Mladí muži se smartphony a Po trati 2017

Ondra říkal, že ještě nevyhrál Po trati. Mně to taky do sbírky chybí. Já si po loňsku taky chtěl trochu spravit chuť. Tak složíme tým, kterej tyhle naše potřeby uspokojí, ne? Celé to začalo tím, že jsem si vymyslel název týmu, který mi připadal vtipný. Pak jsem si řekl, že vyhrát s takovým týmem by bylo ještě vtipnější. Tak jsem s těmi humory šel za Alešem.

Je těžký psát reportáž z pohledu vedoucího týmu tak, aby to nevypadalo, že se jenom vychloubáme, všechno nám jde od ruky a jsme úplně nejskvělejší na světě. To se teda samozřejmě během hry dělo poměrně dlouho, ale i na nějakej zádrhel došlo. Než se k tomu dostaneme, tak pár zmínek o tom, jak to vypadalo, když nám hra ještě šla.

Teď to přišlo.

Zkoušíme nejdřív hospodu proti trudomyslnosti, protože je to hned kousek. Ale nic moc, je to zakouřená špeluňka. Za kostelem je jiná, taky zakouřená, ale ne až tak špeluňka. Obsluha si nás moc nevšímá, co si dáváme na rozjezd čtyři malý piva (a jedno velký, Mike dělal čest svému domovskému dopijáckému týmu), a nám to vlastně vyhovuje. Můžeme se ponořit do analýzy téhle šifry, ne? Ovšem. Kdyby tak bylo co analyzovat, osmisměrky mimo cestu si všímáme skoro hned, chvíli ji hledáme a pak co? Nic, že. Vracíme se zpátky k cestě a stále moc nevíme. Správný nápad totiž není vrátit se k cestě, ale vrátit se ke tvaru bludiště. A všimnout si, že je diagonální čáry protínají v bodu, svislé a nebo vodorovné čáře. Ale to platí pro každý bludiště, takže než se k tomuhle nápadu vrátíme pořádně (vytrvalý Rosťa), uplyne pět hodin a my už sedíme na I. P. Pavlova v KFC. Kdo ale nepřichází, Corn Flakes! Tak že by nás ještě nepředběhla půlka startovního pole?

Stanoviště 12. Jste tu 1.

Cože? Tak tohle jsem opravdu nečekal - cituji Aleše: “Jestli tam budeme pořád první, budu překvapenej. Ne moc, ale překvapenej.”. A bereme si rodokmen, stoupáme před blízkou školu, kreslíme si rodokmen do morseovkového stromu a tady v téhle fázi zůstáváme až do konce hry. Protože se na to snažíme hlavně nacpat znova morseovku (například definovanou promluvami Jonáše) a překládat ji podle modifikovaného stromu, naše snahy nikam nevedou. Zato jsme si několikrát projeli jižní polovinu trasy C, potkali se s různými kamarády sdílejícími naši mizérii na šifře 11 a nakonec zakotvili v Arkádách Pankrác v jídelním koutku. Tentokrát už nás Corn Flakes vysvobodit nedojdou a ze hry odcházíme v 11 s ustřiženou šlí.

Co říci závěrem?

Tak nějak jsme se v týmu shodli, že Po trati jsou hra, která jde hrát i s hodiny dlouhým zásekem a stále mít naději na vítězství (v rámci možností, teda). Byli jsme docela překvapení, že i po pěti hodinách na jedenáctce nás stále nikdo nepředběhl, ale to jsme ještě nevěděli, co nás čeká dál. Líbilo se mi, že jsme měli na dosah možnosti jak si zvýšit luštící komfort a i tak jsme zažili ty srážky z Norska (Lørdag! Věděli jste, že to v překladu znamená den koupele?). Užil jsem si, jak to odsýpalo v týmu, krom pár klopýtnutí jsme vlastně dělali, co jsme měli a docela to do sebe zapadalo (teď si vůbec nepamatuju, jestli jsem něco vyluštil). Řešení bludiště jsme si museli odsedět, to jinak nešlo, než jsme správně interpretovali mezitajenku. A pak už to teda bylo zabitý. Škoda, že jsme se s Corn Flaky nepotkali ve fastfoodu i potřetí (McD:KFC 1:1), možná bychom prolomili i rodokmen. A stále víc se mi potvrzuje, že když člověk opravdu neví, lepší je jet do tepla, ať to stojí, co to stojí (pokud to jde).

A nakonec bych chtěl říct, že jsem doma nevěděl, jestli jsem víc unavenej nebo pod vlivem, takže si můžete i za tuhle část filosofie hry odškrtnout splněno.

Aleš

Ondra

Mike