Anime: Naruto

hAnko: Nový svět

Milovala jsem ho. Milovala jsem ho pro to, jaký byl. Veselý a beztarostný. Šplhal po stromech a schválně padal dolů z větví, jen aby mě rozesmál. Když jsme závodili k jezeru, pokaždé mě nechal vyhrát. Nevadilo mu, když jsem si utahovala z jeho snu stát se ninjou, protože on věřil, že to dokáže. Milovala jsem ho pro tu nezdolnou víru v sebe sama. Poháněla ho kupředu, nikdy se nevzdával. Tvrdě trénoval, každý den, někdy i v noci. A nakonec to dokázal. Stal se jedním ze statečných shinobi, kteří chránili náš krásný domov. Byl to on, kdo se skupinou ANBU jako první objevil v lese stopy nepřátelských ninjů. Byl to on, kdo do poslední chvíle zůstával u brány, dokud ji útočníci nevylomili z pantů. Byl to on, kdo zachraňoval děti z hořící školky. Byl všude tam, kde bylo třeba. A ani v těch nejtěžších chvílích nezapomínal na svou malou sestřičku. Poslal mě s ostatními ženami a dětmi do úkrytu pod horou, sledoval mě, dokud za námi nezapadly těžké železné dveře bránící vchod do nekonečně dlouhých katakomb. Myslel si, doufal, spoléhal na to, že tam budu v bezpečí. Zmýlil se. Nikdo neměl ponětí, jak silnému nepříteli tentokrát čelíme. Monument čtyř Hokage se otřásl mohutným výbuchem a začal se hroutit. My uvnitř jsme pobíhali tam a zpátky šílení strachem, nevěda jaké peklo se rozpoutalo venku. Plakala jsem a křičela, když hromada kamení zasypala mou nejlepší kamarádku. Nakonec jsem se zastavila, zakryla si rukama tvář a pokorně čekala na smrt. Pak mě někdo popadl do náruče. Ucítila jsem známou vůni. Otevřela jsem oči... Byl to on, přišel si pro mě! V rozedrané vestě, zkrvavený, bez ochranné čelenky, beze zbraně... Pořád však bojoval, pořád se snažil zachránit to jediné, na čem mu záleželo... Vynesl mě ven, bezvládnou jako hadrovou panenku a předal mě nějakému starému muži. Pamatuju si, že se usmál. Vesele a bezstarostně, tak, jak to uměl jen on. Potom se otočil a znova zmizel v podzemí. Tehdy jsem ho viděla naposledy...

*****

Miloval jsem ji. Miloval jsem ji pro to, jaká byla. Hodná a obětavá. Učila malé děti, organizovala výlety pro rodiny, navštěvovala nemocné, pomáhala starým a potřebným. Při tom všem si ale vždycky našla čas i pro mě. Chodili jsme na dlouhé procházky k jezeru. Brávala s sebou deku a košík plný jídla. Nedovolila mi, abych jí ho pomohl nést, chtěla všechno dělat sama. Miloval jsem ji pro tu její sílu, vyrovnaného ducha a nezdolný optimismus. Dosáhla všeho, co chtěla, neuměla se vzdát. Vybojovala každou bitvu, ať už byla jakkoliv těžká. Ať se jednalo o zorganizování slavnosti O-bon nebo přesun žen a dětí do skalního úkrytu, vrhla se do toho s neuvěřitelným odhodláním. Chtěl jsem jít s ní, ale poslala mě za ostatními muži, kteří z posledních sil bránili hlavní vchod do vesnice. Sledoval jsem ji, dokud za ní nezpadly těžké železné dveře a vstup do podzemí nebyl uzamčen. Myslel jsem si, doufal, spoléhal na to, že tam bude v bezpečí. Zmýlil jsem se. Nikdo neměl ponětí, jak silnému nepříteli tentokrát čelíme. Monument čtyř Hokage se otřásl v základech a začal se hroutit. Nevěděl jsem, co se děje uvnitř, ale venku se rozpoutalo hotové peklo. Celou vesnici zachvátily plameny, mlhavě si vzpomínám, že první požár vypukl ve školce. Všude kolem se to hemžilo nepřáteli. Moji spolubojovníci, mí kamarádi padali jeden za druhým. Zůstal jsem sám uprostřed toho chaosu a v tu chvíli se mi v hlavě objevila jediná myšlenka – vrať se pro ni! Rozvaleným postranním vchodem jsem vběhl do tmavých katakomb. Kdokoli jiný by se v nich ztratil, ne tak člen tajné policie. Hlavní sál šílel strachem, všichni pobíhali tam a zpátky. Byla tam, uklidňovala skupinu uplakaných dětí. Zamával jsem, aby mě následovala, chtěl jsem je vyvést ven. Běželi jsme spletí chodeb, na hlavu nám dopadaly kamenné úlomky. Letmý pohled přes rameno mě ujistil, že je pořád za mnou; stejně jako děti, utíkaly neuvěřitelně rychle... Tehdy jsem svou ženu viděl naposledy...

*****

Miloval jsem ho. Miloval jsem ho pro to, jaký byl. Chytrý a zvědavý. Většina rodičů z neustálých otázek „Proč?“ šílí, ale já z nich měl radost. Chtěl vědět proč je nebe modré a tráva zelená, proč se nakupuje za peníze a proč se kvůli nim lidé tolik hádají. Proč vesnici vládne Hokage a proč potřebujeme k ochraně tolik ninjů. Často jsme lovili ryby. Nahodili jsme udice, usadili se na břehu jezera a já ho učil hrát shogi. Brzo mě v nich porážel na celé čáře a u toho se pořád vyptával. Miloval jsem ho pro tu zvídavost, která ho dovedla až na akademii, kde se z něj stal jeden z nejlepších mediků. Když nebyl se svým týmem na misi, pracoval v nemocnici nebo sám vyučoval ve škole. Bylo ho všude plno, pořád sledoval, co se kde děje. Z legrace říkal, že má rozsáhlejší špionážní síť než tajná policie. Možná to byla pravda, protože o chystaném útoku věděl mezi prvními. Rozeslal doktory po celé vesnici a s těmi, co zbyli, stěhoval pacienty z nemocnice do lékařského zařízení pod horou. Podle rozkazu jsem šel s ostatními muži bránit východní zeď a v duchu si představoval, jak za mým synem zapadly těžké železné dveře podzemního úkrytu. Myslel jsem si, doufal, spoléhal na to, že tam bude v bezpečí. Zmýlil jsem se. Nikdo neměl ponětí, jak silnému nepříteli tentokrát čelíme. Monument čtyř Hokage se otřásl v základech a začal se hroutit. Nevěděl jsem, co se děje uvnitř, ale venku se rozpoutalo hotové peklo. Celou vesnici zachvátily plameny, pokoušeli jsme se uhasit školku, avšak marně. Nepřátelé se vyrojili ze všech stran a ovládli Konohu rychleji než ničivý požár. Rozběhl jsem se hlavní ulicí, když k mým uším dolehl srdceryvný výkřik. Znal jsem ten hlas. Patřil člověku, ke kterému všichni vzhlíželi, na kterého spoléhali. Hokage je mrtev, tohle je konec. Nic už mi nezbývá... jenom on. K východu z katakomb jsem dorazil ve chvíli, kdy odtamud vybíhal zraněný mladík s holčičkou v náručí. Předal mi ji a vděčně se usmál. Potom se otočil a znova zmizel v podzemí. Když jsem po chvíli v kouři rozeznal mužskou siluetu, na chvíli jsem zadoufal, že je to můj syn. Nebyl to však ani on, ani zachránce toho děvčátka...

*****

Tři páry očí přehlédly spáleniště, které kdysi bylo jejich domovem. Hromadu suti, jež kdysi bývala majestátní horou ze které shlížely moudré obličeje čtyř Hokage. Rozdrobené kamení, pod kterým našli smrt jejich nejbližší. Bratr, žena, syn... Navždy pohřbeni, stejně jako minulost kdysi slavné vesnice. Nad černou zemí se přehnal vítr a osušil slzy stékající po tvářích. Dívka, muž a kmet spojili své ruce. Spousta věcí je pryč, ale ohnivá vůle lidí z Konohagakure no Sato nikdy nezemře. Na smutných troskách společně postavíme nový a lepší svět...