Rešerše - Romové

Původ názvů Rom – Cikán

http://www.pf.jcu.cz/stru/katedry/pgps/ikvz/podkapitoly/b02romove/17.pdf

Mezi označením Cikán a Rom je podobný významový rozdíl jako mezi názvem Němec a Deutsche. Výrazem Němec (člověk jakoby němý, neboť jeho řeči není rozumět) označili Slované lid, který sám sebe nazývá der Deutscher. Deutscher je endo-etnonymum, kterým se příslušníci etnika nazývají sami.

Němec je exo-etnonymum, název, kterým je označují jiní. Autonymum – název, kterým příslušníci jakékoli skupiny nazývají sami sebe, nemusí  se jednat o etnickou skupinu. Exonymum – název, kterým příslušníky skupiny nazvali nebo nazývají ostatní. Málokterý Čech si dnes uvědomuje původ slova Němec a Němců se původní nelichotivý význam nedotýká vůbec.

Jinak tomu bývá ve vztahu názvů typu Cikán – Rom, Eskymák – Inuit, samojed – Něněc, Laponec – Sami, Sioux – Lakota a podobně. Příslušníci těchto etnických minorit sdíleli společné území s jinými etnickými majoritami, které si pro svou početní, technologickou a mocenskou převahu osobovaly právo hodnotit je jako méněcenné. Exo-etnonyma mají různý původ, některá jsou neutrální, některá získala negativní význam, jiná s sebou od počátku nesou hanlivý nádech – např. Eskymák – „jedlík syrového masa“.

Ve světě existuje mnoho různých skupin, které se hlásí ke společnému romskému původu, jednotlivé skupiny se však liší i svými názvy. Endo-etnonymum Rom užívá většina Romů v Evropě a na Balkáně, když se chce označit etnickým názvem. Ke skupinám, které se nazývají jiným endo-etnonymem, patří například Sinti (žijí převážně v Německu, severní Itálii, na Balkáně, ale i v ČR a jinde v Evropě), Manuš (ve Francii), Kale (ve Španělsku, Finsku), Romaničel (v Anglii a USA). Slovo Rom se jako etnonymum v těchto skupinách nepoužívá, můžeme se s ním setkat jako s označením osob romského původu nebo v názvu jejich jazyka (např. romanes). Autonyma Kale, Manuš a Romaničel pocházejí z romského jazyka: kalo – černý, manuš – člověk, Romaničel vzniklo sloučením dvou slov romano čhavo – romský syn / chlapec. Původ slova Sinto není znám, není vyloučeno, že toto jméno bylo původně kryptickým útvarem (jakýmsi tajným, kódovaným jménem), který byl do jazyka přijat v souvislosti s potřebou romsky hovořícího obyvatelstva na německém území přehodnotit své sociální a ekonomické postavení ve společnosti konce osmnáctého století.

V České republice žije 5 skupin Romů, z nichž pouze Sinti nepoužívají endo-etnonymum Rom. Přívlastky jako čeští a moravští, slovenští, maďarští a olašští naznačují svébytnost těchto subetnických skupin, sebeidentifikaci jejich členů,  případně odlišnou historickou zkušenost, rozdílný dialekt romského jazyka apod

Olašští Romové – Vlachika-Vlašika Roma – užívají endo-etnonymum Rom, přívlastek olašský je odvozen od názvu Valachie (z maď. olaskí = valašský), historické části nacházející se na území dnešního Rumunska. Z Rumunska tito Romové odcházeli po definitivním zrušení romského nevolnictví roku 1856. Přívlastek „olašský“ je užíván pouze pro odlišení od neolašských Romů, které Romové olašští nazývají exo-etnonymem Rumungro, což původně znamenalo Rom ungro – neboli maďarský Rom. Maďarští Romové byli první

usedlí neolašští Romové mimo Rumunsko, se kterými se olašští Romové při emigraci z Rumunska setkali. Tento název se později mezi olašskými Romy rozšířil na všechny usedlé Romy v ČR a okolních zemích

Etymologicky je etnonymum ROM spjato s názvem Dom. Dnes se jménem Domové označuje početná indická „džáti“ (kasta), rozšířená po celé severní Indii. V Indii byli a jsou Domové především hudebníci. Samotný název Dom pravděpodobně vznikl ze slova domra – buben. Buben tvoří základ indické hudby. Název Dom byl tedy  původně zřejmě profesionymem kasty hudebníků.

Slovo Rom/Romňi – Rom, Romka je tedy etnickým označením příslušníka romské společnosti. Dalším významem slova rom je manžel, romňi – manželka. I v dialektech skupin, které se nenazývají endo-etnonymem Rom (např. Kalo,  Romaničel, Manuš, Sinto), slovo rom označuje manžela / romňi manželku.

Na mezinárodní fóru se název Rom objevil poprvé 8. dubna 1971, kdy jej účastníci prvního mezinárodního kongresu Romů v Londýně včlenili do názvu reprezentativní organizace RIJ – Romano Internacionalno Jekhipen, dnes IRU – Internacionalno Romani Unia – (Mezinárodní romská unie). Představitelé Romů tehdy také poprvé na mezinárodní úrovni deklarovali endo-etnonymum Rom jako oficiální název příslušníků romského etnika. V březnu 1979 se IRU – International Romaňi Union (Mezinárodní romská unie) stala  členem OSN, sekce mimovládních organizací.

Názvy jako české Cikán, německé Zigeuner, slovenské Cigán, francouzské Tsigane, maďarsky Cigányok atd. jsou pouze exo-etnonyma, nenesou žádné jiné významy. V romském jazyce se neužívají. Tato exo-etnonyma byla odvozena z řeckého slova Athinganoi. V byzantských pramenech se slovo objevuje již v 8. století, ve větším množství od století dvanáctého. Řecké slovo Athingani znamená „nedotknutelní – lidé, kteří nechtějí, aby se jich ostatní dotýkali, nechtějící být dotýkáni“. Původ slova Athingan zůstává dodnes předmětem výkladů. V minulosti byl spojován s heretickou křesťanskou sektou. Díky nejnovějším výzkumům v byzantologii se objevily nové skutečnosti: „Už v byzantských pramenech je tento název odvozován ze zvyku oddělovat se od jiných skupin obyvatelstva. Právě tak je možný i opak, totiž že z jejich jména je odvozena charakterizace.“ Proč chtěli být nositelé názvu Athinganoi nedoktnutelní? Pravděpodobně se jedná

o zvyk z Indie. Možná, že ostatní měli jiné zvyky a zásady, a proto byli pro Athingany „rituálně nečistí“. Možná jedli „nečisté maso“ nebo prali mužské a ženské prádlo dohromady a dělali jiné věci, pro Athingany nepřípustné. Proto s nimi Athingani nechtěli stolovat a jíst, aby se nestali marime (magerde) nebo prasto, jak říkají dnes olašští Romové a Sintí. Možná proto, že se od ostatních odtahovali, dali jim ostatní jméno

„athingani“ – „nechtějící být dotýkáni“ nebo „nedotknutelní“ .Tuto zvyklost dodržovali a dodržují Indové odpradávna a tuto zvyklost dodržují dodnes i některé skupiny Romů.

Termín gadžo je exonymum, ne exo-etnonymum, neoznačuje příslušníka nějakého konkrétního etnika. Tento termín je nejrozšířenější v lexikonu všech romských dialektů v Evropě. Původně název pro neromského sedláka, dnes spíše obecně Nerom. Druhotný význam gadžo/gadži je „manžel“/„manželka“ neromského původu, ale v některých olašských dialektech označuje i romského manžela a romskou manželku. V některých dialektech se užívá termín goro – bílý – Evropan – běloch – Nerom – název původně naznačoval světlou barvu pleti a zevnějšku obecně


Kolik Romů žije v Česku?

http://geography.cz/geograficke-rozhledy/wp-content/uploads/2008/04/8-9.pdf

Poměrně shodnou informaci poskytují odhady statistiků a demografů, podle kterých se počet Romů v Česku na počátku 90. let pohyboval kolem 150 tisíc a v současnosti vČR žije asi 200 tisíc Romů.

Naprostá shoda zde panuje v názoru, že údaje poskytované sčítáním lidu zahrnují pouze část romské populace a odhadovaný počet Romů v současnosti se pohybuje v rozmezí 200–250 tisíc

Zvláštní skupinu představují odhady prezentované v masmédiích, které jsou obvykle značně nadhodnocené a jejichž autory jsou romští aktivisté, novináři a představitelé politické reprezentace. Tyto odhady především reflektují změny v postavení Romů ve společnosti, nejsou podloženy žádným šetřením a často není ani uveden jejich autor. Maximální odhady z těchto zdrojů se  pohybují v rozmezí 400–500 tisíc Romů.

Cenným zdrojem dat by mohla být výběrová šetření, jejich realizace je však v případě Romů většinou značně problematická. Romové představují uzavřenou skupinu, k lidem z majority jsou zpravidla nedůvěřiví a jejich ochota pravdivě odpovídat na kladené otázky je téměř nulová. Kvalitní informace mohou získat pouze lidé, k nimž mají Romové důvěru, kteří znají jejich mentalitu a samozřejmě i romský jazyk. Zvláštní skupinu zdrojů informací o romské populaci představují různá šetření a statistické přehledy z oblasti zdravotnictví, školství, prevence kriminality apod. V těchto případech otázka příslušnosti osob k romské populaci není diskutována a je určována zpracovatelem příslušného materiálu

Zde je třeba zdůraznit slovo růstu, neboť informace z posledního sčítání lidu v roce 2001 o snížení celkového počtu Romů vČR o 64 % ve srovnání s rokem 1991 jsou sice podloženy celostátní sčítací akcí, ale z pohledu velikosti romské populace jsou zcela zkreslené. Do budoucna je třeba počítat s početním růstem Romů, jejich počet by se podle odhadů odborníků měl v letech 2010–2020 pohybovat v rozmezí 250–280 tisíc.

Mladá věková struktura romské populace zaručuje vblízké budoucnosti početní růst, a to i vpřípadě, že dojde ke snižování úrovně plodnosti. Lze předpokládat i zlepšení zdravotního stavu romské populace, což představuje další faktor početního růstu. V porovnání s věkovou strukturou úhrnu obyvatel je zřetelné především zcela odlišné zastoupení dětské složky a starších osob, což dokumentuje odlišný charakter demografické reprodukce obou srovnávaných populací. Věkový medián (věk, který dělí populaci na dvě stejně  početné části) dosahuje u Romů v současnosti hodnoty 24 let, u populace Česka se již přibližuje hodnotě 40 let.

Za uvedených předpokladů žije vČesku cca 61 tisíc romských dětí mladších patnácti let a představují 30,5 % romské populace (u ostatního obyvatelstva pouhých 16,2 %). Naopak osoby nad 60 let věku představují  necelých 5 % z romské populace (u ostatního obyvatelstva 18,4 %) a jejich absolutní počet se blíží 10 tisícům.

Podle posledního sčítání lidu v roce 2001 žilo 16 % Romů v kraji Ústeckém, 15 % v Moravskoslezském kraji avíce než desetina ve Středočeském kraji. Nejnižší zastoupení Romů z jejich celkového počtu měl kraj Vysočina a kraj Zlínský. Nejvyšší absolutní počet Romů byl zjištěn v okrese Ostrava-město, následován okresy Kladno a Sokolov. Romové žijí především v průmyslových regionech a je patrná i jejich postupnákoncentrace do velkých měst. Územní rozložení Romů se tak ani v nových podmínkách nijak výrazně nezměnilo


Vzdělávání Romů v ČR

http://www.pf.jcu.cz/stru/katedry/pgps/ikvz/podkapitoly/b02romove/18.pdf

Většina romských dětí nenavštěvuje mateřské školy či jiná předškolní zařízení a do školy přichází pouze se zkušenostmi ze života v rodině. Při vstupu do školy se tedy najednou v šesti letech setkává s neznámým, cizím, někdy až nepřátelským prostředím, kterému musí čelit samo, bez pomoci rodiny (a komunity), na níž je do té doby závislé. Škola mu ve většině případů nepomůže. Nesetká se tu s ničím známým – nejsou romští učitelé (s výjimkou těch škol, kde se postupně, ale zatím v zanedbatelném množství začínají objevovat romští asistenti), pomůcky a učebnice jsou obsahově i výtvarně přizpůsobeny chápání a vkusu českých dětí.

Tradiční rodinná romská výchova nedává dítěti takový základ, který učitel u průměrného žáka první třídy předpokládá, a tak od počátku školní práce vzniká nedorozumění, které se může rychle odrazit ve školní neúspěšnosti dítěte.

Jako hlavní problémy, se kterými se dítě začne brzy po příchodu do školy

potýkat, lze označit:

- nedostatek času a prostoru na domácí přípravu

- neochota rodičů zajistit základní školní pomůcky

- priorita pracovat doma (péče o sourozence) než ve škole

- nezvyk na pevný denní režim, přísný řád a aktivity vyžadující dlouhodobé soustředění

- neschopnost se samostatně rozhodovat a zodpovídat sám za sebe

- nerozvinutá jemná motorika, neznalost kreslení a psaní

- neznalost pojmů, které nejsou potřeba v praktickém životě a které děti získávají z knih a encyklopedií

- jazyková bariéra i u dětí, které již nemluví romsky, ale stále užívají etnolekt češtiny

Mnoho Romů pod dlouholetým tlakem začalo při komunikaci s dětmi používat češtinu, aby děti neměly  ve škole problémy. Jejich jazyk ale logicky nebyl (a u mnohých není dodnes) normativní, je to romský etnolekt češtiny, ovlivněný jednak romštinou (tj. myšlením v romštině, přenášením její gramatické struktury do češtiny neboli kalkováním), jednak nespisovnou češtinou, kterou se neučili ve škole, ale od svého okolí, často též od sociálních vrstev, které často spisovný jazyk nepoužívají. Tomuto etnolektu pak učí své děti. Problémy s češtinou mají pak děti ve všech jazykových rovinách – od fonetiky až po stylistickou oblast.

Dnešní situace tedy vypadá tak, že dítě neumí při vstupu do školy žádný z jazyků opravdu dobře. Z romštiny ovládá často jen několik frází, v horším případě nadávek, česky se sice domluví, ale mluví etnolektem. Používání etnolektu se neinformovanému pedagogovi může jevit jako mentální retardace („já se bojím od psa, pustil mne vlak, babička mne nosí do školy“ apod.)

Velké procento romských dětí je dodnes vzděláváno ve zvláštních školách, které jsou přitom určeny pouze dětem „s takovými rozumovými nedostatky, pro které se nemohou s úspěchem vzdělávat v základní škole, ani ve speciální škole“ (školský zákon č. 29/1984 Sb.). Do zvláštních škol jsou romské děti zařazovány jak  na základě výsledků vyšetření v pedagogicko-psychologických poradnách, tak i v průběhu školní docházkydo základní školy, často velmi záhy po zahájení povinné školní docházky a objevení se problémů v komunikaci mezi žákem a školou. Odborná vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně jsou zaměřena na posouzení úrovně školní zralosti a inteligenčních schopností. Testy jsou standardizovány podle dětí majority a pro romské děti nejsou validní, nezohledňují v celé šíři odlišnou kulturní a sociální zkušenost dítěte. Většina šestiletých romských dětí žijících v tradiční komunitě v tomto testu neuspěje, především z důvodu naprosto odlišného pojetí výchovy v romské rodině, nikoliv z důvodů mentální retardace.

Smutnou skutečností je, že mnozí romští rodiče se zařazení svého dítěte do zvláštní školy nebrání, někdy ho i vyžadují, např. mají-li ve stejné zvláštní škole více dětí, ty zase chtějí být pohromadě. Dětem navíc často vyhovuje skutečnost, že tvoří většinu ve škole, a cítí se tak lépe než mezi převahou českých dětí. V některých zvláštních školách mají paradoxně děti lepší podmínky – méně dětí ve třídě a větší možnost individuální péče, učitelé, kteří počítají s prací s „problémovými“ dětmi, a jsou proto vstřícnější než učitelé očekávající vynikající výsledky žáků. Skutečnost, že dítě s absolvovanou zvláštní školou má mizivou šanci na vstup na školu střední, je bohužel pro mnohé romské rodiče spíše marginálním problémem

Na základě současné legislativy může základní škola:

- otevřít přípravnou třídu pro děti ze „sociokulturně“ znevýhodňujícího prostředí

- její součástí může být mateřská škola

- může zaměstnat asistenta učitele (romského pedagogického asistenta)

- může pracovat podle vlastního rámcového vzdělávacího programu upraveného  pro potřeby romských dětí

- může přijmout dítě ze zvláštní školy (za určitých podmínek)


Prevence kriminality u olašských Romů v Brně
            Diplomová práce (2012)
         Bc. Hana Stránská

http://is.muni.cz/th/181766/fss_m/diplomova_prace.txt

Romové jsou ve skutečnosti velmi různorodí a sami přikládají mnohem větší váhu tomu,  z jaké subetnické skupiny a dokonce z jaké rodiny pocházejí, než tomu, že jsou jednoduše Romové. Uvnitř romské menšiny existuje rasismus a konflikty často závažnější a emotivněji prožívané, než mezi Romy a bílou většinou.

Při své práci se setkávám s Olachy a poznávám, že jsou v mnoha směrech jiní a jednají jinak, než ostatní Romové. Setkávám se také s různými odborníky z řad majority, kteří se zabývají romskou problematikou a mají romské klienty. Také oni reagují na zmínku o Olaších jinak. Zpravidla emotivněji, se zlostí nebo postojem „na ty si musíme dát pozor“, nebo naopak rezignovaně. Olaši však mezi námi žijí, v současné době tvoří asi 10% celkové romské populace. Jsou skupinou, která vykazuje dlouhodobě vysokou úroveň kriminality.

Z hlediska kriminality je pozoruhodné, že Romy provázela pověst zlodějů a kriminálníků již od
počátku jejich působení v Evropě. Cikáni jako zloději a podvodníci se objevují v řadě literárních
děl. V souvislosti s olašskými Romy, o kterých pojednává tato práce, se traduje zvěst o ženách,
které nosily dlouhé sukně s vnitřní kapsou, do které ukrývaly ukradené slepice (olašské ženy nosí
dlouhé sukně dodnes). Bylo by ovšem nespravedlivé tvrdit, že Romové se živili pouze zlodějinou, i když je fakt, že drobná kriminalita (krádeže, podvody) provází Romy celou jejich historií. Je vaš známa řada řemesel, která jsou pro Romy charakteristická (např. kotlářství, kovářství a vůbec obrábění kovů).

V českých zemích se Cikáni začínají objevovat od 15. století, poprvé jsou doloženi roku 1416
(Hanzal, 2004). Do oblasti střední Evropy přišli pravděpodobně dříve: „Z nejstarších písemných
památek, jež dosvědčují příchod Romů do střední Evropy, je Česká kronika tzv. Dalimila.“
(Bartoloměj 1994: 39). Zmínka o Romech v této kronice pochází z roku 1242.

Po válce byli Romové z romských osad na Slovensku hromadně stěhováni do pohraničí, které bylo
vyprázdněné po odsunutých Němcích. Tito Romové se měli stát novou, potřebnou pracovní silou pro
průmyslové a zemědělské podniky.

Pro olašské Romy je naprosto klíčová široká rodina a rod, ze kterého pocházejí. Jejich
sebeidentifikace tkví právě v rodové a rodinné příslušnosti mnohem více, než v tom, že jsou prostě
Romové. Na rozdíl od většinové společnosti, kde jsou lidé již od dětství vychováváni spíše
k individualismu, olašští Romové jsou zcela loajální vůči své rodině. V rámci rodin dosud platí
autorita starších, ostatní k nim chovají respekt a poslouchají je.

V olašské komunitě přetrvává nerovné postavení muže a ženy. Žena nemá právo podílet se
na rozhodování mužů, její role spočívá v péči o děti a domácnost. Řada olašských žen je i dnes
negramotných.

Vztah olašských Romů k práci je rovněž specifický. Pokud se věnují legální obživě,
jedná se většinou o nějakou formu obchodování. Fyzická, náročná práce je pro ně symbolem neúspěchu,
nedostatku schopností a inteligence k tomu, zaopatřit se jinak. Je to větší ostuda, než získávat
prostředky nelegálně. Toto nastavení představuje rovněž rizikový faktor zhledem ke kriminalitě.

Navzdory výše zmíněným skutečnostem je obecně známým faktem, že kriminalita Romů je dlouhodobě
značně vysoká. Jak uvádí Večerka a Štěchová (1990), relativní zastoupení Romů v celkovém počtu
obžalovaných je z dlouhodobého hlediska podstatně vyšší, než podíl romských občanů v celkové
populaci České republiky. Tato situace je zvlášť nepříznivá u mladistvých pachatelů trestných činů,
kde je počet mladých Romů oproti ostatním pachatelům nepřiměřeně vysoký. Pravděpodobnost rozjetí
kriminální dráhy je výrazně zvýšena špatnou sociálně-ekonomickou situací, která zapřičiňuje řadu
konkrétních faktorů, zvyšujících riziko delikvence – bytová situace rodin (přeplněné byty, špatný
hygienický stav,…), chudoba, neschopnost hospodařit s prostředky, kriminální tradice, kriminální
otcové, selhávající rodičovství (nedostatečná péče i kontrola ze strany rodičů), nízké vzdělání
rodičů, nadměrné požívání alkoholu a/nebo drog. Tyto faktory výrazně negativně poznamenávají život
Romů a vytvářejí podhoubí pro nástup kriminálního chování.

Romové páchají kriminální činy zpravidla ve skupinách. Typické je využívání skupinové převahy
(výrazné je to u páchání násilné kriminality, kdy Romové utočí takřka výhradně v početní převaze).
Výjimkou není ani podpora ze strany rodičů v kriminálním jednání (nezřídka rodiče přímo vedou děti
k páchání trestné činnosti):
„Část trestné činnosti mladých lidí, včetně dětí, je organizována kriminálními skupinami dospělých,
které využívají i toho, že děti do 15 let nemohou být trestně stíhané.“ (Zoubková 2002: 25).
Oběťmi kriminality Romů jsou takřka výhradně příslušníci majority, či jiného etnika. Někdy také
Romové útočí na příslušníky znepřátelené rodiny či klanu (uvnitř romské komunity existují četné
konflikty a nepřátelství).

Kriminalita Romů se vyskytuje nejčastěji v těchto podobách:

·        Trestný čin loupeže je dlouhodobě nejčastějším trestným činem páchaným romským
obyvatelstvem.
·        Majetková trestná činnost, závislosti, lichva
·        Mravnostní kriminalita pohlavní zneužívání
·        Násilná trestná činnost

Násilná kriminalita je v romské komunitě podle Zoubkové hruba desetkrát méně častá než majetková
kriminalita (asi 2 000 činů/rok). Nejčastěji se jedná doprovodnou kriminalitu loupeží. Násilná
kriminalita je taková kriminalita, při které pachatel používá násilí nebo použitím násilí
vyhrožuje. (Novotný, Zapletal, 2008). Nejčastější formou je ublížení na zdraví.

Respondenti se shodli jednoznačně na tom, že komunita olašských Romů je skupinou svébytnou a
specifickou. Specifika vidí především v rodinném životě Olachů (soudržnost, rodinné tradice a
pravidla), v hodnotách které jsou jiné než hodnoty, které uznává majorita, ve vztahu k ostatním
skupinám obyvatel, a také v jednání a způsobu, jakým olašští Romové komunikují.

Kriminalita olašských Romů podle respondentů odráží jejich hodnotový žebříček, povahu a životní
styl. Kriminalita u Olachů je vpodstatě součástí životního stylu a kriminalita páchaná vůči
majoritě je chápána Olachy jako normální. Z konkrétních trestných činů jednoznačně dominuje krádež.

Komunikace a práce s olašskými Romy se vyznačuje především nízkou motivací Olachů spolupracovat,
drtivá většina z nich je ke komunikaci s respondenty donucena represivně. Všichni respondenti se
již setkali se zastrašováním či vyhrožováním ze strany olašských Romů, celkově je hodnotí jako
hlučné, lehko rozrušitelné, vyžadující, aby věci byli podle nich. Převážně chodí a jednají ve
skupinách.

Přesto respondenti navrhli některé konkrétní kroky, které by bylo možné uskutečnit –
pracovat s malými dětmi již od raného předškolního věku, na jejich rodiče vyvíjet trvalý, trpělivý
nátlak a nutit je ke spolupráci. Uplatňovat rovný přístup (hlavně ve vztahu k zákonům) a bourat
olašským Romům představu elity. Toto všechno však mohou dělat jen lidé, kteří jsou motivovaní,
kteří mají k olašským Romům pozitivní vztah (či alespoň neutrální mezi ostatními klienty) a také
lidé, kteří mají pro Olachy i pro jejich situaci nějakou naději.

           Na základě poznatků, které jsem výzkumem získala, bych hlavně varovala ty, kdo by
chtěli pracovat v oblasti prevence kriminality a v tomto rámci také s olašskými Romy, aby dobře
prozkoumali svou motivaci. Ty, kdo již v této oblasti pracují, bych chtěla povzbudit, že pokud
nebudou chtít spasit svět a budou schopni vidět a ocenit i drobné a dílčí úspěchy, ať nepropadají
malomyslnosti. Respondenti z mého výzkumu se shodují v tom, že je možné někam olašské Romy směřovat
a dosáhnout s nimi nějakých výsledků. Tato práce bude mít smysl, pokud zkušenosti, doporučení a
návrhy, které zazněly z úst zkušených respondentů, budou inspirací třeba jen jednomu člověku, který
pracuje s olašskými Romy, nebo jinými problémovými klienty.


Romská kriminalita. Její příčiny, specifika a profil pachatelů

bakalářská práce (2006)

Petr Kvasnička

http://dspace.k.utb.cz/handle/10563/1584

Problematika romské kriminality je velice specifická, má celou řadu aspektů. Zaprvé

je ještě výrazněji než kriminalita neromská podmíněna rodinným a sociálním prostředím,

z něhož pachatelé pocházejí. Téměř naprosto je provázána s nezaměstnaností, nedostatečnou

vzdělaností a výrazně sníženou možností legální obživy. Zadruhé je romskou komunitou do

značné míry tolerována, což představuje velké mravní ohrožení romských dětí a mládeže a

živnou půdu pro nárůst této kriminality i v dalších generacích. Zatřetí je romská kriminalita

viditelnější než neromská, už pro snadnou vizuální rozpoznatelnost pachatelů romského

původu. S tím souvisí přesvědčení české většiny, že Romové jsou ke kriminalitě jaksi fatálně

disponováni a nezákonné chování lze očekávat téměř od každého Roma. A to je možná

nejzávažnější aspekt celého problému, protože právě romská kriminalita, její častost a

zjevnost, velmi prohlubují odpor české majority k romské minoritě, vedou k další sociální

izolaci Romů a tím, v začarovaném kruhu, k nárůstu romské trestné činnosti, kterou Romové

často řeší neutěšenou existenční situaci a svým způsobem se i „mstí“ majoritě za odmítání,

pohrdání, diskriminaci ve vzdělávání i na trhu práce.

Zaprvé současná romská minorita je v Česku poměrně nedávno – část z dob

socialismu, část přišla do Čech především ze Slovenska po rozdělení federativního státu

v roce 1992. Většina Romů tedy žije v Čechách v první až třetí generaci, což je vzhledem

k tomu, že přišli ze zcela odlišných podmínek, doba příliš krátká na úspěšnou integraci.

Zadruhé chování a životní strategii romské minority usazené v Česku v letech 1948 –

1989 velmi determinovala politika komunistického státu. Ta sice do značné míry odstranila

nejkřiklavější bídu, negramotnost, povinnou zaměstnaností snížila počet lidí opatřujících si

prostředky příživou či trestnou činností, ale zároveň asimilační politikou vzala Romům

jejich tradiční způsob života, jejich hodnoty, kulturu, jazyk a sociálním zvýhodňováním

odnaučila Romy postarat se o sebe, převzít zodpovědnost za obživu rodiny, výchovu dětí.

Nové ekonomické podmínky po roce 1989 proto dopadly právě na romskou menšinu drtivě.

(Nečas, 2002) )

Třetím důvodem negativního pohledu Čechů na Romy je i fakt, že po dobu zhruba

půl století byli jedinou vizuálně snadno odlišitelnou etnickou menšinou v naší národnostně

jednobarevné republice. Češi po dlouhou dobu nebyli konfrontováni s odlišností, a proto

jsou vůči ní intolerantnější než příslušníci národnostně pestřejších států. (Pavelčíková, 2004)

Čeští a moravští Romové většinou nepřežili druhou světovou válku. Po roce 1945

přišly do České republiky skupiny tzv. slovenských a maďarských Romů, kteří do té doby

žili na Slovensku usedlým způsobem života v osadách na středním a východním Slovensku

(živili se například jako kováři, korytáři či hudebníci). Dříve se tato subetnická skupina

nazývala „Servika Roma“, dnes tento název již sami příslušníci skupiny neužívají - říkají si

prostě „Roma“. Olašští Romové označují tyto skupiny jako „Rumungri“ (tento termín

pochází z Rom Ungro, tedy uherský Rom), aby je od vlastní skupiny odlišili. Slovenští a

maďarští Romové jsou si kulturně velmi podobní, odlišuje je zejména jiný dialekt romštiny.

Dnes tvoří zhruba 90 % romské populace v ČR. (Budilová, Hirtl, 2005)

Romové se dělí do mnoha skupin, které mezi sebou udržují značnou distanci, danou

původními pravidly kastovního systému. Jednotlivé skupiny mezi sebou téměř

nekomunikují, mají odlišné historické zázemí a zkušenosti, nezasahují do záležitostí druhých

skupin, nevytvářejí společná manželství, ani se vzájemně nestýkají. Vztahy mezi

jednotlivými skupinami Romů jsou zpravidla horší než s ostatním obyvatelstvem

neromského původu. (Šišková, 1998)

Nejvýraznější bariéry existují mezi subetnickými skupinami olašských a slovenských

(respektive maďarských) Romů. Tyto skupiny se vymezují jako samostatné celky, které

spolu mají jen málo společného a jejich dialekty jsou velmi odlišné. Kromě tradičních vazeb

tyto vztahy zřejmě ovlivnila i skutečnost, že kočovníci zachovávali daleko přísněji

endogamii i další původní zvyklosti v oblasti rodinného i zvykového práva, udržovali

komunikaci v romštině a výrazněji se distancovali od všech cizích vlivů.

Romové, kteří přišli ze Slovenska, bydleli většinou v

 ubohých chatrčích

východoslovenských romských osad nebo v přirozeně vzniklých ghetech na okraji

slovenských měst. Po příchodu do českých zemí se velmi rychle urbanizovali, takže dnes

žije jejich drtivá většina ve městech. Obývají byty nižších kategorií, které mívají

nevyhovující hygienické podmínky a jsou mnohem menší, než by jejich velké rodiny

potřebovaly. Přeplněnost romských bytů je způsobena vysokou porodností, sklonem

k pospolitému životu a tradiční romskou pohostinností. Nezřídka dochází k případům, kdy

romská rodina bezstarostně prodá byt a volí život bezdomovců. Střídavě pak navštěvuje své

příbuzné či známé a přeplňuje tak jejich byty. (Nečas, 2002)

Pro Romy je také typické vybydlování – radikální devastace domu či bytu. Není

samozřejmě běžná, ale je specificky romská (není známo, že by se takto chovala většinová

veřejnost nebo příslušníci jiných národnostních menšin). Romové dovedou v krátké době

zničit dům či byt natolik, že je nutná celková oprava nebo demolice. Příčiny takového

jednání jsou různé. Někdy Romové rozeberou a odmontují vše, co se dá prodat (někdy také

spálit v kamnech). Jindy jde o pouhou vandalskou destrukci, která může být i účelová –

zničené poštovní schránky, zvonky a seznamy nájemníků například komplikují doručení

upomínek či soudních předvolání. Na tomto vandalství Romů se velkou měrou podepsal

také minulý režim, kdy komunistické úřady Romům toto chování obvykle trpěly a

přidělovaly jim byty nové (i když zpravidla podřadné), stejně jako neplacení nájemného a

různé přestupky, znepříjemňující život jejich sousedům. Nelze se proto divit, že se dodnes

setkáváme s případy, kdy některé romské rodiny zcela zničí nebo prodají svůj byt a pak

hlasitě poukazují na své neúnosné a nevyhovující životní podmínky a dožadují se, aby o ně

bylo řádně postaráno – z dob minulých jsou tomu naučeni. (Říčan, 2000)

Pro romskou komunitu je rovněž charakteristická tzv. rezidenční segregace, tedy

prostorová koncentrace příslušníků romské komunity v určitých lokalitách, kde příslušníci

romské komunity tvoří velké procento z celku. V těchto lokalitách je značná část romské

komunity soustředěna v určitých typech domů a bytů. Jde o stářím sešlé a absencí péče

zdevastované obecní domy z období průmyslového rozvoje bytů nižších kategorií anebo

substandardní bydlení v holobytech. Pro romskou komunitu, žijící v uvedených lokalitách je

velmi typickým jevem soužití dvou tří generací, což v praxi znamená koncentraci např. 10

lidí ve dvoupokojovém bytě. Tato situace zapříčiňuje další negativní jevy, jako je nedostatek

osobního a intimního prostoru pro každého člena domácnosti, nedostatek prostoru k učení a

hraní dětí, zhoršené hygienické a zdravotní podmínky atd., a celkově vede k životnímu

standardu hluboko pod průměrným standardem společnosti. (Navrátil, 2003)

Ovšem z většinového způsobu života Romů samozřejmě existuje řada výjimek,

rodiny, které se vymanily ze sociální nedostatečnosti. Ty pak naopak usilují o potlačení

všeho specificky romského, negativního i pozitivního. Jejich obydlí jsou vybavena veškerým

dostupným komfortem, úzkostlivě čistá. Tímto standardním bydlením se pak takoví úspěšní

Romové rádi chlubí, protože je jim vizitkou asimilace, společenského úspěchu. Na jednu

stranu je schopnost romské rodiny standardně a hygienicky bydlet, starat se o byt, nejčastěji

v paneláku, jistě úspěchem, srovnáváme-li toto bydlení s živořením v chatrčích ve

slovenských romských osadách. Ale na druhou stranu je tento způsob bydlení v běžných

bytech pro Romy překážkou tradičního způsobu života ve velkorodinných pospolitostech.

(Říčan, 2000)

Fyzická práce je navíc pro některé rody, a pro všechny Olachy, tradičně nepřijatelná a

ponižující. Olašští Romové se nikdy neživili prací svých rukou ve smyslu manuální práce a

nikdo je k tomu zřejmě nikdy nepřinutí. Společenství olašských Romů je přísně uzavřené a

dodnes v něm existuje vzájemná soudržnost postavená na jasně určených, byť nepsaných

zákonech, které znají jen příslušníci tohoto společenství. Pokud začal některý z jejich

příslušníků pracovat takovým způsobem, který neodpovídá jejich tradicím a představám, byl

okamžitě ze společenství vyobcován. (Šišková, 1998)

Špatný zdravotní stav Romů ani to, že romské děti se častěji než jiné rodí nějakým

způsobem poškozené však nelze přisuzovat dědičnosti a je třeba odmítnout názory rasistů, že

se jedná o degenerovaný národ. Dědičné jsou pouze některé tělesné a smyslové poruchy,

s nimiž se romské děti rodí častěji, než ostatní. To je způsobeno partnerskými svazky mezi

blízkými příbuznými, které jsou u Romů častější (i když už ne tak časté jako v minulosti).

Další generace je však zase ohrožena pouze tehdy, když dítě zplodí dva nositelé vadného

genu, což bývají s větší pravděpodobností blízcí příbuzní. V této souvislosti je třeba

podotknout, že ne všechny vrozené poruchy jsou dědičné. Vrozené jsou i ty poruchy (vady,

neduhy, nemoci), které jsou způsobeny až poškozením plodu v děloze, např. v důsledku

matčina kouření nebo pití alkoholu. To nemá s dědičností přímou souvislost a další generace

nejsou automaticky ohroženy. Není žádný důvod se domnívat, že romský genofond je horší

než u ostatního obyvatelstva. Vlastnosti, které způsobují, že romské dítě se většinou hůře učí

nebo že dospělý Rom nebývá spolehlivým a výkonným pracovníkem jsou dány prostředím,

v němž se Romové vyvíjejí a žijí (samozřejmě také před narozením), nikoli dědičností.

Nejedná se tedy o žádnou degeneraci. (Říčan, 2000)

Tradiční romská rodina je velká nejen pro velký počet dětí, ale i pro rodinné soužití

více generací. Romské dítě vyrůstá mezi větším počtem sourozenců, ale i bratranců a

sestřenic. Žije v jedné domácnosti nejen s rodiči a prarodiči, ale zpravidla i se strýci a tetami

a jejich dětmi. Všechny tyto osoby vnímá jako blízké příbuzné, a tím i jeho svět má jiné

rozměry. I přes četné vnitřní šarvátky je romská rodina navenek jednotná a pocit solidarity

uvnitř je téměř absolutní. (Šišková, 1998)

V mnohých romských rodinách dnes dochází k násilí na dětech, k jejich těžkému

zanedbávání v důsledku nezájmu, alkoholu a drogové závislosti a tam, kde vychovával místo

rodiny dětský domov, dokonce k incestu, který byl podle romistů ještě v historicky nedávné

době u Romů nemyslitelný. (Říčan, 2000)

Romská kriminalita rozhodně není jen etnickou podskupinou kriminality obecné.

Odlišuje se v mnoha ohledech, a to druhem trestné činnosti (převážně majetková

kriminalita), způsobem provedení (často neplánované, podle přísloví „příležitost dělá

zloděje“), mimořádnou recidivitou (malé až žádné morální zábrany, v podstatě schvalování

trestné činnosti jako způsobu obživy v romské komunitě, menší strach z odnětí svobody a

obecně nižší schopnost uvažování o následcích činů), častějším dopadením a odsouzením.

Zde jsou výsledky výzkumu z ČSFR: počátkem devadesátých let se pohyboval podíl

Romů na celkové trestné činnosti v ČR okolo 16 %, zatímco na Slovensku dosahoval 28 %,

což souhrnně znamenalo, že podílově byl na sklonku České a Slovenské federativní

republiky přibližně každý pátý obviněný Romem. Romové se nepodíleli na všech trestných

činech rovnoměrně. Zvláště velký podíl vykazovali na krádežích vloupáním (22 %

celkového nápadu všech obviněných v ČR) a tzv. krádežích prostých (19%). To bylo ovšem

podstatně méně než podíl Romů na registrované trestné činnosti na Slovensku, kde 40 %

pachatelů krádeží vloupáním bylo z řad Romů a jejich podíl na krádežích prostých byl více

jak třetinový (36%). Nemalý podíl měli Romové též na mravnostní delikvenci, především na

trestném činu pohlavního zneužívání. Zde činil podíl Romů v ČR zhruba 20 % celkového

nápadu (pro srovnání na Slovensku 40 %). Na násilné kriminalitě se Romové v ČR podíleli

relativně méně, totiž zhruba 13 % (na Slovensku 23 %). (Kol. autorů, 1999)

Mohlo by se zdát, že ČR vycházela ve srovnání se SR na základě výše uvedených

údajů lépe. Hlavní příčinou tohoto rozdílu ale není, jak bychom možná rádi slyšeli, lepší

prevence romské kriminality v Čechách či větší bezúhonnost českých Romů, nýbrž prostý

fakt, že ve sledované době žilo na Slovensku podstatně více Romů než v ČR, čímž se ovšem

v SR též zvyšovala teoretická pravděpodobnost, že se Rom spíše stane objektem zájmu

trestního práva. (Kol. autorů, 1999)

Podle odhadů odborníků 20-30 % ekonomicky aktivní romské populace získává

prostředky k obživě asociálně, či nelegálně – prostitucí, překupnictvím a jinou majetkovou

trestnou činností. Nejnápadnější podíl mají Romové na loupežných přepadeních a kapesních

krádežích (tyto trestné činy se dnes již staly doménou romských delikventů). (Nečas, 2002)

Podíl Romů na celkové objasněné kriminalitě je podle odhadů třikrát až čtyřikrát

vyšší, než by odpovídalo jejich počtu v republice. Ve skutečnosti je celková romská

kriminalita zřejmě nižší, než naznačuje uvedené číslo, protože Romové se dopouštějí

trestných činů impulsivně a nepromyšleně, takže bývají častěji dopadeni a také obvykle

nemají k dispozici tak dobré právníky. (Říčan, 2000)

Říčan (2000) dále uvádí, že třetina až polovina vězňů v českých věznicích jsou

Romové. V „pasťácích“ pro mladistvé je to ještě mnohem více. Romská komunita dnes

většinou považuje za normální být uvězněn a nepokládá to za nic odsouzeníhodného.

„Ostatně pobyt ve vězení není pro Roma vždycky hanbou. Je to spíš něco jako být zajat

nepřítelem a mladý muž, který ještě nebyl zavřen, je někdy považován za málo zmužilého.“

(Říčan, 2000, str. 67)

A tím se dostáváme k druhé velmi podstatné příčině romské kriminality, kterou je

nedostatek mravního cítění a respektu před zákonem. Ten je v romské komunitě

řekněme tradiční. U mnohých Romů není vážen ten, kdo poctivou a cílevědomou prací a

úsilím dosáhne svého majetku a postavení. Naopak, mnohdy se setkáváme (zvláště u

olašských komunit) s tím, že úctu a respekt má úspěšný zloděj či kapsářka. Ostatně v mnoha

romských pohádkách a jiných příbězích je hrdinou obratný romský zloděj nebo podvodník.

(Pavelčíková, 2004)

Romové měli vždy velké problémy v soužití s majoritou, někdy zasloužené,

vyprovokované právě příživnictvím, výtržnostmi, drobnou trestnou činností. Ale mnohokrát

v historii v různých zemích majorita využila své převahy a obrátila se proti Romům

nesmyslně agresivně, rasisticky a pronásledovala je, ba fyzicky likvidovala. Toto trvalé

napětí, či přímo nepřátelství mezi majoritou a romskou komunitou je jistě další

závažnou příčinou romské kriminality, kterou mnozí její pachatelé chápou jako účinnou a

spravedlivou obranu proti těm „bohatším, mocnějším, povýšenějším.“ V současné ČR

Romové nezažívají žádnou genocidu ani apartheid, nicméně obecně nepřátelský postoj

majority, zvýšený dohled úřadů vnímaný jako byrokratická šikana a občasné brutální

výstřelky českých skinheads stačí k romskému pocitu ponížení a ohrožení.

Romská kriminalita je především kriminalitou majetkovou, tedy zacílenou na

vlastní obohacení. Podstatné je, že obvykle nesleduje vyslovené zbohatnutí, jako spíše

příležitostné obohacení. Zřídka tedy jde o hospodářskou kriminalitu či organizované

řetězové krádeže a vloupání vyžadující vyšší vzdělání, dlouhodobější přípravu, důkladné

plánování. Obvykle se jedná o kapsářství, vloupání, krádeže prosté či loupežná přepadení,

případně jednoduché podvody, jejichž podstatným průvodním jevem je fakt, že Romové

krádeže většinou nepřipravují, jen zřídka tipují byty, sklepy, či jiné vhodné objekty pro

uskutečnění trestné činnosti. Mají spíše tendenci využít vhodnou situaci, jež umožňuje

příležitostnou krádež uskutečnit, často takto jednají pod tlakem řešení momentálně špatné

sociální či ekonomické situace. (Kol. autorů, 1999)

Vedle majetkové trestné činnosti se Romové dopouštějí i výtržnictví někdy

spojeného s fyzickým napadením. Toto jednání ale podle statistik romské kriminality není

zdaleka tak časté, jak si tradované pojetí „cikána s nožem“ představuje. Obvykle je takové

jednání pod vlivem alkoholu či drog, ještě častěji je však vyvoláno strachem a z něj

vyplývajícím zkratovým jednáním. K takovým tragickým vyústěním vede leckdy právě

původně pouze majetková trestná činnost, která nebyla dostatečně naplánována, a pachatel

proto nečekaně čelí oběti či svědkovi své akce. Snaha „paralyzovat“ oběť přepadení či

náhodného svědka mnohdy vyústí v závažný fyzický útok, jenž nejednou končí jejich

těžkým zraněním či smrtí. Tato nepřipravená strachová reakce bývá provedena se zbytečnou

brutalitou, která bývá laicky – ale mnohdy i odbornou – veřejností interpretována jako důkaz

romské asociality a necitelnosti. (Kol. autorů, 1999)

Významnou, ale skrytou částí romské kriminality jsou trestné činy proti rodině a

mládeži. Ty jsou jistě i nejhorším důsledkem nepromyšlených a necitlivých asimilačních

snah v minulosti. Pro Romy ještě před pár desítkami let, dokud žili v osadách či kočovným

způsobem života, představovala rodina a děti nejvyšší životní hodnotu. Romské děti nebyly

vychovávány k pracovitosti, cílevědomosti, vytrvalosti a sebezapření jako děti ve většinové

společnosti, zato však nikdy citově nestrádaly, nebývaly týrány a už vůbec ne opouštěny.

Asociální chování vůči dětem romská komunita okamžitě a tvrdě trestala. Se zánikem

velkorodin se za několik málo generací situace prudce změnila k horšímu.

Většina Romů je i dnes, přestože řada z nich je ze smíšených manželství, snadno

vizuálně odlišitelná. Zároveň je s touto menšinou spojováno jakési generalizované

přesvědčení, že jsou nebezpeční a že v jejich přítomnosti je na místě chovat se ostražitě.

Je známým psychologickým faktem, že člověk má tendenci naplnit svým chováním

očekávání sociálního okolí. Jestliže toto okolí předpokládá, že je jedinec schopný, čestný,

pracovitý, moudrý apod., má takový jedinec skutečně tendenci postupně se jím stát. Totéž

platí ovšem i naopak. Vžijeme-li se do situace Roma, zjišťujeme, že je při kontaktu

s majoritní společností neustále vystavován neadekvátním podezřením, která většinou

nebývají přímo vyslovena, ale jsou dávána najevo více než čitelně nonverbálním chováním.

Lidé si v dopravních prostředcích vedle Roma většinou nesedají, intenzivně si kontrolují

kabelky a peněženky, dávají najevo nelibost z přítomnosti Romů v restauraci apod. Bývá jim

tedy bez důkazu dáváno najevo, že jsou v „bílé“ společnosti nežádoucími osobami. (Kol.

autorů, 1999)

Nemůže být snad nic horšího, než když je někdo podezírán z něčeho, čeho se

nedopustil a ani dopustit nechtěl. V případě Romů se automaticky předpokládá, že jsou

nebezpeční. A tento předsudek majorita nepovažuje za nutné ani ověřovat, ani případně

měnit. Romové si jsou této tendence majoritní společnosti dobře vědomi a mají (i proto)

tendenci pokud možno popírat romskou kriminalitu i jinou asociálnost či křečovitě

přesvědčovat Neromy o své individuální přijatelnosti. Avšak jestliže je někdo trvale

podezírán z asociálnosti a sklízí všechny sociální důsledky takovýchto předsudků, musel by

být velmi silnou osobností, aby svým chováním časem očekávání nenaplnil. To, co bylo

řečeno, se především týká romské mládeže, která je na nespravedlivé osočování zvláště

citlivá, ale celý mechanismus se bohužel bolestivě týká Romů jako celku a to bez ohledu na

doklady o tom, jaký život skutečně žijí. (Kol. autorů, 1999)

Nevhodná reakce ze strany majority se projevuje dvěma extrémy. Tím prvním je

neadekvátní strachová reakce a podsouvání nekalých úmyslů Romovi ještě dříve, než byly

případně zjevně a jednoznačně vyjádřeny. Nerom se i v dosud zárodečné konfliktní situaci

velmi často obává pomsty, předpokládá u romského útočníka nějakou „nadpřirozenou“ sílu,

domnívá se, že odpor je v každém případě marný, neboť snědý útočník je jistě ze zálohy

podporován jinými Romy či jistě použije brutálního násilí atp. Výsledkem je naprostá a

často zbytečná odevzdanost do útočníkovi vůle, čímž se v něm, ale i v celé komunitě

posiluje dojem, že zločinné jednání vůči členům majority je účinným postupem pro naplnění

vlastních potřeb a vede útočníka a jeho sociální okolí k opakování a napodobování. Zvláště

chybné je takové chování vůči dětským pachatelům, v nichž nesprávná reakce napadeného

jen prohloubí přesvědčení o vhodnosti delikventního postupu. (Kol. autorů, 1999)

Druhým extrémním způsobem reakce na asociální chování, navíc projevované někdy

jen v náznaku, je zbrklá snaha oznámit okamžitě vše negativní, co je pácháno Romy,

orgánům ochrany práva, aniž je bezprostředně projevena jakákoliv snaha o výchovné

působení či jiné řešení. Kriminologická věda dokládá, že lidé mají obecnou tendenci

oznámit nějakého pachatele, především méně závažné trestné činnosti, represivním či

obdobným orgánům, např. škole, až při opakovaných přestupcích. To především platí o

trestné činnosti mladých lidí z řad majoritní společnosti, která je často řešena neformální

domluvou, takzvaně „po sousedsku“. Členové majoritní společnosti však projevují menší

tendenci k tolerování i menších přestupků, které jsou páchány Romy na Neromech. Zde je

naopak často nebezpečí přeceňováno a zjištěný pachatel z řad Romů je tak oficiálně

postihován daleko dříve než jeho vrstevník z řad majority. (Kol. autorů, 1999)

Výzkum byl proveden u odsouzených mužů romského etnika, vykonávajících trest

odnětí svobody ve Věznici Vinařice, která je profilována jako věznice s ostrahou. Do této

věznice jsou umisťováni k výkonu trestu odsouzení muži různých etnik i národností ze všech

regionů České republiky, včetně odsouzených cizinců.

 Pro potřeby zkoumání dané

problematiky byl vytvořen výzkumný vzorek, který obsahoval 80 odsouzených Romů,

náhodně vybraných ze všech oddílů věznice.

Zkoumaný vzorek byl posuzován také z hlediska národnosti, ke které se odsouzení

přihlásili. Výzkumem bylo zjištěno, že výrazná většina odsouzených Romů ve výzkumném

vzorku, celkem 74, se hlásí k české národnosti. Pouze 6 odsouzených se přihlásilo ke

slovenské národnosti. Ani jeden z odsouzených se nepřihlásil k národnosti romské.

Vyjádřeno v procentech je to 93 % česká národnost a 7% slovenská národnost.


Kriminalita romské menšiny a projekt Systém mentoringu v trestní justici

Diplomová práce (2008)

Michal Minařík

https://theses.cz/id/73zi3h/

Cikáni – apelativum Romů a Sintů, kterým je označovaly slovanské

a germánské národy. Romové vnímají toto označení jako hanlivé

a neztotožňují se s ním.

Romská komunita má v soužití s Čechy mnoho problémů. Je jim vytýkána

velká hlučnost, špatné sousedské vztahy, nevzdělanost, špatná morálka,

nezaměstnanost, agresivita, kriminalita a další. Naopak Romové Čechům vytýkají

jejich citový chlad, rasistické chování, xenofobii či vypočítavost. V obou

skupinách jsou jedinci, kteří mají skony k zobecňování, jak se chová jeden,

chovají se ostatní. Mezi oběma skupinami leží i nevyřešené křivdy z minulých

dob, jako například neuznání pocitu viny české protektorátní správy za období

druhé světové války na koncentraci a následné genocidě českých a moravských

Romů, či násilné rozbití cikánských osad v období komunismu. Česká společnost

dosud neuznává své dluhy vůči Romům a není ochotna k omluvě. Naopak, většina

Čechů má pocit, že právě Romové jsou dlužníky a měli by se omlouvat. I přes

mnohaletou přítomnost Romů na našem území jsou vnímáni jako přistěhovalci,

které nikdo nezval, a to i přes jejich nesporný přínos v oblasti kultury či oblasti

materiální.

Početní rozsah romské populace v Čechách v roce 1947 byl 16752 osob. Na počátku 50. let vznikaly jmenné

seznamy Romů a udává se, že do roku 1958 bylo v evidenci téměř všechno

romské obyvatelstvo. Následné evidence byly zaměřeny pouze na Romy, kteří

vedli odlišný způsob života. Výsledky těchto evidencí však nebyly publikovány.

V 70. letech byly evidence Romů prováděny národními výbory. Obdobná praxe

byla konána i v 80. letech, z nichž jsou k dispozici údaje o početním stavu

romského obyvatelstva pro každý rok. Pro porovnání uvádím rok 1989, kdy byly

statistické údaje o počtu Romů dostupné. Celkový zaznamenaný počet v roce

1989 byl 145738 Romů na našem území.

Z výzkumu týkajícího se vzdělání Romů vyplývá, že vysokoškolské vzdělání

mají 2 % a středoškolské má 13 % Romů. Drtivá většina Romů dosáhla jen

základního vzdělání. Většina romských dětí navštěvuje zvláštní školu, což je

důsledek bývalé segregace.

Kriminalita Romů je téma pro většinovou společnost velmi populární, zvláště

v podání některých médií. Samotní Romové hovoří o tomto tématu jen okrajově.

Obhájci Romů se soustřeďují na vysvětlování a omlouvání vysokého výskytu

romské kriminality. Zdůrazňují vinu většinového obyvatelstva na tom, do jaké

situace se Romové dostali a nabádají k trpělivosti.

Romská kriminalita představuje velký problém především z toho důvodu, že mravně i duševně ničí

samotný romský národ. Důsledek kriminálního jednání také vyvolává úbytek tolerance vůči této menšině.

V roce 2006 byl pro Ministerstvo práce a sociálních věcí vypracován firmou Gabal analysis & consulting výzkum, který zjistil ve většině sociálně vyloučených romských lokalit míru nezaměstnanosti mezi 90 – 100 %.

Mezi hlavní příčiny vysoké nezaměstnanosti u Romů patří tedy následující fakta:

• menší schopnost příslušníků romské komunity přizpůsobit se transformaci ekonomiky a požadavkům trhu práce,

• nízká nebo žádná kvalifikace a nedostatek příležitostí pro tento typ uchazečů,

• nedostatečná pracovní morálka,

• demotivující systém sociálních dávek,

• neochota zaměstnavatelů vyplývající částečně z jejich předsudků a zčásti z reálných zkušeností.

Na základěshromážděných údajů bylo zjištěno, že skupina delikventně jednajících Romů se

liší od skupin ostatních v těchto bodech:

• velká rodina s mnoha sourozenci, s nízkými rodinnými příjmy;

• špatné hygienické podmínky, přeplněný byt, mnoho konfliktů se sousedy;

• většina rodičů negramotných, mnoho rodičů nemá dokončeno ani základní vzdělání;

• zanedbaná kontrola dětí;

• výskyt trestné činnosti u rodičů;

• záporný vztah ke školským organizacím, velké problémy s prospěchem;

• příslušnost k sociálně jednající partě;

• disharmonický osobnostní vývoj;

• infantilní chování;

• zvýšená emoční reaktivita;

• lehká manipulativnost vůdčí osobností;

• větší míra agresivity;

• emoční nestálost;

• slabé regulační mechanismy osobnosti

Společensky nejproblémovější je však to, jak některé romské skupiny vnímají páchání trestného činu loupeže, krádeže či další majetkové trestné činnosti. Můžeme uvést, že okrádání „gádžů“, tedy majority, není u mnoha romských rodů vnímáno jako něco morálně špatného. Jedná se především o ty skupiny Romů, kteří jsou v permanentním konfliktu s okolním světem a důsledně rozdělují „my“ a „oni“.

 Podíl Romů na kriminalitě vzhledem k jejich celkovému počtu není malý. Trestnou činnost Romů můžeme

rozdělit do dvou hlavních oblastí:

• jednání, které Romové nepovažují za přestupky, jako například pohlavní zneužívání, znásilnění, výtržnictví;

• jednání, které je dovoleno jen vůči ostatním, tedy neromům, jako například loupeže či krádeže.

.Na hospodářské trestné činnosti se Romové podíleli v posledních letech odhadem v rozmezí 5 až 8 %. Podíl Romů v oblasti trestného činu podvodu, který také patří mezi hospodářskou kriminalitu, v posledních letech klesá. Sami Romové se proti vysokému počtu výskytu kriminality hájí argumentem, že ani tisíc romských

kapsářů nezpůsobí společnosti tak velkou škodu, jako jeden mazaný gádžo.

Mravnostní kriminalita představuje z celkové kriminality asi jen jedno

procento. Romové se podílejí na mravnostní kriminalitě zejména trestným činem

kuplířství. Více než dvě pětiny osob stíhaných pro tento trestný čin bylo romského

původu. Pokud jde o další závažný trestný čin, a to znásilnění, procento podílu

romských pachatelů na všech stíhaných činech klesá, v posledních letech se podíl

odhaduje na 11 %. Celkově se dá říci, že podíl Romů na mravnostní kriminalitě

od roku 1989 v průběhu deseti let klesl přibližně třikrát.

Vývoj romské násilné kriminality se celkem odlišuje od vývoje výskytu

násilných činů celé populace. Zatímco u celkové populace osob stíhaných je trend

stoupající, u romské je trend opačný. V průběhu let 1990 až 1999 násilná

kriminalita u Romů postupně klesala, až časem úplně stagnovala. Podíl Romů na

násilné kriminalitě je relativně nejpříznivější. Tento podíl je nižší než například na

zmiňované majetkové kriminalitě. Romové se v posledních letech nejvíce

dopouštěli loupeží, a to zejména Romové mladiství. Na násilných trestných

činech, jako ublížení na zdraví, vraždy, se Romové podíleli v nižší míře, než je

jejich „normální“ zvýšený podíl. Tedy na vraždách mezi 3-5 %, na ublížení na

zdraví kolem 8 %.1

Alarmujícím příkladem závažnosti romské kriminality je zpráva Ministerstva pro místní rozvoj.

Okres Teplice, kde romská komunita tvoří zhruba 7% z celkového počtu obyvatel, uvádí podíl na trestné činnosti Romů, který odhaduje teplická kriminální služba na 60%, u pachatelů loupežných přepadení dokonce až na 80%. Musíme zde podotknout, že tyto odhady se nedají vztahovat na celou romskou menšinu

v České republice. Podle policejních statistik se na výskytu romské kriminality podílí v první řadě vysoká recidivita romských pachatelů. Podíl recidivistů mezi vězni romskými je mnohem vyšší než mezi vězni neromskými. Nebezpečným faktorem v této souvislosti je zapojování mládeže do trestné činnosti. Kriminalita romské mládeže ve srovnání s mládeží majority se odhaduje na několikanásobně vyšší. Důkazem toho můžou být výchovné ústavy pro mládež, jinak řečeno pasťáky, kde se ve větší míře vyskytují mladí Romové. Vězení pro dospělé jsou více než z 60% zaplněna romskými pachateli.

Vyšší podíl Romů na evidované kriminalitě může také ovlivňovat skutečnost,

že Rom bude spíše odhalen než neromský pachatel, a to především z těchto

důvodů:

  1. větší obezřetnost většinové společnosti;
  2. vyšší ochota svědčit proti romskému pachateli;
  3. větší naivita při páchání trestných činů, mnoho z nich není dobře připraveno.

Dále je zde fakt, že se Romové dopouštějí trestných činů z neznalosti zákona,

to ovšem Romy neomlouvá, ale může to být polehčující okolností. Když spáchá

trestný čin „bílý“, dokáže uniknout odhalení snadněji než Rom. Je-li přesto

chycen a odhalen, díky svému vyššímu vzdělání, lepší orientaci v zákonech

a společnosti si dokáže najít lepšího advokáta. Roli zde hrají i sympatie orgánů

činných v trestním řízení, zejména policie při vyšetřování.

Na druhou stranu existují i faktory, které mohou přispět k tomu, že skutečná výše kriminality Romů je podceněná, a to zejména:

  1. množství kriminality je pácháno osobami nezletilými,
  2. krytí pachatelů trestné činnosti romskou komunitou;
  3. obtížnost vyšetřování spojená s bodem dvě vede k tomu, že se případ nevyšetřuje nebo je odložen;
  4. mnohé trestné činy jsou Romům v mnoha případech tolerovány, jako například pohlavní styk pod zákonem stanovenou hranicí.


Romové v České republice

(1945-1998)

http://www.socioklub.cz/docs/romove_v_cr.pdf

Budu mluvit o tom, co jsem pozorovala v prostředí Romů patřících k subetnické skupině "servika Roma". Je to archaický apelativní přídomek, jakého sami příslušníci skupiny dnes už neužívají - říkají si prostě Roma. Příslušníci jiné subetnické skupiny - tzv. olašští Romové jim říkají Rumungri, aby je od vlastní skupiny odlišili. "Servika Roma" se začali usazovat na Slovensku (nejprve na Spiši) už v šestnáctém století. Po roce 1945 je přicházeli verbovat čeští náboráři, aby dosídlili pohraničí po odsunutých Němcích. Poté, co zde válkou zdecimovaní Romové ze Slovenska našli výhodnou a penězi placenou (!) práci - na Slovensku byli za své kvalifikované řemeslnické i nekvalifikované nádenické služby odměňování v naturáliích (!) - začali do Českých zemí migrovat spontáně. Servika Roma jsou nejpočetnější skupinou ze čtyř romských subetnicit usídlených ve Slovenské a České republice. Další skupinu reprezentují tzv. maďarští Romové, rovněž několik století usedlí, dále Romové olašští, násilně sedentarizovaní v roce 1959 na základě zákona o usazení kočovných osob, 74/1958, a konečně nevelký počet Romů-Sintí. Sintové sídlili před rokem 1939 povětšině v českomoravské části bývalého Československa, a v "protektorátu" přímo řízeném nacistickými zákony je postihla genocida. Přežil ji nevelký počet jednotlivců.

Tmavá barva pleti nebyla ovšem jen otázkou "krásy". Po století znamenala v

západní a střední Evropě smrt. Leopold I například nařídil vykázat cikány ze

země (1688); ze zápisů města Berouna (1710) se dovídáme, že "(cikáni se

mají) kdekoli natrefeni byli, postřílet a ze země dokonce vyhladiti..." Karel VI.

(1721) přikazuje zabíjet i ženy; podle dalšího ediktu (1726) mají být muži

věšeni a ženám a chlapcům pod 18 let má být uťato ucho. Kdybychom měli

vypočítat všechna vyhošťovací a genocidní nařízení, nestačil by na to

mnohostránkový spis.

 Žádný "slušný" Čech se nepokládá za rasistu, a pokud ho někdo obviní z nelásky

vůči Romům, zdůvodní ji "jejich chváním" nikoli(!) barvou pleti.

jnění" před neromskou institucí, zejména institucí sankční, je velký

rozdíl. Romská komunita potrestala: citelný trest byl ladž - ostuda. Kdo

nepoznal, co je "se stydět", si intentzitu tohoto trestu neumí představit. Ještě

horší byla obecná ostrakizace: s provinivším se nesměl nikdo promluvit,

nikdo ho nepozval andro kher (do domu), lidé se mu vyhýbali. Takový člověk

obvykle opustil osadu a šel kaj man na prindžaren ňi Rom taj ňi gadže, jak

se zpívá v jedné písničce: kde mě nepoznají ani Romové ani gádžové. Fakt

je, že k takovému trestu nedocházelo často, protože to znamenalo téměř

sociální "smrt". Ovšem, co je důležité: sankce nebyly apriori "odměřené" na

pět měsíců, pět let, podmíněně nepodmíněně! Člověku bylo odpuštěno,

jakmile komunita intuitivně vycítila jeho lítost, pokání. Jakmile se "zvážily

polehčující okolnosti". I "veřejná omluva", "veřejná zpověď", "veřejně

projevená lítost nad pokleskem" měla své ritualizované formy - vyzpívala se

v písni. A komunita odpustila.

Ve většině etnokulturních společenstvích oslavují příbuzní pospolu ústřední

události v životě: narození, svatbu, pohřeb. V tradiční romské komunitě je

účast širokého příbuzenstva na takových oslavách závazná. To platí zejména

pro účast na vartování (bdění u mrtvého) a při pohřbu. Doba vartování trvá

od úmrtí do pohřbu. Znám případy z dob komunistického zřízení, kdy mí

romští přátelé raději riskovali neomluvené absence v práci a stržení platu,

než aby se vystavili té neomluvitelné ladž (hanbě) a nestrávili povinné dny v

příbuzenské pospolitosti zesnulého.

Zcela závazný příbuzenský ceremoniál se odehrává při návštěvě

příbuzných, kteří se dlouho neviděli. Tu členové fameľija roven pre peste

(pláčou si v objetí) - jak skutečně tak obřadně - a hostitel je povinen te del

paťiv, uctít, tj. vystrojit hostinu. I kdyby neměl v kapse ani korunu, půjde si

vypůjčit a za chvíli o skamind hin thodo je "připravena tabule". Kdo není

schopen uctít příbuzné, je pomluven buď jako izdrano sar gadžo - lakomý

jako gádžo, anebo jako "nuzák, ubožák". A samozřejmě, že ani ten největší

"nuzák" nechce v očích ostatních figurovat jako nuzák: Sako pes kerel

federeske sar hin - každý se dělá lepším než je. (Jedné mojí dobré známé z

Prahy přijela před výplatou na návštěvu "rodina" ze Slovenska. Protože si

 # 28známá neměla od koho vypůjčit, šla a "vypůjčila" si v obchodním domě za

dvě stovky maso a alkohol. Stalo se to začátkem osmdesátých let. Byla

přistižena a dostala pět měsíců nepodmíněně. Risiko, které bezpochyby

předvídala - a také se uskutečnilo - bylo pro ni menším zlem, než nevzdat

úctu příbuzným a nepohostit je).

 Důležitou součást pohoštění představuje právě maso a alkohol a to proto, že

to jsou "prestižní" potraviny: v minulosti si je Romové mohli dovolit mnohem

méně často, než jejich "gádžovské vzory" - sedláci chovající dobytek,

prasata, drůbež. V některých vesnicích na východním Slovensku vystavovali

sedláci o svátcích za okna vepřové kýty na znamení blahobytu a tedy

"společenské prestiže". Podle výpovědí pamětníků jedli Romové maso

dvakrát třikrát do měsíce, jinak se stravovali bramborami, zelím, tvarohem - a

byli nesrovnatelně zdravější než dnešní generace

Ačkoliv zkreslený obraz cikána je spoluvytvářen i mylnou představou, že

Romové "se nechtějí vzdělávat", "nemají zájem o učení", vzdělání a

kultivovanost představovaly v tradiční romské komunitě významnou hodnotu.

Bylo to ovšem vzdělání v romipen, to je v romské kultuře, jazyce, etice a v

romských profesích - prostě v romství. Sláva člověka, který byl lačho

lavutaris (dobrý hudebník), šla přes hranice krajů a států. Rodiče obětovali

veškerý svůj majetek, aby svého syna dali vyučit k některému ze známých

hudebníků. Stejně se v kovářských rodinách dbalo na to, aby se synové

vyznamenali v řemesle kovářském. Šance k tomu, že by se Rom mohl živit

něčím jiným než hudbou nebo nějakou romaňi buťi - romským řemeslem

(kovářstvím, košíkářstvím, korytářstvím, kotlářstvím), či obchodem byla v

minulosti tak minimální, že na "gádžovské vzdělání" aspirovali jenom zcela

vyjímeční a vyjímečnými okolnostmi obdaření jedinci. Soske tuke e škola?

Raj tutar th'avka na ela! Nač je ti škola? Pán z tebe stejně nebude. Lavuta,

čokanos - romano maro (housle, kladivo - to je romský chléb).

V některých romských spolčenstvích (např. u olašských Romů

- lováriů, kalderašů, u istambulským medvědářů - ajdžijes, atd.) se nevěsty

kupují. Nevěsta, která není panna, ztrácí cenu. Připravuje rodinu o obrovský

finanční obnos (za řádnou nevěstu z dobré rodiny se platí až půl milionu

korun). V takových společenstvích si příbuzenstvo dodnes bedlivě střeží

poctivost svých dcer. (Němečtí Romové - Sintové, kteří přijíždějí do Čech

navštěvovat své příbuzné, jsou zděšeni, když vidí romské prostitutky

postávat na silnici T55. Prostituce je nový jev, k němuž vedla dezintegrace

tradiční komunity, devastace sociálních korektorů, rozklad etických norem a

oslabení těch tradičních hodnot, které humanizovaly celou romskou

kolektivitu i každého jednotlivce).

Když Romové "vyšli" z osad,

kde si jejich "interních" zvyklostí majoritní společnost nevšímala, obořil se na

jejich zvyky zákon: kolik romských chlapců se dostalo do nápravných

zařízení proto, že si vzali ženu pod patnáct let! Takovýto zásah končil

obvykle tragicky pro všechny zúčastněné. Sama jsem se angažovala v

případu pana RB z Chrástu (SV Čechy): začal žít s dívkou, které ještě nebylo

patnáct let. Měli se rádi - "kamahas te phurol dujdžene", chtěli jsme s polu

zestárnout, jak řekl pan RB. (Kdyby byli mohli žít podle staré tradice, patrně

by se to bylo stalo, protože rozvody a rozchody manželů byly v minulosti

zcela ojedinělé). Pan RB byl ovšem odsouzen nepodmíněně k roku v

nápravném zařízení, protože školské autority objevily, že žákyně záladní

školy je těhotná. Rodina pana RB svou snachu zavrhla zato, že thoďa le

čhaske berš pre men - že uvázala jejich synovi rok (vězení) na krk. K vlastní

rodině se děvče bálo uchýlit, aby jim neudělalo ladž - ostudu. Rodina navíc

bydlela na Slovensku v osadě. Dívka se ukrývala po kamarádkách, protože

se nechtěla dostat do dětského domova. Ocitla se bez prostředků a nakonec

se "spustila" s jiným. Pan RB se vrátil z výkonu trestu, když už bylo jeho dítě

na světě. Pro rvačku s milencem své ženy šel sedět znova. "Náhradní muž"

dostal podmínku. Jeho rodina na něj vyvíjela nátlak, aby "tu kurvu" nechal.

Mladá dívka pak ze zoufalství své dítě dala sama "do kojeňáku". Nakonec se

z ní stala skutečně "kurva"


HOLOCAUST ROMŮ

http://www.holocaust.cz/cz/history/rom


http://www.romanovodori.cz/etno/kocovne-skupiny-romu-na-nasem-uzemi/


Obraz Romů v médiích je stále jednotvárný

http://www.socialni-zaclenovani.cz/obraz-romu-v-mediich-je-stale-jednotvarny-uvadi-vyzkum

Analýza pokrývá období od července 2011 do května 2012 a zachycuje mj. události spojené s nepokoji na Šluknovsku, novoroční střelbu v Tanvaldu a zpravodajství o smyšleném napadení chlapce v Břeclavi. Zahrnuje celkem 6 252 zpráv, které byly publikovány ve zpravodajství vybraných novin, televizí, rozhlasových stanic a internetových serverů.

„Výsledky výzkumu ukazují, že v českých médiích stále převažuje velmi stereotypní obraz Romů. Je třeba, aby se Romové dostávali do zpravodajství i v souvislosti s jinými tématy, než je kriminalita, problémy s bydlením nebo nezaměstnaností. Romové mají k řadě společenských problémů co říci, jejich hlas ale stále není slyšet tolik, kolik by mohl,“ říká k výzkumu vládní zmocněnkyně pro lidská práva Monika Šimůnková.

Více než polovina příspěvků (61,9 %), které ve sledovaném období o Romech vyšly, byla spojena s kriminalitou. Souvisí to i se skokovým nárůstem příspěvků o Romech po začátku nepokojů na Šluknovsku. Během jednoho měsíce se jejich počet zečtyřnásobil z necelých 300 na 1 109 ve sledovaných médiích.