složil:    Mácaman

námět:  Medvídě

Night Mare

Když Luna vzejde a skončí den,

zdá se mi stále ten samý sen.

Mé tělo jak mrtvé v posteli leží,

za mými víčky vždy hrůzný děj běží.

Octnu se pokaždé v podivném domě,

z obrazů oči slepé se dívají na mě.

Z pavučin koutů plazí se stíny,

podlaha vrže pod kopyty mými.

Že nejsem tu sama mám vtíravý pocit,

po chodbách bloudím a nevím co počít.

V temnotě zahlédnu jakýsi pohyb,

kdos je tu se mnou, už není pochyb!

Těžkých podkov slyšet je klapot,

pod srstí cítím jak stéká mi pot.

Zaslechnu ozvěnu strašného smíchu,

má to být odplata všech mojich hříchů?

Tu na konci chodby zřím postavu hřebce,

tam kde tuším východ vyrazím křepce.

Po starém schodišti seběhnu ke dveřím,

předními kopyty z pantů je vyrazím.

Aniž bych váhala byť jenom chvilenku,

hned tryskem vrhnu se v temnotu tam venku.

Po chvíli dusot pak za sebou uslyším,

zvědavost nedá mi a hlavu svou otočím.

Ne jeden, ne dva, hned tři za mnou běží!

Hřebcům těm prchnout já dokážu stěží.

Divoce pádí, ržou, nemajíc tváře,

z pod jejich kápí zlá line se záře.

Bez dechu ženu se ztemnělou alejí,

větve jak hnáty se nade mnou bělají.

Slyším jak pomalu ke mě se blíží,

bledé Luny oko na nás tiše shlíží.

Běžím dál tryskem co stačí mi síly,

v hrůze se ohlížím zpátky co chvíli.

Jeden z nich urputně za mnou se drží,

další dva ze strany se dohnat mě snaží.

Navzájem zkouší se domlouvat gesty,

zbývá mi jediné - seběhnout z cesty!

Kolkolem černý hvozd tyčí se temně,

má kopyta boří se do bahnité země.

Skrz klenbu listoví neprojde Luny svit,

teď přece nezemřu, přežiji, musím žít!

Kmeny jak sloupy rychle mne míjejí,

větve jak pařáty sápou se, svíjejí.

Běžím skrz houštiny, trny mne drásají,

už slyším jak za mnou větvičky praskají!

Vzteklé řehtání doléhá k uším mým,

vím, že nepřežiji, jestli teď zastavím!

Nehledíc na šrámy skočím skrz křovinu,

jsem venku z lesa, před sebou mám rovinu.

Aniž se ohlédnu prchám hned dále,

vím, že ti tři hřebci jsou za mnou stále!

Jak rubáše cáry visí na nebi mraky,

já utíkám k obzoru a ti hřebci taky.

Běžíme v smrtelném dostihu divokém,

tam zpředu slyšet jest hučení hluboké.

Chvátám, když tu náhle octnu se v pasti,

planina končí tu, já hledím do propasti!

V hlubině o skaliska černé vlny se tříští,

zde konec je pro mne všech věcí příštích!

Zastavím zprudka se na samém okraji,

mé podkovy děsivě o kámen skřípají.

Ke své noční můře čelem se otočím,

pocit mám, že strachy snad se i pomočím.

Blízko již, blízko jsou ti tři hrozní koně,

já v hloubi duše vím, že už je po mě!

V ten moment vždy se s výkřikem probudím

a potem ledovým mě přikrývka zastudí.

Prozraď mi Zecoro, jak můry se zbavit,

bojím se, že strach můj může mě zabít!

Ta zebra moudrá dlouho jen mlčí,

pak zpříma pohlédne do mojich očí:

“Až ve snu příštím k útesu dorazíš,

dolů se vrhni, do vln musíš skočit!

Jedině tak noční můru svou porazíš,

potom již více tě nebude trápit!

Možná  že přežiješ, až do vody skočíš,

stejně tak v životě, to je věc známá,

někdy jen tím problém svůj vyřešíš,

že odvážně vkročíš do neznáma!”