V pátek 21.ledna se v pestrobarevné atmosféře maloměřického klubu Rocketa uskutečnila ceremonie nadmíru vytříbená, zvláštní a snad by se mohlo použít i slova v lepší společnosti tabuizovaného - ojedinělá. Brněnské publikum totiž mělo možnost poprvé na vlastní uši shlédnout a ochutnat originální projev tuzemského hudebního tělesa Occamova břitva, které (možná díky nevyjasněné geopolitické orientaci) dosud paradoxně sklízelo mnohem výraznější vavříny ve Finsku a v Lotyšsku. Je třeba předeslat, že Occamova břitva je studentská kapela - ba co víc, je to skupina složená ze studentů, dokonce studujících studentů. Upozorňuji na to ne snad proto, že by se tato tristní zkušenost nějakým výraznějším způsobem podepsala na samotné technice úchopu hudebních nástrojů (ano, ještě stále má odborná veřejnost v živé paměti skandál s náhubkem žesťové podpory Uzeného kolena), nýbrž zdůrazňuji tuto skutečnost jakožto preventivní opatření nařízené Ministerstvem pro hospodářskou soutěž. V Maloměřicích se kapela uvedla v tomto obsazení: Prudim Leningrad (pětistrunná kytara, triangl), Alexej Neštěk (basa, bicí, klavír), Ištván „Dvanácterník“ Tračník (kazo, silonová šňůra, vodní dělo) a za ampliónem klečela (a později i ležela) korpulentní Simona Bácsová. Již po úvodním hitu Pigithé bylo zřejmé, že Occamovu břitvu tvoří seskupení sice velmi potentních, šoubyznysem poznamenaných hudebníků, avšak tvrdý studentský chléb a ekonomické reformy se promítly jak do aktuálního nástrojového parku, tak do hlasu zpěvačky. Nasazením skupina připomínala mladé Brontosaury, technikou pak Steveho Wondera. Těžko zařaditelný vokál zpěvačky Bácsové evokoval nejlepší léta Petra Hapky. Kompozičně se hudebníci, jak sami tvrdí „kvůli lokálpatriotismu“, nechali inspirovat krematoriální výzdobou kosmopolitní restaurace Greenwich+1 - přičemž repertoár na místě stylově obohatili o kongeniálně zhudebněný optimistický Úvod do srovnávací etiky. Spokojený divák si tedy během více než dvacetiminutového hudebního maratonu přišel jak na generační arteterapii Psychoanalyticko-syfilitická sonáta, tak i na Státním fondem pro kontrolu porodnosti sponzorované Modromodré rady vyhlášených sexuologů. Samozřejmě, že nechyběla ani lotyšská národní hymna Umbernacionála. Podařilo se mi prodrat hloučkem všech těch Černých, Tesařů, Vlasáku a jiných Dědků a získat exkluzivní interview:
Dámo a pánové, nejdřív mi dovolte, abych vám poděkoval za mimořádně intenzivní hudební zážitek a jako rozehřívací otázku bych se zeptal na něco intimního, možná skandálního. Máte hlad?
Bácsová: Spíš žížu a chce se mi smrkat.
Neštěk: Nevím.
Tračník:Ne, trápí mě trakt.
Leningrad: Proč?
Co svedlo dohromady lidi z tak odlišných profesí? Co se muselo stát, aby z anonymních muzikantů, roztroušených po celém světě, vzniklo seskupení zvící takových kvalit?
Tračník: Tak dohromady nás dalo nejspíš to, že jsme všichni tak nějak jako studenti filozofie v Brně, žejo, máme takový ty samý jako … eéé … problémy nebo, jak říká Saša, trápeníčka, že, no a navíc všici známe nazpaměť svoje studijní čísla. Jo a Prudim umí rusky, což samo o sobě je jakože dost, ne?
Jistě. Kdy Occamova břitva vznikla?
Bácsová: Jaká břitva?
Kdy spatřila vaše kapela světla ramp?
Leningrad: Proč?
Neštěk: Inu, bylo nebylo. Začali jsme koncertovat v naší garáži v devětadevadesátým, chápejte, byly to takové pidikoncerty. Nejbližší příbuzní, domácí zvířata a spousta plyšáků. Podruhé tam vlastně přišla pouze Simonina babička, profesor Kohák a Ištvánův nejmilejší mončičák. Potřetí nikdo. Byly to těžké začátky, tož tak.
Renomovaný finský hudební týdeník Sóren píše o nezvykle celistvém soundu zdánlivě nesourodého crossoveru ideologizujících šturmů a drunk-jazzu. Lotyšský ministr zdravotnictví se dokonce nechal slyšet, že styl, který prezentujete, je konečně zase aufgehoben. Naposledy se takto v superlativech hovořilo a psalo o Sex Pistols.
Leningrad: Nerozumím otázce.
Chci se zeptat, jak vy sami svůj novátorský přístup k hudbě nazýváte?
Tračník: Řikáme mu šumafunk. Teda jakože já mu tak řikám a Saša mu tak taky řiká, aji Průďa mu tak taky jakože řiká, akorát Simona ne, protože to neumí vyslovit. Takže ta tomu řiká nějak jinak a všici se jí smějeme.
Neštěk: Ano, opravdu se náš styl zařazuje do hudebních encyklopedií jako šumafunk. Na semináři Radikální teroristická hnutí jsem ten termín našel v knize Ohrožená kultura, kde se na třicáté druhé straně píše: Do každého tanku/krapet šumafunku/do jaderných raket/šumafunku krapet. Požádali jsme autora, aby nám připsal ještě jednu sloku. No a tak vznikl text, známý jako Šumafunčí manifest, který v dohledné době vydá na CD-ROM katedrální edice Korba.
Co nového v nejbližší době plánujete?
Leningrad: Komu svou otázkou prospíváte?
Bácsová: Dobýt Kazachstán, Litvu a východní pobřeží Pruska. Taky sme chtěli hrát na fakultním plese, jenomže to nám kvůli hygieně zatrhli. Tak snad na pedagogický fakultě…
Chcete na závěr našim čtenářům něco vzkázat?
Bácsová: Moje levé ňadro taky kdysi bylo pravé!
Tračník: Hegel na lačno způsobuje rakovinu!
Neštěk: Jsem třikrát vykořeněn! Já, Mahler a Přemeček Podlaha!
Leningrad: Ano, chci!
Děkuji za rozhovor.
Když se narodí dítě s knírkem a jmenuje se Adolf, každý chápe, že až vyroste, stane se malířem a čalouníkem. Když se vyklube dítě a jmenuje se Marek Dobeš, je každému jasné, že až vyroste, bude psát filmové recenze pro Ikarii a k narozeninám dostane zbrusu novou lobotomii. A když právě vyklubané dítě zamyšleně okusuje kamarádku placentu a navíc se jmenuje David, je nabíledni, že z něj jednou bude režisér divných filmů (Lynch, Cronenberg), scénárista divných filmů (World Wide Webb Peoples) nebo bude divný (Bowie). Takový je zkrátka šoubyznys.
František Fuka tvrdí, že kultovního režiséra prokáže až třetí film. Po vizuálně zajímavém krotkém Vetřelci3, kdy oholil hlavu Sigurney Weaverové a strhující teologické příručce pro začínající masové vrahy Sedm, ve které pro změnu usekl hlavu Gwyneth Paltrowové, potvrdil David Fincher režisérskou zdatnost filmem Hra.
Zpočátku se zdá, že půjde o sondu do života běžného osmačtyřicetiletého multimilionáře. Říkáte si, že o něčem podobném je Pytlákova schovanka nebo Všichni z Kačerova, ale první dojem klame. Například Skrblíkovi nikdy žena nevzala jeho pět švestek, děti nevzaly roha, otec si nevzal ve stejném věku život a bratr nebral heroin. Ostatně ani René Dubského se nikdo neptal, jestli se cítí při masturbaci provinile a nikdy na něho nemluvil z obrazovky moderátor (tak a teď už víte, proč se Hra řadí mezi thrillery a proč Merunku vyhodili z Novy).
Najdete zde všechno, proč máte Finchera rádi: tísnivou atmosféru, budovanou s pomocí světla, tmy, Michaela Douglase a kamery Harrise Savidese i nadprůměrně kvalitní scénář Johna D. Bracata & Michaela Ferrise. Walkerových Sedm to sice není, ale pořád se můžete vychutnat dobře napsaný příběh - pravda s pointou, která Fincherovi příliš na cti nepřidá.
Hercům to hraje: Michael Douglas vystřihl figurku, co z Wall Streetu přechází plynule do Volného pádu, a nemůže nepotěšit - byť skrovná - přítomnost Seana Penna. Blonďatou Deborah Karu Ungerovou lze zcela vidět i oznámkovat v Cronenberg-Ballardově úchylárně Crash.
A teď ty důvody, proč
nejít na Hru: Myslíte si, že pointa je pohlavně přenosná nemoc.
Nevěříte nikomu, komu je nad třicet. Váš otec spáchal sebevraždu a
oslavy ještě neskončily. Cítíte se při masturbaci provinile a nejste s to, podívat se ostatním do očí. Říkáte si, že je
to jenom Hra, jenže to je Quarantine (ne ten režisérský úchyl,
počítačová hra) taky a přece ji v Brazílii zakázali. Máte astma a bojíte
se, že se v Audio/Video udusíte. Máte pravdu.
Dan Simmons: ENDYMION
Vtipný úvod:
Dan Simmons je chytrý, Dan Simmons je chytrý, a ke všemu je Dan Simmons ještě hrozně chytrý. Dan Simmons je taky vzdělaný. A navíc hrozně chytrý. Dobře mu tak: bude slavný, nachladne se a zemře mlád.
Po závratném, úžasném, Hugem oceněném, strhujícím, postmoderním a kultovním Cantos Hyperionu mi někdo podstrčil pod dveřmi negramotnosti balíček zvící velikosti zdatně předimenzované plastické trhaviny. Nebylo to však rekomando od Unabombera, nýbrž nová kniha od Jan Valy. Efekt byl tentýž: přestal jsem pro okolní svět existovat.
Břeskná stať:
Katolická církev je po pádu vesmírné ekonomiky jedinou silou schopnou rekolonizovat planety, po vzpouře umělých inteligencí odkázané na komunikaci v intencích teorie relativity (žádné: v nulovém čase šup na planetu bůhvíkolik světelných let daleko, tam si dát oběd a šup zpátky). Ve své invazivní strategii využívá i monopolu na kruciform (symbiont, schopný svému nositeli zaručit relativní nesmrtelnost), což je rekvizita objevivší se už v Hyperionu a zde skvěle domyšlená. Hlavní hrdina (a je to tedy geroj!) Raul Endymion se stává ochráncem dívky, která prý jednou leccos změní (protože se stane Učitelkou národů), partnerem šmoulově modrého androida a majitelem vtipné kosmické lodi. A do toho ještě starý známý Štír, který dostává pěkně na budku.
Pokud lze Hyperion výstavbou příběhu přirovnat k povídkovému filmu a Pád Hyperionu měl zase něco ze Scottova Blade Runnera (sic!), potom v Endymionu získala široká vědecko-fantastická obec Jméno růže Umberta Eca.
Zatímco filozofie je živa z toho, že dělá z malých počátečních písmenek Velké Iniciační Litery, science-fiction pracuje přesně naopak. Proto místo Boha točí se Simmonsův svět kolem projektu KI - což je snaha po finální umělé inteligenci a jsou-li zde přece jen bohové, pak ze stroje. Entropie je hračkou v rukou mocných a čas je príma švanda.
Autor umí rozpoutat akci, zrychlit srdeční tep naroveň frekvenci přetaktovaného Pentia III s upraveným vstřikováním desetinné čárky, umí nechat odkapávat mikrosekundy vraždění neviňátek (hlavní hybnou brutální hrubou sílu totiž představují výše zmínění „dei ex machina“ a ti vážně vraždí a neviňátka a hned), a proto se vážně netřeba bát nudy. V okamžicích, kdy už už hrozí, že muž přeskočí pár stránek a žena se konečně začte, nechá Mistr jedenáctiletou hrdinku zasněně pronést nějakou vzpomínku na budoucnost (nejlépe o milování) a ejhle, je tu taj i očekávání i zábava.
Arbitr Vypravěče (Svědka, Básníka) úspěšně Simmons použil již v Hyperionu. Zde však jde ještě výš - takže se na prvních stránkách knihy setkáváme s Hrdinou, který odhaluje svůj příběh (Endymion), v němž figuruje básník - vypravěč Cantosu a koneckonců i jeho dílo samo. Poslední dobou se nosí Schrödinger a tomuto módnímu trendu se nevyhnul ani Simmons - nechává svého Hrdinu, který rekapituluje, hnít v důmyslné rakvi na oběžné dráze. Takže pozorovatel v románu nemůže vědět, která vlnová funkce se hroutí a čtenář v to může jen doufat, protože zase netuší, jestli je svědkem vyprávění nebo jen čte zápisky z mrtvého domu. Trochu komplikované, ha?! Avšak uvědomte si, že ryjete a čenicháte v postmoderní literatuře v postmoderní situaci v postmoderní době, a hlavně buďte rádi, že to nemusíte vysvětlovat dětem.
Značně redundantní závěr:
Dan Simmons opět
zplodil knihu, která čtenáře strhne; zásobí spoustou informací
mimochodem; je tlustá; je zdravá; je brožovaná; a se dvěma základními
dějovými liniemi, takže čtenář není na začátku každé kapitoly nucen
širokosáhle vzpomínat co-kdy-kde-komu.