Anime: Gravitation

Amater: Viry jsou ošklivé

Poznámka: Shuichi se vrací domu. Nějak brzy.

„Yuki, jsem doma!“ vpadne do bytu jako vichr Shuichi, zpěvák momentálně velmi populární chlapecké skupiny Bad Luck a idol všech dívčích srdcí. Odhodí svoji brašnu do kouta a proběhne obývacím pokojem. „Tak Yukiii! Kde se schováváš?! Shuichi je doma!“ Křičí na celý byt a jeho fialové oči jiskří smíchem. Možná bude pracovat na tom ošklivém stroji, který ho od něho odvádí a který on tolik nesnáší. Jenže Yuki je slavný spisovatel románů a je objektem touhy každé slečny a paní. Jenže jen on, Shuichi, patří k němu a Yuki ho má rád. Řekl mu to a bydlí s ním a miluje se s ním. „No tak Yukii, nebuď na Shuichiho zlý!“ křikne do megafonu. Nic. Jak je to možné? Kde jen může být? Zamračí se.

„Tady není! Tady není!“ ještě se mrkne na toaletu, za závěs ve velké koupelně, nakoukne pod skříň a nevynechá pohovku. Otevře troubu, jestli se v ní před ním neschovává. „Ložnice?“ opatrně nakoukne.

„Yuki!“ vyděsí se, když ho vidí ležícího na podlaze. Hrne se k němu. „Yukii! Co je ti? Vstávej!“ třese jím a svírá v náručí. Po tvářích se mu kutálejí slzy velikosti hrachu. „No tak, Yuki, miláčku, prosím, řekni něco svému bonbónku. Cokoliv!“

„Shuichi,“ zachraptí Yuki a otevře oči. „Asi angína!“ dostane ze sebe.

„Já věděl, že žiješ!“ zajásá Shuichi a přitiskne se k němu. Políbí ho. „Hned zavolám nemocnici.“ Vytáhne odněkud mobil a soustředěně vytočí číslo. Ignoruje jak Yuki ho tahá za rukáv.

„Policie? Ale já volal nemocnici. Tak nic, děkuji, a nemáte tam sanitku? Můj pří... zavěsili?“ řekne smutně. „Neboj, hned se dovolám.“

„Nemoc... ne.“

„Nechceš do nemocnice?“ Yuki z posledních sil přikývne. Nesnáší ty obrovské bílé monstra se zápachem dezinfekce a všudypřítomnými bílými plášti. Většinou odtamtud lidi odcházejí ještě víc nemocní než tam přišli. „Když nechceš, tak já se o tebe postarám!“ svírá ho v bílém sexy kostýmu zdravotní sestřičky. „Budu ta nejlepší pečovatelka na světě. Uvidíš.“ Yuki, kdyby nebyl nemocný, hned by se na něho vrhl v tom oblečku sestřičky, který je jak vystřižený z hentai. Och, klidně by mohl potom. Kde ho asi vzal.. je tak unavený. Chce do postele a spát.

„Postel!“ snaží se mu naznačit. Shuichi přikývne a vezme ho, jak jen nejlépe svede, do náruče a položí na deku. Začne ho svlékat.

„Yukii, ty nemáš pyžamo! Co teď? Taková odpovědnost! Musíš si je koupit! Já ti je pak koupím. S medvídky.“ Nakonec ho přikryje bez pyžama a bezradně se na něho dívá. Co má dělat jako teď?

Medvídci... je mu to jedno. Je mu tak hnusně, že je mu všechno jedno.

„Vím to!“ Yuki si pomyslí, že by mohl být tišeji. Jenže ten jeho hlas... vytáhne ho tak vysoko, tak vysoko... spí.

„Yuki?“ zatřese jím opatrně. „Yuki, nejsi, že nejsi...“ začíná natahovat. Přiloží k jeho hrudi ucho, jak to viděl ve filmu. „Žije. Yuki žije. Co teď? Aha. Knihu!“ Dojde do Yukiho knihovny a soustředěně zírá na ty kvanta psaného slova.

„Tady není, tady není. Kde jen ji mohl dát?“ za ním se vrší halda knih, které povytahoval z polic. „Juj, tady. Tlustá kniha. Tak tlusté knihy mohou být jen špatné knihy.“ Obrací ji v rukou a pak si sedne na podlahu. Soustředěně začne listovat. „Frustrace, Schizofrenie, Chřipka, Syfilis, SARS...? Angína!“ nalistuje stránku.

„Hmm... hmmm aha... no eee aha... hmm, to je... věc, ty brďo...! Zajímavé, no neee!“ vykřikne údivem. Začne psát, co bude potřebovat. Zaklapne ji. Rychle se převlékne do trička a do bermud a vyrazí ven. Nezapomene si vzít čepici a sluneční brýle. Co kdyby tam někdo číhal? Jako novináři nebo psi?

Poznámka: Shuichi Shindo jde ven. Kam asi? Kolega ho sleduje. Zůstávám nerad na hlídce.

„Lékárna.“ Nadzvedne brýle. Ještě že je tak blízko domu.

„Dobrý den, potřebuji...“

„Jé, to je Shuichi Shindo!“ Lékárnice, v očích dvě srdíčka a na tváři úsměv. „Co potřebujete a mohu...“ přisune k němu první papír, který ji padne pod ruku. Shuichi se usměje a rozmáchlým písmem dá autogram na leták propagující zdravý sexuální život s vyobrazeným velkým kondomem.

„Děkuji vám!“ schová si leták do kapsy pláště. „Tak, co to bude?“ už řekne profesionálněji.

„Prosím, něco na angínu. Mám tady, co bych asi potřeboval!“ začne tahat z kapsy seznam o třech stránkách.

„Jistě. Tak tohle ne, to taky ne...“ Shuichi s údivem zjišťuje, jak jeho seznam se smršťuje na pár položek. „Tak to je všechno co potřebujete.“

„Jste si jistá?“ optá se nedůvěřivě.

„Naprosto. Napíšu vám na krabičky, jak to používat a kdy.“

„Děkuji moc!“ Sebere léky a odchází. Cestou vrazí do prosklených dveří a pak vyjde ven. „Složité, Yuki, ale já tě uzdravím!“ klidně řekne při prohlížení návodů napsaných na krabičce a spěchá domu. Nevšímá si ničeho, a tak proklouzne kolem dvou novinářů, maskujících se jako popelnice, jako by tam popelnice byly odjakživa.

„Pane Shindo!“ volají na něho, ale ten je ignoruje a vletí dovnitř.

„Zas utekl! Jak to jen dělá?“

„Stejně jako Yuki. Jednoduše nás oba ignorují!“ posadí se pod strom a vytáhnou jídlo. „Nevděčná práce novináře. Byl v lékárně.“

Poznámka: Shuichi, lékárna.

„A zvlášť být novinářem těch dvou!“ zahuhlá ten druhý a nabere hůlkama rýži. Druhý přikývne.

„Tohle je všechno co mám za celý týden.“ V notesu se skví odchod - příchod pana Shinda a pana Eiriho.

„Hmm, hele. Yuki dlouho nebyl venku?“ Oba zírají na časy.

„Yukii, jsem doma, zlato. Hned, jak se převléknu, jsem u tebe!“ zavřeští a letí do kuchyně. Rozprostře léky na linku a pak natočí vodu do džbánu. „Tak, vezme si tenhle a tenhle, a no ten třetí taky si může vzít. Teď sexy obleček,“ a už na sebe natahuje bílé punčošky s podvazkem, bílé botky na podpatku, krajkový čepeček a kraťounkou uniformu. Popotáhne si ji přes zadek. Hotovo. Na tác položí léky, džbán s vodou a skleničku a jde k Yukimu.

„Pane Yuki?!“ zavrní. „Je čas na léky!“ Z tmavé ložnice je slyšet jen tiché oddechování. Shuichi se k němu přiblíží a sedne si vedle něho s tácem v rukou. Čím si asi tak zasloužil, že je s ním tak skvělý člověk, a úspěšný, a on ho miluje. Udělá pro něho cokoliv. Naprosto všechno, co bude chtít. Nostalgicky se usměje, když si vzpomene, jak ho potkal poprvé. Yuki ho sepsul za jeho text k písničce, ale on ho dobyl, a teď bude muset udělat tu nejohavnější věc na světě.

„Yukiiiiii, drahoušku, probuď se. Léky!“ něžným hlasem mu šeptá do ouška. Yuki se zavrtí. „No tak, Yukii, vstávej! Jen si je vezmeš a můžeš jít hajat!“ zakřičí o něco silněji. Začíná být zoufalý. „Yukiii! Vstávej, hoří!“ zakřičí u hlavy s megafonem. Nic. Podepře si boky rukou a přemýšlí. „Vím, Yukiii!“ přitiskne se k jeho uchu a „Chramst!“ Kousne ho do něho.

„Au... U!“ zachraptí Yuki vytřeštěně.

„Jeden prášek, polkni. Druhý, polkni a třetí, polkni. Zapij! Lehni si!“ Má skvělý pocit, jak ho tak krásně ovládá. Pravda, je mimo, ale jemu to nevadí. Sedne si na postel, až se sukénka vyhrne nahoru, a vezme mu ruku do své.

„Víš, Yuki, neslyšíš mně, ale já to přesto řeknu. Mám tě rád! A moc,“ pohladí ho po čele a zděsí se. Je nějak horké. Knihovna.

Nitrolebeční hypertenze, Dysenterie... zní to jak nějaká písnička, Plicní Eden? Ráj to asi nebude, podle obrázku. Parkinson, ehm, ne. Na to nevypadá, aha, tady to je. Horečka. Chladit. Dobře, ale čím? Voda, kra... led? Led. Dojde do kuchyně a z lednice vytáhne led. Natříská na kousky led a dá do utěrky. Zábal. Dojde s tím k Yukimu.

„Uvidíš jak se ti uleví,“ přiloží to k čelu. Asi ne, když sleduje vytřeštěné oči Yukiho. Moc studené? Přiloží to k svému čelu. Rychle se rozhodne.

Voda. Dojde pro misku s vodou a kapesníky. Asi se mu to líbí víc, když mu přiloží obklad k čelu. Co chvíli mění kapesníky, jak rychle se od horkého čela ohřívají. Možná by mohl, jako v tom filmu, Žhavé výstřely, opéct něco k jídlu. Jídlo. Yukiii musí něco jíst. Co jedí nemocní? Kniha? Není to kuchařka. Přechází po ložnici a vzpomíná, co jedí nemocní. Má to.

Slepičí polévku. Každý nemocný má dostat slepičí polévku.

Tak to aspoň říkali v tom, v tom... nějakém pořadu. Jenže, kde sehnat slepici. Vytáhne žluté stránky a nalistuje odkaz farmy.

„Prosím, jednu slepici.“ Nadiktuje adresu, kam mají ji dovézt a čeká. Zatím přejde k Yukimu a sedne si vedle něho. Chladí mu čelo a něžně se na něho usmívá.

„Pane Toumo, chystá pan Eiri nějakou novou knihu?“ Touma posune si klobouk ještě víc dozadu. Co je to za divnou otázku? Yuki si chtěl naopak odpočinout od té poslední.

„Nevím o tom nic,“ řekne studeným tónem zkušeného obchodníka.

„No tak, pane Toumo, nemusíte to skrývat. Pan Eiri už dlouho nevyšel z bytu, a to, jak víme, znamená jedno. Chystá nějakou novou knihu. Můžete nám říct něco víc? Stačí malá informace. Ano nebo Ne.“ Touma se zarazí. Nevychází z bytu? Stalo se snad něco?

„Teď vám nemohu říct opravdu nic bližšího. Děkuji a nashledanou!“ Zamračí se a vytočí číslo. Po pěti minutách volání na mobil Yukiho, Shuichiho a pevnou linku má toho dost. Musí zjistit, co se děje. Vyjde ven a narazí na pana K. Cestou ho sebere a vysvětluje mu podivný telefonát od novinářů.

„Jsou to krysy, a ty mají ostrý čuch. Jdeme, pane Toumo!“ rázně zavelí a vytáhne revolver z pouzdra.

„Dodávka pro pana Shuichiho Shinda. Jedna slepice.“

„Nahoru!“ uslyší řev jak od jejich kohouta ráno, co se špatně vyspal. Pokrčí rameny a otevřou dveře.

Poznámka: Jedna slepice v 14.00 pro pana Shinda

„Děkuji moc. Tady jsou peníze!“ vrazí jim balíček bankovek a zabouchne dveře. Ti pokrčí a jdou dolu.

„Yuki, je tu jídlo!“ zavolá z předsíně Shuichi a zamává živou slepicí.

„Kdák kokokdák!“ je slyšet v předsíni. Dojde se slepicí do kuchyně a zarazí se. Jak ji zabít? Dívá se na svázanou slepici, jak se zmítá na stole a zoufale kdáká.

„Yuki, pro tebe všechno!“ vytáhne kuchařku a rozevře ji vedle slepice. První krok. Nůž a oddělit krk. Vytáhne velký porcovací nůž. Nadechne se, zavře oči a sekne.

„Kdák!“ Vedle. Nevadí. Zkusíme to podruhé, pomyslí si Shuichi. Zavře oči a sekne znovu.

„Kdák!“

„Ty bídná slepice, zmiz!“ shodí ji ze stolu, až se hnědobílé peří zatřese. „Kdák!“ zavříská svázaná slepice a snaží se po dlaždičkách hýbat. Shuichi se na ni znechuceně podívá a pak ji rozváže. „Kdák! Kdák!“ začne kvokat a mávat ostříhanými křídly. „Kdák!“ Shuichi ji popadne a vyhodí z kuchyně.

Kuchařka. „Proč mi nikdo neřekl, že ta slepice může být i zmrazená?“ zavyje a otevře mrazák. Začne se přehrabovat v sáčkách. Krůta, hovězí, telecí, úhoř, španělské mušky? Nad tím zamrká a pak odloží stranou. Slepice! Vezme ji a začne číst návod.

„Rozmraženou slepici... rozmraženou?“ prohlédne si pečlivě obal. No, je tuhá. Není rozmražená. „Rozmrazit můžeme tak, že dáme maso do mikrovlnky.“ Aha, to je ta krabice, co v ní dělá popcorn k pátečnímu videu. Pečlivě nastaví teplotu a hodiny, sedne si k ní, a pozoruje, jak se otáčí skleněný talíř se slepicí. Zívne.

Cink!

Otevře oči a protře je. Aha, slepice. „Auu!“ zařve a pustí ji. „To pálí!“ strčí si pod vodu ruku a přemýšlí: Proč je cokoliv uvařit tak složité. Možná ji měl objednat, napadne ho. Jenže, když už si dal tolik práce s tím rozmrazováním, tak to dokončí.

„Hodit do hrnku s vodou.“ To se lehko řekne. Vytáhne hrnek a začne vařit slepičí polévku, krok za krokem dle kuchařky. Po pár minutách se rozlije kuchyní vůně. „Sůl, trochu pepře... není to málo? Přidám,“ mumlá si a míchá vývar. Hotovo. Vezme ji a ochutná, perfektní. Nalije do misky a pyšně ji nese do ložnice.

„Yuki, víš, že není zas tak hrozné vařit?“ Postaví ji na stolek a mrkne na hodinky. Čtyři hodiny uběhly od podání léků.

„Yuki, vstávej!“ zakřičí a pak se sehne. Kousne ho opět do ucha. Špatné ucho! pomyslí si. Příště musím kousat do toho bez náušnice!

„Shuichi?!“ zachraptí Yuki a posadí se. Kýve se sem a tam.

„Léky, a uvařil jsem ti polévku.“

„Děkuji. Není mi moc dobře,“ dostane ze sebe.

„Pár lžiček. Hele, za Toumu, za pana K, za králíka Kumagora, za slepici...“ to už raději Yuki přestane poslouchat a skelným zrakem polyká lžíce polévky.

„Shuichi.“

„Ano?“ odloží prázdnou misku.

„Vodu!“ pronese zřetelným hlasem.

„Hned, Yukii. Jsem rád, že je ti lépe!“ přiloží mu skleničku k ústům.

„Ještě!“ vrátí mu ji. Shuichi nalije z džbánu další skleničku. „Děkuji. Bylo to... trochu pikantní. Půjdu spát, ano, a nikoho ke mně nepouštěj!“ přikáže mu ještě z posledních sil a usne.

„To víš, že ano, Yuki. Nikdo se k tobě nedostane. Jedině přes tohle!“ Vytáhne kulomet ráže 12,7 mm.

„Crrr!“ Shuichi se postaví a dá ruce v bok. Nikoho ke mně nepouštěj! Jeho prosbu nemůže odmítnout.

Poznámka: Pan Touma s panem K jdou nahoru. Další záznam o slepici není.

„Hele, nejsou to...?“

„Jo, a nedívej se na ně?“ otočí ho Touma ke dveřím. „Volali mně. Něco vědí, co my nevíme, a já bych rád věděl, co oni vědí, a my nevíme, ale zároveň, pokud něco zjistíme, byl bych nerad, aby se to dozvěděli, takže tiše a předstírejme, že nic nevíme.“

„Ale my nic nevíme,“ ujistí ho pan K.

„Jistě, ale oni to nemusí zrovna vědět, že my nic nevíme.“

„Aha, a co víme?“

„Nic nevíme a v tom... Shuichi, můžeme nahoru?“

„Ne.“ Oba na sebe pohlédnou. Zazvoní.

„Dobrý den, paní Akiko.“

„Co?“

„Dobrý den. Otevřete nám?“

„Co?“

„Otevřete sakra ty dveře!“ zavřeští pan K.

„Tak to máte říct hned!“ zaječí reproduktor. Zzzzzz

Poznámka: Shuichi Shindo z Bad Luck je nechce pustit nahoru. Něco se děje.

Oba novináři na sebe pohlédnou.

„Je nějaká šance se dostat k dalekohledu a oknu?“

„Není. Zataženo.“

„Žebřík?“

„Moc vysoko,“ lakonicky řekne soused.

„Hasiči?“

„A platit to bude kdo?“

„Sousedka!“ oba vykřiknou a setřesou ze sebe větve keřů. Přejdou k zvonkům.

„Který?“ Oba na sebe pohlédnou.

„Tenhle?“

„Odprejskni, ty idiote!“ Zavřeští první zvonek. Zavrtí hlavou. To není ona.

Zzzzzz. Shuichi přestane chladit čelo Yukiho. Vstane a oči mu zahoří. Vyjde ven a vyhlédne kukátkem. Touma a K. Tak to ne. Otočí se a rychle se vyzbrojí. Samuraj, katana, luk a šíp. Tmavé kimono s červeným proužkem.

„Shuichi!“ vykřiknou oba mile.

„Nejsme doma. Nikdo není doma a mluví s váma automat!“

„Yuki je tam určitě. Volal nám.“ Touma se obrní trpělivostí a K samopalem. Pohlédnou na sebe a poodstoupí ode dveří. Šíp.

„Yuki, otevři!“ zakřičí a vykopnou dveře.

„Život nebo život?!“ zahaleká Shuichi, zalehlý za pytlemi a v ruce tlačítko od granátometu. K a Touma mrknou na sebe a plavně zalehnou po stranách dveří. Dveře se zavřou.

„Něco se děje!“ Touma pochmurně přikývne.

„Jo, jenže co dál? Na granátomet jsme krátký oba.“

„Ubránil jsem byt, Yukii. Můžeš v klidu odpočívat. Nikdo tě nebude otravovat. Mám tě moc rád. Miluji tě!“ zašeptá Shuichi spokojeně, už opět v uniformě lepé sestřičky, a lehne si k Yukimu. Přitulí se k němu.

Poznámka: Museli jsme se opět namaskovat. Pan Touma a pan K odcházejí. Slepice tu není.

„Sakra, tak kdo chtěl otevřít?!“ slyší v reproduktoru. Vrhnou se ke dveřím a rázně je otevřou. „Kdák!“ zakvičí slepice a proplete se pod nohama novinářů, kteří zavrávorají a skončí na zemi.

„Bylo to, co si myslím?“

„Jo, slepice!“ usměje se křivě druhý novinář. „Kolego, mohl byste ze mně vstát? Vážíte víc než moje bývalá!“

„Zato vy jste kost a kůže. Ta vaše vás asi zapomíná krmit,“ vyjede druhý vztekle. Vyhrabou se zpod sebe a zle na sebe koukají. „Kdák, kdák...“ozývá se blízko a do toho: „Mňauuu!“

„Klap!“

„Dveře!“ zařvou oba a podívají se na zvonky.

„Kolego, máte přednost.“

„Ale kdepak. To potěšení nechám na vás!“ naznačí mu rukou přednost druhý kolega.

„Jdu do křoví.“ Druhý přikývne.

„Yukiii, drahoušku, vstávat, léky, a,“ řekne Shuichi slabým hlasem „ a polévku. Jenom trošku!“ zamumlá a obejme Yukiho.

„Jen mně nekousni,“ ozve se Yuki a zamrká na velké hodiny. Šest ráno a k němu se tiskne vstřícné polonahé tělo nějaké líbezné sestřičky a jemu je o hodně lépe.

„Kde jsi to vyhrabal?“ Shuichi se jen usměje a políbí ho. Polibek se prohloubí a jazyky propletou v milostném tanci „Léky,“ zamumlá Yuki, i když se už cítí docela zdráv. Mlsně si prohlédne pozadí a krátkou sukénku Shuichiho. Nesnáší kostýmy, ale tenhle výběr se Shuichimu povedl na jedničku.

„Jeden pr... Yukiii!“ snaživě zachraptí. „Není mi nějak dobře. Asi nějaký...“ polkne, „...vir, a ne ang...“ hlesne a zhroutí se na zem. Yuki vytřeštěně zírá na Shuichiho. On onemocněl, a určitě od něho.

Konec