Bulk Biceps křepce klusal po cestě vedoucí na louku za městem a Octavia měla co dělat, aby mu stačila a aby běžela jakž takž rovně. Chladný ranní vzduch v kombinaci s vypitým vínem a zvýšenou fyzickou námahou způsobil, že už jí to celé nepřipadalo jako dobrý nápad. Nejraději by se teď vrátila domů, švihla sebou na gauč a spala. Hřebci, říje a všechny ty věci s tím spojené mohou přece počkat, až se vyspí, že ano… Jenže teď už nemohla couvnout a hlavně, když se do něčeho pustí, jen tak to nevzdá.

“Sportuješ?” Zeptal se jí Bulk Biceps za běhu.

“No… uf… moc ne,” přiznala zadýchaně, “vlastně vůbec…”

“Nevadí! Nikdy není pozdě začít!”

Mezitím doběhli na rozkvetlou louku na městem, kde se zastavili. Tráva byla pokrytá ranní rosou, která hrozně studila.

“Nejdřív kliky! Dvacet!”

Zavelel Bulk Biceps a hned sebou praštil na břicho a začal zvedat své mohutné tělo na předních kopýtkách. Octavia ho chvíli pozorovala a pak se ho pokusila napodobit. Nebylo to vůbec lehké. Hlava se jí motala a ze všeho toho běhání měla žaludek maličko na vodě. Zjistila, je to dost obtížné. Vůbec, celý tenhle sport byl dost nepříjemná záležitost. Poník se u toho zpotil a zadýchal a... Představovala si to trochu jinak. On měl dělat kliky, to ano, ale ona měla jen ležet...

 Neudělala jich ani deset. Kopýtka měla celá rozbolavělá, nemohla popadnout dech a nakonec zůstala ležet na zemi s čumákem zabořeným do studené mokré trávy. Bulk Biceps si toho všiml. Sklonil se k ní a vzápětí nakrčil čumák odporem.

“Tys pila!” Řekl obviňujícím tónem, jako by spáchala nějaký závažný zločin.

“No… maličko,” přiznala, zatímco se s námahou zvedala na kopyta, “podívej, nezlob se, jsi moc fajn, ale tohle asi není pro mě. Půjdu domů.”

“Hrmpf,” odfrkl si, “tak běž. Nic nevydržíš!”

Octavia, která se už měla k odchodu se zastavila. Ona že nic nevydrží? Ona? Ona, která cvičila na čelo tak dlouho, dokud neměla kopýtko o struny do krve rozedřené? A pak cvičila dál?

“To tedy není pravda! Vydržím hodně, nemysli si!”

Změřil si ji hodnotícím pohledem.

“Fajn! Tak ty kliky. Dvacet!”

Zamračila se, ale nakonec si zase lehla do trávy. Jeden, dva, tři… sedmnáct, osmnáct, devatenáct… Z posledních si se vzepřela. Dvacet! Dokázala to! Postavila se s vítězným úsměvem.

“Jóóó!” Zařval Bulk Biceps pochvalně. “A teď sklapovačky! Taky dvacet!”

Následovaly ještě dřepy a sedy-lehy. Vše po dvaceti. Když skončili, byla Octavia udýchaná, zpocená a všechno ji bolelo. Zároveň ale musela uznat, že se cítí skvěle! Měla doslova povznášející pocit, že překonala samu sebe. Opilost a nevolnost byly pryč, odplavily se z jejího těla spolu s potem. Navíc ta prokletá říje už jí tolik netrápila. Tedy, ne, že by to nutkání zesláblo či dokonce zmizelo. Naopak, navzdory fyzickému vyčerpání cítila, že by se pářila jako divá. Ale také si uvědomovala, že už se zase dokáže ovládat. Že už má zase všechno pod kontrolou, tak jak byla zvyklá. A byl to úžasný pocit.

“Seš dobrá!” Pochválil ji.

“Díky,” řekla upřímně a ta pochvala ji skutečně potěšila, “vidíš, říkala jsem ti, že vydržím. Já totiž taky náhodou cvičím. Na čelo…”

“Na čelo?” Zopakoval nechápavě a svraštil vlastní čelo tak, až mu na něm naběhly svaly.