Vepři ve při na Bedně 2017

Ptal jsem se Emu, jestli by se mnou šla na Párek (btw, tato pozice je stále neobsazena), ale prej že už někoho má. Tak jsem to zkusil ještě s nějakýma dalšíma hrama a nakonec vyšla Bedna. Na dubnovém Puzzled pint jsme se docela náhodou potkali a po luštění jsme obeslali lidi a vyšlo z toho, že s námi vlastně půjde matrixově vítězný kus Bazingy, jen za Matěje budem muset stačit my dva. Dohromady máme statistiky o něco lepší, tak by to mělo být aspoň totéž ne? Ale když dva dělají totéž…

Registrace a takový ty srandy, to proběhlo. Dostali jsme bednářský listy. Ty jsme si přečetli a jako relevantní informace jsme si zapamatovali, že opravdu máme mít μUSB kabel (což ani nebylo v listech) a že možná k něčemu budou zeměpisné souřadnice. Zbytek si nepamatuju, protože se nejspíš na hře nepoužil (ajo, bagr).

Před startem v restauraci Veselá kachna ladíme strategii (teda, spíš ještě dočítáme listy, bavíme se a čekáme na bouřku). Ta nakonec přijde po začátku hry a tak jsem si to tričko s nápisem LØRDAG! nedělal nadarmo.

Vybíráme si strategické místo vedle skákacího xylofonu, že až se budem nudit, budem prudit okolostojící naší hudební produkcí, ale nakonec to funguje spíš naopak. Rozdělujeme si startovní úkoly, já nakonec dostanu koule a mezitím, co všichni vyluští zbytek, mně se to taky povede (Orionův pás, srsly?) a fasujem chlast. Teda jen na papíře a než ho prorazíme, tak nám to taky docela trvá. Odhalit pálenky je vtipnej, ale až-druhej-pokus, co jsme zkoušeli. Burčák, no. A pak si střihnem zacházku k Malešickému pivovaru, protože slad a voda je přece pivo. Tam se nad tím trochu zamyslíme a odcházíme na Chmelnici. Nojo.

Od Vládi s dcerou dostáváme známé dvojice. S tím není moc problém, jen iZer trochu odolává. Po ne zrovna nejrychlejší cestě se bavíme o tom, kdo bude mapovat. Já jsem se tou padesátimetrovou zacházkou prej zdiskreditoval. Nicméně s takovým tempem nám za chvíli dojdou mapaři.

Přijít na základní princip u další úlohy je otázka okamžiku. Organizátoři se nám smějou, že nám na alkoholy došla nápověda, ale se zacházkou jsme prostě vytimeoutovali. Máme většinu textu, ale stejně moc nechápeme, kam to chceme jít. Nakonec vyhrává varianta jděte po Habrové, až najdete hřiště s orgem, což děláme, a funguje to. Dostáváme poslední dvě pohlednice do sbírky a zalézáme do zastřešeného vchodu jednoho z blízkých paneláků. Během luštění začne pršet a zaplní se i ostatní vchody. My skládáme pohlednice do kruhu, hledáme chybějící pomůcky a čteme tajenku.

Kdy vlastně dostaneme tu drahocennou zálohovanou věc?

Teď. U červeného auta na Židovských pecích. Fasujeme robotka a bludiště a říkáme si, že to asi nechceme nechat zmoknout, déšť stále hrozí. Sucho a teplo nacházíme v Republice Žižkov. Ale šifrovací můzy se hospod a kaváren straní, takže ačkoliv nám tady hraje podpůrná muzika, řešení nám robotek odmítá vydat. Teda, řešení konečné. První průchod bludištěm máme poměrně brzo, ale protože chceme, aby i druhé kolo řešil robot, nevíme toho o moc víc než sekvenci příkazů. Ale pak nás napadá, že bychom ty příkazy vlastně mohli zase zadat do robota, že! Jsme veselí a stavíme si modulární bludiště, kde robot pěkně drandí, ale po druhém příkazu po skoku se vždycky rozbliká červeně. Snažíme se to debugovat různým stylem křižovatek, až nám přijde nápověda, kterou špatně přečtu a utvrdím nás v tom, že to děláme správně. Ou jé. Naštěstí to za pár minut otevřu znova a to už nás nakopne směrem k mapě. Teď už jen vymyslet, jak se jede. Nakonec to řešíme (a nevím, jestli to tak bylo myšleno) pomocí polohy organizátorského auta. A když přeskok vyjde na slušné místo, celkem tomu i věříme. Jen kdyby nám na přesunu nepřišel ten timeout…

Na dalších dvou šifrách si spravíme chuť. První s přídavnými jmény se nám hlavně líbí, druhá s postavičkama je hlavně jednoduchá. Po cestě kromě vyhýbání se armádě šneků a sem tam nějaké žábě řešíme, jak pojmenujem robotka. Nakonec vyhrálo jméno Mišáček. Ozzák je přece moc prvoplánový.

V diskusi po hře čtu, že ty barvy byly podle olympijských kruhů. To docela dobře koresponduje s tím, že jsme říkali: “Ony ty barvy asi někde takhle v tomhle pořadí existujou. A kulatý to asi bude taky.” A teď už se mi ta šifra líbí mnohem víc.

U jzr v jzr na Invalidovně si vyzvedáváme superhrdinské bludiště a nedbajíce zkušenosti s Republikou Žižkov (kde jsme navíc zapomněli dva deštníky) odcházíme do Pivního baru Diego, kde se dá říct, že vznikl náš tým. Vrchní nám rozsvěcuje zadní salonek, my vybalujeme polystyreny a robopokyny, skládáme je na desku a ani si nestačíme objednat a robot nám říká, že máme jet na Palmovku. Škoda, mají tady dobrý pivo. A ani jsem robotka nestihl vylepšit radlicí.

“Až přijdou další, tak je nekompromisně vyhodím,” říká s humorem v hlase vrchní. Hospoda stejně za půl hodiny zavírá.

Sprintujeme na tramvaj. Emu říká, že už nevěřila, že to můžeme stihnout.

S kolečky zůstáváme jen pod vhodnou lampou a nenapadne nás nic moc lepšího, že jsou to asi mince a tak uděláme frekvenčku, která nám potvrdí, že jsou to asi mince. Tak si vypíšeme částky, které se dají zapsat jen pomocí jedné z nich, a vida, ono to v Braillu něco říká. Kůň na dvacce je vtipnej krok.

U další hromady šneků vyzvedáváme diagonální bludiště, který nám promptně řekne, že to, co děláme, je k ničemu. Říkám, že je to diagonální proto, že tam bude nějakej princip, kterej by v normální čtvercové síti nefungoval tak hezky, jako třeba římský čísla, hlavně proto, abych se zbavil toho nápadu, protože je tam nechci. No ale ony tam jsou. Nevadí.

Jdeme skrz Divišovu čtvrť k Rokytce, kde si u mostu vyzvedáváme mozky. Ty naše jsme ale asi někde vytrousili cestou, protože tak asi hodinu sedíme a hloubáme nad tím, co to asi znamená, snažíme se najít nějaká místa v republice, co s Bednou souvisí podobně jako Debrno s Brnem, sousloví, co začínají na bedna-, ale nejde nám to na rozum. A pak se Honza podívá do wikipedie na heslo bedna, kde najde následující:

No, řekněme, že jsme udělali pětinásobnej facepalm, zapsali hesla do políček a šli. Ve skutečnosti jsme si teda ještě pár minut seděli na vedení, než nám to došlo.

U školy na Korábě vyzvedáváme osmisměrku těsně za Přizdisráči. Odcházíme na zastávku na Bulovku, kde si relativně rychle všímáme, že v osmisměrce jsou opravdu slova. Za chvíli nás napadají trojúhelník a šestiúhelník, jen z kvádru nemáme knihu. Čteme mezitajenku a ani dobře zakamuflovaný osmiúhelník nám nedá stopku. Jen najít jeho správnou velikost a už z toho leze Heydrich. Památník operace Anthropoid je poměrně nový, respektive za dobu jeho existence u něj ještě žádná hra nebyla. A tak se posouváme o sto metrů vedle na zastávku Vychovatelna. Okolo Bulovky je asi dobrá karma, protože i tady nás napadá správný nápad skoro hned. Jen jsme (jsem) líní (líný) vytahovat písmena z kolečka a tak to děláme z hlavy. Čísel si všímáme ve správnou chvíli, jen přesné místo, které nám vyšlo někam do háje na Ládví, se nám nezdá, ale když tuhle trojku vyměníme za dvojku, vyjde to k Daliborovi domů… nojo, to bude asi lepší.

Tady cítím, že jsem konečně týmu k něčemu dobrej. Cestičkami v místních porostech chodím z práce, tak už skoro nepotřebujeme mapu a vyzvedáváme si nový program do našeho Mišáčka. Necháme ho kroužit a kroužit, dokud se z Mišáčka nestane Mrzáček, protože napůl vybitej není dost rychlej na to, aby překonal mezeru z rozjezdové čáry do okruhu a zblázní se… Naštěstí v tu dobu už máme zapsaných dost průchodů a jediný, co musíme udělat, je, odhalit, jak tam ta trojkovka vlastně je. Jsme unavení a trochu si nerozumíme, naštěstí je to dostatečně mechanické, že se nám to daří. Cestou se stavujeme u okýnka s tím, že nám asi onemocněl robotek, když i po dobití dělá psí kusy, ale organizátoři nám říkají, že časem potkáme robolékaře a ten se nám o něj postará.

Na hřišti v Okrouhlíku vzpomínáme, že se tu vyzvedával Mondrian a bereme si Vysírací… pardon, Textovou. A pak si vybíráme další slabší chvilku (“Jako nahrát a nahrát je dobrý, ale vůbec se to nepotvrzuje. A proč je tady to krásnoočko? A proč je tam vatový kabát a ne třeba péřová bunda, co má stejně písmen?”), protože tak za půl hodiny máme průsečíky i první homonyma, jen ne úplně dobře (jako třeba, že to nejsou homonyma). A vůbec v tom nevidíme další krok. Snažíme se ze spojnic udělat semafor. Za pár hodin se dočkáme nápovědy, která nám aspoň řekne, že ta slova jsou všechna slovesa. A vůbec v tom nevidíme další krok. Po druhém přesunu proti trudomyslnosti k poškoláckému kostelu ale naši pozornost upoutá, že v okolí otazníků jsou fragmenty těch homonymních sloves. A kdyby jen fragmenty, ona jsou tam celá! Ou jé. A při přesunu nám zase přichází timeoutová zpráva :(.

V parku U Hercovky opravdu potkáme robolékaře, který nám půjčuje jiného robotka, zatímco se o našeho vzorně stará, dokud není z Mrzáčka zase Mišáček. A pak už nám vydává informaci, že to asi je člověče, jen ale jak? Honza razí teorii, že se hraje se čtyřma figurkama, já, že s jednou, ale neumím interpretovat barevné blikání, tak usnu (Vsadil jsem se o polárkáč, že každá barva bude mít čtyři figurky. Onehdá jsem se nedaleko odsud vsadil se Šavlíkem o svou čest, že tam toho přece nemůže být dvacet šest. Už to nebudu dělat...). Počet hodů mě napadne, ale je to takovej ten nápad, co se občas vynoří z tornáda myšlenek a pak někam odletí, aniž by byl vysloven. Facepalm. Tak tam poleháváme, snažíme se nějak počítat skoky a vyhříváme se na už docela pražícím slunci. Hra končí, budeme asi pátí.

Tož dík.

Hra byla zábavná, výborně připravená a artefakt odladěný. Co víc si pak kromě pěkného počasí můžeme přát? Snad jen nějaké kučabody za umístění, ale není každý den posvícení. Shodli jsme se, že na hře bylo jen málo slabých míst a zbytek je docela zastínil.

Aleš

Honza