíš bydleli ve stanech a země jim nepatřila, Ježíš sice měl dům v Kafarnaum, ale také se toulal krajinou a byl jako host u mnoha lidí.

V tradičních kulturách je zakořeněna představa, že právě s hosty přichází do domu i Bůh, nebo alespoň andělé.

Jenže pak se člověk z návštěvy vrátí a chce být doma se svými blízkými, ve svém zázemí. Domov je pro nás důležitý. Ztráta domova je něco, co člověk snáší velice těžce, i ztráta duchovního domova. Situace, do níž je napsána epištola Židům, přesně takovou ztrátu zrcadlí. Jeruzalém byl dobyt Římany a chrám, středobod židovského, ale i židokřesťanského světa, byl spálen. Oběti ustaly. Do této smutné situace zaznívá slovo potěšení: “Neboť nemáme zde města zůstávajícího, ale onoho budoucího hledáme”, jak to přeložili kraličtí bratři.

Tato slova se dají vykládat pro společenství, i pro jednotlivce. Co to znamená pro společenství? Říkají nám, že neexistuje žádné lidské uspořádání, které by bylo navěky. Jeruzalém byl mnohokrát zničen, a také všechna města, která chtěla převzít jeho duchovní úkol – být centrem světa, být věčným městem: Řím i Cařihrad, Moskva i Atény, Wittemberg a Ženeva i Praha (která si to svého času také nárokovala, když si říkala “město jeruzalémské” - máme to i v písničce “Povstaň povstaň veliké město pražské”). Mnoho měst, jejichž sborům byly adresovány epištoly Nového zákona, jsou dnes už jenom půvabné ruiny – například Efez.

Jaká je budoucnost vašeho sboru vlastně také nevíte. Ale nemusí vás to plnit obavami – vždyť ani sbor zde není proto, aby se stal stálým městem, ale aby se v něm hledalo to budoucí, které přichází z nebe jako Nový Jeruzalém.

Náš text je totiž útěchou: Existuje budoucí město, Bible nám ho líčí jako Nový Jeruzalém, který sestupuje z nebe. V něm se sejdou obyvatelé všech měst, sborů a církví. A v kronice tohoto Nového Jeruzaléma budou zapsány i kapitoly života berounského sboru, a tak vlastně ani není tak důležité, kolik přesně stran bude v těch tlustých bichlích předdějin Nového Jeruzaléma patřit právě kapitole ČCE Praha-Vršovice.

Dietrich Bonhoeffer, německý teolog a osobní Hitlerův vězeň, přemýšlel v různých obdobích svého života různým způsobem o církvi. Nabídnu vám dva jeho pohledy – a myslím, že bychom oba mohli spojit s naším textem. Ten první je o tom, že současná církev a sbory ještě nejsou Nový Jeruzalém a proto musíme být vůči současné podobě společenství realističtí. Cituji Bonhoeffera: “Bůh nenávidí snění o církvi, protože to plní snílky pýchou a náročivostí (vůči vlastnímu sboru). Kdo si vysní, jak má vypadat sbor, ten pak požaduje od Boha, od druhých a sám od sebe, aby se jeho sen naplnil. Do společenství bratří a sester přichází jako ten, kdo má hlavně požadavky, podle nichž soudí druhé i Boha. To, co není podle jeho představ, hned nazývá selháním společenství. Protože však Bůh nezakládá společenství na našich představách, ale již dávno udělal jeho základem Ježíše Krista, nemáme vystupovat jako ti, kdo něco požadují, ale jako ti, kdo vděčně přijímají společný život s druhými křesťany.”

Ten druhý pohled na církev si Bohnoeffer udělal na základě našeho textu – v době, kdy byl už vězněn, ho četl velmi důkladně. Boenhoeffera zaujala slova těsně předcházející: “Proto také Ježíš trpěl venku za branou, aby posvětil lid svou vlastní krví. Vyjděme tedy s ním za hradby, nesouce jeho potupu.” Bonhoeffer z těchto vět vyvodil učení o tom, jaká má být církev a společenství: Nemá být uzavřená sama do sebe, jako zapečetěný vlak, který projíždí cizí zemí. Církev tady musí být pro ty druhé, kteří nejsou náboženští, protože Ježíš byl také člověk, který byl pro ty druhé – i nenáboženské. (Bohnoeffer se domníval, že ti nenáboženští lidé budou dospělí, ale v tom se – podle mého názoru – mýlil.)

Sestry a bratři, co znamenají slova o tom, že zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde, pro mě jako pro jednotlivce na prahu jara roku 2013?

Tento text, který se často používá také při posledním rozloučení s člověkem, mluví o čase a o vlastnictví. Domov, který máme, není trvalý. Nebudeme tu věčně. Na přelomu roku by si člověk měl připomínat, že čas je mu darován – a je mu ho dáno mnoho, ale je to omezené množství. Ve starých dobách se věk lidí počítal nejen na roky, ale také na měsíce a na dny. Bible počítá věk na léta, která se skládají ze dnů. Můžeme se to dočíst například v kralickém překladu žalmu 90: 10 Všech dnů let našich jest let sedmdesáte, aneb jest-li kdo silnějšího přirození, osmdesát let ... 12 Naučiž nás počítati dnů našich, abychom uvodili moudrost v srdce. (Psa 90:10-12 BKR) Dnes se díky rozvoji medicíny a občas i zdravějšímu životnímu stylu máme někteří šanci dožít i vyššího věku, ale ne o mnoho. To počítání na dny je však podle mého názoru důležité. Důležitý je ten jeden den – dnešek. Kdo se soustředí jen na dlouhodobé časové plány, jakoby se mu ta přítomnost mohla vytratit a čas mu prokluzoval mezi prsty (Futurama – čas vytrvale prokluzuje – kdy se Fry konečně ožení s milovanou Leelou, ale díky prokluzování času s ní nestačí nic prožít a vzápětí se rozvádí). Život se žije ve dnech. I v jednom dnu může člověk prožít štěstí. Michael Ende, autor slavné pohádky Nekonečný příběh, napsal ještě knihu Děvčátko Momo a ukradený čas. Je to vlastně alegorie o tom, jak se lidé v jednom městě snaží získat čas tím, že ze svého života odstraní neproduktivní chvíle a investují je do časové banky. Lidé skutečně ušetří spoustu času, pracují rychleji, spěchají a nedopřejí si přestávky ani žádné požitky. Paradoxní je, že přesto, že lidé ušetří spoustu času a vydělají mnohem více peněz, mají z toho čím dál tím méně a jejich život je čím dál tím chudší a bez radosti, protože nikdo už nemá čas pro druhé. Je to tím, že čas investovaný do banky nenarůstá, ale naopak se ztrácí, protože ho kradou zloději času. Kniha Děvčátko Momo a ukradený čas je pohádka – a tak vše dobře končí. Momo přemůže zloděje času, a pracovní tempo se zpomalí a každý má najednou času na své bližní dost. Kde se bere ten strach o čas? Nechme promluvit metaře Beppa z naší pohádky: "Víš, Momo, ono je to tak. Někdy máš pře sebou ulici jako bez konce. Myslíš si, jak je strašně dlouhá a že to nikdy nemůžeš dokázat. Tak si to lidé myslí.

Pak začne člověk pospíchat. Pospíchá pořád víc. Pokaždé, když zvedne hlavu, vidí, že před ním toho vůbec neubývá. Vynakládá ještě větší úsilí, potí se úzkostí, až nakonec úplně ztratí dech a víc už nemůže. A ulici má stále ještě před sebou. Takhle si člověk počínat nesmí."

Chvíli se zamyslel a mluvil dál: "Momo, nesmíme si nikdy představovat celou ulici. Rozumíš mi? Jenom příští krok, příští nadechnutí. A pořád tak. Pořád jenom myslet na to, co následuje." … „Taková práce těší. To je důležité. Taky potom za něco stojí. A tak to má být." A zase po dlouhé odmlce pokračoval: „Najednou člověk vidí, že přešel krok za krokem celou ulici. Ani neví jak a není zadýchaný." Potud tedy citát z pohádky. Strach o to, že člověk promarní čas, způsobí, že mu proklouzne mezi prsty. Život má smysl žít v jednotlivých dnech s jejich malými radostmi, protože žádné větší radosti neexistují. Člověk se nemůže stále radovat, ale může každý den prožít malou radost – snad na to myslí apoštol, když píše: Radujte se v Pánu vždycky, znovu pravím, radujte se.

Oklamaní lidé v pohádce o děvčátku Momo se domnívali, že protáhnou svůj čas donekonečna, když ho maximálně zproduktivní. Přitom ho ovšem ztratili. Své město, svůj život, totiž pokládali za něco, co je stálé, a zapomněli na to, že jejich čas je vymezený a nedá se natáhnout. „Nemáme zde trvalé město, nýbrž vyhlížíme město, které přijde.“

Jak ovšem vyhlížet město, které přijde? Kralický překlad to označuje ještě aktivněji: „Nemáme zde města zůstávajícího, ale onoho budoucího hledáme.” V našem životě tedy máme hledat ještě něco, co je mimo náš život. Tomáš Garique Masaryk hovořil o tom, že musíme žít svůj život žít pod zorným úhlem věčnosti - a to jak svůj život osobní, tak i svoji politickou existenci. Naše domácí město není Beroun ani Praha, ale je Nový Jeruzalém, který sestupuje od Boha – a už v něm máme domovské právo. Z této perspektivy můžeme žít svůj život. To je velká útěcha pro ty chvíle, kdy se nám nedaří, pro to, co jsme zkazili, i ve chvílích, kdy máme máme pocit, že jsme svůj čas vyčerpali a v mnohém promarnili.

V Bibli máme různá pojetí času – čas dějině lineární – minulost, přítomnost a budoucnost, ale také čas eschatologický, který se naplňuje a navzájem prorůstá. To budoucí město hledáme a přichází. Podle řádů Nového Jeruzaléma už můžeme žít – a pak už žijeme v Božím království, jak to také Ježíš řekl: “Boží království je mezi vámi.” (Lk 17,21)

Ve společenství církve už je můžeme prožívat. Už můžeme zaslechnout orloje, jak bijí z Nového Jeruzaléma a podle jejich zvuku si nařizovat i své osobní hodinky.