16.
ledna
Milý
Ištváne,
vím, že o
zlých věcech se nemá mluvit – tím méně pak psát – ale musím ti oznámit,
že jsme do Francie v pořádku dorazili. Poznali jsem to podle toho, že
lidé zde náruživě kouří, kdekoli je to zakázáno. Mimo to zde lidé mluví
francouzsky, a tudíž není nikomu rozumět. Cesta autobusem byla hrůzná,
jelikož řidiči se smáli snad úplně všemu. Byli to takoví ti bodří
mluvkové, kterým příroda příliš nenadělila, a proto jim bude patřit
království nebeské. Asi dvě hodiny pouštěli CD s jakýmsi koktavým
asociálem! Doufám, že výtěžek z veřejného provozování půjde na pohřební
věnec pro Maurice Gibba z Bee Gees (budiž mu země lehká). Do Demijonu
jsme přijeli o hodinu dřív, což nebyla žádná výhra, uvážíme-li, že jsme
museli tak jako tak čekat do šesti na předem dohodnutou schůzku a že noc
byla proklatě studená, svině. Nicméně: ubytovali nás a zavalili
obrovským množstvím papírů, jež je třeba vyplnit, polepit fotkami,
sežvýkat a přinést. Našim jediným štěstím je, že francouzským úředníkům
nerozumíme, a tak se ničeho nebojíme a na množství nehledíme.
S pozdravem MP
17. ledna
Ištváne,
dnes jsme nakoupili základní
komodity. Francie je zajímavá tím, že lidé nedodržují dopravní předpisy,
ale zato jsou nuceni dodržovat jiná úplně nesmyslná nařízení. Jako
nejlepší investice se mi proto jeví kvalitní zdravotní pojištění. Na
celých kolejích není ani jedna lednička – a (jak praví regule) stravu
nelze z estetických důvodů dávat za okno. Sýr byl tudíž příliš rozteklý
a víno příliš teplé. Jako mnohem větší nedostatek se však ukázala
následná absence prkýnek u všech WC na patře. Zdá se, že jediné, co
vydrží v Demijonu chladné, je záchodová mísa a sprcha. Menza je naopak
skvělá! Velký výběr, opulentní porce, rozumná cena, hořčice, majonézy a
vody, co hrdlo ráčí – záchodky tam dosahují tří prkýnek ze čtyř možných,
neuvěřitelné. Na chodbě je trochu hluk, naštěstí nikde žádný houslista.
Pouze nějaký Ind (patrně) si pouští národní songy. Zní to trochu jako
naše hymna a tak dnes půjdu spát s nostalgií. Málem bych zapomněl: kdo
je náš nový prezident? Tlusťoch nebo tenista? Čekám na zprávu, tvůj MP.
18. ledna
Milý
Ištváne,
dnes mě
opět probudil budík. Patří někomu, kdo bydlí ob tři pokoje (nahlíženo od
toalet směrem ke kuřácké zastávce). Tento budík mě pak pro jistotu budil
ještě další dvě hodiny, jelikož majitel odjel na víkend. Představuji si,
že podobným způsobem pracovala StB. V žádném kině v centru nehrají LOTRa
v původním znění, a tak jsem vyrazil do přilehlého nákupního centra –
2x40 minut podél rušné silnice – abych zjistil, že ho nehrají ani
v tamním multiplexu. Mělo mě to napadnout dřív, když zde dabují i filmy
s Jackie Chanem. Koupil jsem si SIM kartu místního mobilního vydřiducha
SFR. Pokud nalezneš jeho internetovou bránu, dej mi vědět. S přístupem na Net je to zatím bídné. Nemáme ještě ani
políčeno na studentskou kartu, která nás opravňuje ke vstupu do
knihovny/menzy/školy. Tuhle zprávu proto pošlu v láhvi, snad v pořádku
dojde. Zdravím a pozdravuji, MP. PS: Omluv tu láhev, že je prázdná a
vinná. Pivo je zde úzkoprofilové, trpím jako zvíře.
19.
ledna
Nazdar
Ištváne,
tak ten
dementní budík dnes zase zamořoval celé patro. Naštěstí po hodině
ztratila nějaká slečna nervy a zavolala odpovědnou osobu. Ta vnikla do
pokoje, objekt zajistila a uvedla věci do cajku. Teď ještě zabít toho
Inda a bude konečně klid. Byli jsme se podívat na nabídku sportů a
vypadá velmi dobře. Došlo mi, že to je asi ten důvod, proč sem doc. Hrob
tak rád jezdí: dá se tu totiž boxovat! Zdálo se mi, že Francie je
degenerovaná země, ale spravil jsem si mínění - mají tu automaty na
půjčování videokazet a v nich poměrně širokou nabídku (Anal Clinic,
Porno Mafia, Clit hors normes, atd.). Voilá, další rozumný důvod,
proč je doc. Hrob v Demijonu pečený vařený. Sledování pornografie, byť
jistě poctivě francouzsky dabované, je jedním z mála kulturních požitků,
který překonává jazykovou bariéru. Má-li se Evropa skutečně sjednotit,
bude to především zásluha této internacionální konstanty. Mrzí mě, že
jsem si nepřibalil video. Ale v knihovně si prý lze půjčit film,
sluchátka a využít jejich videových přístrojů. Takže by nejspíš šlo
propašovat si i vlastní film a… Musím to zjistit! Dozvěděl jsem se, že
když pustím sprchu pětadvacetkrát až třicetkrát po sobě, poteče
teplejší. Zkusil jsem to, inkantace trvala asi 10 minut, ale fungovalo
to. Krutý zvrácený světe! Zdravím, MP.
20.
ledna
Uf,
třikrát uf, Ištváne,
věci se
hnuly správným směrem. Celý den jsme se ploužili z bodu A do bodu B,
z bodu G do bodu Omega, od čerta k ďáblu. Byli jsme připraveni na kyselé
francouzské úřednické obličeje, a proto nás dost překvapil profesionální
až vstřícný úřední styk. Naprostý šok čekal na studijním oddělení, kdy
odpovědný „regiseur“ řekl, že nám studentské karty vystaví ihned, ať si
zatím skočíme na kávu a za pět (pět!) minut nechť si pro ně přijdeme.
Odkojeni evropskou skepsí, dorazili jsme po dvaceti minutách. Počkali
jsme ještě dalších čtyřicet minut a … výsledek je ten, že jsme oficiálně
uznaní a pojištění studenti, co mohou do knihovny a na internet, do
menzy a na aikido. Disciplínu, při které se čtyři z pěti běžných
francouzských úředníků stěží dostanou pod sedm dní, zvládl zdejší
byrokratický šampión v rekordním čase 1:05:47 - nechť je jeho razítko
navždy vlhké! Mezi nejoblíbenější činnosti Demijoňana patří nejspíš
stravování (což je příjemné), pojišťování (což je podezřelé) a
nakupování (což je zvrhlé). Pojišťoven je v nejbližším okolí kampusu jak
lysých hub mezi Adamovem a Blanskem. Včera jsem si v menze půjčil
vidličku. Jak jsem zjistil, studentské pojištění zde kryje i jistou
nemalou část soudních výloh, takže zítra mám políčeno na talířek.
Francouzi rozlišují pět ročních období: jaro, léto, podzim, zima, slevy.
Teď kolem zuří zimní slevy - bohužel jsem si nevšiml, zda vypukly i
v knihkupectvích. Že by do 8. února prodávali všechny knihy v pevné
vazbě o 50% levněji? Ale kdo by myslel na četbu v této situaci, že?!
Salut, MP.
21.
ledna
Milý
Ištváne,
včera
naše strážná andělka, která nás protáhla vším tím úřednickým sajrajtem,
odjela zpátky do Paříže a my jsme teď bezbranní jako tamagoči. Volky
nevolky, napochodovali jsme do nejbližší počítačové pracovny, že o sobě
s vervou dáme vědět světu. Po třech krocích nás ale kdosi zastavil -
znělo to nějak takhle: „Vu vuvu vu eee?“ Induktivní závěr I1: Aha, takže
se tu pracovny hlídají. Induktivní závěr I2: Tenhle panáček má kolem
svého počítače rozloženy studentské karty, takže to mu ji asi budeme
muset vydat. Induktivní závěr I3: První přihlášení do místní sítě nám
musí zařídit on. Jak mu jen naše závěry srozumitelně sdělit?
Já: Nu, hmmmm, nu … vudron utilize … ordinatér.
On: Blé bu bubu huhu?
Já: Notr premiér … a jo, kurva … konexion.
On: Bere naše karty a ťuká do počítače.
On: Eeeavaaaotrnom?
Já: Pardon?
On: Eee avaaa otrnom? (Abduktivní mezihra A1: Patrně říká něco jako: „Nemáte ještě nějaké jiné jméno?“ Co po mně vlastně chce? Co udělá, když mu řeknu, že moje prostřední jméno je Fidel? Vyhostí nás?)
Já: Nom? Non! (Vida, ta francouzština mi začíná jít.)
On: Kom vuvuvvu, ublbl lalabav enskripsion?
Ten člověk se nás v této fázi výslechu ptá, kdy jsme se zapsali. Inu a my mu vehementně dvě minuty tvrdíme, že jsme se (cituji doslova) „zapsali zítra“. Ujišťuji tě, Ištváne, že jsme si popletli slovíčka, nikoli dny. Přistihl jsem se, že během celého tohoto vystoupení jsem měl na tváři takový ten upřímný nechápající úsměv imbecila. Snad díky němu nás pak onen zoufalý dobrodinec poslal za pánem, který nebyl tam, kde měl být, takže jsme se na to vyprdli. Nakonec ZJ zjistila, že nám aktivují účet až 4 dny po zápisu, ergo v pátek se ukáže, kdo se bude smát naposledy. Závěrem jedna dobrá zpráva: půl roku zde budu studovat „filo ala fak“, což zní velmi slibně. Tvůj MP
PS: Před okamžikem mi na dveře pokoje zaklepali nějací hejskové. Když pochopili, že s francouzštinou neuspějí (celkem triviální kontextuální analýza mého protáhlého natvrdlého mlčení), řekl jeden z nich anglicky, že hledají [ejc]. Nechápu, proč ho hledají zrovna u mě! I kdybych ho náhodou měl, jim bych ho stejně nedal.
22.
ledna
Milý
Ištváne,
dnes jsme
se opět pokusili přistoupit k emailu, a opět bezvýsledně. Ale aspoň jsme
se dostali na domovské katedrové stránky, na kterých mě doc. bezcitný
Hrob nepřímo upozorňuje, že je teprve leden. ZJ říkala, že Hrob nikdy
nelže a že je skutečně leden. Málem mě to rozplakalo, ještě jeden celý
měsíc navíc! Byli jsme se zapsat do knihovny. Každý náš mluvní akt zde
vypadá tak, že ZJ dodá slovíčka, dohromady si tipneme předložky a
koncovky, vyzkoušíme si výslovnost a já to pak na toho nebožáka chybně
vychrlím. Pak se už jenom retardovaně usmíváme, rytmicky kýváme a
brumláme mersi, mersi boku. Zdá se, že sis z mých dopisů již udělal
představu o zdejším režimu: ráno sousedův budík vzbudí celé patro - než
se člověk nasnídá, je čas k obědu - odpolední volný výběh – večeře - no
a když kolem půl dvanácté sousedky odcházejí na jehlových podpatcích
podmanit si Demijon, vím, že je čas jít na kutě. Mimochodem, francouzské
kolejní kutě je to nejhorší, co může pecivála v cizině potkat. Je
proležené jak mostecká uhelná, místo peřiny má vrstvy prostěradel a
kousavých dek, a místo polštáře středně velký pešek (ten, co chodí
okolo; dobrácky mu říkám Ladislav). Ištváne, smutně se s tebou loučím ze
země, kde sýry dávají dobrou noc, tvůj MP
23.
ledna
Ištváne,
lomcuje
se mnou kulturní šok, paranoia a nechutenství. Koupil jsem si Le
Monde, což je v mém případě intelektuální investice asi tak na půl
roku. Pobavilo mě, že tam uvádějí i včerejší televizní program. Přeložil
jsem si několik smutečních oznámení a bridžový sloupek a hned je mi
lépe. Naše normotvorná správcová vyvěsila na chodbě oznámení v tom
smyslu, že si je třeba brát servítky a že kdo bude debil a nechá hodinu
zvonit budík, bude platit jako mourovatý. Na krajana jsme, Ištváne,
zatím nenarazili. Pouze v autobusu do Demijonu s námi před týdnem
přijela nějaká slečna - dokonce prý asi kolegyně doktorandka z FFMU -
kterou jsme tady od té doby už jednou minuli na fakultních schodech.
Jenomže tahle slečna se v inkriminovaném autobuse bavila s kolegou
doktorandem z pražské katedry filozofie o TAKOVÝCH věcech, že se jí teď
bojíme. Ano, stále mě pronásleduje ta zvrácená kakofonie: zepředu
koktající kretén a smějící se řidiči, zezadu „…polysémie je v barokní
literatuře v podstatě nezbytným předpokladem vlastní možnosti jakéhokoli
sdělení…“. Konečně jsme našli knihkupectví Gilbert & Joseph. Co
se filozofických knih týče, trochu mě to zklamalo, jinak však velmi
solidní sortiment. Dokonce celý regál věnovaný manga-komiksům! Ptal ses
na počasí, tedy: buď zde prší nebo naopak, což je klima, ze kterého, jak
vidíš, může jednomu snadno hrábnout. Tvůj MP
24.
ledna
Milý
Ištváne,
mraky
odtáhly a my jsme se rozhodli (pokolikáté už?) dostat k emailu. A
(pokolikáté už?) opět marně. Protože z nás týden v cizí zemi udělal
ostřílené světáky, usnesli jsme se, že to tak nenecháme a zajdeme si to
vyříkat s odpovědnou osobou. Z ní se vyklubal velmi milý a mladý
černoch, který dělal, co nám na očích viděl. Upřímně řečeno, ony ty oči
- vzhledem k naší jazykové kompetenci - byly pro něho jediný spolehlivý
zdroj informací. Zdroj spolehlivý, avšak patrně ne zcela vyčerpávající,
neboť zkusil angličtinu, což jsem kvitoval nadšeným „Ouiííí!“. Jenomže
jeho angličtina byla asi jako moje francouzština a … inu, věc se má tak,
že to prý pojede už (!) v pondělí. Pokud ovšem neříkal nějaký úplně jiný
den v týdnu. Jak jsem byl před odjezdem poučen, do základní výbavy
každého demijonského Erasmisty/Sokratika (Erratika?, SokEra?) patří
rychlovarná konvice. Patrně proto, že si ji nelze vypůjčit v místní
menze. ZJ však podobně instruována nebyla, a tak jsme odpoledne vyrazili
do nákupního centra. No co ti budu, Ištváne, povídat, konvic tam měli
asi 15 druhů. Během slabé půlhodinky ZJ identifikovala své dvě
favoritky: jednu malou tlustou a druhou velkou falickou. Vybrala si, ale
pak se vrátila pro tu druhou, pak zase hledala jinou barvu té druhé a
pak jestli je dost velká a jestli by nebyla lepší ta první a pak jsme si
nevědouce stoupli k pokladně, kde se dalo platit pouze kartou. A protože
se ZJ její karta v Demijonu nějak vykrucuje, tak jsem to nakonec i
zaplatil. Z těchto dvou dnešních příhod je patrné, jak divošská je
Francie a že zde přežijí jen ti nejtrpělivější. Tvůj MP
25. –
26. ledna
Milý
Ištváne,
víkend na
kolejích, obzvlášť ve zkouškovém období, bývá tichý až nudný. V Demijonu
to však tak úplně neplatí, neboť o dvě patra níž nejspíš pořádají voodoo-večírek.
Vzhledem k tomu, že jsou teprve tři hodiny odpoledne, máme se ještě na
co těšit. Pustil jsem si rádio, ale každá druhá francouzská písnička
jako by byla od Lenky Filipové. Naštěstí se mi včas podařilo přeladit na
nějakou sportovní stanici. Ani po čtvrt hodině mi není jasné, se kterým
sportem mám tu čest - podle vzrušené intonace však soudím, že Francie
buď vyhrává nebo prohrává. No tak hurá! Tvůj MP
27.
ledna
Milý
Ištváne,
dnes ti
píšu možná naposledy, jelikož večer se jdu přihlásit na basketbal a do
nemocnice je to odtamtud hodně daleko. V případě, že bych již nebyl mezi
námi, pošli prosím Josefu Visarionoviči Hrobovi následující dopis:
Vážený pane docente, až budete číst tyto řádky, budu mrtev, patrně
udusán. Jelikož cítím, že by mi to později posmrtná ztuhlost stěží
dovolila, rád bych se s Vámi (jakožto oborovým koordinátorem E/S) již
nyní podělil o povinné shrnutí svého pobytu. Do dnešního osudného dne
šlo vše bez jakýchkoli problémů: studijní náležitosti byly plněny hravě,
organizační zarputile. Jazyk zde měli zajímavý, plný překvapivých
nuancí, kterých jsem si bohužel nebyl vědom. Francie je báječná,
kultivovaná země s velkým kulturním bohatstvím, proto já i moji
pozůstalí doufáme, že budu repatriován in memoriam za jejich státní
peníze. Budu mi chybět, Váš MP. Na závěr jedno drobné kulinářské
odhalení. Ištváne, pamatuj si, že ve Francii se hodně chutných věcí
paradoxně jmenuje nějak jako [blé]. Nyní odpočívám v pokoji, každá
vteřina mého života má pro mě teď cenu piva. Tvůj eschatologický MP
28.
ledna
Milý
Ištváne,
jak sis
už možná domyslel, jsem stále ještě Dasein. Ale jaké utrpení tu na nás
ještě čeká, jaká bída: dnes jsem na kolejích potkal opraváře se
záchodovým prkýnkem a ta zrůdná bytost to prkýnko odnášela VEN z budovy!
Přitom se evidentně jednalo o poslední žijící exemplář svého druhu.
Včerejší den byl mimořádně vzrušující, na vlastní oči jsem viděl atlety,
jak běhají dokola se skokanskou tyčí. Také jsem byl několikrát udeřen
míčem do hlavy a jeden skvělý afrofrancouzský dribler na mě cosi
významně gestikuloval. V lepším případě to mohlo znamenat, že se mám
dívat, v tom horším, že mi vypíchne obě oči a pak je po mně hodí.
Poměrně zajímavě působil trenér. Chvíli jsem se ochomýtal kolem, pak
jsem se osmělil a povídám mu: Bonsoár, esk ž p… (což zhruba znamená:
Dobrý večer, zda-li pak mohu…), když v tom mi on skočí do pečlivě
naučené fráze a zařve Uééééé (což zhruba znamená: Ano, někdy též
Au, trpím chronickou ledvinovou kolikou). Pak mi dlouze cosi
vysvětloval. Z těch několika málo slovíček, která jsem pochytil, se mi
zdálo, že mi objasňuje základní pravidla košíkové. Tak jsem tam stál a
nechápavě se na něho díval – dílem, že jsem mu nerozuměl, dílem, že jsem
nevěřil tomu, co slyším. Nakonec jsem si, Ištváne, zahrál docela dobře a
dnes půjdu zkusit volejbal. Za týden nám začíná škola, za dalších
čtrnáct dní prázdniny. Doposud nikde žádná stávka, něco se asi děje.
Tvůj MP
29.
ledna
Milý
Ištváne,
volejbal
je velmi zábavná hra, při níž soupeře pro jistotu odděluje síť a tak
nikdo nikomu nevyhrožuje. Se zápisem opět nebyly problémy, trenérka
řekla: Ty jsi nový? Moje rozumějící Já povídá: Ano!
Trenérka řekla: Ty jsi Francouz? Moje nerozumějící Já povídá:
Moc ne! Trenérka, poté co se dosmála, řekla ještě mnoho jiných
francouzských vět. Moje odvážné diskurzivní Já si však asi chtělo ještě
kapku splknout a povídá: Dneska to jsou všechny úrovně? Trenérka
řekla podezřívavě: Jo, která úroveň jsi ty? Moje osobní epoché
povídá: Nevím. No a bylo to, žádné dehonestující vysvětlování
pravidel, žádné uééééé. Spoluhráči byli ostřílení borci; rozpinkali jsme
se, zasmečovali, po chlapsku si plácli a dostali nakládačku. Ištváne,
napsala mi jedna kolegyně z Paříže. V hlavním městě to prý chodí tak, že
časné ranní buzení obstarávají bílé domácí spotřebiče, pozdní noční
buzení pak černí námezdní dělníci (nedaleká myčka s nedalekou pračkou,
respektive namakaní hambatí manuálové). Říkám si, že jsem z toho vlastně
vyšel skvěle: na to, že veškerý denní hluk se na mém patře koncentruje
mezi 22:30 a 23:50, se přece jen dá časem zvyknout. To takovou ZJ si o
dvě patra níž každý večer berou do prádla Italové, co se hlasitě učí,
Číňanky, co si kolem jedenácté smaží večeři a Gabunci, co na sebe až do
rána pořvávají pššt! Panuje zde vskutku roztomilý babylonský bordel.
Tvůj MP
30.
ledna
Milý
Ištváne,
chumelenice! A zrovna, když si mám
jít na nádraží vyzvednout jedno blonďaté zavazadlo. Mimochodem, ozval se
mi kolega Jan Sáně. Jako obvykle, milý Ištváne, píše jen samé
nepodstatné oplzlosti. Přihlásili jsme se na středeční hodiny
francouzštiny - bude tam plno Italů, to se pomějeme. Vidím to tak, že
tento týden zde ještě nějak donicuji a od pondělka už to bude samá
světlina. Čím to, že vždy, když nevím, kudy kam, vzpomenu si na
Heideggera? Tvůj MP
31. ledna
Milý Ištváne,
tak to nicování se mi dnes příliš
nepovedlo. Dopoledne jsem šel do banky vyměnit cestovní šeky a žena za
pultem se mě zeptala, kolik toho mám. Protože jsem si francouzským
výrazem pro patřičné číslo nebyl jistý, raději jsem zvolil nonverbální
variantu, tj. před očima cílového subjektu ty šeky (jakoby)
přepočítávat, on si pak subjekt většinou sám řekne, kolik toho vlastně
je. Chytila se – a protože toho bylo moc, poslala mě za úplně jiným
pánem. Než abych před ním znovu hrál to počtářské divadýlko, raději jsem
jeden šek na 200 euro schoval. Takto nově vzniklou částku jsem totiž, já
lišák, dokázal už pojmenovat bez problémů. Pak se kupoval počítač a až
do večera se do něho všelicos strkalo. Odpočal sem si vlastně jen pár
minut kolem svačiny, kdy se zdálo, že jsem tu pekelnou věc konečně
rozbil. Do francouzských Windows XP jedině kvalitní sedativa, protřepat,
nemíchat. Tvůj několikanásobně reinstalovaný MP
1. února
Aleluja, milý Ištváne,
dnes je mimořádný den, jelikož mi
začíná platit zdravotní pojištění. Mohu si tedy konečně bez rizika
vyskakovat. V menze jsme narazili na sdílného krajana. Popsal nám
některá zdejší šovinistická zvěrstva – například, že v plaveckém bazénu
je striktně předepsán trojúhelníkový tvar pánských plavek. Také jsme
zjistili, že k zisku pobytové karty je třeba právě tří černobílých (!)
nerozstříhaných (!) fotografií z automatu. Jdu pro víno, krajan se má
večer stavit, tak snad chvilku posedíme…
2. února
Milý Ištváne,
konečně si připadám zase jako
doma: mám kocovinu. Tvůj MP
3. února
Milý Ištváne,
celý den prší, fakulta se hemží
studenty a ucpalo se mi umyvadlo. Hledal jsem zvon, abych uvedl věci do
pořádku a hledal jsem ho všude. Na záchodě, ve sprše, v kuchyňce, u
správcové, dokonce ho neměla ani ZJ. Ergo nějaký místní mekgajvr přijde
zítra odpoledne na pokoj 430 s velkou pompou opravit jedno blbý ucpaný
lavabo. Dám si velký pozor, abych tady nebyl. Byli jsme se se ZJ
nechat černobíle vyfotit. Automat se choval velmi přátelsky, přesto mi
ten prevít v nestřeženém okamžiku ušmikl vršíček hlavy. V mém případě
prakticky nulová ztráta, neb mám po otci velmi testosteronovou leb, ale
přece jen se takto asymetrický necítím příliš pohodlně. Milý Ištváne,
jen jednou jedinkrát zde udělali k obědu vařené brambory. Proto jím samé
hranolky, a tudíž brzy umřu na rakovinu. Budu se však snažit pít hodně
červeného, abych ta brka natáhl co nejpozději: jaro v Demijonu je prý
krásné. Zima zatím nic moc, tvůj MP
4. února
Milý Ištváne,
tak už mi to začlo. Ráno ještě
vyměnit povlečení (tj. dvě prostěradla + obal na peška) a pak hurá na
první filo ala fak. Jediný letmý kontakt s filozofií zde doposud
představovalo pracné přelouskání recenze na počítačovou hru Platoon
v reklamním letáku Carrefouru - takže jsem měl pochopitelně docela
obavy, jak to půjde. A hned zčerstva dvojitý úder: Hegel vysvětlovaný ve
francouzštině! Nikdy bych býval nevěřil, že se něčeho takového dočkám.
Měly k tomu být i diapozitivy, ale porouchalo se, co mohlo. Taky tam
byly nějaké Němky, jejich plyšový vepřík a kolega, co vypadal trochu
jako Mona Lisa. Člověk si tady za těch pár dnů stihne vybudovat jisté
rituály. Například my jsme si se ZJ zvykli chodit na oběd již kolem půl
dvanácté, pak si udělat kávičku a v přízemí se mrknout na jednu hloupou
televizní soutěž. Všechny tyto návyky jsou začátkem semestru zcela
rozdupány. Ale buďme konkrétní, že? Na oběd jsme se dostali až v jednu
hladoví jak sociologové, bylo tam narváno, všechno dobré už pryč a
udělal se mi zubní kaz. Život je normální prase: ZJ si začane číst
Nesnesitelnou lehkost bytí ve francouzštině a mně nezbývá než kousat
jen levou stranou úst. Lavabo už odtéká, já nikoli. Tvůj MP
PS: Abych byl zcela upřímný, ona ta soutěž není tak úplně hloupá. Dozvěděl jsem se tam například, že 48 procent Francouzů (párů) používá více než tři sexuální polohy. Nechť si každý sáhne do svědomí!
5. února
Milý Ištváne,
místní filozofická superstar se
jmenuje Guenanzia, většinou dělá do Reného a tento semestr vypsal kurz
La volonté. Asi něco pro řidiče. Mysleli jsme (že neodpadne),
ergo jsme (tam) byli (zbytečně). Abychom učinili studijním povinnostem
zadost a koza zůstala celá, vloudili jsme na přednášku Filozofie a
fyzika. Přednášející hodně povídal o záření absolutně černého tělesa
a já vzpomínal na Lamina Falla - to je ten dobrácký afrosprávce sítě,
který se zde něco natrápil, než nás zpřístupnil. Jak ten se mezi těmi
svými černými počítači ztrácel! Na přednášce nás bylo pět, z toho tři
SokEři, z toho jeden Španěl, z toho jeden Katalánec. Večer jsme šli na
avizovanou hodinu francouzštiny… Milý Ištváne, všichni Francouzi
disciplinovaně vyslovují moje příjmení jako Piša. To je v pořádku, byl
jsem na to předem rozdýchán. Že mě ovšem zkušená francouzská lektorka
osloví se sprostou španělskou výslovností, to jsem tedy opravdu nečekal.
ZJ se mi velmi smála, ale pokud vím, její příjmení se v Demijonu
pokusili vyslovit pouze jedinkrát a ten člověk se dosud léčí. Pak nás ta
neuctivá lektorka rozmixovala do dvojic: vyfasoval jsem Itala. Byl to
kuchař a mluvil anglicky, takže nám povinná konverzační čtvrthodinka
příjemně utekla. Ale ZJ to slízla. Připadl na ni indonéský
elektroinženýr, který prakticky neuměl francouzsky a jen se tak
pohupoval a potrouble se usmíval. Byl mi sympatický, protože mi mě
připomínal. Do tohoto kurzu francouzštiny pro cizince se přihlásilo
devatenáct lidí ze všech fakult Burguňské univerzity, pět z těchto
devatenácti statečných studuje filo ala fak. Což dokazuje, že filozofové
jsou děsné kobylky. Tvůj MP
6. února
Milý Ištváne,
když Erasmus, Sokrates a jejich
přisluhovači lákají studenta do Demijonu, tvrdí mu, že tam pro něho bude
připraven orientační týden - jakési poslední pomazání před sešupem do
pekla. Letos trval orientační týden celý jeden standardní francouzský
den. Tyto temporální kontrakce jsou zde běžné. Jsou prý způsobeny
rychlostí světla, se kterou místní úředníci odkládají věci na neurčito…
(9:00, Place de la Liberation) Zima. Nepřehlédnutelná cizinecká
legie je rozdělena na dvě skupiny. Každé se ujímá jedna průvodkyně, ta
naše se jmenuje Madlen. Nějaká slečna povídá, že je tutorka, že nám ráda
s čímkoli pomůže a že je z Rumunska. Na to Madlen reaguje slovy, že jsou
tady i nějací Češi. Nechápu. Madlen začíná vyprávět věci, které bych
neposlouchal, ani kdybych jim rozuměl. (10:20) Zebe, zebe, zebe.
Stojíme u škaredého malého reliéfu. Má to být sova, ale vypadá to spíš
prostě jen jako škaredý malý reliéf. Kdo na to sáhne, do roka se vdá
nebo otěhotní. To jsem tedy zvědav, co se mi narodí. (11:40) Na
radnici jsme čekali 30 minut, aby nám nalili sklenku místní speciality -
sladkého bolehlavu. Dali jsme se do kupy s Kataláncem, kterého známe z filo
ala fak a dvěma Polkami. (14:00) Začíná informační workshop. Po
půlhodině čekání zjišťujeme, že spočívá v kolektivním vyplňování žlutého
formuláře, jenž je prvním krokem k získání studentské karty. V duchu
opět poděkujeme Mášeňce Hořákové, že nás tím vším už dávno prokopala.
S povýšeneckým úsměvem si odcházíme po svých. (17:30) Setkání
s oborovými koordinátory v nové budově vedle rektorátu. Dostavilo se 15
hlavounů a 20 studentů, neboť zbývající zemřeli vyčerpáním. Naše místní
filozofická šéfová Mademoiselle Perrot v sobě nezapřela svoji profesi a
stihla se pohádat s prorektorem. V přízemí nás opět nalévají sladkým
bolehlavem. Domlouváme se, že večer vyrazíme na pařbu do klubu
Atmosphere. (18:15) Nikdo neví, kde ten zatracený klub je. Ital,
kterého jsem včera vyfasoval na francouzštině, elegantně vytahuje mobil
a po čtvrthodině řvaní zjišťuje, že Atmoška je někde v centru a že se
tam musíme doptat. (23:50) Malé pivo za tři eura naučí člověka
kouřit. Chci domů, okamžitě! Tvůj MP
12. února
Milý Ištváne,
dnešních devadesát minut
francouzštiny pro cizince bylo nejlépe investované 1 euro za poslední
tři týdny. Měli jsme tu čest s Angličanem, který píše disertaci o
sexuálním životě langusty! Vedle tohoto faktu se ostatní události zdají
naprosto podružné, proto jen zkratkovitě: a) lektorka zase řekla TO
sprosté slovo; b) při její hlasité četbě indonéský elektroinženýr Eri
opět nepochopil princip toho všeho a jako jediný hlasitě četl s ní (a
nejspíš úplně jiný text); c) klíčový článek se vyjadřuje k otázce
národních zvyklostí, jejich vztahu ke globálnímu trhu a k tomu, jak jsou
Francouzi nejlepší; d) vedle menzy instalovali nový billboard. Je na něm
chlapec, v jehož pokoji souloží roztomilí pejsci - ten klučík se se
zděšeným/tázavým výrazem otáčí na svého otce. Pod tím vším je nápis:
Vysvětlím ti to u McDonalds; e) lektorka se domnívala, že Česká
republika je na severu Evropy, a proto se mě zeptala, jaká je u nás
obvyklá reakce na lechtivou reklamu; f) tak jsem jí řekl, že reakce je
nejspíš stejná jako tady v Reichu, jenom tam tolik nepreferujeme
zvířata. Milý Ištváne, věci se podle očekávání konečně usádlily a boj s demijonskými
větrnými mlýny přešel v dlouhodobou zákopovou válku. Proto tě již nebudu
nadále obtěžovat svojí pravidelnou korespondencí - au revoir, tvůj MP
22. února
Milý Ištváne,
patrně z nudy riskoval jsem opět
svůj život a po dlouhé době zašel na košíkovou. Možná taky proto, abych
si dokázal, že se hned tak nějakého francouzského bubáka neleknu. Pro
jistotu jsem tam ale šel s kolegou Kataláncem - je to sice stejný
rachitik jako já, ale zato se jmenuje Talmac a byl jednou ve čtvrtek na
kickboxu. Na této košíkové jsme potkali švédský pár, se kterým kolega
Katalánec prohodil pár slov, protože se znali z nějakého dýchánku. Pak
mi stranou řekl, že se jim nemám smát, čemuž jsem nerozuměl, protože
jsem se ten večer nikomu nesmál a naopak si hlídal záda, abych mohl
rychle utéct, kdyby mi chtěl někdo náhodou něco vypíchnout. Nechal jsem
si to tedy vysvětlit a zkrátka … hm … inu, zdá se, že Švédi připadají
některým Španělům natvrdlí. Což je, jak Talmac zdůraznil, neopodstatněné
generalizování založené na pochybných předpokladech. A že zrovna
kupříkladu tato konkrétní instance švédského páru je nepochybně
nadprůměrně inteligentní. Poté jsme se měli trochu zahřát, zastřílet si
na koš a tak podobně, přičemž kolega Katalánec se zahříval
s inkriminovaným švédským párem. No a pak si mě zase vzal stranou,
smutně se usmál, zaklepal si na hlavu a řekl, že se v tomto případě
mýlil. Tento kolektivní sport je zde ďábelsky adrenalinový, do družstev
se rozděluje tak, že se určí kapitáni, kteří si vybírají hráče. A
jelikož nikdo nikoho nezná, vybírá se podle toho, jak je kdo sympa.
Takže jsem zcela pochopitelně zůstal jako poslední (z osmapadesáti) a
musel být přidělen. Fuj! Naopak na volejbale panuje velmi přátelská
atmosféra. Již třikrát jsem hrál s chlapíkem … je to taková podivná
figurka, evidentně programátor: nenápadný, široký úsměv, nohy do iks,
trochu cvalík. Když jsme se dostali do stejného družstva i počtvrté,
říkal jsem si, že bychom se mohli představit. Tak mu podávám ruku a
povídám: „Marek“, on mi tou rukou potřásl a povídá: „Nuno“.
„Tak to je príma,“ říkám mu, „ale jak se jmenuješ?“ Nuno
mě ten večer šokoval ještě jednou, když se ukázalo, že přijel na
obrovitááánské motorce. Před tím se mi zdál v pořádku a býval bych do
něj nikdy neřekl, že je to frustrát. Milý Ištváne, navštěvuji kurz
Filozofie vědy, který vede mimozemšťan. Jmenuje se Vidal-Rosset,
má úžasně kónickou hlavu a je plešatý jako … jako … no, teď mě zrovna
nikdo plešatý nenapadá. Důvtipně se maskuje tak, že nosí klobouk, na mě
však tyto špinavé triky neplatí a začal jsem mu natruc říkat Vidal-Sasoon.
Přiznal se, že je sémantický realista, takže s ním nejspíš bude celkem
rozumná řeč. Postěžoval jsem si kolegovi Katalánci, jak žinantní je,
když mě francouzská lektorka oslovuje se španělskou výslovností.
Samozřejmě jsem mu vysvětlil, že se jedná o vulgární pojmenování jistých
citlivých partií ženského těla. Na to se kolega Katalánec začal mocně
smát, protože, a teď se Ištváne podrž, ve španělštině je moje příjmení
vulgárním pojmenováním jistých citlivých partií MUŽSKÉHO těla! Milý
Ištváne, nemohu se ubránit pocitu, že jsem zde v Demijonu katalyzátorem
jakéhosi gigantického pan-evropského koitu. Tvůj MP
8. března
Milý Ištváne,
jak píšeš, můj poslední dopis tě
utvrdil v přesvědčení, že jsem negativistická xenofobní přízemní
deprivovaná lemra. Kéž by to jen byla pravda! Pro všechny případy jsem
však učinil předsevzetí, že dnes se s tebou podělím pouze o samé dobré
zprávy. Tak tedy - konečně jsme našli legendární restauraci U Leona. Ve
výloze sice zeje evidentně střelná díra plus postarší ponožky, avšak
rozhodl jsem se to považovat za místní kolorit. Rovněž se ukázalo, že v Demijonu
existuje zastrčené kino, kde hrají filmy v původním znění s titulky. Byl
jsem tam na muzikálu Chicago a výborně se pobavil (ponechám-li stranou
fakt, že se mi neustále pletl Richard Gere s Renée Zellwegerovou). Další
báječná zpráva je, že naše koleje sousedí s mateřskou školkou. Zrovna
včera tam měla drobotina maškarní veselici a většina z nich se bůhvíproč
převlékla za nějaký hmyz. V rámci programu Erasmus/Sokrates studuje v Demijonu
mimo jiné 12 Němců, 3 Španělé, 3 Češi, 1Angličan, 20 Poláků a 300 Rumunů
- to si nevymýšlím, dozvěděl jsem se to z oficiálních zdrojů. S tím se
pojí ta fantastická novinka, že patrně všichni tito Rumuni se začali
každý večer scházet v sousedním pokoji. Bravo! A tu nejlepší zprávu jsem
si samozřejmě schoval nakonec. V samotném centru Demijonu se nachází
úžasná levičácká putyka, kde čepují Guiness do půllitrů; hospoda, která
mi v lecčems připomíná rodnou Bláhovku. Byl jsem tam včera s kolegou
Kataláncem a samou radostí se téměř opil. Pak si k našemu stolu si
přisedly dvě mladé domorodky a když vyšlo najevo, co jsme zač, povídá
jedna z nich přepečlivou češtinou: „Jezevec. Mravenec. Vrať mi mé
rukavice.“ Bylo to to nejhlubší životní moudro, které jsem kdy slyšel;
připomnělo mi mladého Wittgensteina. Milý Ištváne, začal jsem se řídit
tvojí radou a něco na tom Arbeit macht frei skutečně je. Tvůj MP
1. května
Milý Ištváne,
zdá se, že naše země exportuje
vedle piva a menšin i jedno magické slovo. Již několikrát se mi stalo,
že jakmile se někdo dozvěděl, odkud jsem, řekl: „Prst.“ Jeden Francouz
na volejbale dokonce řekl: „Prst, děkuji.“ Pokud je na tom přitahuje
absence samohlásky, proč si nevybrali praktičtější „zprz“? Přelom dubna
a května je v Demijonu opět zasvěcen měknutí mozku. Nejprve další hrozné
čtrnáctidenní prázdniny, poté čtvrteční Svátek práce, který se
zaměstnanci zdejší menzy rozhodli oslavit i bezpracným pátkem. A v kampusu
nám dokonce vykvetl Majáles! Bál jsem se, že všichni budou strašně
vyvádět a blinkat, proto jsem se proplížil do města. Tam jsem se naslepo
připletl k nějaké demonstraci proti něčemu, tak jsem si chvilku taky
něco hulákal. Když jsem zjistil, že člověk vedle mě nese vlajku s Che
Guevarrou, natolik jsem se rozdováděl, že jsem si raději hned vzal svůj
resocializační Ibuprofen poslední záchrany a šel si koupit něco hodně
sladkého. Večer jsem si přibrousil drápky a vyrazil do kina na X2. Milý
Ištváne, zdálo se mi, že Wolverine nám nějak změkl, možná to ale byly
ještě agresivní dozvuky mého davového ty. Tvůj MP
2. května
Milý Ištváne,
než kolega Katalánec odjel domů,
představil mi svoji kubánsko-švédsko-katalánskou přítelkyni, co studuje
v Londýně čínská studia. Tohle divoké mezidruhové křížení na ní kupodivu
nezanechalo výraznější stopy a vypadala celkem zdravě. Říkala, že
pracuje v nějakém divadle, kde se hraje jen Lví král. Prý v tom divadle
lidé, obzvlášť Američané, strašně zvrací a ona to pak musí uklízet; o
přestávkách prý rovněž prodává zmrzlinu. V obchodě jsem dnes opět
zahlédl ženu, která si povídala s jogurty. Ne, opravdu nevím, která
značka jogurtů to byla. Všechna majálesová pódia ze včerejška už jsou
zase pryč, takže tu vyřvává zase jen ta hluchá kráva od vedle. Koupím jí
lístky na Lvího krále, třeba dá chvilku pokoj. Tvůj MP