Anime: Slayers
Shinji: Nejdřív rež
Káp. Káp. Ticho. Káp. Neochotně a pomalu pohnu rukou, aby mi ten lepkavý sirup nedopadal na dlaň. Kde to vlastně jsem? Zvolna otvírám oči. Jde to ztuha, mám je slepené. Konečně se mi to podaří. Kčertu, stejně vůbec nic nevidím. Chci ven, na světlo. Jak se zvedám, praštím hlavou do stolu. Najednou mě ochromí podezření - javorový sirup nemívá teplotu lidského těla. Schoulím se pod stůl a tiše naslouchám. Ale nic neslyším ani nevidím. I kapání už ustalo. Moje myšlenky jsou nejasné, jsem v takovém podivně omámeném stavu. Zase mnou projede strach a přinutí mě zkontrolovat mé tělo. Mám obě ruce i nohy, všechny prsty. Chybí mi oči! Tak proto ta tma. Jsem ráda, že se alespoň jedna záhada vysvětlila. Věci konečně začínají dávat smysl.
Šátrám kolem sebe rukama. Nahmatávám tělo. Ženské tělo. Nedýchá a nemá tep. Také nemá sukni. Košilku má vytaženou až pod ramena. Další logický střípek. Až ze sebe setřesu malátnost, tak tu skládanku lehce složím. Je mi zima, tak si vezmu tu její košilku. Nejde to snadno, ale nakonec ji stáhnu dolů bez roztržení. Na stole leží další mrtvý. Má ošklivou ránu přes celé břicho. Fuj! Šáhla jsem si na jeho slizké vnitřnosti. Jeho rozpůlená kazajka mi očividně nebude k ničemu. Rozhodnu se najít dveře. Venku může číhat nebezpečí, ale to je mi jedno. Z opasku ztuhlíka na stole vytáhnu dýku. Ne na obranu, slepá se neubrání nikomu, ale jako nástroj se může hodit. Opatrně kráčím od stolu, hledajíc stěnu. Narazím na ještě jedno tělo, dětské, s podřezaným krkem.
Dveře jsou vyražené, zůstal po nich otvor, kterým snadno vyjdu ven. Když udělám pár kroků, ucítím jak mě hřeje slunce. Ale stále vidím jen černo. Nepatrná jiskřička naděje, co ve mně ještě doutnala, právě uhasla. Jsem opravdu slepá. Náhle mne něco srazí k zemi. Cítím palčivou bolest v pravém rameni. Šíp! I když je to jen bezvýznamné gesto, změním úchop dýky pro útok a nehýbu se, čekám. Slyším cizí rozkaz: "Běž ji dorazit. A ať už podruhé nevstane." Následují rychlé kroky a najednou cítím prudkou bolest v hrudníku. Teď je ta chvíle! Pravou rukou chytím paži svírající meč zabodnutý do mé hrudi. Zároveň se mírně nadzvednu a dýkou v levé ruce přejedu útočníkovi po hrdle. Slyším, jak chrčí. Kácí se na mě. Napadá mě, že moje ukradená košile musí být zajímavě rudě batikovaná. Škoda, že ten vzor nevidím. Křečovitě se šklebím v hysterické napodobenině úsměvu.
Najednou zaslechnu větrem donesené útržky zaříkávání: "Tasogare jori mo ... jori akaki mono ... toki no nagare ni uzumore ši ..." Už při prvních slabikách mne ovládne neutišitelný strach a moje tělo reaguje instinktivně. Bez ohledu na střelce odvalím bezvládného umírajícího a s mečem v hrudi se rozeběhnu pryč. Tentokráte mi šíp jen rozčísne vlasy. Bohužel nevidím, kam běžím, a tak zakopnu o nějaké pohozené hospodářské nářadí. Rozplácnu se jako žába a meč si vrazím do těla až po záštitu. Než stihnu cokoliv dalšího, ozve se hrozivá rána, silnější než tisíc hromů a všechno zalije nesnesitelné horko. Moje zkrvavená košile shoří. Šíp v mém rameni také shoří. Ohnivá bouře trvá jen chvíli, jsem si ale jistá, že všechno v jejím dosahu shořelo na prach. Moje vlasy však zůstaly žárem nedotčené. Zvláštní. Další střípek.
Někdo se ke mně sklání. "Tahle ještě žije, Lino." Cítím, jak ze mě vytahuje meč a recituje léčící kouzlo. "Sylphiel, nech ji být," ozve se druhý hlas. Dívka, ale zvyklá rozkazovat. První hlas nesouhlasí: "Cože?" Zkusím se posadit, nejde to snadno, ale nakonec se mi to podaří. "Ty hlupačko, copak jsi slepá? Té už nepomůžeš, je mrtvá. To tělo ovládá magie." Já nejsem nějaká věc, neživé tělo animované nevědomou magií. Mám přece svou identitu. Zkouším promluvit, ale podaří se mi vyloudit jen podivné sípání. Chybí mi vzduch v hlasivkách. Přiložím dlaň na krk a prsty zkoumám svoje hrdlo. Jak jsem se obávala, zjišťuji, že v něm zeje rozeklaná rána. Na rozdíl od očí bude s tímhle zraněním lehké pořízení, jen to postačí zašít.
Slyším, jak se Sylphiel pomalu ode mne odtahuje. Napadá mne, že léčitelka vyklízí prostor pro bojovníky. Rychle vstávám, ale zradí mě nohy a zase skončím na zemi. Než se stačím zvednout, uhodí mne do zad prudký žár. Opět někdo čaruje! Ale poté, co mi magická ohnivá bouře neublížila, už nemám z kouzel strach. "Amélie, magie jí neublíží ale posílí!" Vzteklý výkřik vůdkyně organizující svůj tým mi dal za pravdu. Pevně svírám svou dýku v levé ruce, ale ani nevím, před útokem z jaké strany bych se měla bránit.
Někdo další řve "Hikaru no ken!". Cítím pohyb, a tak uskakuju. Pozdě, ztrácím pravou paži. I mojí zpomalené mysli je teď jasné, že není žádná šance, jak z toho vybruslit. Než aby ze mě postupně odsekávali malé kousky, bude lepší to skončit rychle. Zahazuji dýku a sedám si na zem. Čekám na poslední ránu. Nemám strach, můj klid vyvěrá ze sladké apatie. Krásným, čistým řezem přijdu o hlavu, která se jak jablko odkutálí o pár metrů dál. Torzo mého těla se zhroutí do bláta.
Nic ale neskončilo, stále slyším různé hlasy:
"Gourry, tvůj neodolatelný světelný meč musí být můj. Kdy mi jej už konečně dáš?"
"Nikdy. Dobře víš, že je to rodinné dědictví."
"Co se tady asi stalo?"
"To je jednoduché. Soldateska zplundrovala vesnici, my jsme zlikvidovali žoldáky a všichni tu teď poletují ve společné harmonii jako prach po Linině Dragon Slavu. Čímž jsme ušetřili čas, který by nás stálo pohřbívání."
"Běž do háje se sarkasmem, Zelgadisi," ozvala se hlava tlupy. "Něco tu být musí. Ti kořistníci tu nebyli pro pár otýpek obilí."
Léčitelku straší můj osud: "A co ta dívka s dýkou a nejméně pěti smrtelnými zraněními, která se přesto ještě hýbala."
"Dívka je jednoduchá - reziduální magie, latentní schopnosti aktivované nezměrnou nenávistí k nájezdníkům. A nájezdníci ještě jednodušší, slyšeli, že je tu něco cenného. Jako jsme se my dozvěděli, že by tu mohla být část Clairské bible. Není nic cennějšího než Clairská bible."
Opět hlas na mou obranu: "Ta dívka nevypadala poháněná nenávistí. Připadala mi spíš zmatená. Jen čekala až ji Gourry dekapituje."
Předtím naštvaný hlas spojený se jménem Zelgadis se proměnil v přemýšlivý: "Vlastně máš pravdu. Co když to souvisí s Clairskou biblí..."
Najednou hlasy utichly a já cítím podivné lechtání na svém těle, které postupně přechází do podivné tupé bolesti. "Bohové, nech to tělo na pokoji, Zelgadisi. Ať má klid alespoň po smrti." Co se děje? "Zelgadisi, jestli nepřestaneš porcovat to tělo, tak ve jménu lásky a spravedlnosti tě budu muset zastavit silou!" Na chvíli škrábání přestává, ale bolest se nemírní. "Je už mrtvá, Amélie. A někde u ní, či v ní by mohla být část Clairské bible. Tou bychom mohli zachránit spoustu lidí. Mnou počínaje." Bolest se zintenzivňuje, je čím dál prudší. Asi to už nevydržím. Konečně...
*****
"To se ti opravdu povedlo," prohlásila Lina při pohledu na poletující útržky stránek Clairské bible, v níž se proměnilo tělo mrtvé dívky po důkladné Zalgadisově pitvě, k níž se nakonec přidali všichni kromě ní a Gourryho. Oni dva byli totiž zaneprázdnění přetahováním o světelný meč. "Alespoň jsme se dozvěděli novou informaci," snažil se bez opravdového úsilí hájit Zelgadis. "Poučka, že než něco začnu rvát na kousky, měla bych vědět, co to ničím, mi už byla známa. Fireball!"