Anime: Inuyasha

Itusa Kotetsu: Krev na sněhu

Nemohl spát. Stejně jako každou noc jako je tahle. Pomalu kráčel zasněženým lesem a zanechával po sobě otisky bosých nohou, které zase mizely pod padající jinovatkou. Kráčel, krok za krokem, bez jakéhokoli cíle. Přesto zjistil, že došel na mýtinu. Zvedl hlavu, dosud skloněnou a zamyšlenou, a uviděl studnu. Mezi hlubokými závějemi vypadala obyčejně a zanedbaně.
Proč jsem došel sem?
Vykročil ke studni. Měsíční světlo, dosud zastíněné vysokými stromy, si konečně našlo cestu a osvětlilo jeho postavu měkkým stříbrným světlem. Každou jinou noc by měsíc dostal stejnou odpověď a světlo by se odrazilo od dlouhých stříbrných vlasů, ale dnes ne. Dnes jeho vlasy měsíční zář polykaly a havraní čerň se nezesvětlila ani o odstín. Zastavil se před otvorem do hlubin země i času a vzhlédl k měsíci.
Kagome...
Vyskočil na jeden ze stromů kolem a čekal na ní. I když věděl že nepřijde. Touhle dobou nikdy nechodila. Stále padaly stříbrné krystalky a on seděl na větvi. Padaly na jeho červené šaty a obratem zase roztávaly jeho tělesným teplem. Měl mokrý oděv, ale to nebral na vědomí. Natáhl ruku a chytil na ukazováček pár vloček.
Vrať se...
Nechtěl si to přiznat, ale chyběla mu. Vyndal ze záhybů hakamy pomuchlaný malý papír a prsty ho opatrně roztáhl. Fotka byla přehýbaná a zesvětlalá, ale široký úsměv z ní nezmizí nikdy. Tím si byl jist. Pohled na školačku smějící se a běžící k němu mu vykouzlil na tváři nepatrný úsměv. Za pár vteřin ale opět zmizel.
Co to bylo?
Trhnul hlavou a zkoumal pronikavým pohledem bílé stromy kolem. Zpoza jednoho kmenu vyšla postava s pláštěm až po paty, který splýval s okolní krajinou svou sněhobílou barvou. Obličej zakrývala jakási zvířecí lebka, ale přesto byly vidět pronikavé zlé oči pod pláštěm.
Noraku... jak to, že jsem ho necítil dřív?
Krev se mu nahrnula do hlavy a měl naléhavé nutkání okamžitě seskočit ze stromu a bojovat. Vzadu v hlavě mu ale zvonil varovný zvoneček, který ho před tím varoval. Užuž se chtěl spustit z větve a vytáhnout Tetsusaigu, ale zvoneček zvonil hlasitěji a hlasitěji. Opět se tedy uklidnil a dál sledoval zahalenou postavu. Ta teď kráčela jistým krokem přímo ke studni. Noraku chystal zřejmě nějaké zaklínadlo Obcházel studnu přesnými kruhy a zanechával po sobě brázdu ve sněhu po těžké kožešině. Přitom něco polohlasně mumlal. Inuyasha se na větvi zavrtěl.
Co když něco chystá na Kagome?
V tu chvíli se rozhodl. Nedbal na varovný signál a seskočil ze stromu přímo před Noraka a vytáhl Tetsusaigu. Noraku se pomalu otočil a zaostřil pohled na Inuyashu.
„Tohle leccos vysvětluje...“ zašeptal první vyřčená slova za tu noc. Teprve teď si Inuyasha uvědomil důvod poplachu zvonečků. sklopil pohled na meč, ale byl si skoro jist, co uvidí. Předtucha se mu splnila – místo velkolepého meče, který dokáže porazit jedním nápřahem stovku nepřátel držel v rukou starý oprýskaný meč, který vypadal, že se každou chvíli rozpadne. Na útěk bylo pozdě. Jako na potvrzení jeho zlé situace mu do obličeje spadl pramínek havraních vlasů.
Kagome...
Opět zvedl pohled k zakuklenému protivníkovi, který se pod svou maskou tiše smál. Noraku se začal přibližovat...

* * *

Zamávala dědečkovi, Sotovi a mamince a vběhla do stodoly. Sedla si na rám staré studny a ještě si naposledy zkontrolovala obsah batohu na zádech. Všechno tam bylo. Pečlivě zapnula batoh a vskočila do hlubin studny.
Proč vlastně jdu za nimi v tuhle dobu, vždyť to nemám ve zvyku... Přece tam nejdu jen kvůli špatnému pocitu, nebo ano? Možná se něco stalo Inu... ne, jemu se nemohlo nic stát. Ale když jsem šla ze školy, měla jsem naléhavý pocit, že sem prostě musím jít... Co se jen mohlo stát... strachovala se v duchu černovlasá dívka. Už si zvykla na pocit, kdy v době několika sekund překoná několik století. Když si uvědomila, že je na dně studny, která rozhodně není u nich ve stodole, postavila se a začala vylézat po nerovných okrajích ven. Se zrychleným dechem se přehoupla přes okraj a rozhlédla se kolem. Opadané stromy pokrývala jinovatka, na nebi zářily klidné hvězdy, ale dívčin pohled sklouzl jinam. Pozorovala množství stop na zemi, které svědčily o těžkém zápase a zastavila se pohledem na výjevu, který se jí bude v hlavě objevovat ještě dlouho poté.
Ne...
V samém středu bojiště leželo tělo. Jí až příliš známé. Po červeném plášti a hakamě stékala ještě červenější krev a barvila tak bělostný sníh. Rozběhla se k němu. Otočila ho na záda a teprve teď viděla vážnost zranění. Měl spoustu povrchových zranění a škrábanců, ale nejhorší byla hluboká rána, která se mu táhla od pravého ramene šikmo dolů.
Ne!
Mělce dýchal, ale bylo jí jasné, že z toho už se nedostane. Podívala se mu do obličeje a z oka jí skanula slza. Bolestně pootevřel oči.
„Kagome...“ vyšlo mu jen z úst a opět znehybněl. Nahnula se nad ním jako by čekala, že ještě něco řekne, ale on už se ani nehnul. Teprve teď nechala volný průchod svému žalu a rozplakala se. Slané kapičky dopadaly na studenou tvář polodémona, jako by ho chtěly vzkřísit. Jako by zvěstovaly marnou naději dívky sklánějící se nad ním.
Inuyasho...
Z náhlého popudu si k sobě přitáhla bezvládné tělo a naposledy ho objala. Nevěděla, co bude dělat dál, nemohla se vrátit zpět do minulosti, chtěla zůstat zde – v tento moment. Poslední moment s tím, kterého tajně milovala. Poslední moment jejího života tak, jak ho znala.